„Třetí“ pohled na klimatické změny

Investice do nových energetických technologií, které sníží riziko klimatických změn a zároveň zajistí další hospodářský rozvoj světa, budou muset být mnohem vyšší, než se dosud předpokládalo. Představy klimatického panelu OSN o levném zavádění bezemisních technologií jsou nebezpečně optimistické a zřejmě i hluboce chybné, jak upozornila skupina vědců v široce diskutovaném článku v prestižním vědeckém časopise Nature.

Pro opatření vůči změnám klimatu to podle autorů i dalších expertů, například známého ekonoma Jeffreyho Sachse, znamená, že by se místo nuceného omezování emisí měla zaměřit na přímou podporu technologických inovací, tedy na investice do výzkumu a vývoje.

Roger Pielke jr. z Centra pro vědu a technologii Coloradské univerzity, klimatolog Tom Wigley a kanadský ekonom Christopher Green v článku označeném některými komentátory za přelomový zpochybnili základní předpoklady, na nichž Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) staví své tvrzení, že náhrada fosilních paliv za nové, nízkoemisní technologie bude relativně levná a bezbolestná. Podle nich je to jen iluze, kterou reálný vývoj ve světě vyvrací.

Pielke či Sachs patří mezi představitele sílící „třetí strany" pohledu na klimatické změny, resp. jak a zda vůbec vůči nim zasahovat. Řadí se zde i dánský statistik a autor bestselleru Skeptický ekolog Bjávy, nebo například ředitel britského Tyndallova centra pro výzkum klimatických změn Mike Hulme.

Tři pravdy

Ve veřejné debatě zatím převládá ortodoxní směr, označovaný kritiky jako „alarmistický" a vedený zejména ekologickými organizacemi, politiky v čele s Alem Gorem a vědci takzvaného konsenzu, jichž je podle médií většina; ti podporují iniciativy typu Kjótského protokolu a zdůrazňují nutnost rychlého omezování emisí bez větších ohledů na varování řady ekonomů, že to bude velmi drahé a velmi neefektivní. „Skeptici", či hanlivě „popírači", například český prezident Václav Klaus, pochybují, že za změny klimatu může člověk, a omezování emisí pokládají za zbytečné a přímo škodlivé. Zastánci „třetí strany", jimž advokáti razantního omezování emisí začali říkat „odkládači", nepochybují, že za globální oteplování může z většiny člověk, zároveň však poukazují na ekonomické škody, které by mohly vzejít ze zbrklého snižování emisí. Prosazují proto racionálnější politiku, zejména investice do výzkumu a vývoje a větší důraz na adaptační opatření.

Podle předpokladů IPCC se valná většina emisí skleníkových plynů, které podle převládající teorie přispívají k oteplování planety, bude v tomto století snižovat víceméně spontánním vývojem a bez nutnosti vládních zásahů, a to postupným snižováním energetické a uhlíkové náročnosti (spotřeby energie respektive emisí uhlíku na jednotku produkce). IPCC se také domnívá, že stabilizace koncentrací skleníkových plynů na bezpečné úrovni se dá dosáhnout již s dnešními technologiemi; to mu také umožňuje tvrdit, že snižování emisí bude vlastně levné a bude stát jen desetiny světového HDP ročně.

Vědci v Nature ovšem upozornili, že předpoklad, podle něhož se i bez zásahů typu Kjótského protokolu v tomto století sníží emise na bezpečnou úroveň automaticky o dvě třetiny i více, možná platí pro vyspělé země, rozhodně však ne pro svět, v němž budou hlavní roli hrát nynější rozvojové mocnosti, mezi něž kupříkladu patří Čína nebo Indie. Zjistili, že prognózy IPCC ohledně „dekarbonizace" ekonomiky nevycházejí kvůli prudké industrializaci obou zemí již ani pro období 2000-2010. Energetická i uhlíková náročnost ve světě v letech 2000-2005 proti všem předpokladům neklesla, nýbrž vzrostla.

„IPCC závažně podcenil rozsah technologické výzvy spojené se stabilizací koncentrací skleníkových plynů," uvádějí vědci. Spočítali, že emise oxidu uhličitého v Číně vzrostou v tomto desetiletí o 11-13 procent, tedy mnohem rychleji, než předpovídají emisní scénáře IPCC. Autoři článku přitom předpokládají, že silná industrializace se v příštích letech prosadí po celé jižní Asii a později i v Africe a bude pokračovat ještě dlouho po polovině tohoto století.

„Vzhledem k této dramatické změně v globální ekonomice je pravděpodobné, že teprve začínáme zažívat prudký nárůst světové spotřeby energie, který bude doprovázet rychlý rozvoj," uvádějí autoři. Tento trend je ovšem podle autorů v ostrém kontrastu s optimistickými prognózami IPCC. Je to něco, co podle vlivného autora, aktivisty a výzkumníka Teda Nordhause řada expertů na klima a energetiku dlouho věděla, avšak bála se to říci.

Velká energetická transformace

Tento vývoj bude znamenat prudký nárůst uhlíkových emisí a ukončit jej může podle článku v Nature jen rozsáhlá transformace globálního energetického systému, která bude trvat mnoho desetiletí. Pielke v rozhovoru pro New York Times zdůraznil, že je především nutné si přiznat, že svět bude v budoucnu potřebovat energie mnohem více. Mezinárodní agentura pro energii (IEA) předpovídá, že do roku 2030 světová poptávka po energii vzroste o 60 procent - a ve světle vývoje v Číně a Indii je toto číslo možná ještě podhodnocené. IEA navíc odhaduje, že dostatečný přístup k energii nyní postrádají asi dvě miliardy lidí, pro něž tak není jiné cesty než růst spotřeby. Správná otázka pro politiky proto nezní „jak snižovat emise", nýbrž „jak zajistit dostatečné množství energie tak, aby to nevedlo k hromadění uhlíku v atmosféře".

„IPCC hraje riskantní hru, jestliže předpokládá, že spontánní pokroky v technologických inovacích zařídí většinu budoucího omezování emisí," píší autoři, a nastolují tak otázku, zda by klimatická politika neměla přejít od plánů na snižování emisí k přímé motivaci inovací. I velmi rozsáhlá podpora výzkumu a vývoje by totiž byla podle expertů mnohem levnější a přitom mnohem účinnější než nucené omezování emisí; vedla by totiž přímo k výraznému urychlení procesu, v němž získají alternativní technologie schopnost konkurovat tradičním zdrojům.

S velmi podobným názorem minulý měsíc vystoupil i známý americký ekonom Jeffrey Sachs. Podle něj je pro řešení klimatických změn zásadní právě technologická politika, protože „naše současné technologie nebudou moci podpořit ani snižování emisí oxidu uhličitého, ani rozvoj globální ekonomiky". Pokud se totiž budeme snažit omezovat emise bez nových technologií, zastavíme ekonomický růst a zmaříme vyhlídky na zlepšení životů miliard lidí. Klíčem k úspěchu tedy nejsou žádné úspory nebo pouhé zvyšování efektivnosti, ale úplně nové technologie, říká Sachs.

Svět může například teoreticky brzy přejít na solární energii z panelů v pouštích, elektřina ze slunce je však zatím velmi drahá, takže by to znamenalo obrovské ekonomické ztráty. Kromě toho je nutné vyřešit řadu zásadních technických problémů, namátkou dodávky elektřiny v noci nebo výstavbu nových rozsáhlých vysokonapěťových sítí, uvádí Sachs. Podobné problémy mají i další nové technologie - a i jejich řešení si vyžádá značné investice.

Dosavadní politika Kjótského protokolu a navazujících iniciativ předpokládá, že emisní kvóty nebo stanovení ceny uhlíku povedou k zavádění nových technologií a k inovacím, to však experti jako Pielke a Sachs zpochybňují. Podle nich jsou tyto programy při své vysoké nákladnosti velmi neúčinné, protože dosáhnou maximálně určitého nepodstatného omezení emisí a k novým technologiím svět nedovedou. K žádoucí globální transformaci energetiky podle expertů nevede ani praxe subvencování současných alternativních technologií, které zatím zdaleka nejsou cenově schopny konkurovat tradiční energetice. Tento přístup vede k čistým ekonomickým ztrátám a jeho výsledkem může navíc být zmrazení vývoje alternativních technologií na současné neefektivní úrovni.

Jeden z hlavních autorů části loňské zprávy IPCC věnované klimatické politice Adil Najam závěry panelu hájí a i nadále zastává názor, že nynější technologie je možné rozsáhle využít. Podle něj výzvy k tomu, aby se nejprve investovalo do radikální transformace energetiky, znamenají odkládat zavádění nových technologií, což by mohlo být nebezpečné. Za klíčový faktor problému Najam nepovažuje ani tak technologii, jako spíše potřebu změny celého životního stylu.

Výzvy ke změnám životního stylu spolu s regulací emisí, což je tradiční agenda ekologických aktivistů, se však i podle některých environmentalistů ukazují být tak zásadně neadekvátními, až jsou irelevantní. Odmítavé postoje rozvojových mocností k nucenému snižování emisí dávají podle komentátorů tušit, že třetí svět si v žádném případě nenechá upírat právo na rozvoj.

Pielke je přesvědčen, že současné snahy omezovat emise, snad až na zcela nereálné zavedení stejné globální daně z uhlíku, nemohou uspět a jsou náchylné k různým machinacím. Experti proto navrhují vynechat všechny mezikroky a přikročit přímo k podpoře inovací. „Potřebujeme více výzkumu a vývoje uhlíkově neutrálních technologií i technologií, které mohou odstranit uhlík z ovzduší," řekl Pielke. Poukázal přitom na to, jak rozsáhlé přínosy měly podobně vysoké investice do zdravotnictví nebo obrany.

Kjóto na hliněných nohách

Většina nynějších politických iniciativ v čele s Kjótským protokolem a ambiciózním plánem EU snížit emise do roku 2020 o 20 procent je založena na omezování emisí, nikoli na podpoře investic do nových technologií. Výjimkou je volná aliance, kterou založily USA se zeměmi Asie a Tichomoří a jejímž cílem je kooperace při podpoře a rozšiřování nových technologií. Podle kritiků, mezi něž patří i Jeffrey Sachs, však tato iniciativa není dostatečně podpořena penězi.

Názory expertů jako Pielke a Sachs jsou podporována fakty, která ukazují, že investice do výzkumu a vývoje energetických technologií ve vyspělém světě v posledních desetiletích klesly a podepsání Kjótského protokolu před deseti lety je nijak ne­oživilo. Podle údajů IEA dosáhly investice do výzkumu a vývoje energetické efektivnosti a obnovitelných zdrojů dlouhodobého maxima v reálných hodnotách na přelomu 70. a 80. let a poté se prudce propadly; v posledních letech investice do obnovitelných zdrojů (vyjádřeno procentem HDP) stagnovaly a investice do široce propagovaných energetických úspor dokonce dále klesly.

Naděje na prosazení racionálního přístupu založeného na investicích do změn energetických technologií zde určitě existuje, píše v listu The Guardian profesor Londýnské ekonomické školy (LSE) Gwyn Prins. Na loňské konferenci o klimatu na Bali se podle něj geopolitické gravitační centrum politiky přesunulo od zastánců Kjóta (Ala Gorea a Evropské unie) k Tichomoří, USA a Asii. „Navzdory povrchním titulkům o izolaci USA kvůli trvalé neochotě podepsat Kjóto nezůstaly Spojené státy v hlubších věcech osamoceny," domnívá se Prins a za přirozeného vůdce nové politiky pokládá Japonsko.

Návrhy zaměřit se místo omezování emisí na investice do výzkumu a vývoje paušálně odmítá řada ekologických aktivistů, kteří v nich vidí pouze snahu o odkládání a podkopávání rychlého řešení klimatických změn. Podle Teda Nordhause však těmto lidem hrozí, že jim ujede vlak. Proti sobě již nemají skeptiky, s nimiž by bylo nutné bojovat, ale klimatology, ekonomy a další experty, kteří o nutnosti řešit problémy klimatu nepochybují.

Autor přeložil do češtiny knihy Bjorna Lomborga Skeptický ekolog a Zchlaďte hlavy.