Úvahy o současné situaci v Evropě

Dovolte mi, abych zde v Tennessee promluvil o tématu, které je mi blízké, o Evropě. V této souvislosti bych rád zdůraznil dva základní jevy. Na jedné straně ve střední a východní Evropě již druhé desetiletí probíhá složitý přerod komunistické společnosti ve společnost svobodnou, kdy země střední a východní Evropy konečně docházejí k poznání, jak náročný a dlouhý je proces této transformace. Na druhé straně stojí západní Evropa, která se téměř nevinně a nevědomě mění v jeden evropský stát. Tento projekt je postaven na velmi nejistém předpokladu, že čím více bude Evropa nominálně jednotná, tím lépe.

Dovolte mi říci pár slov o těchto dvou jevech; nebudu se zabývat ani současnými spory mezi Evropou a Spojenými státy americkými ohledně Iráku, ani uměle vytvořeným sporem mezi tzv. starou a novou Evropou.

Druhé desetiletí přeměny

Pád komunismu v roce 1989 byl následován enormními očekáváními nejen v zemích bývalého komunistického bloku, ale i v celém světě. Tato očekávání však nebyla zcela naplněna a my jsme byli více a více konfrontováni s tím, co nazývám propastí mezi skutečností a očekáváními.

Jsem přesvědčen, že realita, kterou jsme vytvořili, je úspěchem. Její vytváření bylo započato překvapivě "sametovým" sesazením po desetiletí trvajícího protivného a skličujícího totalitního režimu. Podle mého názoru se tak stalo v důsledku narůstajícího oslabení komunistického režimu, který ztratil sílu (vůči svým protivníkům) a stal se neefektivním. Jeho ideologie (systém myšlenek) se ukázala jako zcela nepřesvědčivá a nikdo ji nebral vážně. V důsledku toho komunismus nebyl poražen. Komunismus více méně zkolaboval sám.

Někteří z našich kritiků argumentují, že změna byla příliš sametová. S nimi já ale nesouhlasím. Transformace politického, společenského a ekonomického systému byla uskutečněna "naživo". Účastnily se jí miliony lidí. Nešlo o kontrolované cvičení na poli aplikované politiky či ekonomie. Politikové museli zajistit alespoň základní fungování společnosti, ekonomiky, administrativy a politického systému. Vyšší míra diskontinuity (o hrozbě anarchie nemluvě) by byla podstatně nákladnější.

Realita se dramaticky změnila. Struktura společnosti, míra politické a ekonomické svobody, rozsah vládní regulace, kvalita trhů, míra hospodářské otevřenosti - to vše se přiblížilo západoevropské úrovni.

Mohla by realita být lepší? Bezpochyby mohla. Víme ale, že společnost je uceleným systémem, který nemůže být řízen shora. Přechod jednoho systému na druhý není laboratorním experimentem prováděným ve vakuu, nýbrž interakcí milionů lidí, kteří sledují své vlastní zájmy, kteří mají politické ambice, kteří jsou zapojeni do mnoha forem aktivit včetně tzv. rent-seeking. Výsledky takového procesu transformace se proto budou jednoznačně lišit od návrhů reformy.

Ctižádostiví sociální plánovači všech druhů, barev a "ismů" tvrdí, že by byli schopni transformaci provést jinak. Navrhují a navrhovali provést přeměnu postupně, bez liberalizace cen a zahraničního obchodu, bez deregulace trhu, bez privatizace ekonomiky. S největší pravděpodobností předpokládají, že by bylo možné přesvědčit lid o nutnosti zastavit odstraňování starého řádu a místo toho zahájit proces vytváření institucí a legislativy, který by trval několik let či desetiletí. Bylo by nutné pozastavit politickou demokracii, pozastavit chování založené na vlastních zájmech a vytvořit prostor "osvíceným" intervencionistům k přípravě legislativy a institucí bez komplikací, které přináší svoboda.

Kriticky pohlížím na zneužití termínu "právní stát". Členové Mont Pelerin Society vědí, že podle Hayeka a Misese jsou společenské instituce včetně práva a jeho prosazování výsledkem spontánní evoluce, lidského činu, a ne lidského plánování. Společenské instituce jsou vždy nedokonalé a neexistuje způsob, jak je učinit dokonalými, alespoň ne ve svobodné společnosti. Říci, že v té či oné zemi "vládne či nevládne právo", je jen dalším pochybným prohlášením.

Náklady transformace (a odstraňování starého řádu, neboť produkce se hroutila již v době, kdy starý řád začal upadat, a ne až v momentu, kdy započala přeměna) mají velmi silný negativní dopad na mnoho občanů, kteří dnes podporují sociálně-demokratické či socialistické strany. Právě ti dnes žádají více vládních zásahů, rozsáhlejší sociální politiku, a místo o práci a o schodek státního rozpočtu se více zajímají o stávky. Výsledkem toho je, že ve většině zemí střední a východní Evropy se politické strany, obhajující volné trhy, nacházejí v opozici.

V důsledku toho a v důsledku vlivu EU jsme nevytvořili svobodný kapitalistický systém, ale jakousi verzi evropského modelu "sociální tržní ekonomiky", založenou na silné regulaci a kontraproduktivních systémech sociální podpory.

Dopad evropského sjednocování a pokusů o vytvoření postpolitické společnosti

Před několika lety jsem tvrdil, že jsme v mnoha směrech liberalizovali ekonomiku více než země západní Evropy a že bychom neměli přistoupit na nepoddajný a neefektivní evropský ekonomický a sociální model. Neuspěli jsme. Jak víte, osm bývalých komunistických zemí bylo přizváno do Evropské unie a v dubnu 2003 podepsaly Smlouvu o přistoupení k EU. Jednou z podmínek EU bylo kompletní převzetí legislativy Unie. To změnilo náš systém, ovšem ne k lepšímu.

Země střední a východní Evropy potřebují ekonomicky růst a hospodářsky se přibližovat dlouhodobým členům EU. Obávám se ale, že toho nelze dosáhnout. Reálnou konvergenci nelze usnadnit prostřednictvím nominální konvergence (vstupem do EU a dodržováním pravidel a politik EU). Naopak v důsledku toho může dojít ke zpomalení či dokonce pozastavení celého procesu konvergence. (Formální sjednocení Itálie v roce 1860 a Německa v roce 1990 nedokazuje, že by nominální konvergence proces sjednocení usnadnila. Jak se ukázalo, jejich ekonomické sjednocení by nebylo možné bez masivních fiskálních přesunů, které nejsou v současné EU dostupné.) Není tedy možné spoléhat se na dlouhodobé pozitivní efekty integračního procesu, který byl původně založen na otevření a liberalizaci obchodu. Současný proces evropské integrace je více o regulaci a o nových formách intervence shora.

Návrh ústavní smlouvy EU, který byl nedávno vypracován Konventem o budoucnosti Evropy (Convention for the Future of Europe), je radikálním dokumentem s velkým dopadem na národní suverenitu jednotlivých evropských států. Navrhovaná ústava vytvoří novou unii, která bude oddělena od jednotlivých států a která bude mít vlastní právní charakter a statut. Taková unie nebude odvozovat své pravomoci od jednotlivých členských států, ale z vlastní ústavy, její zákony budou nadřazené zákonům jednotlivých členských států. Dojde k zavedení dvojího občanství. Tvůrcem mezinárodních smluv bude evropská byrokracie apod.

Jde tedy o velmi problematický vývoj. Pokusy o odnárodnění občanství představují nebezpečnou reinterpretaci lidských práv (nikoli ve směru klasické liberálně politické demokracie). Útoky vůči státu (či vůči národnímu státu) ve svém důsledku nevyhnutelně povedou k vytvoření jakéhosi ne-státu, aniž by mezitím kdokoliv nabídl k národnímu státu nějakou demokratickou alternativu.

Každá smlouva a každý summit směřují Evropu blíže k takovému báječnému novému světu. Musíme se ptát, zdali zrychlené tempo sjednocování EU, kvalitativní změny v evropském integračním procesu, ambice zažehnuté v Maastrichtu, které se daly do pohybu v devadesátých letech a byly naplněny současným Konventem o budoucnosti Evropy, přeměny Evropského společenství na Evropskou unii, Evropskou měnovou unii, možná i EFU a Evropskou politickou unii, zda to vše povede ke zvýšení bohatství (jakkoliv definovaného) občanů EU, k prosazování svobody a nezávislosti v Evropě, ke zlepšení chodu evropské společnosti a ekonomiky a k posílení postavení Evropy ve světě. Obávám se, že tomu tak nebude.

V ekonomické a sociální oblasti se opět stáváme svědky nedůvěry ve vlastní zájmy, v ekonomické motivy, v kvalitu ekonomických koordinačních mechanismů, v cenový systém. Stáváme se svědky víry v sliby, v módní či moderní výrobky, technologie či průmysl, a víry v to, že toto všechno může být řízeno vševědoucími byrokraty z vládních agentur. Stojíme tváří v tvář stejně utopickým myšlenkám jako v minulosti, i když dnes nám jsou tyto utopické představy předkládány v komputerizované a digitalizované verzi. Jsem přesvědčen, že protiargumenty jsou dnes stejné jako v minulosti.

Musíme si položit otázku, zdali může evropská ekonomika přežít rigiditu evropského pracovního trhu, břemeno evropského státu blahobytu a obrovský objem a rozsah státních redistribučních aktivit stejně jako náklady na byrokratické regulace ve všech oblastech podnikání. Musíme si položit otázku, zdali jedinec a zároveň i různorodé evropské ekonomiky mohou mít prospěch z existence jednotné měny a jednotné monetární politiky a z absence směnných kurzů.

Moje odpovědi na všechny tyto otázky jsou velmi dobře známy a věřím, že jsou navzájem konzistentní. Problémy, které vidím v dnešní Evropě, mají společné kořeny - nepochopení podstaty bohatství národů, idejí a předpokladů o světě, které převážilo mezi mnohými politiky, společenskými vědci, novináři a dalšími mysliteli v našich zemích. A úkolem členů Mont Pelerin Society vždy bylo proti tomuto bojovat.

Autor je prezidentem ČR.

Texte je přepisem projevu, který prezident České republiky Václav Klaus pronesl dne 18. září 2003 na setkání Mont Pelerin Society ve městě Chattanooga (Tennessee) ve Spojených státech amerických. Překlad byl pořázen spolupracovníky redakce; nejedná se o překlad oficiálně autorizovaný Kanceláří Prezidenta republiky.