Taras Bulba

„Já jsem tě zplodil, já tě taky zabiju!", řekl prý Taras Bulba svému proradnému synovi Andrejovi. Totéž by mohl říci ukrajinskému prezidentovi Juščenkovi kyjevský Majdan Nezaležnisti (náměstí Nezávislosti), přesněji očekávání, kterými byl živen ve dnech „pomerančové" revoluce. I ti pozorovatelé, kteří jednoznačně stranili legitimnímu vzepětí demokraticky smýšlejících Ukrajinců, se už tehdy trápili otázkou, co se stane, když Viktor Juščenko a jeho tým nebudou moci splnit své velkorysé, vskutku pohádkové sliby. Málokdo tehdy bral vážně výstražně zvednutý prst, zdálo se, že nová moc delší dobu nebude mít vážné soupeře.

Přehnaná očekávání a nesplnitelné sliby nejsou nic až tak neobvyklého, hemžily se jimi i revoluční události ve všech zemích střední a východní Evropy. Stačí si vzpomenout na hesla polské Solidarity, na bájné vize některých zpozdilých socialistů z našeho Občanského fóra nebo na přežitý ekonomický model „chozrasčotu", který byl nejzazší metou estonské Lidové fronty. Už tehdy bylo zřejmé, že rozmáchlé sliby táborů lidu byly navýsost utopické a brát je za bernou minci mohli jen snílkové odchovaní v reálném socialismu a neznalí tržních poměrů. I přes veškerou nespornost tohoto konstatování se všem zmíněným zemím střední Evropy podařilo bez větších nehod vybabrat ze stejné minulosti do lepší současnosti. Stalo se to proto, že byla zgruntu pozměněna nejen hospodářská, ale také politická struktura těchto států.

Bývalý ukrajinský prezident Leonid Kučma napsal kvazihistorické dílko s názvem Ukrajina není Rusko. Je to působivé heslo, leč v mnoha ohledech ne zcela pravdivé. V letech svého prezidentování Kučma tvůrčím způsobem rozvinul některé rysy společné všem postsovětským státům, snad s výjimkou Pobaltí. Vzniklo specifické, nikoli však ojedinělé zřízení, kde mnohé mocenské struktury, zejména silové a bezpečnostní, nedoznaly žádných změn. Korporativně klanový režim řešil sociální problémy přerozdělováním zisku z reexportu cizích energetických surovin a vlastní spotřebu vykrýval průběžným odsáváním z tranzitních energovodů, což umožňovalo neustále zvyšovat platy a důchody obyvatelstva a novým mocipánům obohacovat se až do nepříčetnosti. Základním společným rysem obdobných režimů na postsovětském prostranství je naprostá odvislost všech ekonomických procesů od politických rozhodovacích center tvořících jakousi stínovládu - ať už v podobě všemocné Kanceláře prezidenta jako v Rusku nebo Rady pro bezpečnost a obranu jako na Ukrajině. V podmínkách, kdy neexistuje funkční systém politických stran střídajících se u moci, reprodukují takové režimy donekonečna mechanismy netransparentní a totálně zkorumpované státní moci. Právě proti takovému stavu hlasovali Ukrajinci „nohama", když utíkali za prací do světa a protestovali na kyjevském Majdanu. Viktor Juščenko tento režim zdědil - a neudělal mnoho pro jeho odbourání.

Na první pohled v loňském prosinci zvítězilo náměstí, rozbouřený Majdan, avšak náměstí je živel, nikoli spleť funk­čních institucí. Vítězství bylo pojištěno zákulisními ujednáními „kulatého stolu", která definitivně posvětila Kučmův model navzájem vyvážených nomenklaturních zájmů. Takový model řízení nepředpokládá žádný podíl společnosti na moci, nýbrž přerozdělování vlivu mezi vítěznými klany. Prezident Juščenko měl rok na to, aby se aspoň pokusil tento model nabourat. Většinu času už má za sebou. Institucionální reformy nejenže nebyly započaty, ale neexistuje harmonogram ani program jejich uskutečnění. Veškerá energie moci je zaměřena na pojištění vítězství v parlamentních volbách roku 2007.

Při tomto zacílení se moc nemůže projevovat jinak než populisticky, musí rezignovat na jakákoli nepopulární úsporná opatření. Většina někdejších „pomerančových revolucionářů" neviděla smysl své vzpoury v tom, aby zajistila aktivní účast společnosti na výstavbě nového státu, nýbrž v pouhém protlačování k moci těch, kteří jsou zdánlivě schopni rychle a bezbolestně změnit život k lepšímu. Juščenko udělal přesně totéž, co sliboval a činil jeho konkurent Janukovyč: zvýšil platy a důchody jednorázovým voluntaristickým aktem bez jakéhokoliv ekonomického opodstatnění a roztočil inflační spirálu. Rezervy připravenosti k obětem byly vyčerpány někdy v první polovině 90. let a Majdan nezávislosti by určitě vypískal člověka, který by v revolučním prosinci sliboval jen „krev, pot a slzy". Takového prezidenta Ukrajina nemohla potřebovat. Tak jako ve všech sousedních postsovětských republikách zůstává i obyvatelstvo Ukrajiny ve svých představách naprosto odkázáno na libovůli moci, která ho jako by vydržuje. Státní moc pak nemá mnoho důvodů k dobrovolné proměně.