Umět včas umřít

Starověká Hippokratova přísaha zavazující lékaře, aby svou profesí chránil pacientův život, pochází z doby, kdy hlavní příčinou úmrtí bývaly běžné infekce a úrazy a lidé se nedožívali vysokého věku. Nezvratitelný dlouhodobý úpadek lidských sil, jaký dnes ve stáří očekáváme, byl velmi vzácný, a proto se dal snadno zvládnout. Poslední dobou se však lékaři a zdravotní personál ocitají pod tlakem, aby svým pacientům zkrátili život – někdy si to přejí z dobré vůle nebo z hamižnosti příbuzní, čím dál častěji naléhají i sami nevyléčitelně nemocní.

Současná morálka, hluboko zakořeněná v minulosti, si s takovým dilematem neumí poradit. Potíže s koncem života jsou výsledkem úžasného rozvoje lékařské vědy a radikální proměny lidského života, kdežto naše morálka reflektuje stav, který už dávno neexistuje. To však vůbec neznamená, že by nám chyběl morální kompas. Svědomí je bdělé a odmítá být slepé vůči novým podmínkám. Žádá si jasnou odpověď a potřebuje se smířit s intuicí života a smrti, která je základem morálky. Otázka zní, jak dalece a jakými prostředky můžeme tradiční morální postoj revidovat. (…)