Václav Benda: konzervativní myslitel a pravicový politik

Pod stejnojmenným názvem proběhlo 15. června 2004 v sídle Senátu na Valdštejnském náměstí v Praze vzpomínkové setkání u příležitosti pátého výročí odchodu Václava Bendy na věčnost, které připravila rodina Václava Bendy spolu se senátním klubem ODS. Mnohostrannou osobnost Václava Bendy si zde připomněli jeho přátelé a spolupracovníci z doby disentu jako Petr Uhl, Pavel Bratinka nebo biskup Dominik Duka, pro něhož byl Benda typický "miles christianus" , i kolegové z doby jeho politického působení po listopadu 1989. František Houška ocenil Bendovo působení v legislativním výboru někdejšího Federálního shromáždění a vyzdvihl především logické myšlení filozofa, důležité pro přesnost a čistotu právních definic. Ústy kancléře Jiřího Weigla pozdravil shromážděné prezident Václav Klaus, který se nemohl setkání zúčastnit osobně, neboť pobýval tou dobou mimo území republiky. "Václav Benda odešel ve chvíli, kdy naše země potřebovala osobnosti, jako byl on. Jeho moudrost a názorová pevnost znamenaly posilu i příklad," prohlásil.

Co nejvíce chybí lidem, je poznání Boha. (Fénélon)

Vážení přátelé, scházíme se zde, abychom si, jak doufám, připomenuli odkaz - spíše než "jenom" uctili památku - doktora Václava Bendy, filozofa a jedné z vůdčích osobností českého disentu a samizdatu, bývalého senátora, který nás opustil před pěti lety. Nepatřím mezi ty, kdo ho důvěrně, přátelsky znali, kdo se s ním často, ne-li denně stýkali při všech "rozvracečských" aktivitách za minulého režimu; o Václavu Bendovi coby signatáři a mluvčím Charty 77, členu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a politickém vězni mohou pohovořit nepoměrně povolanější lidé než já, kteří jsou zde i přítomni. Ani mi nepůjde o chronologické převyprávění, ale o alespoň rámcové, obrysové postižení hlubších referencí a relevancí mezi jeho konzervativní katolickou vírou a teorií politiky, jeho křesťanskou ortho-praxí a politickými aktivitami.

Osobně jsem se s Václavem Bendou setkal jen několikrát až po polovině osmdesátých let, kdy se dotýkaly a překrývaly aktivity revue Paraf (Paralelní akta filozofie) a Střední Evropa. Znám ho tedy nepoměrně více, čímž netvrdím, že lépe, z jeho písemných projevů. Ale věděl jsem o něm, kupodivu, už hodně dlouho: když jsem někdy v roce 1967 nebo 1968 měl jako student filozofie na brněnské univerzitě, tehdy ne Masarykově, ale Purkyňově, nahlásit téma své diplomky, v mladistvé nerozvážnosti jsem se rozhodl, že napíšu práci o Ladislavu Klímovi a Nietzscheovi. Bylo mi ale řečeno, že něco takového mi bohužel nemohou dovolit, protože práci na stejné téma už píše jistý Václav Benda v Praze. No, to je ale drzost, ulevil jsem si ve své "objevitelské" žárlivosti, ale musel jsem se nakonec spokojit s rozborem monografické práce Eugena Finka o Nietzscheově metafyzice, které vinou nakladatele zcela chyběla shrnující závěrečná kapitola... Tuto skutečnost jsem chtěl původně uvést jen jako kuriozitu spojující mne s Václavem Bendou coby vrstevníkem - oba jsme se narodili ve stejném roce - ale uvědomil jsem si, že setkání s dílem právě tohoto německého filozofa nemohlo být ani pro Václava Bendu něčím anekdotickým, co by nemělo mít podstatný vliv na jeho další růst a zrání. Později jsem také často přemýšlel o tom, zda by pro mne nebylo bývalo lépe, kdybych šel filozofii studovat ne do Brna, ale do Prahy; určitě bych byl ve svých hledáních a tápáních méně osamělý; takto jsem se s lidmi, kteří mi mohli být radou a pomocí, mohl setkávat už dříve než až na konci sedmdesátých let. Teď se nechci ničeho jen dohadovat a hřešit případně na to, že by mne mohl opravit pouze sám Václav Benda: ale myslím si, že ani on jako člověk vybavený zdravým smyslem, instinktem poznání jdoucího "přímo za nosem" a tedy ke kořenům věcí, se po setkání s dílem tohoto filozofa neopájel nietzscheánským - tj. pseudonietzscheovským - estétstvím a velikášstvím, typickým spíše pro literáty. Číst bez určité průpravy Nietzscheho, nemluvě o Ladislavu Klímovi, abych nezapomněl, se nemusí obejít bez následků: takové setkání může naše nevycvičená a nevycválaná intuitivní čidla spálit stejně jako mráz nebo oheň. (Co nám asi hrozí, pijeme-li "víno silných" na příliš lačný žaludek?) Předpokládám, že setkání s Nietzscheovým dílem znamenalo také pro Václava Bendu především svěží a ostrý závan čistého vzduchu nejen v ideologickém vězení marxistické doktríny, ale i v reálném vězení její utopické praxe. (Václav Benda později, za normalizace, poznal i vězení skutečné neboli kriminál.) A záhy si také uvědomil, že nemůže nijak stačit, rozšíří-li dozorci tohoto vlastně trojího vězení jeho stěny, byť z toho měla vzniknout téměř voliéra s lidštější tváří.

Jacques Maritain o Nietzscheovi někde výstižně napsal, že na sebe vzal omyly svého, rozumějme devatenáctého, století a vrátil mu je i s úroky. V tom tkví filozofova tragická velikost. Ale mnohé jeho nadčasově platné etické, personalistické požadavky a maximy, nemluvě o Ladislavu Klímovi, abych nezapomněl, jsou nepoměrně lépe čitelné a "plnější smyslu" ve světě a metafyzice stvoření než v cyklickém světě bez skutečných dějin starého i nového pohanství. Boj "Ukřižovaného" s Dionýsem, i proto a také proto, odhlédnu-li od rozdílu duchovní amplitudy génia a nás prostých smrtelníků, nemusel mít v našem případě tak krutě dilematickou podobu. Nevím, v jaké míře u Václava Bendy, ale pro mne juvenilní četba Nietzscheho znamenala ze všeho nejvíc prolegomena k přijetí evangelia s jeho "tržními" podobenstvími o svěřených hřivnách a dělnících poslední hodiny nebo s "liberálním" podobenstvím o pšenici a koukolu. A nakonec k setkání s Tím, jenž evangelium na Zemi přinesl jako oheň, s Tím, jenž je "Bohem s námi", a to osobně, s živou Boží tórou, tj. setkání s živým Kristem.

Co jsem právě vyslovil, netvrdím z nostalgie po zlatém věku mladosti, ale chci tím jen ukázat na Bendovu původnost. Usuzuji, že právě z tohoto osobnostního jádra se odvíjela nekonjunkturální celistvost nejen jeho etických a politických postojů a činů v době nesvobody, jeho chování vůbec, ale také jeho politika, přesněji teorie politiky, nevyjímaje jeho vlastní politické působení po listopadu 1989. Protože právě v politické rovině je Václav Benda příkladem velice původního křesťanského a demokratického politika.

Generační generalizování je většinou velmi ošidné, protože se za generačními nálepkami snadno schovává myšlenková lenost nebo nedostatečná schopnost rozlišování. Je však pravda, že pro naši generaci už neměl komunismus tu přitažlivost jako pro generace předválečné. Ale odmítnutí být za mour v lokomotivě dějin ne vždy u našich vrstevníků doprovázelo rozlišující vědomí pozitivní alternativy; většinou šlo o vzpouru, která se snažila teprve nalézt vlastní identitu. A pokud jde o politiku, byla pro křesťany u nás na konci šedesátých let i později situace ještě mlhavější, ne-li zmatenější. Jaká tu byla tradice? Marginální náznaky křesťanského politického programu v krátkém poválečném období, které nesměle vykukovaly zpod lidoveckého koberce, záhy zahltila komunistická diktatura. Křesťanství a demokracie však nešly zdaleka ruku v ruce ani jinde ve světě, jejich smiřování je - v katolickém světě - záležitost posledních zhruba sedmdesáti let. Píše o tom ostatně již zmíněný Maritain, který po válce v roce 1945 volá po vzájemném poznání a smíření křesťanské a demokratické tradice. A skutečně šlo o složitý "asimilační" proces, katolíkům dlouho chyběla vedle laické "dospělosti" a samostatnosti také odpovídající teologie pozemských skutečností a od "rehabilitace materiální příčinnosti", tj. hospodářské sféry, k uznání autonomie trhu a dobrodiní tržního hospodářství bylo třeba teprve učinit řadu postupných kroků. Nešlo přitom o bezpáteřné obrácení rukavice naruby či jinou formu "pragmatismu", nebo dokonce o fundamentalistická rovnítka mezi rozdílnými oblastmi. Šlo o zachovávající rozlišování a prohloubenější přístup k pramenům, včetně dynamičtějšího vidění světa i našeho života ve světě částí evangelia, k nimž jsme coby křesťané zůstávali po staletí jakoby slepí. Václav Benda vše promýšlel na vlastní vrub a vše si nesl hluboko pod kůží ve chvílích, kdy šel s vlastní kůží na trh. Otevřený konzervatismus není bezduché či poloduché lpění na tradicích. A jestli někoho svým konzervatismem filozof a topič v červených trenýrkách pohoršoval, odzbrojovala jednota mezi prohlašovaným a konaným, byť někomu zvenčí mohla připadat jako výstřední chůze po žhavém uhlí - ovšem právě díky oné jednotě se u něho tato chůze obcházela bez popálenin. Křesťanský konzervatismus Václava Bendy byl dílem dlouhodobého růstu a vnitřního poznání spjatého s praxí. Později ho i toto výrazně odlišovalo od různých odrůd konzervatismu "rychleného", spočívajícího v přečtení několika brožur, vykuřování dýmky a - především - vyzařování občanskosti. Právě tento "konzervatismus" byl typický pro jistá politická seskupení první poloviny devadesátých let. Je jasné, že tehdy často šlo jen o průvodní verbální ingredienci mající posílit pokleslou pravicovou rétoriku, která měla zakrýt bezradnost a diletantismus nebo maskovat obyčejný cynismus, kalkulaci.

V odpovědi na anketu Gordona Skillinga k desátému výročí Charty 77 Václav Benda píše, že cílem, strategickým úkolem jeho paralelní polis "je spíše růst (či obnova) občanské politické kultury - a s ním prakticky totožná strukturace společnosti, její sepětí vazbami odpovědnosti a sounáležitosti". Paralelní polis neznamenala žádný utopický nebo elitářský projekt; autor, "vynálezce", tohoto pojmu jej také bránil před jakýmkoli účelovým omezováním na některou ze stránek skutečnosti (paralelní kultura, underground). Není proto náhodou, že Václav Benda nepodlehl po listopadu 1989 nerozlišující euforii a neuvízl ani v osidlech třetích cest a nepolitických politik - za inspirující v tomto ohledu může i dnes sloužit jeho text Pokorný návrat k parlamentní demokracii, který vznikl někdy koncem roku 1990. Velice záhy také založil "svou" KDS, křesťanskou demokratickou stranu, dosud jedinou. Jestliže o několik let později, aby se zbytečně netříštily síly na pravici, spojil svoji KDS s Občanskou demokratickou stranou, nebylo to z pragmatické vyčuranosti - kdyby šlo jen o toto, mohl dávno fúzovat s ČSL a mít s ní své voličstvo jisté deset i více let dopředu. Lidovci si sice už nějakou dobu říkají křesťanští demokraté, ale moc mi to nesedí. Ne proto, že by byli pokrytci, ale především z toho důvodu, že ani současná lidová strana se nemůže zbavit svého dědictví, či spíše "genů", politického klerikalismu - to nebudiž chápáno jako nadávka. Nemají svět ani společnost dostatečně analogicky "přečtené" podle evangelia, nedůvěřují jeho samostatnému hýbání se. Stejně jako socialisté trvají na regulaci, dozorování nad světem i společností, byť v mírnější podobě. Cítí potřebu vnášet zvenčí do světa své křesťanské ideály, které se jim často pletou s různými abstinenčními ctnostmi určité jednostranné morálky, pokud se jim v horším případě ony ideály nezredukovaly na křesťanské "hodnoty a svátky". (Aby mi nebylo špatně rozuměno - netvrdím, že křesťanství nemá "morálku" nebo že by se z evangelia dalo hravě odvodit morálek hned několik neboli žádná, říkám jen, že se křesťanství morálkou nevyčerpává.)

Politik Václav Benda udělal v onom necelém desetiletí po listopadu 1989, kdy se aktivně podílel na veřejném životě této země, rovněž sporné kroky, setkal se s neúspěchy, některé z jeho snah ztroskotaly a dočkal se i podrazů a zrad. Zůstával však člověkem velkodušným, loajálním. Byl loajální k prezidentu Václavu Havlovi v aféře s vyznamenaným agentem Zilkem, zůstal loajální vůči Václavu Klausovi v době tzv. Sarajeva. Kolik zlé krve vyvolala například jeho večeře s generálem Augustem Pinochetem, za kterou byl ocejchován jako, eufemisticky řečeno, kontroverzní politik. Byl to neprozíravý čin? A když, tak s ohledem na co nebo na koho? Mně však vadí nepoměrně více, že v Itálii zhruba v té době sice vydali povídky Varlama Šalamova z Kolymy, kterou on sám nazval "bílou Osvětimí", ale z důvodu politické korektnosti nakladatelé odmítli publikovat předmluvu polského spisovatele Gustawa Herlinga-Grudzińského, ve které srovnával sovětské lágry s nacistickými vyhlazovacími tábory! Mnohem více mi stejně jako Alainu Besançonovi vadí, že při klasifikaci politických zřízení moderní doby je i u nás většinou stále v oběhu - média, učebnice, příručky - třídění převzaté od Lenina: socialismus, buržoazní demokracie a fašismus. V poslední "kolonce" se bez rozlišení ocitají nacismus, italský fašismus a Francova diktatura, čímž je specifičnost nacismu zcela smazána. Přitom dělení, které navrhuje Hannah Arendtová - totalitní režimy (právě komunismus a nacismus), liberální zřízení a režimy autoritářské (Itálie, Španělsko, Horthyho Maďarsko) - pochází už z roku 1951. Malí nebo větší komunističtí diktátoři jsou koneckonců dodnes všude vítání div ne chlebem a solí, zatímco proti generálu Pinochetovi se dodnes okamžitě rozběsní hysterky všech zemí a obojího pohlaví. Setkáním s generálem Pinochetem se Václav Benda nepotřeboval zviditelňovat - dal tím tehdy jen najevo, že se stejně jako za totality nehodlá přizpůsobovat zcestným "paradigmatům". Velký znalec Ruska, francouzský historik idejí Alain Besançon, byl v rozhovoru s polskou politickou revue Wprost v roce 2000 požádán o vyjádření, nakolik úspěšně se podle něj deset let po pádu železné opony Rusko a jeho bývalé satelity vyrovnaly s komunistickou minulostí. O Rusku řekl, že s odstupem by, kdyby mohl na chvíli popustit uzdu fantazii, považoval za nejlepší řešení okupaci této země západními státy, jako tomu bylo po válce v Německu nebo Japonsku. Umožnilo by to podle něj očištění Ruska od upírů komunismu a jeho uvedení na cestu skutečné demokracie a hospodářského rozvoje. Mělo se stát něco podobného i v našem případě? Ať tak či onak, v takové situaci by Ústav pro vyšetřování zločinů komunismu zcela určitě nepřipomínal jakousi z milodarů živořící příspěvkovou organizaci a Václav Benda coby jeho šéf by nebyl vláčen médii jako komická postava, která neustále překračuje své kompetence... Besançon svá slova pronesl s výslovnou nadsázkou. Za jakou nadsázku z oblasti černého humoru bychom však považovali, kdyby nám někdo na prahu devadesátých let "odtajnil" současné volební preference komunistů?

Václav Benda pro nás zůstává příkladem hodným následování právě v době určitého zploštění a vyhasínání, které může být v našich končinách dílem jakési zpětné otřesové vlny patnácti let, která nás dělí od pádu komunismu. Ale jde možná o součást obecnějšího jevu. Leszek Kolakowski prohlásil, cituji jeho výrok v různých souvislostech už poněkolikáté, budiž mi to odpuštěno, ale je to silná pravda, že "lidé ztrácejí neutilitární důvody k životu". Jde přitom o masový jev. Takové jsou nejspíš konce evropského nihilismu (komunismus byl jen jeho vražednou variantou), který v 19. století předvídal právě Nietzsche, o němž jsem hovořil na počátku. Čelit se mu nedá jen "odkazováním k odkazu" filozofů a politiků jako Václav Benda. Mělo by jít o neutilitární nahlédnutí hlubší skutečnosti, o které Benda vydával svědectví svým životem a praxí. Jinými slovy: pouze o Boha.

Post dictum. Péče o myslitelský a politický odkaz Václava Bendy může být dvojí. Jednak by z krátkodobého hlediska stálo za to shromáždit jeho texty a vydat je v jedné knize - jde sice o membra disiecta, ale v žádném případě ne o membra disparata, neboť mají svou vnitřní logiku a pozná se, že vycházejí ze stejného zdroje. Z dlouhodobějšího pohledu by stálo za úvahu a za pokus vytvořit uvnitř ODS ne frakci nebo platformu - takhle ušlechtile, ne-li vznešeně, začínala dnes skomírající Unie svobody - ale křesťanské křídlo, snad to nezní příliš apartně. Nezanedbatelná část členů ODS jsou koneckonců aktivní křesťané, nemluvě o jejím elektorátu či sympatizantech. Myslím, že v knize Člověk a stát říká Jacques Maritain asi toto: "Je výborné, mohu-li se s racionalisty (měl na mysli agnostiky a ateisty) dokonale shodnout na společném politickém jednání, programu, třebaže jsou naše zdůvodnění zcela rozdílná a Bůh uchovej, abych tvrdil, že na nich nezáleží." A vzato čistě pragmaticky: ODS je už řadu let víceméně otloukánkem médií, podle kterých má malý koaliční potenciál. Myslím, že v příštích volbách do poslanecké sněmovny, ať už řádných nebo předčasných, by nebylo od věci mít právě v tomto ohledu kontaktní "nástroj" na jednoho možného, ne-li velice pravděpodobného koaličního partnera.