Svoboda a komunismus

Bohuslav Fic (†67) patřil k tomu typu gymnaziálních učitelů, kteří v českých zemích už od 19. století systematicky zvyšovali úroveň vzdělanosti, takže oslovení „pan profesor" nebylo v jeho případě jenom licencí. Ficovy politické texty s filozofickým přesahem se čas od času objevovaly v celostátních médiích, několikrát i na stránkách Revue Politika. Proto nás tak zasáhla zpráva o jeho tragické smrti, kterou lze zkoncentrovat do tří slov: náhlá, předčasná a zbytečná.

V létě 2007 nám Bohuslav Fic poslal k posouzení první verzi rozsáhlého eseje, v němž se zabývá vývojem ideje komunismu od nejstarších dob do současnosti. „Pojmem komunismus rozumím všechny vize a formy společenského uspořádání, vycházející z kolektivismu, společného vlastnictví majetku a majetkové rovnosti. Bez ohledu na to, jestli se jim říká zlatý věk, ráj, království Boží na zemi, utopický socialismus, vědecký socialismus, reálný socialismus, socialismus s lidskou tváří nebo jakkoliv jinak. Přehlížení faktu, že všechny tyto termíny mají podstatné znaky společné, vyvolává nejen pojmový zmatek, ale také zamlžuje jádro zkoumaného předmětu," napsal v úvodu své práce, z níž jsme se rozhodli zveřejnit několik úryvků na téma vzájemné provázanosti tyranie, strachu, svobody a rovnosti.

Demagogie a tyranie

Náchylnost sociálních demokratů k demagogii je nepochybně způsobena tím, že jejich strana vzešla z marxistické ideologie. Programy socialistických stran vycházely z utopického Marxova učení, které slibovalo osvobození lidstva, sociální spravedlnost a majetkovou rovnost. Třebaže se později dokázaly od Marxe odpoutat, vliv jeho mýtu si v sobě nesou jako nezcizitelné dědictví. Slibovat nesplnitelné zůstalo demagogickým dědictvím marxismu až do dnešních dnů.

Je pozoruhodné, jak snadno se může vlivem demagogů změnit demokracie v tyranii. Jakoby Aristoteles svým varováním před demagogií předznamenal příchod Mussoliniho, Lenina, Stalina, Hitlera, Mao Ce-tunga, Fidela Castra, Huga Chavéze a dalších, kteří na svoji příležitost ještě čekají. Všichni sociální tyrani slibovali svobodu, aby založili svou vládu na strachu a nesvobodě. Strach se stal všudypřítomným stavem, který bránil jejich moc před rozumem, pravdou a spravedlností.

Strach je vůbec nejúčinnějším prostředkem vzniku a udržení tyranií. O strachu a hrůze, které vzbuzovala svatá inkvizice, se už dovídáme pouze ze svědectví historických pramenů nebo z umělecké tvorby. Přesvědčivě je ztvárnil Miloš Forman ve filmu Goyovy přízraky. Když uváděl českou premiéru svého snímku, řekl, že při jeho natáčení myslel také na hrůzy, které přinesl fašismus a komunismus. Inkvizice si přiznání podezřelých vynucovala tzv. útrpným právem, tedy mučením, které zdůvodňovala tím, že chce zachránit duši ubožáka. Že je to pro jeho blaho, pro království boží. Nešlo však jenom o království boží, ale o nadvládu katolicismu.

Když bylo v Paříži za bartolomějské noci povražděno více než tři tisíce hugenotů, nadšeně to uvítaly obě hlavy katolicismu. Filip II. například slovy: „Dostalo se mi jedné z největších radostí mého života." Papež Řehoř VIII. dal v kostelích po celém světě zpívat Te Deum laudamus. Demagogie stojí u zrodu a strach je esencí každé tyranie.

Heydrichiáda

Strach a hrůzu, které přinesl fašismus, si ještě řada lidí pamatuje. Především Židé, kteří přežili holocaust, jehož obětí byla třetina židovské populace, tj. šest milionů lidí. A také ti, kteří prožili heydrichiádu, nejhroznější období fašistické okupace, vědí, jaký strach a hrůzu vyvolávalo, když byla v rozhlase každý den čtena jména těch, kteří byli popraveni. Mnozí jen za verbální delikty, jako bylo schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Strach vyvolávala už jenom zmínka o koncentračním táboru nebo o gestapu. Jenom strach donutil morální a intelektuální výkvět národa, herce Národního divadla, aby svou potupnou účastí na shromáždění pod sochou svatého Václava v Praze podpořili slova protektorátního ministra propagandy, který na adresu Masarykova prezidentského nástupce řekl: „Zločinci Benešovi a jeho židovské smečce bylo zcela lhostejné, když organizovali atentát na pana zástupce říšského protektora, kolik české krve poteče." Rovněž učitelé pražských škol byli nuceni přivést na Václavské náměstí své žáky. Neuposlechnout nebylo možné. Tehdy šlo o život.

Podobné a stejně potupné shromáždění svolali o pětatřicet let později čeští komunisté přímo do Národního divadla. Opět to byl strach, který donutil populární osobnosti, aby na nejvýznamnějším místě českého kulturního života odsoudili Chartu 77, která byla prvním veřejným protestem proti komunistické moci po sovětské okupaci. Tehdy už ale přítomné celebrity nenutil k účasti strach o život, ale pouze o chleba.

Ve svých počátcích používala komunistická tyranie brutálnější metody. Tehdy šlo skutečně o život. Stejně jako za fašistické okupace bylo jejím cílem zastrašit obyvatelstvo a přinutit jej k poslušnosti. Komunistům k tomu posloužili vraždy, nejasné úmrtí Jana Masaryka, ale zejména politické procesy, které měly zastrašit všechny, kdo nesouhlasili s komunistickým pučem v únoru 1948. Slova Státní bezpečnost (StB) a státní prokuratura v nás vyvolávala stejný strach jako předtím slova gestapo a koncentrák.

Jak fašisté, tak komunisté používali stejné metody, známé už z dob římského císařství. Císař nechal popravit nebo zavraždit několik senátorů a zbytek senátu už mu zobal z ruky. Právě o tom psal slavný vědec I. P. Pavlov ve svých dopisech Leninovi a Radě lidových komisařů, když jim vytýkal, že rozsévají nenávist, a dokazoval, že „podmíněný reflex otrocké pokory" povede k paralýze nervového systému obyvatelstva, k jeho animalizaci a ztrátě lidskosti. Toto dědictví komunismu bude v myslích lidí, kteří si museli prožít bolševické peklo, přežívat ještě dlouhou dobu...

O svobodě

Mezi argumenty o nepřijatelnosti komunismu, násilném prosazování nerealizovatelné majetkové rovnosti, ekonomické neefektivnosti, zastrašování, mučení a usmrcování odpůrců zaujímá významné místo také potlačování svobody. Mimořádnou úvahu o svobodě napsal v románu Bratři Karamazovi ruský spisovatel F. M. Dostojevský. Tato pronikavá úvaha má název „Velký inkvizitor".

„Můj děj se odehrává ve Španělsku, v Seville, v nejhroznější době inkvizice, kdy pro slávu Boží planuly každý den hranice a hořeli zlí kacíři," říká Ivan Karamazov bratrovi a odhaluje mu, jak se bude děj jeho Velkého Inkvizitora vyvíjet:

„A Kristus zatouží jen na chvíli navštívit své dítky, a to právě tam, kde plápolají hranice kacířů. Přijde tiše a nepozorovaně, ale kupodivu všichni Ho poznávají. Lid se k Němu nezadržitelně hrne, obklopuje Ho... Vztahuje k nim ruce, žehná jim... Zůstane stát před portálem sevillské katedrály právě ve chvíli, když tam plačící rodina přináší bílou dětskou rakvičku: je otevřená a leží v ní sedmileté děvčátko, jediná dcera vynikajícího občana. Mrtvé dítě je celé pokryto květy. Průvod zůstane před portálem, složí rakvičku k Jeho nohám. On se dívá soucitně a Jeho ústa zas tiše pronesou: ,Talitha kumi' - a hned vstala děvečka.

Děvčátko se v rakvi zvedá, sedá si a s úsměvem se kolem sebe rozhlíží udivenýma rozevřenýma očkama. V ruce má kytici bílých růží, kterou jí dali do rakve. Lid trne... Tu však jde po náměstí sám kardinál Velký inkvizitor ve své staré a hrubé mnišské kutně. Před davem se zastaví a z dálky přihlíží... Vidí, jak dívenka vstala z mrtvých, a jeho tvář se zachmuří. Stáhne husté, šedivé obočí a jeho pohled zlověstně zaplane. Pokyne prstem a poručí stráži, aby Ho jala. Stráž zavede vězně do ponuré klenuté vězeňské kobky ve starobylé budově svatého soudu a zamkne Ho tam.

Den končí, nastává temná, horká, bezdechá sevillská noc. V hluboké tmě se železné dveře kobky náhle otvírají a se svítilnou v ruce pomalu vchází sám velký inkvizitor. „Jsi to Ty? Proč jsi nás přišel rušit? Zajisté jsi nás přišel rušit a víš to. Ale víš, co se stane zítra? Hned zítra Tě odsoudím a upálím Tě na hranici jako nejnebezpečnějšího kacíře. A týž lid, který Ti dnes líbal nohy, bude na jediný můj pokyn horlivě shrabávat žhavé uhlí k Tvé hranici. Víš to? Ano, snad to víš... A vězeň mlčí. Dívá se na něho a nepromluví ani slovo... Všechno jsi odevzdal papeži, všechno je tedy teď u papeže a Ty se raději vůbec neobjevuj."

V této větě vidí Ivan „nejzákladnější rys římského katolictví". Je nesnadné představit si emotivnější obžalobu katolicismu. Po úvodní části Velkého inkvizitora Ivan Karamazov přechází k jádru úvahy o svobodě:

„Máš právo odhalit nám některé tajemství onoho světa, ze kterého jsi přišel? Ne, nemáš, abys lidem nebral svobodu, o kterou ses tak zasazoval, když jsi byl na zemi. Patnáct století jsme se soužili s tou svobodou, ale teď je to skončeno a nadobro vyřízeno. Právě teď jsou ti lidé pevněji než kdy jindy přesvědčeni, že jsou úplně svobodni, a přece nám sami svou svobodu přinesli a pokorně složili k našim nohám..."

Tato inkvizitorova slova vysvětluje Ivan tak, že spolu s církví „konečně přemohli svobodu, aby dali lidem štěstí". Možná, že právě zde našel I. P. Pavlov podnět pro své obavy z vytvoření podmíněného reflexu otrocké pokory.

Inkvizitor potom Kristovi připomíná, že byl varován, když Ho „strašlivý a moudrý duch, duch sebezničení a nebytí" pokoušel na poušti. Položil mu tři otázky, které nepocházejí „z plytké mysli člověka, nýbrž z odvěkého a absolutního rozumu. V těchto otázkách jsou jakoby spojeny v celek a předpověděny celé další dějiny lidstva... A jak v nich bylo předpovězeno, tak se splnilo... Vzpomeň si na první otázku. Její smysl byl: Chceš jít do světa, a jdeš tam s holýma rukama, jen s jakýmsi slibem svobody, který lidé ve své prostomyslnosti nemohou ani pochopit, neboť pro člověka a lidskou společnost nikdy nebylo nic nesnesitelnějšího než svoboda! Ale vidíš tyto kameny v nahé a žhavé poušti? Proměň je v chleby a lidstvo za Tebou poběží jako stádo, vděčné a poslušné, i když věčně třesoucí se strachem, že svou ruku stáhneš a chléb jim odepřeš. Ale Tys nechtěl vzít člověku svobodu a odmítl jsi, neboť jaká svoboda, je-li koupena za chléb? Namítl jsi, že ne samým chlebem živ je člověk."

Stavba věže

Potom následuje úděsná vize vlády Antikrista, stavby babylonské věže, vlády socialismu, kterou Dostojevského génius předpověděl a která se také ve velké části světa naplnila:

„Zdaž víš, že uplynou staletí a lidstvo vyhlásí ústy své moudrosti a vědy, že zločin není, že tudíž není ani hřích a jsou jen hladoví lidé? Nasyť je a potom po nich žádej ctnost! To napíší na prapor, který proti Tobě pozdvihnou a skrze který bude Tvůj chrám zbořen. Místo Tvého chrámu bude budována nová stavba, bude znova budována strašlivá babylonská věž, a ačkoliv ani ta podobně jako dřívější nebude dostavěna, přece ses mohl této nové věže uvarovat a zkrátit utrpení lidí o tisíc let, neboť až se tisíc let nasouží se svou věží, stejně přijdou k nám!

Vyhledají nás zase pod zemí v katakombách (budeme znova pronásledováni a mučeni), najdou nás a budou nás úpěnlivě prosit: ,Nasyťte nás, neb ti, kdo nám slíbili oheň z nebe, nedali nám jej!' A potom dostavíme jejich věž, neboť dostaví ten, kdo je nasytí. A jedině my je nasytíme ve Tvém jménu a budeme lhát, tvrdíce, že je nasycujeme ve Tvém jménu. Ó nikdy, nikdy se nenasytí bez nás! Žádná věda jim nedá chleba, dokud zůstanou svobodni, ale nakonec nám svou svobodu složí k nohám a řeknou: ,Raději nás zotročte, ale nasyťte nás.' Pochopí konečně sami, že je nemyslitelné mít zároveň svobodu i dostatek chleba pro všechny, neboť nikdy, nikdy nebudou schopni rozdělit se mezi sebou! To tedy znamená první otázka na poušti. Přijetím ,chlebů' bys byl uspokojil všeobecnou a odvěkou starost lidí jako jednotlivců i celého lidstva - koho uctívat... Nic není pro člověka lákavější než svoboda jeho svědomí, ale nic pro něho není ani trýznivější."

***

Tak se lidstvo dělí na dvě části. Pro jedny je důležitá svoboda, protože věří, že když budou svobodni, tak si na chleba dokážou vydělat. Pro druhé je důležitější chleba než svoboda, protože nejsou schopni v „potu tváře" dobývat svůj chléb vezdejší. Ti potom snadno podléhají demagogii, věří v sociální jistoty, v majetkovou rovnost a v komunistický sociální stát, kde dostanou chleba zadarmo. Ti moudřejší mají šanci se ubránit jenom tehdy, když „mocní tohoto světa" jsou „též prvými lidmi". A o to se v moderní demokracii vede neustálý zápas. Je to zápas mezi pravicí a levicí, mezi racionalitou a demagogií.

Dostojevský a Popper

I přes propastnou ideovou odlišnost dochází ke stejným závěrům jako spisovatel Dostojevský také filozof Karl Popper, když říká: „Několik let mi trvalo, než jsem se s jistotou dopracoval k jádru marxistické argumentace. Tvoří ji historické proroctví v kombinaci se skrytým apelem tohoto mravního zákona: Pomozte příchodu nevyhnutelného! Ani jsem v té době nepomýšlel na zveřejnění kritiky Marxe, neboť v Rakousku bylo horší být proti marxismu než být marxistou. Sociální demokraté byli marxisty, a proto nebýt marxistou znamenalo skoro totéž jako být stoupencem oněch autoritativních hnutí, jež později vyústila ve fašismus. Zůstal jsem ještě několik let po svém rozchodu s marxismem socialistou, a kdyby existovalo něco jako kombinace socialismu s osobní svobodou, byl bych socialistou dodnes... Trvalo nějaký čas, než jsem pochopil, že je to jen krásný sen, že svoboda je důležitější než rovnost, že snaha uskutečnit rovnost ohrožuje svobodu a že neexistuje-li svoboda, neexistuje rovnost ani mezi nesvobodnými."

Bohuslav Fic (†67) se narodil v Nedvědici u Bystřice nad Pernštejnem. Jako synovi politického vězně z padesátých let se mu dveře brněnské filozofické fakulty otevřely až s mnohaletým zpožděním. Přestože se původně chtěl věnovat filozofii na akademické úrovni, jeho plány změnila sovětská okupace. Před přicházející normalizací našel útočiště na gymnáziu v Blansku, kde učil od roku 1969 až do minulého roku. Jeho zcela výjimečné přednášky z historie a filozofie, které ovlivnily stovky studentů, zůstanou příkladem toho, že odborná poctivost nemusí být pouze výsadou vysokoškolských pracovišť.
Bohuslav Fic také výrazně ovlivnil politickou tvář regionu. V roce 1989 stál při zakládání Občanského fóra a později ODS. V roce 1990 se stal prvním polistopadovým ředitelem gymnázia v Blansku a po komunálních volbách na podzim 1994 i blanenským starostou. Ve druhé polovině devadesátých let se opět vrátil k pedagogické činnosti.