Úvodní slovo

„Pocházím ze země, která leží příliš na východ od Západu, a příliš na západ od Východu". Takto popsal spisovatel Sławomir Mrożek zkušenost Polska, odsouzeného v posledních staletích střídavě k pozici periferie západního světa, nebo východního impéria ovládaného z Kremlu. Polské sebevnímání se snažilo pochopitelně najít pro onu nepříznivou polohu vyšší význam: tak vznikl mýtus „hradeb Západu" - antemurale Christianitas. Východ však nebyl jenom zdrojem nebezpečí - zároveň fascinoval a byl prostorem, v němž se měla realizovat polská manifest destiny. Uskutečněním tohoto předurčení byla I. Rzeczpospolita - regionální velmoc vybudovaná díky unii Polského království a Litevského velkoknížectví, v němž příslušnost k polskému politickému národu sjednocovala lidi různých jazyků a náboženských vyznání. Tento projekt prohrál boj nejenom s vnějšími nepřáteli, kteří existenci Rzeczpospolité ukončili koncem 18. století, ale nakonec hlavně s etnickými nacionalismy probouzejícími se od 19. století, a to jak u Ukrajinců a Litevců, tak u samotných Poláků. Nicméně ještě těsně po první světové válce se v Polsku střetávaly dvě koncepce politiky vůči „mladým národům" na východě: nacionalistická vize omezení se na etnické jádro „polsky mluvících římských katolíků" a federalistická vize Piłsudského. Definitivně byla „pravá plíce" polské kultury amputována během druhé světové války - etnickými čistkami a přesuny hranic a obyvatelstva. Prostor bývalé Rzeczpospolité se proměnil - slovy amerického historika Timothy Snydera - na „krvavé země" (bloodlands) - dějiště největšího masakru v dějinách Evropy. Představu o tomto ztraceném světě si můžeme udělat třeba na Starém Městě ve Lvově, kde na několika stovkách čtverečních metrů proti sobě stojí chrámy římských, řeckých a arménských katolíků i pravoslavných. Připomínají jej chátrající barokní kostely a šlechtické rezidence rozeseté po nekonečných prostorách Ukrajiny a Běloruska mezi rozkládajícími se troskami sovětského komunismu. V Polsku samotném žije tento ztracený svět v podobě nostalgické vzpomínky: každý polský školák se učí Mickiewiczovo zvolání „Litvo, má otčino" a nejpopulárnější „prostonárodní píseň", bez níž se neobejde žádná polská oslava, vypráví o „mladém Kozákovi" a „zelené Ukrajině". (...)