Ústavní reformy – agenda pro příští roky?

Ústavní reformy – agenda pro příští roky?

Josef Mlejnek jr.

Nedávné čtrnácté výročí sametové revoluce poskytlo "záminku" pro řadu bilančních úvah. Bohužel takřka úplně mezi nimi chyběla reflexe dosavadní zkušenosti s ústavním systémem České republiky. Přitom není žádným tajemstvím, že ústava českého státu vznikala ve chvatu, ba přímo s nožem nastávajícího dělení federace na krku, z čehož logicky vyplývala zvýšená pravděpodobnost výskytu chyb a nedodělků. Čas od času na ně někdo poukáže, často se projeví v praxi, ale případná řešení se odkládají někam do mlh budoucnosti. Navíc veškeré návrhy na ústavní změny či úpravy volebních zákonů se v Čechách a priori podezírají z účelovosti a mocenské manipulace, což je mimo jiné dědictvím éry opoziční smlouvy.

Česká parlamentní demokracie však evidentně trpí dvěma základními neduhy, které by se daly ústavním a volebním inženýrstvím v dobrém slova smyslu léčit. Nikoli snad stoprocentně vyléčit, ale každopádně alespoň zmírnit. Pokud jde o dolní komoru parlamentu, od roku 1996, tedy již sedmým rokem, z ní vycházejí slabé menšinové kabinety, mezi něž lze - s drobným zaokrouhlením směrem dolů - započítat i současnou Špidlovu vládu. A horní komora? Ta podle mnohých nedává od svého vzniku vlastně žádný smysl. A nízká, ve druhém kole v Brně dokonce jen desetiprocentní účast voličů při nedávných doplňovacích volbách se dá víceméně považovat za jakési referendum odmítající existenci Senátu. Apatická devadesátiprocentní, tedy notně nadústavní většina zůstala raději doma. Ale Senát nelze z ústavy jednoduše ze dne na den vypustit, neboť ústavní orgány tvoří provázaný celek, systém. Což je však zřejmé pouze odborníkovi, nikoli prostému občanu. Z uvedených skutečností plyne jeden důležitý závěr: reforma Senátu (v radikální podobě jeho "vypuštění") je nevyhnutelná a zároveň vyžaduje přepracování ústavy jako celku. Otázka ústavních změn proto představuje vážné a reálné téma, jež by nemělo zůstat zapomenuto někde na vedlejší koleji veřejného zájmu.

Bludný kruh české politiky

Česká politická scéna se již léta potácí v bludném kruhu. Od roku 1996 vychází z voleb jedna slabá vláda za druhou. Nejprve druhý kabinet Václava Klause, který vyzdvihla do sedla první opoziční smlouva v krátké historii české polistopadové politiky: odchod sociálnědemokratických poslanců ze sálu umožnil schválení Klausovy vlády výměnou za post předsedy parlamentu pro Miloše Zemana. Přesto musel premiér Klaus někdy až takřka na kolenou prosit vzpurného sociálnědemokratického poslance Wagnera, aby mu dodal hlas potřebný k většině, neboť zmíněný odchod ČSSD se týkal pouze schválení vlády, nikoliv dalších hlasování. Pochopitelně ne pokaždé stálo hlasování na Josefu Wagnerovi, ale logika byla vždy víceméně tatáž.

"Sarajevské" odstranění Václava Klause uvedenou systémovou chorobu nezažehnalo, ba právě naopak. Kabinet "zimního krále" Josefa Tošovského byl totiž menšinovou koalicí KDU-ČSL, rozkládající se ODA a protiklausovských vzbouřenců v ODS, které k nadpoloviční většině nutné k vyslovení důvěry napomohla podmínečná krátkodobá opoziční smlouva s ČSSD. V pozadí "tahal za nitky" Hrad, ale celá konstrukce měla jepičí život - nepřežila déle než k horizontu předčasných voleb. Po nich následovala opoziční smlouva číslo tři, v povědomí rozezlené české veřejnosti však číslo černá jedna. I bez podrobnějšího rozboru tohoto uspořádání lze konstatovat následující: Zemanova vláda byla vládou menšinovou, které sice pakt s modrým ďáblem zajišťoval trvalý pobyt ve Strakově akademii, nicméně podporu pro vládní legislativu si musela v parlamentu nacházet vždy případ od případu sama. V období 1998-2002 proto o konzistentní politice opět nelze hovořit. A nedá se o ní mluvit dodnes, neboť Špidlova "stojednička" je vládou slabou navenek i dovnitř. Navenek kvůli převaze jednoho jediného hlasu, dovnitř kvůli programové rozrůzněnosti jednotlivých členů koalice. U moci ji udržují vnější okolnosti a reálná či dosavadní neprůchodnost alternativ zejména v podobě spolupráce ČSSD buď s ODS, anebo, daleko pravděpodobněji, s KSČM.

Alternace neboli výměna vládních garnitur se v České republice prosazuje dosti obtížně. Nástup sociální demokracie k moci v roce 1998 neznamenal čistou alternaci kvůli opoziční smlouvě, Špidlův kabinet zase sestává též z lidovců a unionistů, členů vlád do roku 1998. (US je staré víno v novém měchu - zahrnuje totiž část bývalých členů ODS a část ODA.) Platí tak následující pravidlo - alternace nebývá dokonalá, vládnutí v Čechách se dosud nikdy neobešlo bez významného přispění členů koalic pravého středu z let 1992-1998, kteří buď vládnou společně, nebo někdo z nich drží u moci sociální demokraty jako v letech 1998-2002 ODS, popřípadě s nimi vstoupí do vládní koalice jako od loňských voleb lidovci a unionisté.

Jednu z hlavních příčin těchto "nedokonalých alternací" tvoří úzké parlamentní kluziště: zhruba patnáct až dvacet procent jeho plochy zaujímají od roku 1990 síly, jejichž vztah k demokracii je mírně řečeno sporný. Tedy síly v podstatě extremistické, alespoň dosud nepoužitelné pro vládnutí. Nyní to je již jen samotná KSČM, v letech 1992-1996 sem komunisté patřili společně se sládkovci. Není jistě náhoda, že 10 % hlasů pro KSČM ve volbách 1996 plus 8 % pro sládkovce dává v součtu procent osmnáct, čili zhruba dnešní výši komunistických preferencí. Ostatně v roce 1998 získali komunisté 658 550 hlasů, SPR-RSČ 232 965. Součet obou čísel činí 891 515. To je v podstatě stejně, kolik ve volbách 2002 získala KSČM (882 653 hlasů), zatímco Republikáni a Republikáni Miroslava Sládka v nich upadli do bezvýznamnosti (0,14 a 0,97 %, konkrétně 6 786 a 46 325, celkem 53 111 hlasů). Spolu s nezanedbatelným poklesem volební účasti se jedná o hlavní příčinu růstu KSČM, o němž se v posledních měsících tolik diskutuje, proti němuž se sepisují petice a pořádají koncerty, kde vystupují sice populární, převážně však pouze poprockové kapely, jejichž vlastní umělecká "sdělení" jsou jinak dosti mělká, ba přímo prázdná.

Nicméně nárůst komunistů při posledních volbách neznamenal nic víc než vyrovnání extremistické hladiny z roku 1996, kdy 11 % mandátů v parlamentu pro KSČM plus 9 % křesel pro sládkovce dalo 20 % parlamentních míst, tedy stejnou hodnotu, jakou má samotná parlamentní reprezentace komunistů v dnešní sněmovně (20,5 % mandátů). Onu "linii extremismu" lze vyjádřit jako součet procentních podílů mandátů pro KSČM a SPR-RSČ v českém parlamentu (do roku 1992 ČNR). Republikáni sice nezasedali ve sněmovně vždy, ale i s případnými nulami za jejich neúčast jde o zajímavá čísla. V období 1992-1996 činil součet podílu mandátů pro komunisty a republikány dokonce takřka 25 %, tedy celou čtvrtinu "hrací plochy". Roku 1996 klesá na pětinu, což je však pořád mnoho, a roku 2002 se na pětinovou úroveň zase vrací, tentokrát již jen s přispěním komunistů samotných. Období 1998-2002 sice znamená historický pokles linie extremismu v českém parlamentu na 12 %, ale zejména díky tomu, že sládkovci zůstali s 3,9 % před branami sněmovny. Paradoxně však jde též o dobu snad největší polarizace české politiky, dobu rozvratu pravé části spektra, dobu opoziční smlouvy. Onen pokles proto neznamenal zlepšení podmínek pro zformování většinové vlády - ty byly naopak v důsledku jiných faktorů ještě komplikovanější než předtím. Navíc pokud bychom se soustředili na tu vlastnost zmíněné linie, že její členové jsou nepoužitelní pro formování vlád, lze ke komunistickým dvanácti procentům z let 1998-2002 připočíst též 9,5 % mandátů Unie svobody, která nechtěla (či snad tehdy ani nemohla) vstoupit do koalice s ODS, čímž vypadla ze hry možnost obnovení koalice pravého středu, ale která nevstoupila ani do koalice s pro ni příliš levicovými (ba "bolševickými") sociálními demokraty Miloše Zemana. Podíl parlamentního úhoru, nepoužitelného pro sestavování vlád, tak fakticky vyrostl na 21,5 % a opoziční smlouva se pak vlastně zrodila víceméně jakožto matematická (logická) nutnost. Měla ještě jednu nenarozenou sestru - přímou vládní koalici ODS a ČSSD, tedy něco mocensky daleko sevřenějšího než ono tolik kritizované a s morální (moralistní) vášní zavrhované uspořádání...

I sváteční fanoušci hokeje dobře vědí, ze užší hřiště omezuje možnosti kombinační hry. Výsledkem užších mantinelů na kluzišti českého parlamentu je bludný a potenciálně až vražedný kruh: kvůli extremistům existuje zúžené hřiště, které takřka znemožňuje úplnou alternaci demokratických stran u moci, vznikají všemožné slepence, vládnutí je neúčinné. Neúčinné ve dvojím smyslu: jednak omezené akceschopnosti vlád, jednak slabé sociálně-ekonomické efektivitě vládnutí, jeho výsledků. Proto roste nespokojenost, jež se následně projevuje růstem (či přetrváváním) extremismu, minimálně kvůli klesající volební účasti, s níž úzce souvisí též alarmující pokles absolutního počtu hlasů odevzdaných demokratickým stranám. A tak dále a tak dokola. Kde se spirála zastaví?

V zásadě se nabízejí dvě východiska. První a účinnější má podobu pozvednutí ekonomické a sociální úrovně české společnosti. Její sociální modernizace by měla vést k oslabování hlasů pro extremisty. Jenže - jak jí dosáhnout? Počkat na blahodárné působení členství v EU? Ale neroste v některých - bohatých - členských zemích extremismus též? Což se nedostal Le Pen do druhého kola prezidentských voleb právě ve Francii? A cožpak nepůsobí jistý pan Haider právě v sousedním Rakousku? Členství v EU není samospasitelné ani vše řešící a i na Západě se navíc, tváří v tvář rostoucímu politickému extremismu, volá po zásadních reformách. Ty jsou však pro voliče nepříjemné a vyvolávají odpor. Kdo a jak je tedy tam i u nás prosadí? Chabá Špidlova stojednička? Anebo dokonce koalice ČSSD s komunisty? To sotva.

Nápomocné, byť opět nikoliv samospasitelné by mohlo být řešení ve druhé rovině, v rovině ústavního a politického systému - zlepšení podmínek pro efektivní vládnutí. Mimochodem podobně zdůvodňovaly ODS a ČSSD své návrhy na změnu ústavy a volebního zákona v době opoziční smlouvy. Od druhé světové války představuje poučný vzor posílení exekutivy v parlamentním systému Německo, zejména díky konstruktivnímu způsobu vyslovení nedůvěry vládě. Aby však někomu nekalily zrak historické averze Čechů a Němců, bude možná lepší poohlédnout se trochu dále za humna a navíc na slunný jih, do Španělska.

Španělská inspirace

Španělsko je zemí, která si nemůže dovolit ponechat bez celostátní reprezentace regionalistická uskupení zejména Basků a Katalánců, byť nejenom jich. Má však též špatnou zkušenost s důsledky fragmentarizovaného parlamentu a slabých vlád za druhé republiky v letech 1931-1936. To v době přechodu od frankistické diktatury v 70. a 80. letech vedlo ke specifické kombinaci volebního a ústavního systému s cílem posílit exekutivu při zachování reprezentace výrazných menšin. Ve Španělsku proto platí tříprocentní klauzule nikoliv na celostátní rovině, ale na úrovni volebního obvodu, jímž je provincie. Španělské volební obvody jsou však zpravidla dosti malé, tedy málomandátové. Projevuje se v nich stejný efekt, s jakým počítaly ODS a ČSSD ve svém návrhu volebního zákona - velké strany v nich získávají něco navíc. Menší strany s celostátní působností ztrácejí, silné regionální strany získávají zhruba tolik mandátů, kolik odpovídá poměru jim odevzdaných hlasů v celostátním měřítku. Nicméně ve Španělsku není taková verze poměrného systému protiústavní, poněvadž příslušný článek výslovně praví: "Volby se provádí v každém volebním obvodu podle systému poměrného zastoupení." (Kurzíva autor) Případná celostátní deformace tak nemůže být shledána v rozporu s ústavním textem - to je rozdíl oproti české ústavě, která poněkud nejasně postuluje, že volby do Poslanecké sněmovny se konají "podle zásady poměrného zastoupení".

Ale i když vítěz španělských voleb získává s pomocí volebního zákona jistý bonus, v důsledku přítomnosti regionálních stran v parlamentu jsou dosti častým jevem jednobarevné menšinové kabinety, socialistické i pravicové. Regionální uskupení sice nevstupují do vládních koalic, výměnou za parlamentní podporu však cosi požadují. Nicméně jim nelze "srážet hlavu" gilotinou volebního inženýrství (například celostátní klauzulí), neboť oslabení jejich reprezentace by mohlo zpochybnit samotnou legitimitu španělského státu.

Exekutiva je tak ve Španělsku posílena i samotnými ústavními články, které se jí přímo týkají, a to jednak konstruktivním vyslovením nedůvěry po německém vzoru, kdy nelze vládu negativně odvolat - nedůvěru lze vyslovit pouze zvolením nového premiéra -, jednak ustanovením, že pokud při schvalování vlády nezíská daná kandidatura (premiér a jeho program) nadpoloviční většinu, koná se do 48 hodin nové hlasování, kde k důvěře stačí prostá většina. Ve Španělsku se proto dá snáze ustavit menšinová vláda, která pak může díky platnosti konstruktivního způsobu vyslovení nedůvěry sedět daleko pevněji v sedle. A požádá-li vláda sama o důvěru, postačuje jí prostá většina hlasů. Jako čtvrté vhodné opatření je pak třeba uvést právo španělského premiéra rozpustit parlament a vypsat nové volby, byť formálně příslušné akty vykonává panovník. Taková pravomoc je v rukou premiéra nástrojem, jímž může udržovat větší disciplínu v rámci strany či případné vládní koalice, ba dokonce může znamenat i zbraň vůči opozici, které nemusí předčasné volby přijít zrovna vhod.

Posílení exekutivy by každopádně mohlo představovat vhodný prostředek k vyztužení českého ústavního a politického systému předtím, než se začnou prosazovat opravdu zásadní reformy, teoreticky i programově podložené, nikoliv současné polovičatosti nesené hlavně zoufalou snahou nějak zaplnit čím dál tím prázdnější státní kasu. A není to nic těžkého - stačí opsat pár článků ze španělské ústavy.

Nešťastný Senátu dvoreček

Senát lze bez nadsázky označit za nešťastné patro budovy českého politického systému. Od vzniku samostatného českého státu se na druhou komoru nejprve téměř s pohrdáním pohlíželo jako na zamýšlenou "trafiku" pro poslance někdejšího Federálního shromáždění, neustále zaznívalo volání po jejím "vypuštění" z ústavy, jejímu reálnému ustavení dlouho bránily spory uvnitř tehdejší vládní koalice ohledně volebního zákona. Přívrženci Senátu zase léta mátli veřejnost idealistickou představou o sboru jedenaosmdesáti čestných, nezištných a nadpolitických mudrců, kteří vytvoří pevnou morální hráz proti kalným vodám přízemního politikaření. Ale konfrontace přehnaných představ s prostou realitou bývá vždy bolestná.

V česko-moravské kotlině, jež je od druhé poloviny 20. století územím etnicky víceméně jednolitým a kde poslední záchvěvy zemských patriotismů (zatím) vyvanuly s rozpadem Československa, bikameralismus zdánlivě postrádá základní logiku. Vždyť k čemu dvě komory bez federace. Leč dvoukomorové uspořádání mívá ještě jedno zdůvodnění, jímž je rovnováha mocí, zkvalitnění legislativního procesu, lepší správa věcí veřejných.

Senát však naráží na přílišnou idealističnost představy o kvalitativně odlišném nahlížení zákonů tělesem vybraným nějak jinak než dolní komora, z níž vyrůstá vláda a v níž se provozuje opravdová politika, kde padají rozhodnutí, jež se hmatatelně dotýkají peněženek daňových poplatníků. Z velkých idejí zbyly jen drobky. Senát je jiný než Sněmovna, protože je volen odlišným volebním systémem, v jiném čase a na třetiny, a protože se voleb do něj účastní strukturou rozdílná sestava voličů než hlasování do Sněmovny. Tvoří ji jednak kmenoví příznivci politických stran, kteří svou stranu volí kamkoli, jednak i lidé s vyšším vzděláním, kteří určitý význam Senátu přece jen chápou. Hlavně asi kvůli těm druhým je Senát pravicovější než Poslanecká sněmovna. Ve druhé komoře však hřaduje více méně pouze odlišné složení politických sil, které cosi vrací nebo nevrací, které se nějak započítává do volitelského sboru, jemuž přísluší výběr prezidenta, a... a tak - ještě v několika málo věcech - dále.

Je tedy Senát opravdu zbytečný? Je a není. Přísluší mu významné místo v procesu přijímání či změn ústavy, neboť schválení ústavního zákona vyžaduje třípětinovou většinu všech poslanců a stejně velkou většinu přítomných senátorů. Volební zákon musí přijmout obě komory zvlášť většinou přítomných. Většina všech poslanců a všech senátorů je pak nutná k přijetí usnesení o vyhlášení válečného stavu a k souhlasu s pobytem cizích vojsk. Senát rovněž spoluvolí prezidenta, jenž pak například může jmenovat ústavní soudce pouze se souhlasem druhé komory. V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny Senát dočasně plní některé její funkce. Krom toho má na starosti ještě pár věcí podobného druhu. Zhruba řečeno je komorou, jež má za úkol vyvažovat či kompenzovat jakoby čistě politickou Poslaneckou sněmovnu, ve které má zpravidla převahu většina vládní, jejíž všetečné prsty by mnohdy rády ve svůj prospěch "upravily" i něco, co by mělo zůstat všeobecně závazné nebo na aktuální vládnoucí většině skutečně nezávislé. Senátu tedy v politickém systému České republiky patří organické místo a nelze jej z ústavy jen tak ze dne na den vypustit. Případné vyslovení nedůvěry vůči Senátu musí být konstruktivní, tedy v podobě ústavní reformy, která by redefinovala vztahy základních ústavních institucí.

Ale existuje-li Senát skutečně jen kvůli drobným úpravám v zákonech, volbě prezidenta jednou za pět let, schválení ústavních soudců párkrát za čas a pak ještě kvůli případným změnám ústavy či válečným stavům, na které běžný občan stejně normálně nemyslí, není se co divit až apatickému zájmu o volby. Zvýšit by jej mohly dvě vzájemně provázané věci: úprava místa dolní komory v ústavě a volebního systému pro volby senátorů.

Nemá však smysl "přihazovat" Senátu pravomoci, aby se tak zdůraznila jeho role, neexistují-li jiné věcné důvody pro takové opatření. Zejména posílení jeho pravomocí vůči Sněmovně by mohlo zcela podlomit tolik potřebné zpevnění pozice vlády. Horní komora bude vždy tělesem méně významným a méně viditelným, trochu paradoxně vždy ve stínu komory dolní, ale i vlády a prezidenta. To však neznamená, že by nemohla zaujímat důstojné a funkční místo v rámci ústavního organismu jakožto celku, že by musela být rovnou jeho slepým střevem. Menší význam však znamená i menší atraktivitu pro voliče a desetiprocentní účast, kdy je senátor zvolen vlastně jen pěti procenty oprávněných voličů, zpochybňuje samotnou legitimitu druhé komory. Reformu si tak žádá též volební systém pro senátní volby. Ty probíhají jednou za dva roky vždy jen v jedné třetině uměle vytyčených volebních obvodů, jejichž hranice často přesahují hranice později vytvořených krajů (například volební obvod Kutná Hora). Často tu proto chybí těsnější vazba na region, neboť senátní obvod je buď jakýmsi flekem uvnitř kraje, anebo flekem napříč dvěma kraji. Senátní volby také neprobíhají na území celého státu najednou a většina občanů pozná, že onoho roku došla řada právě na jejich bydliště, až podle volebních lístků nalezených ve schránce. Papír popsaný neznámými jmény lidí, již hodlají kandidovat do neznámé komory. Co s ním? Nejspíše zmuchlat a zahodit spolu s vlezlými reklamními letáky zvěstujícími akční nabídku levných párků někde v Delvitě.

Ale co tedy se Senátem, poněvadž ten jednoduše zmuchlat a zahodit nejde? Nejlépe by asi bylo spojit volební obvody s krajským uspořádáním, zajistit, aby senátní volby probíhaly vždy na celém území státu, pokaždé v souvislosti s nějakými jinými, krajskými či komunálními volbami. Což se ostatně děje, ale jen zčásti, neboť volby do Senátu jsou dvoukolové a finále již zpravidla probíhá samostatně. Proto by měl následovat též přechod na jednokolové volby. Čímž by se pochopitelně opět otevřela diskuse o volebním systému do Senátu, nicméně ta je na pozadí posledních nejen doplňovacích, ale i řádných senátních voleb nezbytně nutná. Vždyť o postupu do druhého kola a o jeho vítězi často rozhodují náhodné shluky a přesuny maximálně pětiny celého elektorátu. Volby jsou tak mnohdy spíše neprůhlednou loterií a ztrácejí výpovědní hodnotu.

Pro ilustraci - senátní volební reforma by mohla mít například následující podobu. Za každý kraj by se volili tři senátoři, každé dva roky jeden na šest let. Volebním obvodem by byl celý kraj a voliči by proto mohli senátora vnímat i jako reprezentanta kraje, jeho zájmů. Pokud by někomu tato úprava připadala jako příliš "federální", jako zvýhodňující malé kraje oproti velkým, lze ji upravit tak, že velké kraje nad milion obyvatel by zastupovalo celkem šest senátorů (každé dva roky by se volili dva na šest let), zbylé kraje senátoři tři. Senát by tak měl buď 42 členů (14 x 3), anebo, protože kraje nad milion obyvatel existují čtyři, 54 členů (4 x 6 plus 10 x 3). Lze si představit i jiné varianty, například rozdělení krajů na tři velikostní skupiny a podobně. V případě rozlišení krajů na skupiny podle velikosti lze také přijmout pro každou skupinu poněkud odlišný volební systém - podle toho, kolik senátorů by se v kraji volilo. Kolegium senátorů by též mohli doživotně rozšířit bývalí prezidenti či premiéři, kteří setrvali v úřadu alespoň tři nebo čtyři roky. Čímž by se též vyřešil problém, jak upravit jejich rentu, důstojnost a zčásti i bezpečnost.

Reforma Senátu by měla úzký vztah rovněž k úřadu prezidenta a ke způsobu jeho volby. Přímá volba hlavy státu by pozici Senátu dosti oslabila, snížení počtu senátorů by zase zmenšilo význam druhé komory při nepřímé volbě. Logice českého parlamentního ústavního systému by však odpovídalo zachování nepřímé volby prezidenta, přičemž pokles počtu senátorů lze vykompenzovat například tak, že by ve třetím kole, kdy volí obě komory dohromady, disponoval každý senátor dvěma hlasy.

Závěrem lze snad konstatovat pouze jedinou věc: je zřejmé, že česká ústava vyžaduje komplexní, dobře uváženou a spíše konsensuálně přijatou reformu, jež by odrážela zkušenosti získané za jedenáct let jejího "provozu", reformu, která by též usnadnila prosazení nezbytných ekonomických a sociálních změn. Česká republika by se tak vydala cestou tzv. racionalizovaného parlamentarismu, jenž se zdá být jedinou adekvátní odpovědí na problémy, jimž český stát nyní čelí či, a to hlavně, bude muset čelit v brzké době. Ostatně racionalizovaný parlamentarismus je celoevropským trendem, který nachází odezvu i v řadě postkomunistických zemí, například v Maďarsku anebo v Polsku.

Autor působí na Institutu politologických studií FSV UK Praha.