Tocqueville: vady na kráse génia

Hughu Broganovi trvalo téměř čtyřicet let, než dokončil práci na knize Alexis de Tocqueville: A Life. Začal s ní jako postgraduant a dopsal ji až na odpočinku. Příčinou nebyla nějaká vleklá tvůrčí krize, ale něco, co velmi dobře znají všichni životopisci. K archivu rodiny Tocquevillů neměl po mnoho let přístup nikdo jiný než vydavatelé Tocquevillových Oeuvres compl, a tak i když bylo Broganovi v roce 1963 uděleno postgraduální stipendium na St John's College, aby napsal knihu, s níž se nyní setkáváme, jeho bádání se pozdrželo. V roce 1972 publikoval užitečnou kratší studii, ale k nezbytným dokumentům, mezitím přemístěným do archivu departementu Manche, se nakonec dostal až v roce 2000.

Stálo za to si počkat. Kniha je plná hlubokých poznatků o Tocquevillovi - sociologovi, historikovi, prorokovi společnosti a liberálním politikovi; největší úspěch ale přesto slaví jako biografie. Brogan píše o Tocquevillovi jako o jednom ze svých „nejstarších a nejlepších přátel", jehož zná „bezmála už padesát let". Chce-li někdo Tocquevilla kritizovat, ať tak nečiní před Broganem. On sám ho však kritizuje zcela svobodně - jako skutečně důvěrný přítel. A kritikou opravdu nešetří. Kniha vlastně působí jako výpověď ani ne tak o starém přátelství jako o manželství; je napsána se směsicí hluboké lásky a výbuchů podrážděnosti, jimiž se vyznačuje vydařené manželství, trvá-li dost dlouho.

Metafora manželství není tak nemístná. Tocquevillovo manželství s Mary Mottleyovou, středostavovskou Angličankou o nějakých pět let starší než on, bylo ústředním faktem jeho dospělého života; jejich vášnivý, sexualitou nabitý a neshodami často provázený vztah nemohli jeho přátelé a příbuzní - včetně švagrových, pocházejících, jak náleželo, z vyšší třídy - pochopit. Kvůli tomuto podivnému, nevýhodnému svazku odmítl Tocqueville všechny potenciální manželky, které se přitažlivému mladému aristokratovi ve Francii třicátých let 19. století nabízely; jak opakovaně upozorňuje Brogan, bylo to o to překvapivější, že Tocqueville si svůj aristokratický původ hluboce uvědomoval a projevoval až chorobnou neschopnost být zadobře s politiky ze střední třídy, na nichž závisel jeho politický úspěch. Tocqueville nebyl středostavovský profesor sociologie, který předběhl svou dobu; byl to aristokrat s neklidem v duši ve Francii začátku 19. století. Tato skutečnost se odráží v celé jeho životní dráze.

Tocquevilla téměř všichni jeho komentátoři uctívají. Přeskakují nedostatky Demokracie v Americe, odvracejí pozornost od Tocquevillovy obhajoby výbojů Francie v Severní Americe, příliš se neptají na jeho ne právě úspěšnou politickou kariéru a k jeho L'Ancien Régime et la révolution přistupují shovívavě, protože nabízí vhledy do vztahů mezi třídou, náboženstvím a politikou, s nimiž si neumějí poradit marxisté. Jako autor je Tocqueville tak svůdný, že snadno potlačíme své kritické vlohy, promineme chyby v analýze a propadneme jeho kouzlu. A propadneme mu přesto, že víme, že bychom neměli. Tocquevillův jemný rukopis odzbrojuje kritiku; Tocqueville na nás naléhá nejméně ze všech prorockých spisovatelů 19. století, ale stejně mu podlehneme.

Podlehneme nostalgii po aristokratických hodnotách, které smetla francouzská revoluce, a úzkosti kvůli psychologické izolaci lidí v masové společnosti, izolaci, již o sto let později, v roce 1950, ve své dnes již klasické knize Osamělý dav tak přesně popsal David Riesman a v roce 1977 v knize Pád veřejného člověka také Richard Sennett. Teoretikové masové společnosti se soustředili na Tocquevillovy obavy z vlády luzy a pozdější američtí komentátoři se k Tocquevillovi obraceli, aby s jeho pomocí doložili, že Spojené státy 19. století si udržely rovnováhu mezi individuální svobodou a sociální soudržností, která již dnes neexistuje. Robert Bellah v práci s názvem Zvyklosti srdce (1985) a Robert Putnam v knize Bowling Alone (2000) na pozadí Tocquevillových analýz, nadějí a obav osvětlují naděje a obavy, které máme my. Intelektuální zápas mezi Marxem a Toquevillem má jednoznačného vítěze: Marx je nádherná starožitnost, Tocqueville náš současník.

Ve věži ze slonoviny

Je to něco úžasného. Demokracie v Americe je dílem velmi mladého člověka. Tocquevillovi nebylo ještě ani dvacet šest let, když v roce 1831 přijel do Spojených států, a země, již navštívil, byla mladá a téměř ve všech ohledech zcela jiná než země, jíž se později stala. Ve Spojených státech pobýval pouze jednou a strávil tam sotva devět měsíců. V důsledku kombinace špatného počasí, špatného zdravotního stavu, nesjízdných cest, zamrzlých řek a svérázného programu získal Tocqueville o této zemi po geografické, společenské, ekonomické i politické stránce velmi neúplnou a zaujatou představu. Navíc si s sebou přivezl četné předsudky, z nichž jich odhodil jen velmi málo. Potom se - jak sám řekl - vrátil domů, aby napsal o demokracii a prospěl tak svým krajanům, na jejichž těžkou politickou situaci myslel po celou svou americkou cestu. (Podle Brogana Tocqueville doufal, že napsáním knihy „ze sebe shodí břemeno, že v ní vmete světu do tváře, co si opravdu myslí".)

Jeho sociální imaginace však byla tak dynamická a jeho osobnost tak strhující, že kniha, jež mohla být v podtitulu docela dobře nazvána „Americké poučení pro francouzské republikány", uchvátila i celé generace zahraničních čtenářů, počínaje slavným Johnem Stuartem Millem. Millovy dvě dlouhé a nadšené recenze na dva svazky Demokracie v roce 1835 a v roce 1840 zajistily Tocquevillovi v anglofonním světě stejně velký obdiv, s jakým se setkal u Francouzů. Millova kniha O svobodě, která má v rámci moderního liberalismu nejblíže k tomu být pokládána za posvátný text, se opírá právě o Tocquevillovu sociologii. Mill vyšel z Tocquevillovy obavy, že v demokracii se stane všemocným veřejné mínění a že individualitu rozdrtí tlak ke konformitě. Přestože ve většině Evropy stále vládli absolutističtí despotové, Británii a Spojeným státům nehrozil vládní teror nebo tajná policie, ale „měkký despotismus" korektního mínění, který dusil svobodu myšlení a obrazotvornost. Netřeba říkat, že mnoho čtenářů Tocquevilla i Milla pokládalo jejich obavy za přehnané a že se oběma často vyčítalo, že „dělají zbytečný poplach".

Brogan je k přehmatům, jichž se Tocqueville dopustil jako politický analytik i jako politik, trpce nemilosrdný. Jedna z největších předností jeho knihy spočívá právě v tom, že si v ní nebere servítky. Uvádí například, že Demokracie v Americe „neříká téměř nic" o Kongresu, přestože právě Kongres „byl klíčem k pochopení celého politického systému", a že Tocquevillova analýza úřadu prezidenta je „neuspokojivá". Dohromady se, píše Brogan, „nelze ubránit dojmu, že Démocratie byla spíše vychrlena než s chladnou hlavou promyšlena", a o jedné kapitole říká, že „celkově působí poněkud zmateně". Ať už bylo kouzlo Tocquevillovy osobnosti jakékoli, americký politický život chápal pouze nedokonale, v neposlední řadě proto, že pro své aristokratické pohrdání každodenními třenicemi demokratické politiky neviděl, jaká je realita fungování americké demokracie. Obzvlášť slepý byl vůči roli politických stran v zajišťování určité spojitosti vlády, což souviselo s tím, že nechápal, jaký význam mají pro rozvoj demokratické odpovědnosti volby.

To však nebyly jediné jeho nedostatky. Zásadní handicap pro Tocquevillovu politickou kariéru a vážnou trhlinu v jeho politických analýzách představovala jeho neschopnost vžít se do každodenních problémů obyčejných lidí. I tomu nejvstřícnějšímu čtenáři jistě zatrne, když Tocqueville trvá na tom, že každá snaha ulevit nezaměstnaným v jejich těžké situaci musí vést k ekonomické katastrofě, což mělo platit i v případě Irů na začátku čtyřicátých let 19. století nebo hladem strádajících nezaměstnaných Francouzů v letech 1848-1851. Za touto necitelností stála řada důvodů; Brogan nejspíše zveličuje vliv Tocquevillova aristokratického původu a nedoceňuje význam skutečnosti, že jediným význačným ekonomem, kterého Tocqueville dobře znal, byl Nassau starší, oxfordský ekonom, který tvrdil, že chudinské zákony a podpora v nezaměstnanosti zhoršily problém chudoby v Anglii. Ale ať už je Tocqueville čímkoli, jistě není patronem sociálního liberalismu z konce 20. století.

Ze života

Alexis de Tocqueville se narodil v červenci roku 1805. Jeho rodiče málem nepřežili francouzskou revoluci; v zimě na přelomu let 1793-1794 byli krátce po svatbě zatčeni a uvězněni v Paříži a v letním období teroru se museli dívat, jak jsou jejich nejbližší přátelé a příbuzní odváděni pod gilotinu. Tocquevillova otce zachránilo, že tři dny předtím, než měl přijít na řadu on, padl Robespierre. Hervého de Tocqueville tato zkušenost kupodivu příliš nepoznamenala; když ho na podzim roku 1794 propustili, ihned se začal starat o to, aby získal zpět svůj majetek a vybudoval si nový život. Byl odolnější než jeho žena i než jeho nejslavnější syn; zemřel ve čtyřiaosmdesáti, jen pár let před rokem 1859, kdy ve věku padesáti čtyř let zemřel Alexis. Tocquevillova matka byla po zbytek života napůl invalidní, ale netrpěla ani tak nějakou vážnou tělesnou chorobou jako menšími fyzickými a psychickými potížemi, které z ní udělaly plačtivou, úzkostlivou osobu. Jedním ze zdrojů jejího trápení bylo, že porodila tři syny, kdežto dcery, po níž vždy toužila, se nikdy nedočkala.

Alexis, nejmladší ze synů, se od počátku vyznačoval neobvyklou inteligencí a pohledností. Byl malý - přetrvávají neshody, zda měřil spíše 160, nebo 165 centimetrů - a fyzicky křehký, ale byl odhodlán zanechat ve světě trvalou stopu. Jeho rodina patřila ke staré vojenské šlechtě, k noblesse d'épée, takže ji rmoutilo, že se Alexis nemůže na rozdíl od většiny svých bratranců a přátel dát na vojenskou dráhu. On sám ochotně podstupoval nebezpečné situace, což dokázal jak svými cestami do Ameriky a severní Afriky, tak během revoluce v roce 1848 a následného převratu Ludvíka Bonaparta.

Alexis vyrůstal v ochranné náruči restaurované monarchie. Jeho otec se po odchodu Napoleona do vyhnanství dočkal od bourbonské dynastie odměny: byl jmenován prefektem v Metz a nakonec získal výnosný a pohodlný úřad prefekta ve Versailles. Alexise zpočátku vzdělával vychovatel, který měl předtím na starost i jeho starší bratry, abbé Le Sueur, duchovní s jasně reakčními politickými názory, velmi vlídnou povahou a velkou shovívavostí vůči rozmarům dospívajících chlapců. V době dospívání ztratil Alexis víru v Boha a potom se k ní už nikdy nevrátil, ale o vlivu Bébého - jak se říkalo abbému Le Sueur - svědčí to, že si na své bezvěrectví celý život naříkal.

Hervé de Tocqueville nebyl reakcionář, byl však oddaný Ludvíku XVIII. a jeho následníku Karlu X., i když měl dostatek inteligence na to, aby dobře viděl slabé stránky, které nakonec vedly k revoluci v červenci roku 1830 a k nahrazení Karla X. „buržoazním monarchou" Ludvíkem Filipem. V roce 1830 už měl Alexis za sebou počátky své pochybené kariéry v soudní administrativě; byl výborným studentem lycea v Metz, studoval právo v Paříži a poněkud zdráhavě začal pracovat jako juge suppléant - zástupce prokurátora - ve Versailles. Práce to byla nudná, což mu však vynahrazovalo to, že mohl být ve společnosti Gustava de Beaumont, svého celoživotního přítele, který ho provázel i na cestě do Ameriky. Revoluce v roce 1830 znamenala problém. Tocquevillovi byli legitimisté, přívrženci bourbonské monarchie; nový režim však od státních úředníků vyžadoval, aby podepsali přísahu věrnosti. Hervé opustil službu ve státní správě dva roky před revolucí, kdy byl jmenován pairem; Alexis se musel rozhodnout, zda zůstane věrný svému přesvědčení, nebo bude dělat kariéru. Velmi neochotně, se skřípěním zubů on i Beaumont podepsali.

Reformátor vězeňství

Nadřízení je navzdory tomu stále podezírali. Tocqueville nechtěl strávit život ve státní službě; své náležité místo viděl v parlamentu nebo ve vládě. Na politickou kariéru však nebylo pomyšlení, dokud se nezklidní situace. Cesta do Spojených států za účelem zkoumání tamního vězeňského systému by oba přátele dostala mimo nebezpečí a otázku jejich budoucnosti by odsunula až na dobu po jejich návratu. Nešlo jen o záminku, jak na delší dobu zmizet; reforma vězeňství Beaumonta a Tocquevilla skutečně zajímala. Francouzské věznice byly směsicí krutosti, nedbalosti, nekázně a nepořádku; reformátoři věděli o tom, že ve Spojených státech vznikly vzorové věznice, které se snažily dosáhnout u vězňů morální nápravy prostřednictvím pevně daných kázeňských opatření, těžké práce a režimu samovazeb, jehož smyslem bylo zabránit tomu, aby na sebe vězni měli špatný vliv.

Brogan dává jasně na srozuměnou - aby to náhodou někomu neuniklo -, že Tocquevillovy představy reformy nebyly ani zdaleka humanitářské. Když Hervé de Tocqueville konal inspekci ve věznici v Poissy, zděsila ho špína, ubohá strava, hadry, v nichž byli vězni oděni, i to, že místní podnikatelé, kteří vězně zaměstnávali, jim poskytovali péči jen do té míry, aby nezemřeli nebo nevzbuzovali pohoršení. Když o několik let později navštívil věznici Alexis, zděsilo ho naopak to, že vězni jedli v neděli odpoledne pečené kuře a pili víno. Něco takového, jak se domníval, k jejich morální nápravě rozhodně vést nemůže!

Beaumont a Tocqueville vypracovali přepečlivý návrh výzkumu; nadřízení souhlasili, aby si vzali osmnáctiměsíční dovolenou - pokud si cestu zaplatí sami. Do Spojených států vypluli na jaře roku 1831, dne 9. května přistáli v Newportu a na druhý den se parníkem vydali do New Yorku. Jejich na události bohatá cesta, již Brogan líčí velmi dobře, vydá na samostatnou knihu, jakou ostatně před mnoha lety napsal G. W. Pierson (Tocqueville in America, Johns Hopkins University Press, 1996). Většina čtenářů uvažuje o Tocquevillovi jen jako o autorovi Demokracie v Americe. Jak však upozorňuje Brogan, oba cestovatelé si chtěli po návratu domů udělat jméno jako reformátoři vězeňství a své zkoumání brali vážně. Podařilo se: první plod jejich cesty, práce Le Systtats-Unis, vydaná roku 1832, si získala hojné čtenářstvo i uznání jak ve Francii, tak ve Velké Británii. Když Tocqueville navštívil v roce 1833, tj. ještě před napsáním prvního dílu Demokracie, Anglii, v politických kruzích bylo už jeho jméno dobře známo.

Práce Systénitentiare představovala důležitý příspěvek k vědě o společnosti a Akademie společenských věd jí udělila Prix Monthyon. Přes nedostatek amerických statistik, které by postihovaly takové věci jako například míru recidivity, se autorům podařilo maximálně využít dokladů, které měli k dispozici. Příjemné čtení to však není. Autoři vyjadřují obdiv k věznicím Auburn a Sing Sing, kde se k upevnění kázně často používal bič, a také k zařízení Cherry Hill ve Filadelfii, vedenému kvakery a méně spoléhajícímu na násilí, ale založenému na dlouhých trestech v samovazbě a na těžké práci. Obdivují dokonce i autora auburnského systému Elama Lyndse, který jak v Sing Singu, tak v Auburnu přišel o práci kvůli přílišné surovosti.

Tocquevillova inspirace

Autoři byli zklamaní, že u amerických vězňů oproti svému očekávání nezjistili morální nápravu, ale měli za to, že řešení spočívá v ještě přísnějším dohledu a v ještě tvrdších kázeňských opatřeních, díky nimž bude vězení plnit ne-li nápravnou, tedy jistě odstrašující funkci. Žádný z recenzentů jim v tom neoponoval; „filantropie" nebyla v módě. Brogan v této souvislosti poukazuje na podivnost skutečnosti, že potomek aristokratických rodin, které měly za revoluce tak blízko k žaláři, mohl mít tak málo soucitu s nešťastníky, kteří se ve vězení ocitli o čtyřicet let později.

Upozorňuje také na to, jak dychtivě oba návštěvníci toužili najít pod povrchem až příliš anglické Ameriky roku 1831 pozůstatky ztraceného francouzského impéria. Na to, že se Francie roku 1763, na konci sedmileté války, zřekla svých ambicí v Americe, se ještě zcela nezapomnělo. Když Tocqueville s Beaumontem dorazili k Velkým jezerům a uslyšeli, jak si jeden míšenecký dřevorubec prozpěvuje v normandské francouzštině, byli nadšeni. Není divu, že nejvíc ze všech etap jejich cesty se jim líbila krátká odbočka do Dolní Kanady - Quebecu; krajina jim připomínala Normandii a úhledné vesničky podél řeky Svatého Vavřince působily na rozdíl od ubohých chatrčí, na které narazili později, když pluli po Ohiu a Mississippi, velmi příznivým dojmem.

Tocqueville věděl, s čím se u Velkých jezer setká. François-René de Chateaubriand, autor knih Voyage en Amérique a Mémoires d'outre-tombe, byl jeho blízký příbuzný; když se na dobu trvání francouzské revoluce moudře uchýlil do Spojených států, jeho dva syny vychovával Hervé de Tocqueville. Demokracie na jedné straně evokuje Chateaubriandovy cestopisy a na straně druhé je předobrazem práce markýze de Custine, francouzského šlechtice, který v roce 1839 cestoval po Rusku a tím, co o svých cestách napsal, vyvolal literární senzaci. Měl-li však Tocqueville literární zdroje, z nichž mohl čerpat, když líčil nesmírnou opuštěnost amerických lesů a inkoustovou čerň půlnoční Mississippi, ve svých postřezích o tom, jak hluboce ovlivňuje americký sociální a politický život otevřená hranice a jak dramaticky se tento život může změnit, jakmile bude celý kontinent osídlen, sám stál jako autor u zrodu „hraničářské teorie", která se stala slavnou o šedesát let později.

Pobyt ve Spojených státech zkrátila žádost francouzské vlády, aby se Beaumont vrátil do Francie. Nějakou dobu jim trvalo, než nalezli způsob, jak se přeplavit domů; lákala je myšlenka, že by se vrátili přes Anglii, ale jelikož tam zuřila epidemie cholery, moudřejší bylo vrátit se přímo do Francie. Vypluli 20. února 1832. Když se Tocquevillova rodina dozvěděla, že se Alexis s Beaumontem hodlají vrátit koncem zimy domů, vyjádřila v dopise obavy, aby nepřišli k úhoně v bouřích pro tuto roční dobu typických. Tocqueville příkře odpověděl: „Stokrát víc nebezpečí jsme zažili na parnících, ale to jste se nebáli. Během prvních šesti týdnů našeho pobytu v USA jich třicet vyletělo do povětří nebo ztroskotalo. Jeden jsme opustili jen tři hodiny před explozí; jindy jsme se rozbili o skálu jak ořechová skořápka." Při plavbě domů se nic zvláštního nestalo.

Dozvuky a psaní

Co se v USA naučili? Obsáhlou odpověď nabídly dva díly Demokracie publikované v roce 1835 a v roce 1840. Než se však Tocqueville pustil do prvního dílu, musel s Beaumontem vyřešit jinou věc. O jejich loajalitě vůči orleanistickému režimu nebyli jejich nadřízení přesvědčeni o nic víc než dřív; režim byl neoblíbený, navíc jím zmítal strach z epidemie cholery, která se nyní rozšířila do Francie, a tak nebyl nakloněn tomu riskovat něco s mladými muži, nespolehlivými už z povahy jejich výchovy. I uvolněnější režim by znervózňovaly konspirační šprýmy Beaumontových a Tocquevillových přátel a příbuzných, které dospěly k vrcholu - nebo naopak narazily na dno - v podobě fraškovitého vpádu legitimistických stoupenců vévodkyně de Berry do jižní Francie, na němž se podílel i Tocquevillův bratranec a blízký přítel Louis de Kergolay. Do měsíce po Tocquevillově a Beaumontově návratu našli jejich nadřízení způsob, jak se zbavit Beaumonta. Když odmítl výslovné nařízení vést žalobu v navýsost politickém procesu - v němž by zastupoval jisté obzvlášť drzé spojence Ludvíka Filipa, tedy zapřisáhlé nepřátele všech svých příbuzných a přátel -, byl propuštěn. Tocqueville na protest proti tomuto rozhodnutí na svůj post rezignoval.

Oba přátelé se pustili do psaní Le Syst. Druhá část názvu byla důležitá. Nešlo jen o zprávu o americkém trestním systému, ale o pečlivý rozbor toho, jaká poučení by si z něho měla vzít Francie. Na rozdíl od Beaumontova románu Marie ou l'esclavage a Tocquevillovy dvousvazkové Demokracie nechtěli autoři v této práci předvést svůj literární talent, ale ukázat se jako střízliví apolitičtí reformátoři, kteří umějí najít střední cestu, jsou dbalí zájmu veřejnosti a nemají v úmyslu šokovat.

Zpráva se všeobecně setkala s pochvalným přijetím, i když případné systematičtější plány na administrativní reformu měly v důsledku chaotické situace ve francouzské politice mizivou šanci na úspěch. Jak Brogan sarkasticky poznamenává, Francouzi dospěli k politickému systému schopnému přistoupit na takovou nezaujatou radu až o sto třicet let později. Uvádí také, že zatímco v roce 1832 se americké státy předháněly, který z nich bude pokrokovější ve vězeňské politice, dnes spolu soutěží v tom, který z nich bude zpátečničtější.

Práci na Demokracii Tocqueville odložil ještě kvůli návštěvě Anglie. Věci ho tam přiváděly v téměř stejný úžas jako ve Spojených státech a v jeho reakcích na ně se opět spojovaly pronikavá vnímavost a nepochopení. Podivoval se tomu, s jakou neformálností se setkal ve Sněmovně lordů při návštěvě jedné její rozpravy - členové Horní komory ve Francii chodili na zasedání v uniformách -, ale toho, že se právě projednával návrh na zrušení otroctví v celém Britském impériu, si všiml jen okrajově. Dolní sněmovnu ignoroval, stejně jako pominul při návštěvě Washingtonu Sněmovnu reprezentantů, přestože zákon o reformě z předchozího roku přidělil Dolní sněmovně mnohem větší pravomoci, než měla dříve.

Tak jako se domníval, že Amerika je společnost tvořená výhradně střední třídou, myslel si, že Anglii vládne aristokracie, a spolu s řadou anglických komentátorů viděl v násilných protestech, jež v roce 1832 bezprostředně předcházely přijetí zákona o reformě, anglickou verzi roku 1789. Později si uvědomil, že se v této věci mýlil, a přiřadil se k význačným předchůdcům, kteří přežití britské aristokracie připisovali skutečnosti, že nebyla uzavřenou kastou, nýbrž vládnoucí třídou stále schopnou obnovovat svou životnost tím, že přijímala novou krev a nové peníze, tak jak to činila už po tři století.

Tato cesta ho podnítila, aby začal psát. Psal velmi rychle, sotva kdy něco opravoval, a i když využil každý zdroj, který měl k dispozici, jeho metodou v podstatě bylo rychle si jedním tématem prorazit cestu k druhému. Brogan pokládá první část Demokracie jednak za pamflet, jednak za sociologické a historické pojednání, v každém případě však za geniální dílo s vadami na kráse. Kniha je vystavěna kolem povšechného tvrzení, že demokracii nelze odolat, že je to řeka, jejíž energii je možné usměrnit, ale není možné ji zastavit; rovnost - již Tocqueville, jak si posteskl Mill, obvykle neodlišoval od demokracie - postupuje kupředu po mnoho století a tento její postup nese podle Tocquevilla znaky Bohem daného procesu. Tato obecná tvrzení dokládá Tocqueville na historických, geo­grafických, konstitučních a kulturních detailech.

Jako práce z politické sociologie je Demokracie v Americe úžasným dílem. Jak uvedl jeden nebo dva tehdejší kritikové, jediným jejím předchůdcem byl Montesquieuho Duch zákonů. Tocqueville si stejně jako Montesquieu jasně uvědomoval, že to, co se děje v té které společnosti, je do velké míry výsledkem historických nahodilostí; pro Spojené státy představovala podle něho point de départ skutečnost, že je osídlili angličtí puritáni. (Stará a zcela oprávněná kritická připomínka poukazuje na to, že Virginii nikdy nevěnoval stejnou pozornost jako Nové Anglii.)

Přestože byla americká zkušenost jedinečná, projevovalo se v ní působení obecných sil a Tocqueville uměl jako pronikavý pozorovatel uvidět obecné v konkrétním a vyvodit z toho příslušné poučení. Angličané si s sebou sice přinesli anglické návyky spojené se samosprávou, které byly zvláštní charakteristikou jejich zkušenosti, ale v Americe se daly vypozorovat principy, na jejichž základě by mohla fungovat jakákoli nearistokratická vláda. Náležitým základem středostavovské vlády byl „správně chápaný vlastní zájem". Také decentralizace připadala ze svébytných místních důvodů Američanům přirozenější než Francouzům, ale centralizaci mohla odolat každá společnost, jejíž příslušníci měli zkušenost se svépomocí. Kdyby jí odolala, přispělo by to k pružnosti, hospodárnosti i efektivnosti.

V politice

Kniha Tocquevilla proslavila, ale literární věhlas ho neuspokojoval. Toužil po životě státníka. Roku 1837 kandidoval za normandský okres Valognes ve volbách do Poslanecké sněmovny a těsně prohrál. Roku 1839 kandidoval znovu a tentokrát byl jasným vítězem. Za Ludvíka Filipa vládl ve francouzské politice zmatek; ani Tocqueville pořádně nevěděl, koho podporovat. Cítil téměř nepřekonatelný odpor k pouhému pomyšlení na to, že by se měl podřídit disciplíně nějaké strany, a jeho představa politické kariéry odpovídala spíše římskému Senátu než modernímu parlamentnímu systému. Musel se rozhodnout, kam se ve Sněmovně posadí: „Místo, na které člověk složí svou zadnici, má prvořadý význam." Brogan v této poznámce vidí pouze projev Tocquevillovy zbytečné nervozity, ale známý odborník na Tocquevilla André Jardin uvádí, že si Tocqueville vybral zcela příhodně: nahoře a mírně nalevo od středu. Tocqueville patřil k levicové opozici, ale snadno se dal přimět k podpoře pouze trošku liberálnější vlády; místo nahoře pak naznačovalo, že chce být au-del.

Politika nepolitika, bylo třeba dokončit druhý díl Demokracie v Americe. Ten se nesetkal s tak velkým úspěchem jako díl první, a to z dobrého důvodu. Je to složitější kniha a Tocqueville v ní už zdaleka tolik nepřekypuje. Zatímco první svazek Demokracie ohlašoval, že demokracie ve Spojených státech představuje bez ohledu na všechny výhrady drtivý úspěch, ve druhém svazku se Tocqueville znovu a znovu vrací k obavám z budoucího vývoje. Může demokracie někdy dosáhnout vysoké úrovně intelektuální kultury? Pravděpodobně ne, i když může vytvořit povšechně vzdělanou a vynalézavou veřejnost. Je demokracii souzeno skončit nějakou formou despotismu? Tak by docela dobře skončit mohla; možná by šlo o tu či onu formu diktatury nějakého vojenského dobrodruha, ale spíše se objeví forma nová - „měkký despotismus": o bezstarostné ovečky bude pečovat shovívavá vláda, která svým poddaným dovolí všechno, jenom ne převzít za sebe odpovědnost. Představa „neustálého ochabování ducha, špinavých způsobů a v konečném důsledku univerzálního otroctví" se čtenářům nelíbila. Proti Tocquevillovi bylo i politické klima. Zatímco zastánci monarchistického řešení chronické nestabilnosti francouzské politiky stále více tíhli ke konzervatismu, jejich oponenti začínali přemýšlet o socialistické republice.

Tocqueville nevkládal velké naděje v možnost demokratické republiky ve Francii, ale pohrdal ministry, kteří sloužili Ludvíku Filipovi. Politika Francie čtyřicátých let 19. století ho ničím nepřesvědčila, že by se věci mohly zlepšovat. A také se nezlepšovaly. Několik neúrod za sebou vedlo v únoru roku 1848 k revoluci a k pádu Ludvíka Filipa. Byla vyhlášena Druhá republika a Francie se znovu pokoušela dosáhnout toho, k čemu se jí nepodařilo dospět po roce 1789. Únorová revoluce se překvapivě obešla bez krveprolití. Ludvík Filip odmítl nechat přerůst svůj zápas s pařížskou ulicí v regulérní boj a tiše se stáhl do exilu. Tocqueville vyvodil z revoluce téměř naprosto mylné závěry; pokládal ji za zkoušku síly mezi davem na jedné straně a zákonem a pořádkem na straně druhé a měl za to, že spíše dříve než později se bude muset obnovit řád.

Ekonomická situace se zhoršovala a revoluce propukla v mnoha zemích Evropy. V Paříži napětí mezi jejími dělnickými obyvateli a jejich politickými pány nakonec explodovalo v tzv. červnových dnech, kdy po sobě čtyři dny pouličních bojů zanechaly nejméně tři tisíce mrtvých povstalců. Tocqueville 24. června provázel jeden oddíl vojáků, aby ho podpořil v jeho úkolu, a měl štěstí, že unikl smrti nebo zranění, protože vzbouřenci na ně stříleli ze střech domů a vojáci odpovídali zběsilou palbou všemi směry. „Uvědomil jsem si tam, že ne vše je hrdinské na hrdinské hře války." Těšil se na konečné zúčtování a ve vítězství byl nesmiřitelný; teprve až se usadil rozvířený prach, začal obhajovat názor, že by se měla věnovat pozornost tomu, na co si dělníci stěžují, aby se předešlo podobným střetům.

Nepochopení a obrat

Jeho nepochopení situace nebylo až tak dramatické jako to, které předvedl Marx v Komunistickém manifestu. Revoluce roku 1848 byly jistě spíše zápasem o základní principy legitimity - zejména legitimity dynastické -, než předmluvou ke svržení kapitalismu a k nastolení socialistické utopie. Nicméně to, že Tocqueville neřekl nic o hladu a nejistotě, s nimiž se potýkali nezaměstnaní chudí v Paříži i jinde, vypovídalo o nedostatku obrazotvornosti i obyčejného lidského soucitu. Nová republika selhala stejně těžce jako vlády Ludvíka Filipa. Opustili ji jak její buržoazní přívrženci, tak přívrženci z řad dělnické třídy. Tocqueville však hrál v politice od února roku 1848 do prosince roku 1851, kdy s republikou skoncoval státní převrat provedený Ludvíkem Bonapartem, mnohem aktivnější roli než v předchozím desetiletí.

Všechno vyšlo vniveč, i když čtenáři Broganova pečlivého popisu Tocquevillových snah v Normandii a v Paříži budou s životopiscem jistě sdílet obdiv k Tocquevillovým vhledům do beznadějnosti provizorních ústavních opatření, jimiž chtěli obhájci Druhé republiky udržet Ludvíka Bonaparta na uzdě. Tocqueville o těchto měsících napsal nádhernou podrobnou zprávu, a přestože Broganův názor, že kdybychom přišli o Souvenirs, litovali bychom toho více než ztráty kterékoli jiné knihy, je přehnaný, toto dílo určitě prozrazuje autorovo neobyčejné sebepoznání i neobyčejnou politickou inteligenci.

Zvlášť pronikavé jsou Tocquevillovy postřehy o Ludvíku Bonapartovi, jemuž Tocqueville v roce 1849 dělal ministra zahraničí; nejdříve ho pokládal za hlupáka, ale potom si uvědomil, že je to pokrytec, kterého neprohlédne ani bystrý pozorovatel. Tocqueville byl přesvědčen, že Bonaparte nebude spěchat se státním převratem - „nikdy nedělal dva tahy za sebou" -, ale nepochyboval, že ho nakonec provede. Druhého prosince roku 1851 to dopadlo, jak předpokládal. On sám i mnozí další parlamentáři byli - poměrně zdvořile - zatčeni a uvězněni a došlo k nastolení Druhého císařství.

Jelikož politika se mu uzavřela - Napoleon III. by ho vzal do svých služeb, ale Tocqueville by musel pohrdat sám sebou, kdyby na něco takového přistoupil -, dal se do psaní svého třetího mistrovského díla, knihy L'Ancien Régime et la révolution. Než roku 1859 zemřel, stihl dokončit pouze první část zamýšleného díla. Velmi nemocný byl už v roce 1852. Nejpozději roku 1849, ale možná i dříve onemocněl tuberkulózou a už dlouho předtím ho trápily zažívací potíže. Kniha, již po sobě zanechal, pouze naznačuje, co by mohl napsat, kdyby mu to bylo dopřáno, ale tak jako dva svazky Demokracie změnila předmět jeho zájmu. Jak píše Brogan, „Tocqueville nežil tak dlouho, aby mohl ukázat, jak pracovala revoluční shromáždění, nebo udělat něco víc než pouze nepřímo poukázat na vrcholné úspěchy Napoleona, řekl toho však dost na to, aby historiografii revoluce změnil k lepšímu." Tocqueville oproti všem očekáváním doložil kontinuitu mezi Francií před rokem 1789 a Francií jeho doby. Revoluce byla možná náhlá, násilná a plná překvapivých zvratů, ale znamenala jen urychlení změn, k nimž začalo ve francouzské společnosti docházet už dávno za monarchie. Moderní autoři tento názor zpravidla podporují. Tocquevillovy současníky však vylekal: jediné, na čem se všichni shodovali, bylo právě to, že rok 1789 znamenal velký předěl ve francouzské historii. Politické poselství bylo Tocquevillovi jasné. Francouzskou svobodu velmi ohrožuje byrokratický despotismus. A taková autoritářská byrokracie není ani zdaleka v rozporu se sociální rovností a politickou demokracií. Právě naopak, napsal, pravděpodobně bude urychlovat jejich nastolení.

Stejně jako v Demokracii v Americe se Tocquevillovi i v této knize podařilo jemně vyvážit politický pamflet a abstraktní analýzu. Jemně vyvažuje také nostalgickou touhu po aristokratické minulosti a ponuré uznání krutosti a útlaku, jež za ancien régime zažívali obyčejní lidé. I když vůbec nebyl proti právu „notáblů" - aktivních, privilegovaných úředníků a pozemkových vlastníků, kteří vykonávali veřejnou moc - vládnout Francii, nebyl ani nadšeným obdivovatelem jejich politických schopností. Koneckonců proslul tvrzením, že když se předrevoluční aristokraté posmívali náboženství a podkopávali výsady církve, brousili si tím pro sebe ostří gilotiny.

Poslední tři roky Tocquevillova života byly dlouhým, vleklým zápasem s nemocí. Medicína 19. století neuměla postup tuberkulózy zastavit a pacienti měli štěstí, když jim doktoři život ještě nezkrátili nebo neučinili ještě bolestnějším. Marie byla sama často nemocná a utápěla se ve smutku a úzkosti. Díky Broganovu životopiseckému umění čteme knihu s potěšením, když provázíme Tocquevilla na cestě po Americe nebo když se stáváme svědky toho, jak v roce 1848 riskuje život na pařížských ulicích; totéž umění však způsobuje, že poslední stránky jsou mučivou četbou. Přesto je to i po sedmi stech stránkách a po všem tom neštěstí a nemocích, které by stačily na tucet viktoriánských románů, kniha, u které si čtenář přeje, aby nikdy neskončila.

Literatura ke studiu

Brogan, H. (2007): Alexis de Tocqueville: A Life, Yale University Press.

Text Alana Ryana z časopisu The New York Review of Books, 22. listopadu 2007, přeložila Jana Ogrocká.

Autor působí na New College v Oxfordu.