Válka proti Íránu a česká politika: konec proamerické loajality?

Proces formulování české vnější bezpečnostní politiky ve vnitřní politice od poloviny devadesátých let probíhal podle poměrně stabilních schémat, což souviselo i s relativně ustálenou situací na české politické scéně a neměnností názorů jejích hlavních protagonistů. Případná válka proti Íránu, vedená USA a jejich spojenci, o níž se v souvislosti se stupňováním íránského jaderného programu stále častěji hovoří, by ale mohla znamenat zásadní zlom ve výsledné podobě českých postojů k americkým vojenským tažením (zvláště pokud by Američané uvažovali o použití jaderných zbraní).

Od Kosova po Irák

Oficiální postoje české vlády k vojenským operacím NATO, případně USA a jejich spojenců, byly po dlouhou dobu charakteristické loajalitou k USA. Projevovalo se to již obecnou podporou akcí NATO na území bývalé Jugoslávie od poloviny devadesátých let (s výjimkou odporu komunistů a určitých skeptických názorů tehdejšího předsedy vlády i ODS Václava Klause).

První závažnou vnitropolitickou diskusi o vnější vojenské operaci zažila ČR v souvislosti s kosovskou krizí. Tehdejší sociálnědemokratická vláda čelila vnitrostranické levicové i nacionalistické opozici a hlasitým odpůrcům z řad komunistů a dalších složek krajní levice. Odpůrcem byla i slábnoucí ultrapravice. Část sociální demokracie propojená se západním establishmentem nakonec obhájila sice zdrženlivou, ale v důsledku loajální pozici k oficiálnímu postoji členských zemí NATO (kde ovšem rovněž existovala silná opozice).

Výraznou roli sehrála i podpora akcí NATO ze strany tehdejšího Hradu v čele s prezidentem Václavem Havlem a jeho spojenci ve vnitřní politice - tehdy především ve stranách Čtyřkoalice. U ODS se poprvé výrazněji veřejně projevil spor mezi Václavem Klausem, který odmítal „idealistické" vize o šíření demokracie bombami, a proamerickým křídlem reprezentovaným Petrem Nečasem či Janem Zahradilem.

Mnohem jednotnější postoj deklarovala česká politická scéna po zahájení války s terorismem a v souvislosti s počátečním zapojením ČR do operace Enduring Freedom. Vláda ČSSD měla ve straně jen málo slyšitelnou opozici, Klaus i zbytek ODS vystupovali jednotně „proamericky", v čemž se shodovali s tehdejší „antiopozičněsmluvní" Čtyřkoalicí (která se v tu dobu nacházela ve fázi rozkladu) a prezidentem Havlem. Negativní postoj vyjádřili jen komunisté a krajní pravice.

Výrazně problematičtější byl oficiální český postoj k americké válce proti Iráku v roce 2003. Vláda složená z ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU nebyla schopna zformulovat jasný názor, zda je ČR americkým koaličním spojencem, či nikoliv. Zatímco Špidlovo vedení ČSSD muselo taktizovat, aby jej vlastní strana nedotlačila k razantním protiamerickým vyjádřením, lidovci, resp. především ministr zahraničí Svoboda s podporou unionistů, vyjadřovali Američanům jednoznačnou podporu a žádali výraznější české angažmá.

Bezpečnostně političtí experti ODS podporovali americká stanoviska, která ovšem zpochybňoval nově zvolený prezident a čestný předseda občanských demokratů Klaus. Klausovy názory na iráckou krizi se zásadně lišily od názorů jeho předchůdce Václava Havla, který stál v čele proamerické „nové Evropy". Komunisté pochopitelně proti invazi do Iráku ostře protestovali. Částečně se aktivizovalo i mimoparlamentní levicové hnutí proti válce.

Ve svém výsledku byl nakonec český postoj v zásadě loajální k USA, „neurazil" však ani některé antiamerické spojence ČR na evropském kontinentu. Po skončení první fáze vojenských operací se ČR zapojila s relativně širokou vnitropolitickou podporou do vojenské pomoci Iráku (s výjimkou komunistů a vybraných mimoparlamentních sil, jejichž sympatie má nejčastěji irácký odpor).

Írán - nová situace

Případná americká akce proti Íránu by s vysokou pravděpodobností mohla vést k definitivnímu odklonu české politiky od loajální podpory USA. Záleželo by však pochopitelně na okolnostech, za nichž by k akci došlo. Rozdílná reakce na mezinárodní scéně i v ČR by byla vyvolána tím, zda by se jednalo o preventivní úder, či reakci na íránskou agresi. Ve druhém případě by zřejmě podpora USA (případně Izraele, jehož spoluúčast na akci jakožto nejpravděpodobnějšího cíle íránského útoku je možná) byla silnější, avšak zřejmě pouze za předpokladu, že by se nejednalo o první užití jaderných zbraní v konfliktu.

Nicméně pod vlivem iráckého traumatu by se zřejmě ani v případě íránské agrese nevytvořila stejně široká koalice, jaká vznikla v roce 2001, ba dokonce ani ne taková, jaká vznikla v roce 2003 (nemluvě samozřejmě o široké protisaddámovské koalici z roku 1991). Veřejné mínění západních zemí by patrně paralyzovalo činnost proamerických, resp. razantních protiíránských sil. Na íránskou stranu by se zřejmě přidalo Rusko a možná i Čína.

Výsledný český postoj by samozřejmě byl ovlivněn tím, jaká by v danou chvíli existovala vláda. Do voleb do PS PČR v roce 2006 s vysokou pravděpodobností k americkému ani izraelskému útoku na Írán nedojde. Pokud po volbách vznikne koalice občanských demokratů a lidovců, mohl by být český postoj proamerický (i přes možný skepticismus prezidenta Klause). Lze však očekávat silnou opozici nejen KSČM, ale i ČSSD, která by již nebyla svazována mezinárodní odpovědností vzhledem k vládní účasti. Lidovci by navíc mohli kritizovat USA v případě, že by se proti jejich akci postavila EU, resp. Evropská lidová strana.

Široká koalice ČSSD a ODS by patrně byla v případě vyhrocení íránské krize podrobena zkoušce stability, výsledným efektem by však byla zřejmě ještě mnohem zdrženlivější a vágní reakce než reakce české vlády na iráckou invazi v roce 2003. Koalice ČSSD a KSČM by vyjádřila odmítavý postoj k jakékoli akci, která by nebyla schválena Radou bezpečnosti OSN, což lze v případě americké války proti Íránu stěží očekávat.

Zelený faktor

Pokud z relevantních pozic v české politice zmizí malá středopravá strana a bude nahrazena Stranou zelených, může to mít i poměrně zásadní vliv na celkovou českou zahraniční politiku. „Proamerické" křídlo české politiky, které mělo vždy silné pozice na ministerstvu zahraničních věcí i dalších důležitých postech, by bylo oslabeno. Zůstalo by mu jen několik mediálních opinion makerů, kteří by se však v případě snah o využití veřejné podpory svých názorů museli spolehnout na ODS.

Když byla Občanská demokratická aliance ve stranickém systému nahrazena Unií svobody, nedošlo k žádným konsekvencím při vytváření zahraniční politiky. Totéž by platilo, pokud by byla Unie svobody - Demokratická unie nahrazena Evropskými demokraty či projektem na bázi malých liberálních stran, k čemuž ovšem nedošlo a zřejmě ani nedojde. Ve stranickém systému se možná objeví zcela nový hráč, který může přinést změnu v dosavadních paradigmatech.

Strana zelených se stala novým oblíbencem proudu „nepolitické politiky". Shodne se s ním na řadě témat, nicméně vnější bezpečnostní politika může znamenat kontroverzní bod. Projevit se to může i při vyhrocení íránské krize, kdy bude chybět silný proamerický hlas propojený s uvedeným proudem. Naopak alespoň část zelených může posílit pozice KSČM a levicového křídla ČSSD.

O vnějších vojenských intervencích hovoří jasně zahraničněpolitický program Strany zelených, v němž se mimo jiné uvádí: „Prvním a základním východiskem zahraniční politiky Strany zelených je to, že mír a lidská práva jsou nedělitelná. Světové konflikty chceme řešit bez použití zbraní a taková řešení budeme prosazovat a podporovat v mezinárodních organizacích. Ty byly utvořeny k obraně slabších, k podpoře a organizování rozvojové spolupráce, ochraně lidských práv a jejich působnost se musí rozvíjet dále ve smyslu boje proti chudobě, ochraně životního prostředí a především k prohlubování dialogu mezi náboženstvími a kulturami. Zelení nepodporují válečné zásahy k řešení bezpečnosti. Česká armáda je doma využitelná v době míru k civilním účelům, stejně tak část jejího vybavení. Zahraniční mise české armády podporujeme jen v případě, že jsou to humanitární nebo odborné mise v garanci OSN."

I přes Bursíkovy pokusy o dílčí „pravicovost" zelených lze očekávat, že převážná část z nich nebude chtít na svých programových bodech pod vlivem kontroverzní krize nic měnit. Případ Joschky Fischera z období kosovských událostí asi v ČR v případě amerického útoku na Írán nebude inspirativní. Silná pacifistická a antiamerická část zelených by zřejmě eliminovala snahy členů proudu „nepolitické politiky" o proamerický postoj. Podporu úvahám o použití jaderných zbraní by zelení s ohledem na svoji image nemohli deklarovat vůbec.

Přenesení konfliktu na české území

Na veřejné mínění v ČR by zřejmě v případě vyhrocení íránské krize velmi negativně působila možnost, že by se i ČR mohla stát cílem íránského útoku. Nejnovější typy íránských raket jsou zřejmě schopny zasáhnout i cíle na českém území. Tato skutečnost bude ovlivňovat nejen úvahy o podpoře amerického vojenského tažení, ale i debaty o souhlasu se vznikem americké raketové základny na území ČR.

Na českém území žije i několik set Íránců, z nichž řada je v zásadě loajální k íránskému režimu (i když navenek deklaruje, že se o politiku příliš nezajímá). Někteří jsou k tomuto režimu vázáni i mnohem intenzivněji, nejspíš včetně spolupráce s jeho zpravodajskými službami (VEVAK), které doposud mají především zájmy v oblasti proliferace a monitorování protirežimní opozice. Vybraní íránští občané hrají i dílčí roli při politické aktivaci příslušníků muslimské komunity, především pak šíitské (v ČR se kromě národů Íránu jedná hlavně o některé Iráčany a Libanonce).

Vyvolání války Spojenými státy (za podpory Izraele) by mohlo aktivizovat činnost íránských zpravodajských služeb a jejich spojenců v ČR směrem k ofenzivním akcím. Útoky by mohly být směřovány především proti objektům USA, Izraele a jejich spojenců (v případě podpory ČR válce i proti české veřejnosti) s cílem odvrátit je od podpory této války. Otevřené zůstávají možnosti akcí proti Kurdům (jejich vybrané exilové organizace napojené na odboj v Íránu pomáhají USA i Izraeli) a proti íránské opozici v ČR, například pokud by se na českém území výrazněji aktivizovali íránští ultralevicově islamističtí Lidoví mudžáhedíni (MEK) či další organizace. Vyloučeny nejsou ani subverzivní ideologické operace íránského režimu, včetně minimálně nepřímé podpory tzv. mírového hnutí. Jeho část bude v případě války vystavena kontroverznímu rozhodnutí, zda podporovat íránský režim, nebo ultralevicové íránské organizace, které by zřejmě byly alespoň dočasnými spojenci USA.

Případné vojenské operace proti Íránu mohou mít různou podobu (od selektivních úderů na jaderná zařízení až po dobytí země a její okupaci - v případě konvenčního konfliktu). Mohou být preventivní i odvetné. Česká podpora jakékoli akci bude odvislá jak od jejího charakteru, tak i od vnitropolitické situace. Dosavadní loajalita české vnější bezpečnostní politiky může být narušena, pokud dojde ke „zrudnutí" či „zezelenání" české vnitřní politiky. Kontroverzní provedení operace ze strany USA nebo přenesení konfliktu na české území však může oslabit českou podporu i při dosavadním rozložení politických sil.