Úvahy po deseti letech

Před deseti lety se průzkumy veřejného mínění předháněly v prognózách, zda tehdejší středopravicová vládní koalice získá ve volbách do Poslanecké sněmovny jen prostou, nebo ústavní většinu, což vytvářelo unylou předvolební atmosféru. Jako malé zjevení proto působilo vystoupení politického analytika Petra Krejčího, který v předvečer voleb v Poslanecké sněmovně prohlásil, že Českou republiku naopak čeká éra nestabilních vlád, nekonzistentní legislativy a neúčinného vládnutí. Jeho tehdejší slova, která nikdo nebral vážně, se bohužel naplnila. Po deseti letech se ho Revue Politika zeptala: Byl politický vývoj po roce 1996 nevyhnutelný? Nedalo se mu nějak předejít? Bude v následujícím desetiletí tento trend pokračovat?

Nejpoctivější je říci: mohlo být hůře. Důvody, které mne tehdy vedly ke skepsi, byly (bez nároku na pořadí) tyto: únava z cesty ke svobodě, nestabilita systému politických stran a falešné představy o způsobu demokratického rozhodování, které se odrazily ve špatně založené reformě institucí a legislativy. Většina věcí přetrvala dodnes.

Vraťme se však k oněm důvodům. Únava z cesty ke svobodě je obecně lidskou situací, kterou zažíváme opakovaně jak v individuálním životě, tak v životě v pospolitosti. Touha mít své jisté je nezdolná, jak o tom svědčí i biblický příběh o vyjití ze zajetí egyptského. Před volbami v roce 1996 jsme se ocitli v situaci, kdy uplynula dostatečná doba k tomu, aby se zjevný posun od doby předlistopadové začal chápat jako samozřejmost, a začalo se vzpomínat na egyptské hrnce "jistot pracujícího lidu". Vezmeme-li k tomu v úvahu, že významná část české populace od dob první republiky inklinuje k podpoře levice, pak je v této zemi osud koalice pravého středu vždy na vážkách. Dnes je situace poněkud odlišná. Na doby předlistopadové se spíše zapomíná než vzpomíná. Zvláště mladší a střední generace ztrácí historické povědomí a bývalí političtí vězňové jsou volajícími na poušti, kterým jen málokdo naslouchá.

Politické strany

Komunistický systém Národní fronty přežily do roku 1996 jen dvě politické strany: komunisté a lidovci. Všechny ostatní strany musely začít na zeleném trávníku, i když některé (např. sociální demokracie) se živily ideově i hmotně mýtem o nepřetržitém trvání své existence od dob předkomunistických. Žádná z těchto stran netrpěla přebujelým počtem členů a některé strany (např. ODA) si na tom dokonce zakládaly.

Na jedné straně máme v článku 5 Ústavy České republiky zakotveno, že politický systém je založen na soutěži politických stran, na druhé straně byl (a žel dosud je) tento systém znevažován těmi, které můžeme nazvat "stranou pravdy a lásky", mající v oblibě slova "nezávislý" a "osobnost". Za této situace bylo jen otázkou času, kdy problémy identity a orientace jednotlivých stran vyplují navenek a budou mít za následek jejich rozpad či štěpení. ODA se stala politologickou kuriozitou, od Občanské demokratické strany se odštěpila Unie svobody píšící nyní svou politickou závěť. Rozpad ODS byl jistou anomálií v porovnání s pozdějšími rozpady jiných seskupení.

Je zajímavé sledovat, kolik politických stran a hnutí se během těch deseti let účastnilo soutěže o poslanecká křesla. V roce 1996 jich bylo 20, v roce 1998 18, v roce 2002 29 a letos se voleb účastní 26 politických seskupení. (Je pravda, že řada stran se voleb účastní jen pro marketingové zviditelnění svých vůdců, jiná část pro získání příspěvku za volby.) Kdo posílil? Relativně komunisté. Důvodů je několik. Po listopadu neměli nikdy otevřený podíl na moci, za který by mohli být kritizováni. To však neznamená, že by se na politické moci nepodíleli. Mnohá rozhodnutí stávající vlády jsou na jejich vůli přímo závislá. Je omylem si myslet, že současná komunistická ideologie je založena na marxismu a leninismu. Významná část stoupenců komunistů ani netuší, co Marx s Leninem vlastně napsali. Komunistická ideologie spočívá na víře v zákonitost dějinného vývoje a nutnosti sociálního inženýrství. Komunisté popírají lidskou spontaneitu a nesdílejí pokoru vyplývající z vědomí omezenosti lidského poznání. Jejich myšlení je bytostně elitářské a kolektivistické a není žel výsadou jen této politické strany.

Před každými volbami se hledá strana-spasitel. Letos jsou to zelení. V minulosti prošli stranickými převraty, na moci se nepodíleli, a tak se k nim začínají upírat zraky. Vzestup jejich preferencí má charakter investiční bubliny. Splaskne ještě před volbami, nebo až po nich? Těžko říci. Dostanou-li se však zelení do Sněmovny, nepochybně je čeká krize identity. Ostatní strany však na tom nebudou lépe: i je čeká generační krize a střet vedení stran s jejich regionálními politiky.

Během deseti let jsme zažili šest vlád, jejichž existence často visela na vlásku jednoho hlasu. Nevadí to ve společnosti, kde jsou všechny instituce a instituty stabilizovány a vláda jen drobně koriguje chod věcí a nepřekáží svým občanům. Jiné je to za situace, kdy se transformuje společenský systém. Pak je slabá a nerozhodná vláda holým neštěstím. V nastalé volební kampani jednotlivé strany hovoří o reformách, ale při jejich uskutečňování hrozí (za slabé koalice či menšinové vlády) zabřednutí do zprůměrovaných opatření prostých odvahy a invence.

Právní reforma

Česká společnost prošla od listopadu 1989 do roku 1996 složitým vývojem. Bylo třeba ekonomické reformy, reformy právního řádu, reformy správní a institucionální a samozřejmě i reformy sociální. Nic nešlo lehce a k tomu se ještě rozpadl společný československý stát. Dělení státu, na jehož kultivovanost jistě můžeme být hrdí, všechny reformy zpomalilo.

Ekonomická reforma si kladla za cíl vybudovat moderní liberálně tržní ekonomický systém. Přes všechny peripetie a následné pokusy tento proces demontovat byla tato reforma úspěšně završena za druhé Klausovy vlády. Ne všichni z ní získali. Náklady na transformaci ekonomického systému byly nemalé a jsou dodnes zdrojem obviňování těch, co se o reformu zasloužili, z rozkrádání a zaprodávání. V této oblasti jsme překročili Jordán, ale stále existuje nebezpečí, že budeme zahnáni zpět na druhý břeh.

Jinak tomu bylo a je s reformou právní a institucionální. Byla vybudována na zásadě kontinuity polistopadového právního řádu s právním řádem komunistickým. (Diskontinuita neznamená vymazání všech předlistopadových zákonů, ale rozchod s pojetím práva, na kterém byly tyto předlistopadové zákony založeny). Projevilo se to i v tom, že kromě nového obchodního zákoníku a živnostenského zákona se ostatní základní kodexy jen novelizovaly. U zrodu těchto novel povětšinou stáli ti, co dřívější komunistické normy připravovali, případně jejich žáci. To vše bylo provázeno uštěpačnými řečmi o útěku ekonomů před právníky. Skutečnost byla jiná. Právní věda a praxe schovaly hlavu do písku před realitou tržní ekonomiky.

Vývoj české legislativy poznamenaly dvě závažné skutečnosti, které ovlivnily českou zahraniční i vnitřní politiku. V roce 1999 se Česká republika stala členem NATO a v roce 2004 členem Evropské unie. V obou případech šlo o výsledek integračního procesu probíhajícího v předcházejících letech. Jestliže již v roce 1996 vzbuzovala kvapnost a povrchnost vytváření české legislativy obavy, pak to nebylo nic proti Zemanově legislativní smršti a Paroubkově legislativnímu šílenství. Právní řád se stal naprosto nepřehledným. Nové normy jsou přijímány chaoticky, jedna novelizace téhož zákona je následována v krátkém časovém odstupu novelizací další, a dokonce jsou novelizovány i zákony již zrušené. Oficiální Sbírka zákonů se stala archivním materiálem, a pokud někdo chce sledovat vývoj legislativy, nebo se jí dokonce i řídit, musí se obrátit k neoficiálním zdrojům. Popsaný právní zmatek, připočteme-li k tomu neefektivitu soudů, nikterak nezakládá optimismus do dalších let.

Správa i soudnictví byly založeny na několika, dle mého názoru mylných předpokladech. První z nich vychází z toho, že lze pro všechny případy nalézt způsob, jak dojít ke správnému nebo spravedlivému rozhodnutí nebo vybrat toho nejlepšího. Výsledkem tohoto úsilí jsou složité a nepřehledné předpisy, které lze snadno obejít (a nadto mají řadu nezamýšlených důsledků). To vše vede ke strachu z rozhodnutí nebo k lenosti rozhodnout. Druhým mylným předpokladem je, že kolegiální rozhodnutí je rozhodnutím správnějším než rozhodnutí individuální. Kolektivní rozhodnutí může být stejně nesprávné (nebo dokonce hloupé) jako rozhodnutí individuální. Jen u toho prvého je odpovědnost za rozhodnutí poněkud rozostřena, zatímco u individuálního rozhodnutí je jasně stanovena. Hlasování v kolegiálních orgánech má význam jen tehdy, když se hlasuje o zájmech, nikoli o správnosti či optimalitě řešení.

Decentralizace státu

Správní reforma, která na počátku devadesátých let začala diskusí o úloze samosprávy a jejím začlenění do správy veřejné, vyústila po roce 1996 do druhé fáze - územně správní reformy se zřízením krajské samosprávy, zrušením okresních úřadů a nové kategorizace obcí. To, co mělo občanům správu zpřehlednit a přiblížit, jim ji nakonec v mnoha případech znejasnilo a vzdálilo. Neměli bychom se nechat mýlit tím, že v mnoha případech získala krajská správa prestiž ve svém střetu s centrální mocí, ať již se jedná o řešení následků povodní nebo organizaci zdravotnictví, máme-li namátkově jmenovat. Instituce jsou silnější než personální obsazení v nich sídlící. Po několika obměnách zastupitelstev nám hrozí, že se staneme krajskou federací.

Dalším mýtem je nezávislost vedoucí k tvorbě řady tzv. nezávislých úřadů. Pokud není přesně stanoveno, v čem nezávislost spočívá, a není dán mechanismus kontroly toho, zda je rozhodnutí příslušného orgánu skutečně nezávislé, pak se nezávislost časem mění ve zvůli. Obdobně to platí pro soudy. Při všem respektu k nutnosti nezávislosti soudů na moci výkonné nevidím jako nejšťastnější řešení doživotní jmenování soudců na počátku jejich osobní zralosti. Výkon tohoto náročného povolání po dobu celého aktivního života (prakticky bez možnosti být odvolán) musí člověka dříve či později poznamenat na těle i na duchu.

Reforma sociálního a důchodového systému skončila u polovičních řešení nebo jen slovních proklamací. Zdravotnictví se vydalo plíživým krokem k dobám předlistopadovým.

Příští desetiletí

Po deseti letech opět stojíme před volbami do Poslanecké sněmovny. Změní se po nich něco, nebo nás zase čeká nejméně čtyřletý pád do každodenního vytloukání legislativního klínu jiným legislativním klínem, do žití na dluh a do odsouvání reforem? Je těžké s naprostou jistotou předvídat, přesto se však dá s určitou pravděpodobností odhadnout běh budoucích událostí, vezmeme-li v úvahu pomalu se měnící vzorce individuálního a skupinového chování i samospád vývoje institucí, které jsou jak známo silnější než lidé.

V porovnání s rokem 1996 dnes čelíme podobným výzvám, avšak za jiné mocenské konstelace. Jsme členy Evropské unie. V mnohém je to přínosem, pro reformu českého právního řádu je to však téměř fatální přítěží. Jak dostát smluvním závazkům a nepodlehnout syndromu někdejší prosovětské Rady vzájemné hospodářské pomoci (RVHP), vyznačujícímu se přeochotnou servilností?

Stojíme, pravda ještě v povzdálí, před hrozbou světového terorismu. Je však omezení naší svobody adekvátní odpovědí? Podlehneme zelenému náboženství se vším tím jeho udržitelným rozvojem a Kjótskými protokoly? Budeme trvat na tom, že jsme součástí civilizace stojící na principech, na kterých byl vybudován Západ, nebo se rozplyneme v multikulturalismu? Budeme klást na prvé místo svobodu, nebo jistoty? Budeme ctít vlastnictví, nebo si budeme ve jménu "vyšších myšlenek" vymýšlet veřejné zájmy, abychom mohli něčí vlastnictví omezit? To, jak bude vypadat naše společnost za deset let, záleží na tom, jak si na uvedené otázky odpovíme.

Stávající rozložení politických sil, rozkolísané právní povědomí, nepřehledný právní řád, prokorupčně založené instituce a počínající dezintegrace veřejné správy dávají spíše za pravdu skeptikům - staneme se evropskou šedí. V tom případě nás v nejbližších letech nečeká nic radostného. Hrozí patové situace typu výsledku italských voleb, politická scéna se bude radikálně polarizovat, a to aniž bychom čekali na nový volební zákon. Političtí turisti již nebudou mít kam přestoupit, protože už všude byli. Budeme vystaveni nemilosrdnému tlaku rozpadající se Evropské unie. A občas se bude zvonit klíči.

Ale po deseti letech si řekneme - stálo to za to. Pokud mám odpovědět, kterou cestou se vydáme, musím říct, že nevím. Spisovatel a novinář Ludvík Vaculík před osmatřiceti lety napsal: "Pravda nevítězí, pravda prostě zbývá, když se všecko ostatní prošustruje." To platí nejen o pravdě, ale i o naději.

Autor je poradcem poslaneckého klubu ODS.