Úděl a výzva nacionalismu

Ernest Gellner byl střízlivým, až skeptickým analytikem národovectví. Nacionalismus popsal jako historicky se vyvíjející fenomén spjatý s rozvojem průmyslové společnosti. Rodí se za velké metamorfózy evropské civilizace, za rozpadu stavovské society udělující každému jednotlivci neměnný statut, v čase zrození anonymního individua bořícího tradiční sociální bariéry. Nacionalismus nabídl kolektivní emoce masám opouštějícím náboženskou víru i agrární životní zvyklosti. Představa kořenů, jimiž byl jednotlivec připoután k národnímu celku a k rodné půdě, kontrastovala s osvícenským ideálem svrchovaného rozumu vybízejícího ke svobodné volbě osobního názoru a závazků k obci. Kultura zakotvená v národním jazyce však umožnila potřebné jednotné vzdělání, jež bylo též požadavkem osvícenství.

Nacionálně selektovaná historická paměť, vyčištěný národní jazyk a politicky sjednocený národ nahrazují církev, ritus, konfesijní kulturu. Platí to svým způsobem i pro předprůmyslové society, jak ukazuje arabský nacionalismus, založený sice na náboženské tradici, avšak vyprovokovaný otřesením tradičních životních zvyklostí. Gellner také podotýká: „Není jasné, proč by vítězství standardizované vysoké kultury v mobilních anonymních společnostech, které stále více žijí ze sémantické a stále méně z fyzické práce, mělo v Evropě nabývat formy nacionalismu a v islámském světě se naopak projevovat jako fundamentalismus." (104)

Nacionalismus se vyvíjel v různých podobách. Rovněž jeho historické důsledky v čase se různí. Souvisí to podle Gellnera s rozličným vznikem a vývojem národních kultur a národních států. Cenné je rozlišení zeměpisných pásem, v nichž probíhal odlišný vývoj. V prostoru, jemuž obecně říkáme západní Evropa, se vyvinuly národní kultury a centrálně spravované národní státy téměř souběžně. Platí to očividně o Anglii a Francii. V Německu a v Itálii kulturní rozvoj, založený na rozvinutých národních jazycích a bohatých národních literaturách, předběhl proces vytváření národního státu. Zde možno ke Gellnerovým vý­vodům podotknout, že původní nacionalismus se vůbec jeví především jako literární aktivita počínající už překlady Bible do národních jazyků. Ostatní umění (v naší zemi zejména hudba romantismu) přicházejí na pořad až s jistým odstupem. Nacionalismus stojí a padá se slovem - jako každá ideologie. (Jaká tedy bude budoucnost národovectví v neliterárně orientovaných kulturách, jež předpokládají některé úvahy o budoucnosti?)

Ve střední a východní Evropě, jak víme z vlastní dějinné zkušenosti, bylo třeba napřed rekonstruovat národní jazyky a probudit k životu národní kultury, jež teprve vytvořily předpoklady pro vznik národních států. Platí to jistě o Češích, Slovácích, Maďarech. Protože v naší části Evropy zůstaly hranice národních kultur dlouho nejasné, žili jsme a možná dosud žijeme v pásmu etnických čistek. K uspo­řádání po roce 1918 je Gellner proto ironicky kritický: „Systém států, ustavený ve Versailles ve jménu zásady sebeurčení, byl strašlivě křehký a vetchý. Nové státy měly všechny slabosti říší, které nahradily: v nemenší míře je sužo­vala přítomnost menšin, což byl v oněch za­ostalých dobách, kdy se etnické čistky příliš nepraktikovaly, nevyhnutelný stav, ať už byly hranice načrtnuty jakkoliv. Sušily seno, když svítilo slunce, a z nějakého důvodu si myslely, že bude svítit stále." (61) Po zhroucení „versailleského systému" ve čtyřicátých letech měl být brutálními zásahy do osídlení vytvořen ideální stav: „jeden jazyk, jeden národ, jeden stát, jeden vůdce". Tuto představu v Evropě neuplatňovaly jen totalitní, ale i demokratické státy. Mnoho Středoevropanů si jí váží dodnes jako součásti národního myšlenkového pokladu.

Ernest Gellner obohatil naše představy o národovectví o řadu bystrých postřehů. Některé jevy však Gellnerova úvaha nezahrnula. Podle jeho mínění nacionalismus, národovectví, tvorba národní kultury a vznik národního státu působily uvnitř jazykového společenství nazývaného národ sjednocujícím vlivem. To ale neplatí bez výhrad. Ustavení národní kultury a národního státu na jazykovém principu samozřejmě odsunuje na okraj jinojazyčné příslušníky národního státu. Menšiny mají odlišný morální statut než tzv. státotvorný národ. Lze tedy říci, že národní stát si ze zásady a z vlastní povahy vytváří svou vlastní vnitřní opozici. Tak si podunajská monarchie, orientovaná na němčinu jako jednotný kulturní základ, vytvořila svou maďarskou, polskou, českou atd. opozici. Platí to dokonce i tam, kde na první pohled určitý jazykový princip dávno přesvědčivě zvítězil - viz folklorně separatistická, ale i teroristická hnutí na území Španělska, Francie, Spojeného království. Ani multikulturní Spojené státy se nevyhnou občasné vnitřní konfrontaci s mentální a kulturní odlišností komunit Afroameričanů.

Meč nacionalismu však nepůsobil a ne­působí jen vně, na obranu národních zájmů. Zhusta a pilně se zatíná i do vlastního masa. Vytvoření národa a národního státu často a možná vždy předpokládalo očistu i mezi těmi, kdo se podle jazyka a místa pobytu mohli považovat za plnoprávné příslušníky státního národa. Leccos si můžeme vysvětlit spolu s Gellnerem, který říká, že vytvoření jednotné národní kultury a centrálně spravovaného národního státu předpokládalo vytvoření stavovsky nediferencované, svým způsobem glajchšaltované společnosti skládající se z anonymních jedinců. Těm pak tradiční sociální přehrady nebránily ve společenském vzestupu, ale také je nezachraňovaly před rizikem pádu na sociální dno. Bylo třeba zlikvidovat šlechtu jako stav. Národní státy se vesměs zaměřily na rozmělnění a ovládnutí právních a hospodářských enkláv, jež si v předchozích staletích vybojovala na státní moci katolická církev. (V Česku je toto stádium vývoje živé dodnes - viz opozici proti vracení majetku dědicům šlechtických rodů, viz nároky vlastenců na pražskou katedrálu Sv. Víta, zápolení o restituce církevního majetku a zejména unikátní odpor levicových i pravicových nacionalistů proti smlouvě s Vatikánem.)

Posléze však bojovná kultura anonymního člověka dospívá do poloh, jež jsou už klasic­kému národovci málo srozumitelné až nepříjemné. Dochází k popírání všech tzv. tabu, tedy i k zapírání a potírání jakýchkoliv společenských mezí, hrází, konvencí, závazků. Národní literatura okázale odmítá odpovídat komukoliv na jakékoliv závažnější otázky. Mizí i dosud sdílené představy o věčných hodnotách, snad právě s výjimkou bojovného nacionalismu. Rodí se vskutku masová společnost a hravá kultura bavičů davového člověka. Možná tedy mizí i část důvodů, z nichž se kdysi zrodily funkční národní kultury.

Je však otázka, zda anonymní jedinec nahrazuje stavovsky definovaného člověka už na úsvitu nacionálních hnutí, jak se zdá z Gellnerova podání. Ohlédneme-li se do českého 19. století, vidíme především měšťanstvo jako nositele národovectví a národní kultury. Tutéž skupinu, vlastnící zřetelný sociální statut a pěstěný mravní horizont odvozený od představ osvícenců, vidíme u zrodu československého (vlastně českého) národního státu. Také národní společnost ve střední (i západní) Evropě zůstávala sociálně diferencovaná, na což také hlasitě poukazovali rovnostářští marxisté. Jedinec, jehož sociální statut se průběžně měnil vlivem osobních úspěchů, neúspěchů a střídavých vln dějinných represí a oblev, se objevil v naší části světa dost pozdě, v podstatě možná až v polovině minulého století.

Gellner nereflektuje některé další jevy, které vždy neodpovídají představě, že národovectví podporuje societu založenou na rovnosti šancí. Obecně vzato není angažovaný národovec obvykle přístupný myšlence, že všichni lidé jeho jazyka jsou stejně uvědomělí. Všem se jistě má dostat jednotného vzdělání a proškolení v národním jazyce. Avšak uvnitř národních společenství, zbavených jazykově cizorodých nebo příkře stavovsky odlišených vrstev, nadále probíhá soustavná diferenciace. Národovec nevidí nic vyššího než národ. Považuje tedy svůj národ za cosi dokonalého a všechny přísluš­níky vlastního národa za trochu božské. Jenže v centru národního státu a na vrcholu národní kultury jsou vidět vždycky ti, kteří jsou tak trochu božštější než ostatní a mají sklon chovat se podle toho. Krize v nacionálním státu mohou kdykoliv vyústit v propagandistickou, případně i fyzickou čistku uvnitř vlastního etnika. Balkán je v tomto směru pověstnou laboratoří, v níž permanentně probíhají experimenty se vznětlivými součástmi nacionalismu.

Proč vlastně zejména středoevropský a balkánský nacionalista často připomíná člověka, který se nežení proto, aby měl koho milovat, ale proto, aby se měl s kým hádat? Gellner považoval nacionalismus, při vší nerozumovosti jeho některých konkrétních projevů, za funkční tendenci spjatou s potřebami průmyslové společnosti. Na příkladech středoevropských a balkánských národních kultur si však uvědomujeme, že tu působí ještě cosi matou­cího a ze své podstaty nepřátelského vůči realitě. Za příklad snad můžeme vzít obecný český vztah k minulosti. Mluvíme sice zdánlivě o zřejmých historických faktech, ale v jazyce a v emotivních způsobech sdělení se uplatňuje cosi, co je důležitější než kterákoliv konkrétní jednotlivina. Na náš obraz reality působí jakýsi antinominalistický nálev, do něhož je pak vše ponořeno jak do matného láku. Potom ať se mluví, píše, zpívá o kupci Sámovi, o Žižkovi, o Bílé hoře nebo o sudetských Němcích, mluví se jakoby stále o tomtéž. Výsledným dojmem je až odpuzující iracionální nevěcnost. Takto únavně působí každá ideologie zobrazující jednostejně celý svět. Nacionalistické myšlenkové zvyklosti vedou k jednotvárnému, fundamentalistickému ideologizování popírajícímu ze zásady věcnější poznání minulosti i přítomnosti. Tyto tendence jsou vlastní nejen arabskému nacionalismu, ale i evropským nacionalismům v jejich rozličných podobách. Naprosto okatě se ovšem takový propagandistický postoj uplatňuje jen selektivně, ve vybraných otázkách, při jejichž pojednávání se s věcností už dávno nepočítá, což platí například o běžných interpretacích národnostních bojů minulosti. Možná, že tento matoucí způsob chápání minulosti i přítomnosti nevyhnutelně plyne z představy, která je pro dobrého národovce samozřejmá: neexistuje pravda o člověku o sobě, nýbrž existují pouze pravdy belgické, italské, slovenské, holandské, německé, české. Podle tohoto pojetí, s nímž Gellner nesouhlasil, Čechu se nesluší zajímat se o cokoliv jiného než o sebe. S tímto názorem se také celkem běžně setkáváme v našem veřejném životě.

Fundamentalistické rysy národovectví zanechaly stopy ve vývoji české národní kultury. Ani český nacionalismus 19. století nepřinášel mír, nýbrž meč. Vzpomeňme na bohaté „zrádcování" a „vylučování z národa", jež postihlo při některých významných mediálních kauzách třebas i Masaryka a jeho okolí. Zajímavé je, že toto „zrádcování" se dodnes poměrně pravidelně uplatňuje v některých údajně diskusních, ve skutečnosti spíše denunciačních politických a mediálních aktivitách (viz například televizní pořad Sedmička).

Negativní národovecký folklór však není příliš důležitý ve srovnání s pokusy o vymezení závazného obrazu ideálního národa a národovce. Tyto ideologické experimenty byly v minulosti vesměs spojeny s představou plebejských kořenů národa, což souhlasí s Gellnerovým postřehem o nezbytné likvidaci sociálních a kulturních struktur stavovské společ­nosti. Ale také šlo o jistý typ elitářství. Šlechta a klérus měly být vytěsněny z národního společenství, ovšem jejich funkce nebyly zrušeny. Urozeného pána nahrazoval národní vůdce, politik z lidu. Roli kněze včetně předpokládaných prebend přebíral intelektuál, umělec. Je tedy otázka, zda lze vždy a všude mluvit o národním vytváření anonymní společnosti, zda naopak i pod povrchem národního, demokratickými pravidly řízeného veřejného života netrvaly a netrvají skryté, nevyhnutelné stavovské rozdíly.

Též lidová základna měla být z nacionálního hlediska diferencována na zdravý lid a zkažený ne-lid. Patřilo to například k podstatě nacistické „národní revoluce" v roce 1933. O tomtéž, naštěstí v mírnějším provedení, svědčí některé tendence v české kultuře a českém politickém životě. Nejvýraznější představu o pravém češství asi razil Masaryk vizí o ideálním BPP -„bílém protestantském plebejci" - jenž mu byl nositelem smyslu českých dějin od 15. do 19. století. Obecnější variantou téhož byl prvorepublikánský BSP - „bílý, slovanský (socialistický nebo agrárnický) plebejec" odmítající „pangermánství a reakční tendence". Tentýž jev se pak po roce 1948 v propagandě KSČ proměnil celkem kontinuálně v pokrokově plebejského „socialistického člověka, pevnou součást světové soustavy míru". O něm se sice už nepředpokládalo, že musí být nutně bělochem, avšak mělo se tiše za to, že aspoň není židem-sionistou.

Tyto a další diferenciační a čistkové tendence, jež se bez zábran uplatnily za 2. světové války a po ní, rovněž patří k nacionalismu jako fenoménu trvale ovlivňujícímu naše osudy. Nelze dost dobře pominout, že národovectví není pouze funkcí rozumu, případně výsledkem úspěšného vývoje předprůmyslové a průmyslové společnosti, nýbrž je i pramenem některých, rozumem obtížně uchopitelných lidských postojů. Nacionalismus dnes zřetelně působí v arabském světě jako dynamická revoluční tendence. Opět otevírá cesty k moci fundamentalistickým intelektuálům a bojovným dobrodruhům. Je otázka, zda v Evropě dynamické národovectví už překročilo zenit svého vlivu, nebo zda evropští nacionalisté v budoucnosti opět zatnou čepele do cizího i vlastního masa.

Gellner sám si uvědomoval, že „nutkavost nacionalistických postojů v politice sahá svými kořeny nesmírně hluboko do životního stylu moderního člověka". (125) Jeho popis historických kořenů a funkcí nacionalismu v Evropě a mimo ni je nám k dispozici jako solidní východisko k dalším zamyšlením. Stojí také za to uvažovat o Gellnerově konzervativním respektu k realitě: „Status quo není nedotknutelný, měli bychom však k němu přistu­povat s respektem, byť ne přehnaným." (129) Z toho by vyplýval požadavek respektovat živé národní cítění, ale i tradice úspěšných mno­honárodních společenství známých z dějin Evropy.

Pavel Švanda (1936), publicista, spisovatel, esejista a básník. V současnosti vyučuje na divadelní fakultě JAMU v Brně.