Trencle v povětří aneb Souhry nenáhod

S Milošem Doležalem (1970) jsme se setkali už na počátku devadesátých let v redakci časopisu Souvislosti, kdy mi byl představen jako krajan z Vysočiny. O pár let později jsme se potkali u Reynků v Petrkově, v té době si v Havlíčkově Brodě odbýval náhradní vojenskou službu. Někdy v té době mu také vyšla první knížka. Vysočina je nejen jeho rodištěm, ale pocházejí odtud také jeho rodiče i oba jejich rody. Otec je z Velkého Meziříčí, maminka z opačného konce, z obce Horní Paseky u Ledče nad Sázavou. V prvních knihách (Podivice a Obec) se Doležalova poezie pohybovala ponejvíce v genealogické škále, intimní i obecné, rodného kraje ve snaze zachytit mizející venkovský svět a uzlové body jeho dětství, v pozdějších knihách však dochází k výraznému posunu. Do popředí vystupuje básníkovo přebývání ve světě, jeho zde a nyní, i když poetika, obrazy, expresivita a idiomy, to vše nezaměnitelně zůstává i v této proměně perspektivy. Zvláštní kapitolu tvoří v jeho díle knihy zasvěcené životu a svědectví otce Josefa Toufara, ale i ony mají své uzemnění v Doležalově rodném kraji – kniha Jako bychom dnes zemřít měli s podtitulem Drama života, kněžství a mučednické smrti číhošťského faráře P. Josefa Toufara se setkala se zcela mimořádným a u nás nebývalým ohlasem. Se svou ženou Janou Frankovou pořádá Miloš Doležal na jejich vysočinské chalupě výchovně-vzdělávací Vránovské slavnosti. Nesou název po teologovi a filosofovi Karlu Vránovi, rodákovi z nedaleké, dnes zatopené Zahrádky. Jejich součást pravidelně tvoří zdramatizované životní osudy a díla slavných rodáků nebo osob spjatých s Vysočinou – Jaroslava Haška, Zdeňka Matěje Kuděje, Oty Pavla, Jaroslava Foglara a dalších. (…)