Transformace české ekonomiky a integrace s EU

V nedávném referendu se občané České republiky vyslovili pro členství v Evropské unii. Česká republika se tak od 1. 5. 2004 formálně stane členskou zemí EU. Formální členství bude však jen završením dlouhodobějšího procesu reálné a institucionální integrace české ekonomiky s ekonomikami Evropské unie, který fakticky započal liberalizačními opatřeními po listopadu 1989. To lze spolehlivě odvodit z dat o vývoji českých zahraničněobchodních vztahů se zeměmi EU a jejich rostoucí váze v národní ekonomice. Podobné svědectví vydávají i data o přeshraničních tocích kapitálu, zejména pak o přílivu přímých zahraničních investic do české ekonomiky, které do značné míry pocházejí právě ze zemí EU. Lze dokonce argumentovat, že míra integrace české ekonomiky se zeměmi EU, dosažená už na konci 90. let, byla taková, že bychom mohli být formálními členy EU "včera" a že tedy půjde o "hladké přistání".

Vysoká míra integrace české ekonomiky s ekonomikou EU byla dosažena za cenu nemalých přizpůsobovacích nákladů. Nepochybně však také platí, že česká ekonomika obdržela v procesu integrování své ekonomiky do evropských struktur pozitivní růstové efekty. Díváme-li se ale do budoucna, pak otázka zní, jaké dodatečné makroekonomické efekty může české ekonomice přinést formální členství v Evropské unii (do které vstoupíme v režimu jednotného trhu). V tomto případě se ptáme, jaký dodatečný vliv může mít tento formální vstup na tempo hospodářského růstu, na míru inflace, míru nezaměstnanosti a podobné makroekonomické ukazatele ve srovnání s hodnotami těchto ukazatelů v případě, že by se Česká republika členskou zemí EU nestala. Kvantitativní odhady těchto efektů lze získat za pomoci ekonometrických modelů, které popisují chování národních ekonomik včetně ekonomiky české. Souhrnně řečeno: lze argumentovat, že po více než dvanáctiletém procesu integrace české ekonomiky se zeměmi EU de facto nelze od formálního vstupu do EU k 1. 5. 2004 očekávat významný dodatečný impuls pro tempo růstu české ekonomiky.

Změny v zahraničním obchodě se zbožím a službami a míra integrace s EU

Heslo otevřená ekonomika, které se nachází v Macmillanově slovníku moderní ekonomie, definuje otevřenou ekonomiku jako "ekonomiku zapojenou do mezinárodní dělby práce". Ve stejném hesle se dále říká, že "stupeň otevřenosti ekonomik může být přibližně vyjádřen relativní velikostí zahraničního obchodu na hrubém domácím produktu". Podrobnější je definice (agregátní) otevřenosti uváděná Paulem Samuelsonem v jeho slavné učebnici Ekonomie: "Ekonomika je otevřená v míře, v jaké směňuje statky, služby nebo výrobní faktory s ostatním světem."

Použijeme-li jako ukazatel otevřenosti podíl exportu či importu na hrubém domácím produktu, pak v případě české ekonomiky v devadesátých letech registrujeme značný vzestup míry otevřenosti české ekonomiky ze zhruba 30 % na více než 60 %, což je zhruba mezi úrovní Rakouska a Holandska. Je tedy zřejmé, že česká ekonomika v současnosti patří k velmi otevřeným ekonomikám, a to nejen v rámci srovnatelných transitivních ekonomik, ale i při srovnání s velikostně obdobnými členskými ekonomikami EU. K tomu jistě přispěl i liberální charakter obchodní politiky v období transformace, o čemž svědčí mj. skutečnost, že v současnosti se (vážený) průměrný celní tarif na dovážené zboží v české ekonomice pohybuje okolo 0,5 %, zatímco na začátku devadesátých let byl cca 6 %. S jistotou lze říci, že tento tarif je dlouhodobě nižší než např. v Polsku či Maďarsku, ale i v některých zralých tržních ekonomikách. Také tento tarif má vzhledem k existujícím dohodám zabudovánu klesající tendenci a vůči EU je prakticky již dnes blízký nule.

Liberalizace a působení tržních sil vedly nejen k zásadnímu zvýšení míry otevřenosti ekonomiky, ale i k obratu v teritoriálním zaměření českého zahraničního obchodu a k hlubokým změnám v jeho zbožové struktuře. V relativně krátkém období deseti let se teritoriální struktura zahraničního obchodu zásadně změnila a zejména podíl zemí EU na našem celkovém vývozu a dovozu velice narostl už v devadesátých letech. Tento podíl, který se pohybuje okolo 66 % (oproti cca 15-20 % v roce 1989), je v současnosti přibližně stejný či dokonce vyšší než obdobný podíl s námi velikostně srovnatelných členských zemí EU, tedy např. Belgie, Holandska, Rakouska, Portugalska a Řecka.

Dodejme ještě, že současná geografická konstelace zahraničního obchodu je podstatně silněji zaměřena na země EU a v jejím rámci na Německo, než jak tomu bylo v období první republiky včetně doby před velkou krizí ve třicátých letech. Platí tak, že nejméně polovina z celkového "koláče" (respektive hrubého domácího produktu) vyprodukovaného českou ekonomikou za období jednoho roku pochází z obchodních vztahů se zeměmi EU. To je opět stejný nebo vyšší podíl a tedy stejný či vyšší význam hospodářských vztahů s EU pro produkční strukturu, hospodářskou výkonnost, zaměstnanost apod. české ekonomiky, než jak tomu je v případě některých srovnatelných členských zemí EU. (Hlavním a v podmínkách otevřené tržní ekonomiky přirozeným partnerem je pro nás - jak známo - Německo, se kterým uskutečňujeme kolem 35 % až 40 % z celkového objemu našeho zahraničněobchodního obratu. Musíme si tak přát, aby se německé ekonomice dobře dařilo, což zrovna v posledních letech není ten případ.)

Také zbožová struktura obchodu vykazuje v průběhu transformace hluboké změny (zejména ve vývozu do EU) směrem k výrobkům s vyšším stupněm zpracování. V současnosti podíl zpracovatelských výrobků (stroje a zařízení, dopravní prostředky, různé průmyslové výrobky) na celkovém českém vývozu do zemí EU činí již přes 65 % oproti zhruba 30 % na konci osmdesátých let. Podobně je v dovozu zřetelný odklon od importu surovin, paliv a zemědělských produktů a opět příklon k dovozu zejména strojírenských výrobků. Mnohonásobně se v období devadesátých let zvýšil obchod se službami. Tyto posuny jsou nesporně v souladu s dlouhodobými komparativními výhodami české ekonomiky a přispívají tedy ke zlepšení její výkonnosti.

Předchozí analýzu je ovšem žádoucí doplnit ještě jiným pohledem na zbožovou strukturu zahraničního obchodu, který má z hlediska dosažené míry integrace české ekonomiky se zeměmi EU velkou výpovědní hodnotu.

Když se objem zahraničního obchodu dané země zvyšuje - což je náš případ v období po roce 1989 - pak to může vést ke zvýšení míry specializace dané země, neboť je výhodné specializovat se na produkci zboží, ve kterých má komparativní výhodu. Struktura zahraničního obchodu dané země má pak více charakter tzv. meziodvětvové zahraničněobchodní výměny, zhruba řečeno výměny výrobků jednoho odvětví za výrobky jiného odvětví či jinak obrazně vyjádřeno strojů za suroviny apod. Na druhé straně nárůst obchodu nemusí nutně vést k větší specializaci daných zemí, neboť se zvýší intenzita takzvaného vnitroodvětvového zahraničního obchodu: tady jde o takový zahraniční obchod, kdy se zboží, které patří do stejného odvětví, jak vyváží, tak i dováží. To znamená, že např. Česká republika exportuje i importuje určitý výrobek, např. osobní automobil. Vyvážená Fabie je evidentně auto jiné třídy než dovážené BMW, takže auta nejsou úplně stejná, ale statistika pochopitelně obě vede ve stejném odvětví produkce osobních aut.

Dále, jak ukazují výpočty uváděné v odborné literatuře, měla česká ekonomika ve druhé polovině 90. let relativně nejvyšší úroveň vnitroodvětvového obchodu se zeměmi EU mezi srovnávanými tranzitivními ekonomikami. Navíc se tato intenzita v daném období rychle zvyšovala a sbližovala se s touto úrovní ve velikostně srovnatelných zemích EMU.

Jinými slovy evidentní konvergence takto chápaných zahraničněobchodních struktur v daném období odráží stupňující se reálnou integraci české ekonomiky se zeměmi EU. Čím těsněji jsou trhy integrovány a čím nižší jsou tedy překážky obchodu v podobě celních tarifů i různých netarifních překážek obchodu (např. rozdílné normy, hygienické standardy) v podobě dopravních nákladů apod., tím vyšší míru vnitroodvětvového obchodu bychom měli pozorovat. To je rovněž potvrzeno empirickými studiemi např. pro USA a Japonsko s relativně nízkými podíly vnitroodvětvové zahraničněobchodní výměny na celkovém objemu této výměny na jedné straně a EU jako celku s relativně vysokým podílem vnitroodvětvového obchodu na celkovém zahraničním obchodu EU na straně druhé.

Přímé zahraniční investice a integrace s EU

Vraťme se k Samuelsonově definici otevřenosti ekonomiky a připomeňme, že proces otevírání ekonomiky startoval na počátku devadesátých let s režimem pevného kursu koruny a vytvořením přátelského prostředí pro příliv kapitálu, ale s řadou omezení na jeho odliv, zejména co se týče krátkodobého kapitálu. Teprve zhruba v polovině devadesátých let byl v ČR prakticky plně liberalizován kapitálový, resp. finanční účet platební bilance včetně odstranění restrikcí na pohyb krátkodobého kapitálu. V dané souvislosti nás však zajímá především čistý příliv přímých zahraničních investic do České republiky.

Jinými slovy pozorovaný netto příliv přímých zahraničních investic do české ekonomiky je spojen s očekáváním, že transformace české ekonomiky při relativně nižší úrovni národního důchodu na hlavu, než je v zemích EU, otevírá prostor ke srovnatelně profitabilnějším investicím do fyzického kapitálu.

V posledních letech přímí zahraniční investoři přicházeli nejen z výše uvedených důvodů, ale i proto, že považovali formální členství ČR v EU v dohledné době za více než pravděpodobné. V případě mimoevropských zemí je tak patrně přítomen i motiv možného bezcelního průniku na trhy EU (Japonsko), podobně jako tomu bylo v případě Portugalska a Španělska, i když v jejich případě se intenzita přílivu přímých zahraničních investic zvýšila prakticky až po jejich vstupu do EU, což patrně v našem případě očekávat příliš nelze.

Podotýkám mimochodem, že v diskusi o investičních pobídkách a jejich vlivu na urychlení přílivu přímých zahraničních investic v posledních 2-3 letech se stavím na stranu těch, kteří považují tento vliv za marginální. Jinými slovy k pozorovanému urychlenému přílivu netto přímých investic by za jinak stejných okolností došlo z výše uvedených strukturálních důvodů i bez existence investičních pobídek. Jejich existence v dané podobě navíc prohlubuje už tak dosti vysoký schodek veřejných financí a je tedy problematická nejen mikroekonomicky (narušení rovných konkurenčních podmínek), ale i makroekonomicky.

Za zásadními změnami v českém zahraničním obchodu se zbožím a službami, probíhajícími po začátku transformace, jsou podstatně jiní zákazníci, jiné zboží, jiné tržní ceny stanovené na základě poptávky a nabídky, jiné dodací či nákupní podmínky atd. než před rokem 1990. Dále je evidentní, že za dnešním vysokým podílem obchodu s EU na českém zahraničním obchodě, který dosahuje vyšší úrovně než např. obdobný podíl srovnatelných členských zemí EU, a to při vysoké míře vnitroodvětvového obchodu se zeměmi EU a značném nárůstu podílu výrobních i finančních aktiv vlastněných zahraničními subjekty v české ekonomice, je nutně silné přizpůsobení české výrobní, institucionální i právní struktury strukturám evropským. Takové změny v historicky poměrně krátkém období transformačních let vyžadují značný stupeň flexibility podnikové sféry včetně a zejména pracovní síly, a jsou tedy sociálně a politicky značně nákladné. Tento proces je o to nákladnější, o kolik byla struktura české ekonomiky více pokřivena centrálním plánováním v období reálného socialismu oproti jiným transitivním zemím. Jsem přesvědčen o tom, že země, která byla v období studené války pasována na "kovárnu a strojírnu tábora socialismu", s touto silně pokřivenou, zděděnou strukturou ekonomiky zápasila v uplynulých deseti letech nutně s vyššími náklady než např. maďarská či polská ekonomika.

Odhad makroekonomických efektů formálního členství v EU pro českou ekonomiku

Nicméně stále existuje otázka, jaké budou eventuální ekonomické přínosy a náklady v případě skutečného završení už dlouhodoběji probíhajícího procesu integrace formálním členstvím v EU a nastolením režimu jednotného trhu po 1. květnu 2004.

V případě obchodu je víc než pravděpodobné, že některé pozitivní efekty integrace byly už do značné míry realizovány, neboť celní bariéry a kvóty v obchodu ČR s EU byly prakticky odstraněny. Průměrný celní tarif na dovážené zboží z EU byl v roce 2001 jen 0,4 % a do vstupu prakticky zmizí. Co se týče tzv. netarifních překážek obchodu, lze rovněž předpokládat, že se podstatně snížily. Nicméně teprve s formálním členstvím v EU dojde k nastolení režimu jednotného trhu a plnému odstranění i těchto a podobných ještě zbývajících nákladů (časové ztráty na hranicích apod.) spojených s obchodováním přes hranice. Lze však odhadovat, že makroekonomické dopady tohoto kroku na tempo hospodářského růstu budou v řádu desetin procenta.

Na druhé straně určité dodatečné dlouhodobější efekty na tempo hospodářského růstu a další makroekonomické veličiny, plynoucí z přistoupení na režim jednotného trhu, lze ještě očekávat. V důsledku jistého dodatečného zvýšení konkurenčních tlaků po formálním vstupu půjde o pozitivní prorůstové efekty plynoucí ze zlepšení produktivity (využívání úspor z velkovýroby) a ze zvýšeného tlaku na snižování cen (snížení ziskové marže). V režimu jednotného trhu bude pokračovat i příliv čistých přímých zahraničních investic s pozitivním efektem na růst, zároveň dojde k migraci pracovní síly od nás do některých zemí EU s mírně negativním efektem na růst. Částečně prorůstově by také mělo působit určité zvýšení čistých transferů z rozpočtu EU do české ekonomiky, i když - jak dále uvádím - toto zvýšení je s otazníkem.

Ekonometrické odhady vlivu těchto integračních efektů na úroveň HDP, úroveň spotřebitelských cen, kurz měny, zaměstnanost apod. se různí; jen málo modelů umožňuje odhad všech těchto efektů integrace a ještě méně pak odhad těchto efektů pro jednotlivé země jak EU, tak zejména kandidátské. V případě ČR existují simulační výpočty integračních efektů pro období 2001 až 2010 při očekávaném formálním vstupu v roce 2005, které publikoval rakouský ekonom F. Breuss.

Tyto výpočty naznačují, že úroveň českého hrubého domácího produktu by v roce 2010 byla zhruba o 5 až 6 % vyšší oproti úrovni produktu dosaženého ve scénáři makroekonomického vývoje bez formálního vstupu ČR do EU. (Breuss předpokládal, že ke vstupu dojde až v roce 2005. Bližší datum vstupu však jeho výpočty nijak podstatně nemůže ovlivnit.) Pro srovnání dodejme, že jde o něco nižší efekt, než Breussovy výpočty naznačují v případě Polska či Maďarska. (Obdobného řádu jsou výpočty v jiných kvantitativních studiích efektů formálního členství transitivních ekonomik v EU.)

To znamená, že vstup do EU v roce 2005 zvyšuje roční tempo růstu hrubého domácího produktu v období 2001-2010 zhruba o 0,5 %. O něco rychlejší je však růst reálného disponibilního důchodu, tj. veličiny, která růst životní úrovně domácností jako celku aproximuje lépe než hrubý domácí produkt. To plyne ze skutečnosti, že Breussovy simulace naznačují, že cenová hladina by naopak ve scénáři se vstupem rostla pomaleji než ve scénáři bez vstupu do EU, resp. že hladina spotřebitelských cen by byla v roce 2010 o několik procent nižší než ve scénáři bez vstupu. Logicky pak platí, což i modelové výpočty potvrzují, že kurs koruny vůči euru se dlouhodobě zpevňuje. Míra nezaměstnanosti ve scénáři se vstupem pak oproti scénáři bez vstupu krátkodobě vzroste, aby dlouhodoběji klesla, avšak tyto pohyby nejsou nijak výrazné.

Podle mého názoru jsou předpokládané vstupy do modelových simulací někdy nadhodnoceny - to vyplývá z představ o některých vstupech v období, kdy Breuss psal svoji práci - což pak vede k optimističtějším simulacím efektů z integrace. Např. Breuss předpokládá v kandidátských zemích celní tarif ve výši 5 % a počítá efekt jeho odstranění v roce 2002 na tempo růstu v následujících letech. Pro ČR, jak jsme již viděli, byl relevantní celní tarif ve skutečnosti v roce 2002 podstatně nižší. Podobně nelze automaticky očekávat, že se příliv čistých přímých investic po vstupu ještě podstatně zvýší oproti jejich přílivu v posledních několika letech. Rovněž čisté transfery finančních prostředků z rozpočtu unie k nám - jak ukazují čísla dojednaná v přístupové smlouvě v Kodani - nebudou tak velké, jak se původně předpokládalo. Některé poslední výpočty dokonce naznačují, že čistý transfer z Bruselu do Prahy může být v nejbližších třech letech záporný. Obojí by zřejmě opět snížilo Breussem odhadované efekty na hospodářský růst a ovlivnilo i další makroekonomické veličiny.

Při interpretaci těchto výsledků však nelze zapomínat, že udávají pouze řád možných změn veličin, které lze relativně dobře změřit a používat v modelech. Na druhé straně je velmi obtížné změřit, jaké dlouhodobější efekty bude mít na kandidátské země přijetí všech ekonomických institucí a politik praktikovaných členskými zeměmi EU. Při tom se často lze setkat s názorem, že instituce v zemích EU jsou dobré pro efektivnost a že jejich plná implementace v tranzitivních ekonomikách zvýší tempo jejich hospodářského růstu. Nelze však zapomínat, že tyto instituce jsou přejímány ze zemí, jejichž ekonomická úroveň je podstatně vyšší než úroveň kandidátských zemí včetně ČR, a že jejich plné převzetí nelze pro hospodářský vzestup kandidátských zemí považovat za optimální. 90 000 stran aquis, které dále přibývají a mění se, musí být varovným znamením zbytečného byrokratismu EU a sklerotizujících tendencí v některých rozhodujících zemích EU, což jistě nemá dlouhodobé prorůstové účinky pro tyto ekonomiky, natož pak pro nově vstupující země.

Rovněž varovným empirickým příkladem z nedávné doby je špatná dlouhodobá růstová výkonnost nových spolkových zemí, tedy bývalé NDR, po politickém a ekonomickém sjednocení Německa, a to přesto (nebo právě proto?), že nové spolkové země přejaly doslova přes noc všechny instituce západoněmecké, dovezly mnoho úředníků, manažerů a politiků ze starých spolkových zemí a navíc dostávaly z federálního rozpočtu po celá devadesátá léta obrovské finanční injekce. Jak zdůraznil nedávno zesnulý významný americký ekonom německého původu Rudi Dornbush v listopadu roku 1999 v Berlíně na konferenci "Ten years after: German unification revisited": "Sjednocení znamenalo, že se všem dostalo nejen dobrodiní (kvalitních) západoněmeckých hospodářských institucí, ale také všech institucí působících katastrofálně negativně: odborů, příliš drahé nezaměstnanosti, přehnané pracovní ochrany a vše prostupující regulace." Nakolik se na této špatné růstové výkonnosti a trvale vysoké míře nezaměstnanosti v nových spolkových zemích podepsala právě tato skutečnost a nakolik k tomu přispívá dlouhodobý efekt značně nadhodnocené úrovně kurzu východoněmecké marky vůči západoněmecké marce při sjednocení Německa, je obtížné určit. Každopádně to však ukazuje, že import všech institucí EU není v podmínkách transformační ekonomiky na nižší ekonomické úrovni automaticky prorůstový (a také, jak důležitá je "správná" úroveň kurzu měny při vstupu do měnové unie.) Z evidentních důvodů je to pro nás relevantnější zkušenost než často uváděný irský příklad.

Závěr

Lze odůvodněně předpokládat, že formální vstup ČR do EU bude mít podobu relativně "hladkého přistání". Ekonomika je na to již delší dobu připravena, značné náklady přizpůsobení již byly vynaloženy, ale také mnohé pozitivní efekty integrace na úrovni jednotného trhu plně inkasovány. Nelze tedy ani očekávat žádné větší negativní sociálněpolitické dopady, jakmile se staneme plnoprávným členským státem EU. To ovšem také znamená, že dodatečný prorůstový efekt formálního členství od 1. 5. 2004 na úrovni jednotného trhu pravděpodobně nebude významný a zůstane v řádu cca do 0,5 % ročně. Ale i to může být s otazníkem. Implikace, která z toho plyne, je, že zdroje podle mě nutného zvýšení tempa hospodářského růstu musíme hledat především ve vnitřní hospodářské politice. Příklad současné slovenské daňové reformy, změn ve veřejných financích a reformy pracovního práva je svým obsahem i časováním před vstupem do EU velmi inspirativní. Můžeme jen litovat, že tuto příležitost k podstatným reformním změnám ještě před vstupem do EU jsme již zmeškali, a to zejména kvůli neschopnosti nejsilnější vládní strany pochopit ekonomickou realitu. Chceme-li opravdu napomoci hospodářskému růstu, pak jako členská země EU podporujme veškeré deregulační tendence uvnitř EU a při interpretaci a přejímaní unijních pravidel a institucí nebuďme papežštější než papež. Plnoprávné formální členství nám také přináší možnost o něco lépe ovlivňovat rozhodnutí, která se naší ekonomiky a její výkonnosti hluboce týkají. Být plnoprávným členem klubu je snad stále o něco lepší než být mimo a muset se tak jako tak - vzhledem k naší ekonomické provázanosti s hospodářstvím členských zemí EU - přizpůsobovat většině rozhodnutí přijímaných v EU o nás a bez nás. Navzdory tomu se však nemohu ubránit dojmu, že ekonomická argumentace ve prospěch plného formálního členství v současné EU a později EMU je mnohem defenzivnější než argumentace, se kterou jsme mohli operovat, když jsme v polovině devadesátých let minulého století posílali naši přihlášku do EU v tehdejší podobě.

Karel Dyba, ekonom, zakládající člen Prognostického ústavu ČSAV (1984), ministr pro hospodářskou politiku a rozvoj v české vláde (1990-92), mnistr hospodářství ČR (1992-96). Od roku 1997 ekonomický poradce. Autor a spoluautor řady odborných knih a studií. Přednášková a pedagogická činnost doma i v zahraničí.