V nitru Jonášovy velryby aneb Cesty do Petrkova

 „Miluji zdejší kraj a nemohu si zvyknout třebas na Jihla­vu,“ napsal na podzim 1914 Bohuslav Reynek v jednom dopise. Jeho „zdejší kraj“ měl konkrétní ukot­vení, pach i světlo, chuť i zvuky, horizont i tísnivé sevření. Petrkov č. p. 13.

Dům rodný i úmrtní. Dům-bytost. Dům-maják. Dům-skrýš. Dům na Vysočině, ve vsi na dohled Hav­líčkova Brodu. V obci, stoupající do kopce, s kapličkou, rybníky a na samém vršku s bílou a podlouhlou tvrzí-zámečkem-dvorcem-statkem-ulitou. S věžičkou a hodinami. Slunečními i mechanickými. Může připomínat plující archu, která do budoucna převeze knihovnu a ryzí básnické slovo, vtělované do grafických listů a překladů. Z jedné strany je archa sevřena dvorem a hospodářskými budovami. Z druhé strany dýchá divokou zahradou, s trsy květin, kapradin, s básníkovým altánem, básnířčinou lavičkou, vysokými chocholky stromů. A za nimi otevřená krajina s polními cestami, smírčími kříži, roztroušenými vesnicemi a gotickými svatyněmi, nad kterými na horizontu pluje zřícenina hradu Lipnice (která se jako zub na křivolakém horizontu objevuje i na raných Reynkových grafikách). Prostor, ve kterém Reynek cítil blízkost mrtvých předků a skrytě navrstvené letokruhy paměti. V dopise příteli Střížovi píše o svém „petrkovském“ nazírání na svět: „Píši tato místa (Petrkov), protože některé verše jsou tolik sepjaty s určitými předměty, stromy atd., že se mi zdá, jako kdyby byly od věčnosti v jejich atmosféře, v jejich blízkosti; že mi byly svěřeny jen za velikou lásku, jako přítel svěřuje se příteli…“