Úzkost v křesťanství

Byl jsem nucen neodkladně nastoupit do nemocnice a s sebou jsem si stihl vzít pouze první knihu, která mi zrovna padla do ruky. Čirou náhodou to byly Pascalovy Myšlenky vydané péčí Francise Kaplana. Text jsem četl se stejným potěšením jako román, jehož zápletka je souvislá a četba vzrušující. Kniha mi poskytla „dobré využití nemoci“, v mém případě mnohem lepší než ono poněkud unavující využití, které ve svém díle doporučuje Pascal. Nabízím reflexi historika, která se zrodila na nemocničním lůžku. Dotýká se výkladu úzkosti v křesťanství v období protestantské a katolické reformy, a především formy úzkosti, již vyvolal jansenismus a která velice silně zatížila Pascalův vztah k jeho Bohu.

Úzkost se objevuje v každé době a dotýká se všech lidí. Svědectví o tom podávají i ty nejstarší texty. Lze rovněž dospět k legitimnímu závěru, že v určitých místech a v určitých civilizacích je úzkost přítomna ve výraznější podobě. Nevšiml jsem si však, že by úzkost byla někde jinde ve světě až do té míry uvědomělá a trýznivá jako v západní Evropě. Můžeme si dokonce klást otázku, zda si svět latinského křesťanství v úzkosti přímo nelibuje. Úzkost provází jeho dynamismus jak v tom nejlepším, tak i v tom nejhorším a představuje pravděpodobně jeden z jeho zásadních faktorů. Učitel západního křesťanstva Augustin po sobě zanechal teologické nástroje, jež v latinském křesťanství podporují kulturu. Tomistická škola se pokusila vytvořit nový rovnovážný stav, obracela se do hloubi antického světa a čerpala z řeckých otců, na jejichž obzoru nezaujímal temný mrak úzkosti příliš velké místo. Velice relativní rovnovážný bod, jehož bylo dosaženo ve třináctém století, se zhroutil a rozpoutal vlnu úzkosti ve dvou následujících stoletích. Byla to století katastrof, nejistoty, moru a válek – a rozdělení církve. Byla to rovněž století rychlého nástupu individualismu, který dal průchod osobnímu vyjádření, osobitému výrazu. (…)