U kořenů zbabělosti Západu – Berlínská zeď z roku 1961

Francouzský filozof Jean-François Revel (1924–2006) se původně jmenoval J.-F. Ricard, příjmení Revel si zvolil podle názvu pařížské restaurace „Chez Revel“ – vedle filozofických děl a knih o literatuře a umění proslul rovněž spisy z oboru gastronomie. Do roku 1970 byl socialistou, po rozchodu s tímto hnutím vydal knihu Ani Marx, ani Ježíš. Autor Dějin západní filozofie od Thaleta ke Kantovi měl blízko k americké pravici. V roce 1976 mu vyšla kniha Totalitní pokušení, o rok později Nová cenzura. Od osmdesátých let psal do deníku Le Point, přispíval rovněž do revue Commentaire. Z literárních děl je třeba zmínit knihu O Proustovi (1998), práce o umění shrnul v knize Oko a poznání (1998). Kapitolou z jeho knihy Jak končí demokracie (1983) si připomínáme šedesáté výročí postavení Berlínské zdi v roce 1961. Kniha je shrnujícím – často velmi sarkastickým, ale vesměs výstižným – hodnocením „pojaltského“ vývoje v Evropě zhruba až po sovětskou invazi do Afghánistánu a po Jaruzelského vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v prosinci 1981. Revelovo líčení chování představitelů svobodného světa vůči geopolitické rozpínavosti komunistického impéria, jehož byly naše země součástí až do pádu zmíněné Berlínské zdi v roce 1989, se často jeví jako sled krátkozrakých ústupků a zbabělých selhání. Budeme po defilé různých „konců dějin“ na sto a jeden způsob a po vzniku nových geostrategických center svědky podobného chování představitelů našeho světa, tentokrát opravdu v celosvětovém měřítku? (jfm)

Při své snaze odůvodnit vrchol netečnosti, jehož dosáhla západní diplomacie po sovětské invazi do Afghánistánu a po obnovení totalitních norem v Polsku v roce 1981, prokázali naši vládnoucí činitelé mimořádnou vynalézavost. Katalog odůvodnění se stále rozšiřoval – od odvolávání na vymyšlenou smlouvu o rozdělení sfér vlivu v Jaltě až ke zbožným řečem o tom, že je třeba věřit ve věčnou a všestrannou prospěšnost politiky détente (uvolnění). Jak se stalo, že nás diplomacie, která měla ve stále bezpečnějším a stabilnějším světě učinit naše demokracie čím dál tím méně zranitelnými, do takové míry oslabila? Můžeme si dokonce položit otázku, došlo-li skutečně k selhání détente, nebo zda vlastně tím, co jsme skutečně hledali, není spíš stav bezmoci, do kterého nás détente přivedla. A nebyla koneckonců naším skrytým přáním taková situace, v níž budeme jednou provždy ušetřeni obtížné volby mezi rezignací a neústupností – zcela jednoduše proto, že ona druhá volba přestala fungovat jako jeden z našich prostředků? Nebylo nakonec nejvnitřnějším přáním Západu amputovat si vlastní schopnost rozhodování, aby se už rozhodovat nemusel? A amputovat si schopnost klást odpor, aby už nemusel zakoušet hořkost ponížení z toho, že se rozhodl abdikovat ve chvíli, kdy je legitimní se postavit na odpor? Nesklízí nakonec tato slabost, jíž bylo dosaženo s tak velkými obtížemi, svoji úrodu a odškodné v podobě hořkého, leč osvobozujícího klidu nezodpovědnosti? (…)