Vánoční

Jsme opět všichni spolu o této vánoční noci, všichni přítomní i vzdálení, živí i mrtví. Všechny cesty země jsou dnes plny putujících postav, všechny mají stejný cíl. Nemusíme se držet za ruce, abychom se cítili blízko jeden druhému; nemusíme si vidět do tváří, abychom věděli, kdo je vedle nás; nemusíme říci ani slova, abychom věděli, nač druhý myslí, co se v něm děje.
Sotva jsme překročili práh, obklopila nás blahodárná tma, tma podivuhodně živá, plná hlasů a proniklá skrytým zářením. Kolikrát jsme šli v životě touto cestou, od té první půlnoční, na kterou jsme směli jít poprvé s dospělými. Klopýtali jsme trochu ve zmrzlých kolejích nebo se bořili do sněhu – někdy také do bláta –, po obou stranách pole hluboce dřímající, ale zároveň podivně bdělá, s temným obrysem lesa na okraji oblohy. Hvězdy zářily záhadně, jako by nám nesly jakýsi vzkaz, jako by klenuly nad našimi hlavami tajemný prostor, jehož střed je blízko; jako by se chtěly všechny shluknout kolem něho, jako ohromný včelí roj, který se usazuje kolem země jako na větvi stromu. A najednou vyskočilo za svahem světlo nad kostelní branou, a zvony se rozezvučely od země k hvězdám, zblízka i zdaleka, ze všech farností, vesnic a měst, od počátku až do konce věků. (…)