Uměleckým sebevyjádřením se vztáhnout k transcendenci

Texty Příliš hlučné samoty a Obsluhoval jsem anglického krále vznikly pět let po sobě, oba v čase, kdy je Bohumil Hrabal oficiálně publikovat nemohl. Spojuje je však mnohem více než jen blízká atmosféra doby vzniku (Anglický král sepsaný „na jeden zátah“ v osmnácti dnech léta 1971 a Hlučná samota završená roku 1976). Znamenají pohyb vpřed, pokud jde o autorovo zrání či přerod do nové polohy vyprávění, oba texty jsou ale i upřeným zřením zpět, snahou „hledat cestu nazpátek a pak po ní jít a odhrabávat sníh, který zasypal moji minulost…, a tak se pokusit, abych se i písmem a psaním vyptával sám na sebe“.2 Kromě mnoha významů a motivů v sobě uzamykají tázání i občasné odpovědi na existenciál­ní i filozofické otázky, které se spisovatele nejen týkaly, ale ve vlastním slova smyslu jej zabydlovaly. Z mnoha různých a zcela oprávněných poloh nahlížení obou textů bude tedy vyzdvižena linie osobní, ne-li intimní. Vznik a úloha literatury a šířeji umění (především výtvarného a také hudebního) jsou v obou knihách viděny jako jeden z hybatelů života, nevysloveným či dokonce jeho nevyslovitelným smyslem, jelikož v okamžiku inspirace dokáže být spojnicí s jinými než jen s okolo viditelnými a jsoucími světy. Tvořit znamená účastnit se hry, jejíž pravidla autor uměleckého objektu neurčuje, ale nechá se jimi jako „vnuknutím“, inspirací do jisté míry usměrňovat, ne-li cele řídit. Odtud také Hrabalova definice nikoli jako „spisovatele“, ale „zapisovatele“, již pro sebe opakovaně používal, nebude viděna, jak je časté, z pohledu pouhého zapsání vyslechnutých příběhů a jejich následného upravení do zvolené literární formy, avšak jako naslouchání a tvůrčí následování těchto pravidel hry. (…)