Tři škaredé středy

Tři škaredé středy zasáhly do života starší generace - i do mého života - způsobem krutým, poznamenaly nás, ve dvacátém století nás okradly o velkou část mládí a většinu z nás o čtyři desetiletí, v nichž jsme nemohli rozhodovat sami o sobě: Ve středu 15. března 1939, do ostravských ulic padal mokrý sníh, obsadil Hitlerův wehrmacht zbytek pomnichovského Československa, Čechy a Moravu, ve středu 25. února 1948, v den zastřený mrazivou mlhou, ukončila komunistická strana pod vedením Klementa Gottwalda nesnadný, ale přece jen slibný vývoj poválečné československé demokracie, a za ranního svítání do letního oparu zahalené středy dne 21. srpna 1968 k nám pod komandem Rudé armády vpadlo pět vojsk takzvaného Varšavského paktu.
Na všechny tři škaredé středy nerad vzpomínám, ale nedokázal jsem je zapomenout. Zažil jsem je na vlastní kůži, zanechaly ve mně sice dnes už skoro zahojené, ale pořád ještě časem nezahlazené stopy.
Než začnu vzpomínat na tři středy, které rozvrátily i osudy milionů lidí, musím sám sebe upozornit na dvě skutečnosti: Od první ze tří škaredých střed dne 15. března 1939 uplynulo již 73 let, od druhé v únoru 1948 64 roků a od třetí v srpnu roku 1968 44 let, takže mnohé vzpomínky na ty i pro mě osudové dny v Ostravě a v Praze mi už vybledly, na jiné se snažím zapomenout a mnohé po jednom lidském životě, tedy z perspektivy mého stáří, vidím zřejmě jinak než tehdy, když jsem je prožíval. (...)