Ukrajinské volby – krajina před čtvrtým kolem

Ukrajina stála vždy na okraji české pozornosti. Český nezájem o světové dění už ale dospěl do stadia celkem spolehlivého lakmusového papírku: Zjistěte si, o co všechno se Češi nezajímají a nestarají, a hned budete vědět, co se kde děje závažného či alespoň poutavého. V případě Ukrajiny je ovšem český nezájem takřka trestuhodný. Vždyť jde (po Rusku) o druhý největší evropský stát, pátý nejlidnatější, navíc v klíčovém geopolitickém postavení a ne zas tak vzdálený od České republiky. A hlavně: ukrajinská menšina tvoří nejpočetnější minoritu v Česku, jež předčí i tu slovenskou. Když se Ukrajina skrze světová média náhle dostala na první stránky českých novin, dělo se tak až na výjimky obyčejnou "senzacetvornou" zpravodajskou rutinou. Proto snad nezaškodí podívat se na ukrajinský politický vývoj posledních zhruba patnácti let podrobněji.

Nacionálbolševici

Rozpad Sovětského svazu a pád komunismu nelze vysvětlit bez pochopení chování a myšlení nomenklaturních elit, zejména ekonomických a bezpečnostních. Již od druhé poloviny osmdesátých let pošilhává jejich nemalá část, obzvláště ta generačně mladší, po privatizaci státních podniků a celkovém "ztržnění" poměrů. Je jí zřejmé, že komunismus v soutěži s kapitalismem prohrává na celé čáře a vyhasíná též coby legitimizační idea. Univerzální komunismus je tedy nahrazen nacionalismem a státní řízení ekonomiky jejím převodem do rukou (post)komunistických oligarchií. Komunismus v Evropě definitivně umírá v létě 1991, a nutno podotknout, že nesmírně příznačně. Reformátorský leninista Gorbačov, váhající a manévrující mezi kremelskými "jestřáby" a "holubicemi", je nakonec fakticky svržen marným pokusem představitelů tvrdé linie o brežněvovskou restauraci. Janajev však již neodolal síle, jíž měla patřit budoucnost: Borisi Jelcinovi, který spojil svůj další mocenský osud s obnovou ruské státnosti.

Vývoj na Ukrajině víceméně kopíroval výše uvedený vzor: postkomunismus rovná se nacionalizace a NEP na věčné časy. Ještě v roce 1990 proběhly "perestrojkové" volby do Nejvyššího sovětu (dále nazývaném jako Nejvyšší rada), v nichž si lidé mohli vybírat z více komunistických kandidátů. Až do roku 1994 tak měla Ukrajina takřka výlučně komunistický parlament, byť se kvůli formálnímu zákazu komunistické strany po potlačení Janajevova puče komunistický klub přejmenoval dle počtu svých členů na Skupinu 239. Často se mu též říkalo Strana moci, což vlastně zůstalo v platnosti dodnes. Všichni dosavadní vládci postkomunistické Ukrajiny se totiž rekrutovali z řad někdejší nomenklatury. Vedoucí úlohu strany, jež plně kontrolovala a formovala sověty všech stupňů a úrovní, měla v postsovětském prostoru nahradit vedoucí role silného prezidenta, zosobňujícího státní a národní zájem. V ukrajinském případě se však zprvu vytvořilo jakési soupeřivé dvojvládí prezidenta Leonida Kravčuka a Nejvyšší rady. Kravčuk, šéfideolog ukrajinské komunistické strany, byl zvolen prezidentem v prosinci 1991, souběžně s konáním referenda o vyhlášení nezávislosti. Sovětský svaz vystřídalo Společenství nezávislých států, volnější aliance republik ovládaných pragmaticky znacionalizovanými nomenklaturními elitami.

Kravčuk, pocházející ze západní Ukrajiny, se těšil jisté podpoře části nekomunistické opozice, jež vzhledem ke své slabosti dobře věděla, že nemůže osamoceně čelit molochovi oligarchických skupin a mocenských klanů komunistické nomenklatury. Nicméně hospodářské těžiště Ukrajiny leží na silně rusifikovaném a proruském východě. Od počátku se tak v životě země projevovalo hluboké štěpení na spíše prozápadní západ a na proruský východ, jež má v sobě potenciál občanské války či rozdělení státu. Určující hybnou sílu ukrajinské politiky přitom tvoří souboj různých oligarchických klanů, spojených zejména s těžkým průmyslem a s obchodem s ropou a s plynem. O část z nich se opíral i Kravčuk, avšak dněpropetrovská skupina prosazovala do popředí svého favorita Leonida Kučmu, jenž se stal v roce 1992 premiérem. Kravčuk se snažil porazit Nejvyšší radu, která fakticky ovládala státní aparát, vytvořením aparátu vlastního. A nemusel se ani moc namáhat, stačilo převzít reálně existující, byť formálně zakázaný aparát komunistické strany. "Nejenom budovy, ale i lidé tam zůstali ti samí," komentovala tuto skutečnost dvojice ukrajinských autorů V. Filenko a S. Pohorelov. Nejvyšší rada sice Kravčukovu "paralelní strukturu" svým dekretem potlačila, to už však souboj obou orgánů notně přispěl k hluboké ekonomické krizi, která se projevila i stávkovou vlnou. Následovaly předčasné parlamentní a prezidentské volby, v nichž Leonida Kravčuka porazil Leonid Kučma.

Werhner von Kučma

Leonid Kučma se nehodlal spokojit s poměrně slabou pozicí úřadu, který právě dobyl. Počínaje rokem 1994 tak začíná gradovat ostrý konflikt, jenž přes tzv. konstituční dohodu mezi prezidentem a Nejvyšší radou z roku 1995 vyústil o rok později v přijetí nové ústavy. Ta učinila prezidenta ústředním a nejmocnějším orgánem celého státního tělesa. Prezident byl volen přímo, na pět let a disponoval výraznými pravomocemi zejména v oblasti výkonné moci. Premiéra jmenoval pouze on. Nejvyšší rada sice premiérovi musela odsouhlasit důvěru (pouze premiérovi a jeho programu, nikoliv celé vládě), ale prezident ho mohl kdykoliv a výhradně ze své vůle odvolat. Z dosavadních devíti ukrajinských vlád (nepočítaje Janukovyčovu) jich šest padlo na základě rozhodnutí prezidenta, pouze třem vyslovil nedůvěru parlament. Prezident též mohl dosadit do každého ministerstva svého náměstka a disponoval rovněž významnými pravomocemi v oblasti zahraniční politiky, obrany a bezpečnosti. Jmenoval také řadu osob do důležitých státních pozic, a to buď přímo sám, nebo s kontrasignací premiéra. Avšak je-li premiér v minutě odvolatelný, jen co prezident luskne prsty, rád či nerad hlavě státu podepíše skoro cokoliv. Nejvyšší radu sice prezident rozpustit nemohl (pouze pokud by nebyla 30 dní usnášeníschopná), ale disponoval suzpenzivním právem veta, jež parlament musel přehlasovat dvoutřetinovou většinou. Výraz "superprezidencialismus" je tak asi nejvhodnější charakteristikou dosavadního ukrajinského politického systému, rozhodně pak v éře panování Leonida Kučmy. Panování, které někdy neslo rysy až orientální despocie s příměsí gangsterské "etiky" Chicaga třicátých let. Machiavelliho by Kučmova politická dráha určitě fascinovala, Kučmovy odpůrce zahynuvší při podivných autonehodách však asi sotva.

Kučma v osmdesátých letech řídil továrnu na výrobu sovětských balistických raket, které jeden čas i konstruoval, a patřil tedy do okruhu nejvýznamnější technokratické nomenklatury. Coby prezident dokázal pevně svírat otěže moci a hájit zájmy sobě blízkých klanů. Pokud se někdo opovážil poodhalit závěs střežící tajemství temného mocenského soukolí, mohl skončit s uříznutou hlavou jako novinář Heorhij Gongadze. Zveřejnění nahrávky, na níž si Kučma objednává jeho vraždu, sice vyvolalo aféru "Kučmagate", hetman Leonid II. (prvním byl Leonid Kravčuk) ji však celkem s přehledem "ustál". Stejně jako prodej pasivních radarů Kolčuga do Saddámova Iráku. Ukrajina se však dostávala do stále hlubší mezinárodněpolitické izolace.

Každá vláda jednou končí. Absolutního vládce zbaví trůnu smrt, panovník v ukrajinské autoritářské polodemokra­cii je přece jen do jisté míry vázán ústavou. Prezident zde může být znovu zvolen jen jednou a o třetí volební období se již ucházet nesmí. Kučma a jeho klan se však s tímto verdiktem zpočátku nehodlali smířit. Kučma zprvu sázel na "středoazijskou variantu", tedy na změnu ústavy ve smyslu posílení prezidentských pravomocí a prodloužení svého působení v prezidentském úřadu. I proto v roce 2000 inicioval referendum, jež mělo prezidentské pravomoci dále rozmnožit a umožnit změnu ústavy právě cestou referenda. To se však ukázalo jako neúčinná zbraň - Kučma byl vládcem mocným, nikoliv však neomezeným. Otázky, které by v případě souhlasu znamenaly možnost měnit ústavu a rozpouštět parlament referendem, Kučmovi rovnou zamítl Ústavní soud. Kučmův pokus tak vyzněl do ztracena. Neúspěšně dopadla i jeho snaha o třetí funkční období. I když mu Ústavní soud sice nakonec právo kandidovat poněkud krkolomnou interpretací uznal, prezident nakonec veřejně oznámil, že se další kandidatury zříká. Rozhodly patrně rozporné zájmy různých klanů i obava z reakce Západu, pro nějž se Kučma postupně stával nepřijatelným, jakýmsi "Lukašenkem s lidskou tváří".

Jak Kučma seznával, že své další funkční období patrně neprosadí, začal chystat "konstituční obrat". Asi i vědomí, že ve volbách 2004 může zvítězit jeho někdejší oblíbenec a pozdější protivník Viktor Juščenko, jehož koncem roku 1999 jmenoval premiérem, přimělo Kučmu k jinému druhu svérázného ústavního inženýrství - k pokusu o změnu systému ze "superprezidentského" na spíše parlamentní. Zprvu chtěl zavést jen nepřímou volbu prezidenta a jeden čas se spekulovalo, že budoucím "silným" premiérem se hodlá stát právě on. Nakonec parlament přijal v prvním čtení politickou reformu, která sice ponechává přímou volbu hlavy státu, většinu významných pravomocí, kromě práva veta na zákony přijaté parlamentem, však přesouvá na premiéra.

Ke konečnému schválení ústavní změny vyžaduje ukrajinská ústava dvoutřetinovou většinu v Nejvyšší radě. Reformní balík byl v parlamentu připraven ke schválení už v době mezi prvním a druhým kolem letošních prezidentských voleb a spekulace ohledně jeho možného odhlasování hrály významnou úlohu v rámci probíhajících mocenských manévrů. Jednou z uvažovaných variant Kučmova tábora bylo i schválení "poliťreformy" a ponechání volebního triumfu Viktoru Juščenkovi, jenž by tak dobyl vskutku Pyrrhova vítězství, neboť by se stal prezidentem takřka bezmocným a spíše divadelním. Veškeré významné pravomoci by přešly na jeho "poraženého" soka, premiéra Janukovyče, a moc klanu by tak zůstala zachována.

Jak známo, nakonec dostal přednost razantnější postup: snaha protlačit do prezidentského paláce Viktora Janukovyče stůj co stůj, i za cenu okaté volební manipulace. Až když se plán č. 1 začal hroutit, politická reforma (v různých variantách) znovu vstoupila na scénu. Před rozborem složité volební i povolební hry, jež mnohé vypovídá o pravé povaze ukrajinské politiky, je však třeba věnovat pozornost jednak kulisám, v nichž se odehrává, tedy dalším součástem politického systému, jednak hlavnímu hrdinovi dramatu, Viktoru Juščenkovi, a jeho pravé ruce, razantní krasavici Julii Tymošenkové.

Viktor a Julie

Viktor Juščenko (*1954) působil velkou část svého profesního života v bankovním sektoru. Od roku 1993 stál v čele ukrajinské centrální banky a výrazně se podílel na zavedení ukrajinské národní měny, hřivny. Jenže být na Ukrajině bankéřem znamená náležet do oligarchické sítě - a centrální banka patřila do sféry vlivu doněckého klanu. Juščenkovým patronem byl tehdy Vadym Hetman, první šéf Národní banky Ukrajiny, v roce 1998 zavražděný ve výtahu svého domu. Pro Juščenka prý jedna z klíčových životních událostí, velká lekce, jež ho však současně přiměla k hledání jiné klanové opory. Juščenko se nakonec začal těšit přízni prezidenta Kučmy, který ho v roce 1999 jmenoval premiérem. Juščenkova vláda se stala jednou z nejúspěšnějších v krátké historii ukrajinské samostatnosti a jednu z jejích hlavních priorit tvořilo zprůhlednění celé ukrajinské ekonomiky, zejména pak energetického průmyslu. V této oblasti se přitom dříve angažovala místopředsedkyně Juščenkovy vlády Julia Tymošenková. Coby funkcionářka komsomolu začala podnikat již v osmdesátých letech a postupně se spolu s manželem a dalšími členy rodiny dopracovala přes firmu "Ukrainska benzyna" až k řízení korporace Jednotné energetické systémy Ukrajiny a k neoficiálnímu titulu "plynová princezna".

"Ukrajinskou politickou scénu sice můžeme analyzovat pomocí rozboru stranického systému a programů politických stran," napsal v roce 2001 polský politolog a znalec středovýchodní Evropy Józef Darski, "ale daleko přesnější kritérium představují nomenklaturní oligarchické klany vládnoucí této zemi. Chce-li být Ukrajina respektována na mezinárodní scéně, musí formálně dodržovat demokratické procedury. Pokud mají tyto procedury zůstat zachovány, oligarchické klany nemohou působit v politice přímo a musejí vytvořit politické strany. Zaměříme-li svou pozornost na to, jak vznikal nomenklaturní kapitál a které sektory nomenklaturou ovládané ekonomiky stojí za jednotlivými stranickými uskupeními, pak nám takový pohled prozradí o politické scéně mnohem více než neplodné rozbory stranických programů. A stranické spory se pak ve skutečnosti ukáží být konflikty o kontrolu nad jednotlivými sektory hospodářství a o příjmy z nich plynoucí. Role stran pocházejících z někdejší protisovětské opozice je od roku 1992 v podstatě marginální a omezuje se na podporu dané strany buď táboru prezidentskému, nebo protiprezidentskému, čili oligarchickému klanu, který za danou orientací zrovna stojí."

Koho tedy představoval Viktor Juščenko, když ho Kučma v prosinci 1999 jmenoval premiérem? Zhruba řečeno, mladší, spíše svazácké (komsomolské) nomenklaturní kádry, orientované více prozápadně, intenzivněji spolupracující se západním kapitálem a prosazující větší otevřenost Ukrajiny vůči západní, globální ekonomice a evropským strukturám. Zatímco Ukrajina dokázala za posledních čtrnáct let přilákat přímé zahraniční investice v hodnotě 7,3 miliardy dolarů, Polsko jen za letošní první pololetí přivábilo čtyři miliardy. Jen z této statistiky je dobře patrné, kdo a proč podporuje Juščenka a kdo Janukovyče. Ekonomicky vyjádřeno, Juščenko reprezentoval a reprezentuje spíše bankovní a obchodní kapitál, nikoliv kolosy těžkého průmyslu soustředěné na industriálním východě. Juščenko i Tymošenková jsou vlastně postkomunisty, avšak pokud jejich reálné soupeře představují promoskevské klany, rudí baroni z Donbasu, v politice vrah Kučma a kriminálník Janukovyč, v minulosti odsouzený dokonce za znásilnění, není třeba příliš váhat, která skupina by byla pro Ukrajinu lepší. Nelze přitom zapomínat, že v ukrajinských poměrech je skutečně realistické rozlišovat mezi mladšími a prozápadními postkomunisty a staršími promoskevskými gorilo-medvědy, jejichž moc vychází z dýmajícího Donbasu. Politická dráha Viktora Juščenka pak představuje drama muže, který vzešel z vládnoucí oligarchie, ale shodou okolností a vlastního směřování se nakonec dostal do ostrého střetu s ní, do zápasu, který lze bez nadsázky označit za boj na život a na smrt.

Ukrajina nezná politickou vládu. Všechny dosavadní kabinety byly formálně technokratické, formované na základě výběru prezidenta a vůle jednotlivých klanů, pro něž se v parlamentu nacházela podpora. Nevyzrálosti stranického spektra napomáhá též smíšený volební systém: 225 poslanců se volí poměrným systémem se 4% klauzulí, 225 v jednomandátových obvodech. A zatímco poměrná část paradoxně přispívá alespoň k dílčí konsolidaci stranického spektra, část většinová napomáhá k jeho dezintegraci a nepřehlednosti. Jednomandátové obvody jsou totiž doménou místních klanů, kde se běžně kupují voličské hlasy. V tabulkách s výsledky ukrajinských voleb se sice jako největší skupina po volbách 1994 a 1998 uvádějí tzv. nezávislí, ve skutečnosti však jde o lokální oligarchy či o figurky oligarchů velkých, o poslance, kteří se snadno nechali zkorumpovat proprezidentskou klikou. Volby 2002 sice přinesly pokles počtu těchto "nezávislých", nebyl ale nijak dramatický.

Snaha Juščenkovy vlády o zlepšení ekonomické situace a zprůhlednění ekonomických vazeb nesla své ovoce a Juščenko se stal velmi populárním. Už jen proto, že dokázal penzistům vyplatit jejich dlouho zadržované důchody. Jeho rostoucí popularita se ale stávala knížeti Kučmovi trnem v oku, snaha o zprůhlednění ekonomické houštiny zas narážela na zájmy tradičních oligarchických klanů. Na jaře 2001 proto parlament vyslovil Juščenkově vládě nedůvěru. Tento "politický Černobyl" (parlament rozhodl právě v den výročí černobylské tragédie) každopádně změnil ukrajinskou politickou scénu, neboť přispěl k profilaci skutečné opozice, schopné svrhnout samotného Kučmu či jím vybraného následovníka.

Viktor Juščenko vytvořil opoziční blok "Naše Ukrajina", jeho někdejší vicepremiérka Tymošenková stranu Baťkivščina čili Otčina neboli Vlast. Přerod Tymošenkové z liberální k více konzervativní orientaci provázela i změna její vizáže: apartní kostýmky a delší černé vlasy vystřídal tradiční ukrajinský cop obtočený kolem hlavy. Stále krásná Julie tak provedla politický obrat, nicméně těžko přesně určit, jaké struktury stály či stojí v pozadí. V devadesátých letech byl jedním z jejích patronů například i někdejší plukovník KGB a premiér z let 1995-1996 Jevhen Marčuk či Pavlo Lazarenko, rovněž bývalý premiér, který později zmizel v USA i s miliony dolarů a byl tam souzen. Dnešní ostře protikučmovská orientace Tymošenkové má však i svou osobní základnu: Kučma ji nechal krátce uvěznit kvůli obvinění z korupce a její manžel strávil ve vězení celý rok. Tymošenková dokázala několikrát změnit politicko-ekonomická spojenectví a jako politička vždy hájila zájmy spřízněných skupin. A obráceně: jsou-li spřízněné skupiny atakovány, zpravidla se to odrazí i na její politické pozici, ba i na míře osobní svobody. Což však platí takřka pro každého ukrajinského politika: většina z nich je jednou nohou na výsluní, zatímco druhou v propadlišti. Někde mezi luxusním mercedesem a kulkou v hlavě. Právě tak by se daly vymezit hlavní a často velmi proměnlivé póly ukrajinské politické soustavy. Levici a pravici zde není radno hledat.

Parlamentní volby 2002 přinesly opozici významný dílčí úspěch. Juščenkova "Naše Ukrajina" získala v poměrně volené části parlamentu 23,5 % hlasů. Blok Julie Tymošenkové, kam kromě Otčiny patřila též strana "Sobor" posledního prvního tajemníka ukrajinského komsomolu Anatolije Matvijenka, Ukrajinská sociálnědemokratická strana a Ukrajinská republikánská strana disidenta a politického vězně Levko Lukjaněnka, získal v poměrné části 7,3 %. Socialisté Oleksandra Moroze, kteří také patří k protikučmovské opozici, získali celkově 6,9 % hlasů. Provládní uskupení "Za jednotnou Ukrajinu", jež v poměrné části jen těsně překročilo hranici deseti procent hlasů (11,8 %), ovšem dokázalo výrazně uspět v části většinové. K vládnímu táboru se pak přidala i převážná část tzv. nezávislých a Sociálnědemokratická strana Ukrajiny (Sjednocená), jež ve volbách celkově obdržela 6,3 % hlasů. Kučma se tak mohl v Nejvyšší radě opřít alespoň o těsnou většinu, přestože jeho tábor nezískal většinu ústavní, jež by mu patrně umožnila prodloužit jeho mandát změnou základního zákona. Komunisté Petro Symonenka přitom spíše opatrně a oportunisticky manévrovali mezi oběma tábory. Politická situace v parlamentu je však obecně dosti proměnlivá a nepřehledná. Jednotliví poslanci, frakce, ba i celé strany mohou měnit orientaci či zaujímat různé taktické a strategické postoje, za nimiž často stojí oligarchický zájem, vyhrožování, korupce atd.

Viktor Juščenko se po parlamentních volbách 2002 začal čím dál tím výrazněji rýsovat jako opoziční kandidát na prezidentský úřad, schopný rozbít hradby Kučmova a Janukovyčova klanu, byť vůči nim dlouho vysílal vstřícné signály. ("Naši Ukrajinu" svého času charakterizoval jako "konstruktivní alternativu"). Boj o následnictví však započal. A zatímco v sousedním Rusku se jelcinovské oligarchii podařilo celkem hladce prosadit k moci Vladimira Putina, na Ukrajině se začal podobný scénář zadrhávat, neboť opozice disponovala silným, populárním kandidátem. K tomu je třeba dodat, že boj o následnictví měl a má nesmírně závažný mezinárodněpolitický kontext. Za Janukovyčem stála Moskva a její imperiální zájem. Vladimir Putin, jenž zrestauroval ruskou moc, rozehrál nyní partii na Ukrajině. Není divu, neboť poučku, že s ovládnutím Ukrajiny stojí a padá ruské velmocenské postavení, lze nalézt skoro v každé příručce.

Logika třetího kola

Od počátku prezidentské kampaně je zřejmé, že ukrajinské prezidentské volby lze shrnout do jediné otázky: nechá stávající moc Juščenka vyhrát (za cenu ústupků z jeho strany), anebo se ho pokusí odstranit (buď přímo fyzicky, či cestou volební manipulace)? Vládní klan patrně zkusil i první možnost eliminace, o čemž svědčí Juščenkova tvář. Juščenko v září onemocněl záhadnou chorobou a byl s podezřením na otravu převezen na vídeňskou kliniku. Tamní lékaři sdělili, že nejsou sto hypotézu o použití jedu ani potvrdit, ani vyvrátit, neboť Juščenko byl do Rakouska převezen až čtyři dny po prvních příznacích. Celá záležitost je však maximálně podezřelá. Alchymisté KGB celá desetiletí vyvíjeli všemožné vražedné lektvary určené k obtížně odhalitelné likvidaci protivníků sovětské moci. A na Ukrajině tvoří objednaná vražda jen mírně nadstandardní metodu politického boje. Ostatně Juščenkův první patron Vadym Hetman zemřel roku 1998 násilnou smrtí. A Vjačeslav Čornovil, předák prozápadního Ruchu, zahynul za podivných okolností při autonehodě. "Každý přece chápe, že mne otrávili," zhodnotil sám Juščenko onu podivnou "příhodu". Muž donedávna s obličejem playboye nyní nosí ztrhanou vrásčitou tvář, vybledlou a napuchlou, jakoby ohořelou. A zpočátku i částečně ochromenou.

Nicméně Juščenkova podivuhodná "proměna" je stejně tak podivuhodně bagatelizována - jeho štáb obviněním konkurence z travičství údajně pouze "kapitalizoval" přirozené zdravotní problémy. Protivníky šířená verze hovořila o tom, že Juščenko prý spořádal špatné japonské suši. V Rusku pak dokonce zaznívaly uštěpačné hlasy, že mu "nová image" určitě ubrala hlasy Ukrajinek. Ať už jed či jen opravdu záhadná choroba, oslabenému Juščenkovi chyběla ve finále volební kampaně energie. Tím hůře, neb druhou metodu eliminace protivníka představovala volební manipulace.

Ukrajina patří do stále početnější skupiny zemí, které Fareed Zakaria označil roku 1997 ve Foreign Affairs jako "neliberální demokracie". Stručně vyjádřeno, v neliberálních demokraciích se sice uplatňují formální demokratické mechanismy, ale slouží většinou k potvrzení stávající elity u moci. Volby nejsou zcela svobodné ani plně soutěživé. Převažuje diskriminace a manipulace, vláda zákona platí jen na papíře, občanská práva jsou potlačena či přiškrcena, moc je centralizována a koncentrována. Ukrajina je nepochybně liberálnější než Lukašenkovo Bělorusko, kde lze zfalšovat všechno. Na Ukrajině musejí "volební inženýři" počítat s tím, že mohou manipulovat výsledkem v rozmezí 10-20 % hlasů. Musí proto připravit kandidáta, jenž je schopen dosáhnout alespoň třicetiprocentní přirozené podpory. Zbytek už je na manipulátorech v pozadí. Janukovyčovu kampaň vedli ruští experti, znalci řemesla, jemuž se v jejich mateřštině říká "polittěchnologija". Hlavní nástroje jsou následující: zamezení přístupu opozice do médií a mediální prosazování vládního kandidáta, bránění agitaci opozičního leadera (konkrétně ve východních oblastech, odkud Juščenko mimochodem pochází), vyškrtávání voličů z volebních seznamů (samozřejmě těch, kteří jsou podezřelí z opozičních sympatií; jen takto přišel Juščenko v prvním kole minimálně o 5 % hlasů), hromadný převoz voličů vlaky a autobusy od jedné volební místnosti ke druhé, kde pak hlasují na zfalšovaný voličský průkaz, administrativní ovládnutí volebních komisí, které jsou zejména na východě zpravidla v rukou místního klanu a dovedou vládnímu kandidátovi "přihodit" něco navíc (v Doněcké oblasti činila vykázaná volební účast skoro 97 % !), či nátlak na určité skupiny (zejména na ty, jež jsou závislé na státním aparátu). Nátlak může mít rovněž formu svérázné motivační nápovědy - v roce 1999 prezident Kučma vyměnil gubernátory těch oblastí, kde při svém znovuzvolení nezískal dostatečně vysokou podporu.

Chce-li opoziční kandidát na takto vymezeném "hřišti" zvítězit, musí mít reálnou převahu alespoň 10 % hlasů, a i v tom případě úspěch závisí na jeho schopnostech zmobilizovat vlastní elektorát a sérií masových demonstrací si vynutit přepočet hlasů. To je ono třetí kolo, které začalo v neděli 21. listopadu. Exit pools sice naznačovaly vítězství Juščenka, ale volební komise zveřejnila jiný výsledek, navíc oproti prvnímu kolu dosti rychle. Zhruba řečeno, údajně po sečtení 98 % hlasů vedl Janukovyč o 3 %. Nejde tu o setinky či desetinky, ale o logiku. Oznámení volební komise totiž nutno vnímat jako signál v mocenském boji: rozhodli jsme se prosadit Janukovyče volebním podvodem a teď čekáme, co vy na to. Tři bez dvou je jedna, čili kdyby šlo o pravdivá čísla, Janukovyč by už nemohl být Juščenkem předstižen, což se vlastně mělo naznačit, zároveň však přece jen skutečnost, že nešlo o výsledek zcela definitivní, poskytovala jistý prostor k ústupu. Strana moci si tak chtěla otestovat sílu protivníka, tedy domácí opozice i západního zahraničí. Dva dny pak volební komise přidávala desetinky - po sečtení 99,2; 99,35; 99,55 % atd. vždy vedl Janukovyč. Pochopitelně, v pozadí nestály nějaké obtíže při výpočtech či přirozené výpadky elektřiny, šlo evidentně o válku nervů, o vypouštění signálů. Opozice však dokázala zareagovat silněji, než vládnoucí klan očekával. Kyjev i všechna velká západoukrajinská města zachvátila vlna demonstrací, ona "oranžová revoluce", které se dostalo mezinárodní podpory. Třetí kolo se rozběhlo naplno. Rozhořčená ukrajinská opozice se rozhodla vybojovat si spravedlivé (spravedlivější) sečtení hlasů otevřeným politickým střetem, demonstracemi a stávkami. A protivníkem nebyla pouze domácí oligarchie, ale též sousední mocnost, Rusko, původně odhodlané prosadit Janukovyče stůj co stůj.

Remíza po ukrajinsku?

Po zhruba dvou týdnech situace vygradovala k výbušnému patu. Těžko hledat kompromisní řešení, když je předmětem sporu regulérnost voleb. Volby jsou buď regulérní, nebo nejsou, podobně jako žena nemůže být těhotná jen tak napůl. Z Juščenka se stal tribun lidu, a pokud lid za někoho mrzne na náměstních ve stanových městečkách, snáší útrapy, překonává strach, vzepne-li se k velké emoci, která pramení v srdci i v duši, nelze ho pak obejít nějakým nemastným neslaným kompromisem. Proto musel Juščenko (či spíše jeho okolí) neustále "vyhrocovat situaci", neboť jinak by opozice nemohla vládnoucí klan opřený o chobotnici státního aparátu i o zájmy a strach milionů, jimž dává v Donbasu draze vydělat na chleba, porazit. Zde sehrálo obrovskou roli mezinárodní zprostředkování, zejména polské a litevské. Pouze ono totiž umožnilo Juščenkovi legitimně vyjednávat a vládnoucímu klanu zároveň zřetelně naznačilo, že Ukrajina není ostrovem zapomenutým někde uprostřed oceánu. Konflikt též vyhrotil a jeho urovnání bránil superprezidentský systém, v němž je obrovský díl moci koncentrován v rukou jednoho člověka a politické soupeření hrou s nulovým součtem: vítěz bere opravdu skoro vše, poražený nemá nic. "My Ukrajínci remízy něznájem," říká jedna z postav povídek Šimka a Grossmana. Jiné ústavní uspořádání by remízu či "oslazenou porážku" určitě umožnilo daleko lépe. Tuto obecnou ideu však nutno nekompromisně odlišit od ústavních machinací, jež mají danému mocenskému klanu zabezpečit jeho vládu a prebendy.

Třetí kolo ukrajinská opozice vyhrála - Nejvyšší soud nařídil 3. prosince opakování druhého kola prezidentských voleb, které pravděpodobně proběhne 26. prosince. Opakované druhé kolo lze proto počítat jako kolo čtvrté. Nicméně ostrý politický souboj pochopitelně pokračoval a v jedné z hlavních rolí zde opět vystupovala politická reforma, kterou se zejména provládní část parlamentu pokusila prosadit ještě před opakovaným druhým kolem. Snad nikdo nemůže pochybovat o tom, že superprezidentský systém je pro Ukrajinu krajně nevhodný, již vzhledem k jejímu rozdělení na Východ a Západ. Ale opozice zas mohla jen stěží souhlasit s předběžným "vykleštěním" úřadu, o nějž tak statečně a za cenu velkého vypětí bojovala. Proto schválení reformy počátkem prosince zabránila - a další "krize" tak byla na světě.

Výsledkem oranžové revoluce však podle všeho stejně bude nějaký kompromis - tedy remíza. Patrně v podobě změny ústavy (buď ještě v prosinci, nebo v příštím roce) i přeskupení vazeb a klanů. Nicméně Viktor Juščenko a ukrajinská protikučmovská opozice představují sílu, jež má potenciál přiblížit Ukrajinu západní Evropě. Přiblížit, neboť Ukrajina je zemí, která bude vždy oscilovat mezi Západem a Ruskem. Proruský východ má pro svůj postoj hluboké historické, kulturní i ekonomické důvody, které nelze potlačit; rozdělení Ukrajiny na dvě dosti odlišné části představuje danost, již je nutno respektovat. Stejně jako obrovskou energetickou závislost Ukrajiny na Rusku. Doufejme tedy, že se "suverénní oscilace" - coby živý a svébytný pohyb - skutečně jednou stane jejím trvalým geopolitickým údělem. Jiné varianty totiž představuje buď otrocké podřízení Rusku, anebo neustálý rozklad a chaos, zdroj neštěstí a napětí.

PS: Nejvyšší rada schválila 8. 12. 2004 spolu se změnou volebního zákona i změnu ústavy, která posiluje postavení premiéra a parlamentu na úkor prezidenta. Opozice však prosadila, že tato změna začně platit nejdříve v září 2005 či na počátku roku 2006, kdy se mají konat parlamentní volby.

Autor je politolog, působí na IPS FSV UK v Praze.