Tenkrát na východě (8)

Byli jsme všichni politologové!

Nemuseli jste být zrovna křížencem mezi liškou a prasetem (Višinskij), abyste, jak to pěkně popisovali vyšetřováci z bezpečnosti, „vykonávali protistátní činnost". A nemuseli jste být ani odbojáři jako ony tisíce chytrolínů po pětačtyřicátém, kteří pilně dokazovali svůj podíl na pádu nacismu tím, že poslouchali rádio. Proto bylo lepší, když jste poslouchali rádio a nevěděli, že se dopouštíte něčeho protistátního.

Kousíček od Bartolomějské je ulička, o které se zmiňuje Egon Erwin Kisch ve svém barvitém líčení pražských bordelů, bordýlků a pajzlíčků. Kus středověku mezi měšťanskými domy z devatenáctého století, ve stínu paláce obývaného toho času Svazem československo--sovětského přátelství. V přikrčených starých domcích už dávno nepobývá veselé osazenstvo. Teď tam bydlí občané rozvinuté socialistické společnosti, rozvinutí v míře, jakou jim umožňují byty čtvrté kategorie. Vzhůru tedy po tmavém schodišti do prvního patra, zazvonit, a už otevírá maminka mého přítele, kamaráda z hloubětínské Tesly. Kafíčko, buchty, hodná matička je ráda, že její synek není ani pivař, ani děvkař, ale šikovný kutil. To je vidět už na první pohled v mládeneckém pokojíčku, na jehož stěnách hnízdí v policích takové množství přijímačů a radiové techniky všeho druhu, že by vše mohlo být ozdobou Technického muzea na Letné. Nebo expozice Státní bezpečnosti. Jsou tu komunikační přijímače z druhé světové války, německé, ruské, americké i naše z let padesátých, přijímače z tanků, letadel i ponorek, přijímače zhotovené ze součástek pocházejících z Tesly, která dodávala blahé paměti komunikační techniku do zemí Varšavské smlouvy... Žádná amatérština, všechno seřízené tenkrát nejpřesnějšími embargovanými měřícími přístroji Rhode Schwarz pašovanými přes Polsko.

„Víš, že Němci už používali UKV do policejních auťáků?" Kamarád jde k jednomu z přijímačů ve tvaru malé krychličky, spouští ho a okamžitě slyšíme něco, co připomíná debilní televizní seriál Čtyři z tanku a pes nebo esenbáckou anekdotu: „Tady bříza, tady bříza. Jedu za ním nahoru Nerudovkou. Příjem." - Tak, teď si poslechneme jeho náčelníky. A už zapíná další přístroj, abychom si poslechli prastaré policajtské „pokračujte" a „jak mě slyšíte?". Byla to docela dobrá zábava, zejména ve dnech slavných i neslavných výročí. U kamaráda E. se nás scházelo několik a bavili jsme se možná líp než televizní diváci u Dietlových seriálů. Navíc představa, že se nacházíme jen několik metrů od štábu, kde se sbíhají policejní hlášky putující éterem, navozovala příjemný pocit, jaký jsme prožívali naposled jako malí kluci při sledování sovětských špionážních filmů z let padesátých. „Čisté ruce, horoucí srdce a chladný rozum," říkával Felix Edmundovič. „A velké uši!" - dodávali jsme. Za nějakou dobu jsme dokázali rozeznat, které hlášení patří VB a které Státní bezpečnosti, jak houstne provoz v éteru v době očekávaných průšvihů, třebas fotbalových, či po úpravě cen, jak tenkrát komunisti cudně nazývali zdražování. Nebo u Máchy na Petříně! Jaký by byl ten správný název pro náš zajímavý koníček? Teprve teď, po létech, už to vím: byli jsme přece politologové!

K tomu jsme si ještě zvyšovali kvalifikaci přesně tak, jak se vyvíjel technický pokrok - nesrovnatelný s dnešním, byla to doba kamenná - a jak nám to soudruzi propagující vědeckotechnickou revoluci omílali pořád dokola. Jak se nejlíp napojit na telefonní vedení načerno? (Vyzkoušeli jsme si to kdysi přímo na dílně v Tesle.) Jak fungují směrové mikrofony? Je to přece hobby a když, tak zachycujeme ptačí zpěv jako v onom tehdy populárním rozhlasovém pořadu pro lovce zvuku. A už to víš, že telefon se dá odposlouchávat tak, že se vůbec nemusíš napojit na drát? Komouši mají extra telefonní linky, víte o tom? Praha je malá, jakpak by se to nevědělo. Navíc v pražských znárodněných elektrotechnických fabrikách byli ještě pamětníci licenčních zahraničních filiálek. Koneckonců celá slavná Tesla Hloubětín, nositelka Řádu práce s hvězdnou hodinou protiokupačního vysílání v srpnu 1968, byla kdysi Philipska, zrovna tak jako výrobkyně Tamary Tesla Přelouč patřila firmě Telefunken. Taková byla totáčová legenda o ZTS (Zvláštní telefonní spojení), která s jistými obměnami pro vládu a spol. funguje dodnes: Na sklonku třicátých let britská firma Marconi začala budovat extra telefonické propojení mezi tehdejším parlamentem, Hradem a Kolowratským palácem, do kterého se vešla vláda státu se čtrnácti miliony obyvatel (dnes nestačí ani Senátu). Hned na začátku důvěrného telefonování přišel Hitler a k přísně tajným linkám se v Černínském paláci (K. H. Frank) přifařila Siemensova dálnopisná a telefonní linka do Berlína (kancléřství). Po válce rozpletl gordický telefonní uzel únor 1948, kdy stát britské firmě, opět odpovědné za provoz a údržbu, všechno sebral neboli, jak komunisti říkali, znárodnil. Angličané odpověděli tím, že si odnesli veškeré plány. V kabelové spleti nastal ten správný socialistický bordel zkřížený s kapitalistickou džunglí a do konce šedesátých let tu bylo veselo. Naši soudruzi se tím asi sovětským soudruhům moc nechlubili. Jak by potom mohli vysvětlit, že když zapršelo, mohl si i obyčejný majitel telefonu pohovořit s chotí Tondy Novotného. A nejen to, ještě navíc komentovat její konverzaci s hradním krejčím. I když se do budovy Rudolfína vrátila filharmonie už za války, nacházela se tu nadále telefonní ústřednička. Byla tam papírová zem, pomalu jako v pohádce. Přišli třeba malíři, aby vymalovali chodbu ve vedlejší přilehlé budově. Poctivý řemeslník odsekl ze zdi neestetický chuchvalec hyzdící štukaturu. Za chvíli vyleze z podzemní sluje nešťastník: „Chlapi, nejde mi Berlín!" Není na škodu potvrdit si starou pravdu, že nejvíc se dozvíme z otevřených zdrojů!

Zato celkem málo se člověk dozvěděl z otevřených hlav. Bylo to ovšem vyprávění příjemné sluchu, podobně jako Kosmovo líčení bájných starců. Jiná skupina známých měla spousty zpráv přímo z politbyra nebo alespoň z ÚV KSČ. Poslouchalo se to příjemně, zejména v útulném prostředí pražských hospůdek. A protože tahle parta je parta ctitelů starého Trockého, jejich zprávy jsou expresivní jako ošumělé filmy sovětské avantgardy. Také se z nich většinou nic nesplnilo, podobně jako z prognóz zakladatele permanentní revoluce. „Víte, že budeme připojeni k Sovětskému svazu?" Mnohem zábavnější byly drby z okruhu soudruha Husáka. „Už víte, s kým se bude ženit? Se Švorcovou!" No jistě, Bašta! Uměl to tenkrát stejně dobře jako pár let potom, když líčil, jak našel aktovku plnou tajných dokumentů náhodou v metru!

Jan Patočka (1945), syn profesora Jana Patočky, signatář Charty 77, od sedmdesátých let v dělnických povoláních. Od roku 1990 působí jako novinář, 1991-1992 šéfredaktor Českého deníku.