Ukázky z textů Pavla Studničky

Velice vnímaným druhem české literatury v 60. a 70. letech byla próza, která se zdánlivě uchylovala k velkým historickým námětům, ale historická látka v ní byla v podstatě používána jako efektní podobenství systému, do něhož byli autoři této literatury nejen vrženi, ale dokonce se s ním zapletli a podíleli se publicisticky a intelektuálně na jeho ustavení a rozvinutí. Vhodný model pro tuto životní kauzu paktování s ďáblem hledali v podobenství církve, k níž mnozí původně patřili, ale s níž se rouhavě rozešli. Na omluvu jejich rouhání budiž uvedeno, že rouhat se může jedině člověk věřící. (…)