Vězení a cirkus

Zadržení bývalého předáka bosenských Srbů Radovana Karadžiće se stalo spolu s vyhlášením nezávislosti Kosova a ozbrojených konfliktem v Jižní Osetii jednou z největších mezinárodně politických událostí roku. Média měla žeň, čemuž nahrávaly i bizarní okolnosti Karadžićova života na útěku projevující se především jeho změněným zevnějškem a způsobem, jakým si vydělával na živobytí. Jeho dopadení také znovu oživilo celou řadu fantómů minulosti a ukázalo se, že ani po letech není vnímání událostí 90. let na Balkáně prosto schematismů, černobílého škatulkování, her na hodné a zlé a dalších nešvarů.

Jásot celé řady západních představitelů a tvůrců mediálních virtuálních realit neznal po Karadžićově zadržení mezí. Což o to, Radovan Karadžić nebyl žádný andělíček - osobně bych nechtěl být v jeho kůži, až na věčnosti předstoupí před Boží tvář.

Karadžić válečným zločincem nepochybně je. Problém ovšem tkví v tom, že zdaleka nepáchal válečné zločiny jen on a jeho srbští soukmenovci a nejspíše také nenapáchal vše, co je mu kladeno za vinu. Ne snad proto, že by na to neměl žaludek, ale spíše proto, že to prostě a jednoduše nemohl zvládnout a/nebo k tomu neměl pravomoci.

Mediální realita ovšem nepřipouští pochyb o tom, že spravedlnost vítězí a vyjadřuje obavy, aby soud nedopadl podobně jako s Miloševićem - aby vězeň neodešel na pravdu Boží dříve, než padne rozsudek soudců pozemských.

Kámen úrazu je ale jinde: žádná spravedlnost nezvítězí, protože haagský tribunál není spravedlivým soudem. Není to v podstatě ani tolik soud, jako spíše politický úřad, který slouží především k vyrovnání se s údajnými hlavními viníky balkánské tragédie 90. let - Srby. Občas obviní i nějakého Nesrba, ovšem zpravidla stranou mediálního zájmu. Většinou taky nedojde k odsouzení. Jediným nesrbským esem zadržovaným v Haagu je Ante Gotovina.

Jeden z nepřímých viníků srebrenického masakru, jehož plenění srbských vesnic (s až několika tisíci srbských obětí) Mladićovu akci odstartovalo - Naser Orić -, byl pro „nedostatek důkazů" propuštěn. Stejně tak kosovský expremiér, mafián a gangster Ramuš Haradinaj. Haagský tribunál ústy Carly del Ponte vždy vyčítal Srbům neochotu vydat Karadžiće s Mladićem a fakt, že se těší podpoře srbské společnosti. Skutečnost, že Gotovina je v Chorvatsku mnohem větší ikonou, nikdo nijak zvláště neartikuluje, a v Kosovu dlí s posvěcením západních leaderů podezřelí z válečných zločinů v politických funkcích! Humbuk však panuje pouze kolem srbských obviněných a srbských zločinů. Často se vzpomíná na (bezesporu neblahou) roli Slobodana Miloševiće, ovšem na činy chorvatského šovinisty Franja Tudjmana či bosenského islamisty Aliji Izetbegoviće zdaleka tolik upozorňováno není.

Haagský tribunál nepředstavuje nástroj spravedlnosti, ale politický instrument k potrestání Srbska. Není nestranný, není férový a vyrovnání se s minulostí spíše škodí, než pomáhá. A to vůbec nemluvím o tom, že jej ani nenapadne přezkoumávat roli takových figur jako Bill Clinton, Madeleine Albrightová, Richard Holbrooke, který teď dává drze najevo své zadostiučinění, ačkoliv by měl být rád, že se na něj zapomíná, nebo nizozemský velitel plukovník Karremans, jehož vina - a vina jeho nadřízených - na smrti bosenských mužů by si zasloužila také mnohem více pozornosti.

Pro spravedlnost Karadžićovo uvěznění neznamená skoro nic, protože haagský soud není nic jiného než politický cirkus.