Viva la muerte! aneb Komu zvoní hrana?

Prosím, abyste si pozorně přečetli prohlášení, v němž si Al-Kájda připisuje na své konto madridský masakr. Bere si v něm na mušku křižáky a židy jako jeden celek. Podobné zalíbení nachází ve vyhrožování zemím, které vysílají vojáky do Iráku, i zemím, jejichž ozbrojené síly působí v Afghánistánu. Jinými slovy celému evropskému společenství. Berlína a Paříže se něco takového nedotýká v o nic menší míře než Říma, Londýna nebo Varšavy. Francie si koneckonců zaslouží zvláštní rozsudek, neboť se opovážila vydat zákon, který zakazuje nosit muslimský šátek ve veřejných školách. Šílený Evropane! Nemysli si, že se ti nemůže nic stát jenom proto, žes byl proti svržení režimu Saddáma Husajna! Záměry islamistických řezníků se nezastaví před žádnou významnou budovou, před žádným nádražním nástupištěm ani před kteroukoliv ulicí plnou chodců. Smuteční metafory „rychlík smrti", „černý dým smrti" nebo „vítr smrti" se vznášejí nad všemi hranicemi. Je to „odpověď na zločiny, jichž jste se dopustili ve světě(...), v Iráku a v Afghánistánu".

Zmanipulováním španělských voleb vyhlašuje terorismus své evangelium a přechází k praktickým úkolům. Minutu po minutě naprogramovaná hekatomba z 11. března 2004 může zde posloužit jako zrůdný příklad. Není vůbec důležité, že více než 200 zabitých a 1 500 raněných pocházelo většinou z předměstí a že určitě bylo - stejně jako 80 procent Španělů - proti intervenci v Iráku. Teroristé neberou „lidský materiál" v úvahu. Řídí se silou svého přesvědčení a mocí svých zbraní, když vraždí bezbranné, lhostejno, odkud jsou, co si myslí, jsou-li věřící nebo nevěřící. Slyšeli jsme to už mnohokrát, a můžeme to zopakovat: 11. března 2004 prožila Evropa své vlastní 11. září. Hrůza, která zasáhla Manhattan, dala o sobě znovu vědět.

Avšak s jedním rozdílem. Tentokrát si mohou vrazi gratulovat k vítězství. Během tří dnů změnili názor španělského veřejného mínění. Aznarova strana, jejíž úspěch ve volbách byl téměř jistý, skončila poražena. „Potrestaní!" Ale kým? K čemu jsou volební kampaně, chození ode dveří ke dveřím, schůze, bilancování, programy, diskuse, když stačí vyhodit do povětří vagóny plné pasažérů, abychom za několik hodin dosáhli výsledku, o kterém rozhoduje obsah volebních uren? Všechny předcházející výzkumy takový výsledek v podstatě vylučovaly, je dílem pouze a jen tragédie na nádraží v Atocha a hrůzy, která ji provázela. Jak chcete, aby vrazi nedošli k závěru, že je dnes vlastně na jejich rozhodnutí, kdy se terorismus stane silnější než demokracie? Socialisté, kteří budou ve Španělsku vládnout, dnes důrazně potvrzují to, co slibovali ještě před masakrem: stáhneme naše vojáky z Iráku. Zůstane-li tento slib v platnosti, může jenom utvrdit již tak hluboké přesvědčení vrahů, že se zločin vyplácí. Čím odpornější, tím účinnější.

Ale kdepak! - odpovídají na to všechny správně smýšlející dušičky. Aznar prohrál volby, protože se jeho spojenectví s Bushem ukázalo jako nepopulární. To je pochopitelně nesmysl, protože toto spojenectví bylo stejně nepopulární tři dny před volbami. Aznar a jeho Lidová strana byl stále favoritem a jeho protivníci neměli naději, že na svou stranu přetáhnou až takové množství protiválečných aktivistů. Bez výbuchů bomb a krvavých jatek by výkřiky „Aznar je vrah!" zněly groteskně. Ale madridské „ground zero" vnáší do hlav paniku, povzbuzuje demagogy a okamžitě obrací zodpovědnost. Cožpak různé mdlé mozky, které Lenin označoval pojmem „užiteční idioti", už dříve neobvinily Bushe a CIA ze zničení Twin Towers?

Tváří v tvář děsivému počtu zavražděných a raněných a reálné hrozbě dalších krvavých atentátů v celém Španělsku Aznar v průběhu následujících čtyřiadvaceti hodin ne všechno nahlédl, pochopil a správně vyhodnotil. Lze však šéfovi vlády vyčítat, že není Bůh? Lze si ho snad představit jako machiavellistu, který se sám nemýlí a přitom vědomě uvádí svůj národ v omyl? A současně téměř všudypřítomný ďábel má v rukou všechny nitky spiknutí, ve stejné míře obrovského jako nesmyslného? Konec žvanění, už toho bylo dost. Má-li Evropa vyjít z této tragédie se ctí, potom by měla přijmout určitá pravidla, která se v této souvislosti přímo vnucují. Jakmile příště dojde k teroristickému torpédování volební procedury, je nutné okamžitě přeložit hlasování na pozdější termín. Ovládaní stejně jako vládnoucí by měli mít právo na vzpamatování se. Musí být schopni vyhodnotit - a chladnokrevně posoudit - příčiny a následky hrůzné události, aby mohli hlasovat se znalostí věci. Nechť si lid, kterého se krutě dotkly pekelné propasti, dopřeje právo na dva až čtyři týdny odkladu voleb, aby potom mohl svrchovaně spravovat svou svrchovanou vládu!

Neboť právě v takovém okamžiku se ze strachu, že budeme nuceni čelit skutečnému viníkovi, ukazuje prstem na viníka virtuálního: Aznar nahrazuje Bin Ládina. To je magický trik, po kterém následuje exorcismus. Část voličů odsuzuje viníka imaginárního - šéfa vlastní vlády, protože ten, kdo byl skutečným viníkem atentátů, se vymyká jejich představivosti. Symbolicky ho zabíjejí tím, že hlasují „ne". Proti vyděračům vystupují iluzionisté, podle jejichž mínění se má z onoho zábavného černokněžnického umění stát „protiteroristická operace" na celosvětové úrovni. Vedle světýlek zapálených na památku obětí se objevují nápisy odsuzující démony k věčnému zatracení. Nejprve malými písmeny ETA a po ní Bin Ládin, dále potom mnohem větším písmem Bush a nakonec obrovské heslo AZNAR. Svět obrácený vzhůru nohama.

Ale kdepak! - ozývají se skutečné i předstírané naivní hlasy. Konzervativní vláda se položila na lopatky sama, protože zamlčovala pravdu! Mluvila o ETA, o Al-Kájdě neříkala nic! To by bylo ubohé alibi. Když se zpráva začala šířit, všichni Španělé, kteří mají v dobré paměti krvavé zkušenosti z 20. století - patří mezi ně Zapatero i většina Basků - byli ochotni uvěřit verzi, že jde o dílo ETA. Policie, zpravodajské služby i příslušná ministerstva zaměřily svou pozornost jiným směrem už v průběhu následujících osmačtyřiceti hodin. Když jednotliví voliči přicházeli hlasovat, věděli vše, co se mohli v danou chvíli dovědět. Španělská demokracie a její instituce zareagovaly správně. Mnozí z manifestujících si však na své transparenty napsali lživý slogan o podvodu státu, a tak mnozí z hlasujících voličů, kteří byli stoupenci Aznarovy strany a byli přesně informováni o situaci, zcela změnili své stanovisko i svou volbu a bez nejmenších výčitek svědomí přistoupili na vydírání vrahů svých krajanů. Několik minut ticha - a potom už oslavy vítězů voleb. Krátkost paměti. Al-Kájda, ó, pardon!, „arabské hnutí odporu" (podle slov mluvčího ETA), vedla svou vlastní kampaň, kterou lemují stovky mrtvol. Volební urny jenom potvrdily její diktát. „Vítejte v éře megaterorismu!" (Slova Emilia Lamo de Espinozy z článku v El País, pod který bych se podepsal.)

Nyní nadešel čas rozhodnutí. Buď se Evropa sjednotí a postaví se na odpor inženýrům apokalypsy (to je Blairova varianta), nebo se postaví proti USA a rozhodne se vytvořit jakýsi mírový pseudotábor podle představ Chiraca, Putina a váhajícího Schrödera. Píseň Viva la muerte!, kterou zpívaly legie islamistů, dává za pravdu Blairovu stanovisku. Teror, kterým islamisté děsí a paralyzují obyvatele Evropy, však může přivodit pád dalším vládám.

Řím, Paříž, Atény, Varšava, Berlín? Neptejte se, kdo přijde teď na řadu. „Neptej se, komu zvoní hrana, neboť hrana zvoní tobě!" Antifrankista Hemingway cituje básníka ze 17. století Johna Donna. Pohůnci Bin Ládina našli svou inspiraci u Millana Astraye: „Vy chcete žít, nám záleží na smrti." Bude se Zapatero inspirovat slovy nezávislého myslitele ze Salamanky Miguela Unamuna (1864-1931), který kdysi hned na počátku označil generála Falangy za „výkřik nekrofilie", a postaví se nihilistickým zabijákům?

André Glucksmann (1937) je francouzský filozof, autor knihy Západ proti Západu, která nedávno vyšla v Pařížském nakladatelství Plon.

Podle Wall St. Journal a Rzeczpospolita, 21. března 2004, připravil Josef Mlejnek sr.