Studie v oranžové aneb Haider znovu na scéně

V pozadí naší vládní krize, tak trochu stranou pozornosti stojí události posledních několika týdnů, které vedly k rozpadu menšího partnera rakouské koaliční vlády - FPÖ. Přestože v době psaní tohoto textu není ještě krize zdaleka vyřešena a podobně jako u nás se i u našich jižních sousedů licituje o bytí či nebytí vlády, je již teď možné poskytnout určitý obraz vývoje a analyzovat důvody, které ke krizi vedly, a možnosti, které otevírá.

Hlavním jevištěm rakouského představení je (dnes již vlastně spíše byla) Strana svobodomyslných. Od té doby, co Haider na počátku roku 2000 z taktických důvodů opustil post strany, začala personální fragmentace strany. Susanne Riess-Passer, Herbert Haupt ani Haiderova sestra Ursula Haubner, zvolená do čela strany 3. července 2004, nepředstavovali osobnost, která by mohla integrovat stranu rozdělenou na příliš mnoho skupin korutanskými stoupenci Haiderova populismu počínaje a vídeňskými liberálními technokraty konče. Navíc řada elit FPÖ začala bez ohledu na propad stranických preferencí prosazovat své úzké personální zájmy, i když rozhádanost evidentně poškozovala již tak pošramocenou image strany navenek.

Předobrazem současné krize modrého tábora, jak je FPÖ tradičně nazývána, bylo vyloučení jediného současného europoslance FPÖ Andrease Mölzera. Ten se se svou stranou rozešel již před časem a v EP působí jako nezávislý. Jeho „odsunutí" bylo symptomatické tím, že ukázalo, jakou sílu stále má Haiderova korutanská FPÖ. V březnu byl Mölzer ze strany jednomyslně vyloučen kvůli svým ostrým kritickým výrokům na Haiderovu adresu. Pikantní na celé věci je, že Mölzer nepředstavuje nějakého umírněného protivníka Haiderova nacionalistického kursu. Jeho spory s Jörgem Haiderem pramenily mimo jiné z přílišné aktivity, kterou Mölzer vyvíjel v kontaktech s europoslanci francouzské Národní fronty, Ligy severu, Vlámského bloku či polské Sebeobrany. Druhým sporným momentem bylo Mölzerovo hlášení, ke konceptu „kulturního němectví", které bylo vlastní tradiční FPÖ, ale jenž Haider opustil ve prospěch uznání rakouské svébytnosti.

Krize byla jakýmsi indikátorem dalšího vývoje před plánovanými novými volbami předsednictva strany. Začalo se ukazovat, že Haider, který odešel v roce 2000 z donucení dveřmi, by se ani nemusel vracet oknem, ale mohl by vstoupit triumfálně hlavní branou. Před sjezdem FPÖ plánovaným na 23. dubna začal zbrojit nejen on, ale i jeho oponenti. Již od událostí spjatých s Mölzerovým vyloučením začal Jörg Haider razit vágní heslo o nutnosti znovuzaložení FPÖ (tzv. koncept „FPÖ neu"; veřejně poprvé 7. března). Tehdy ještě ovšem nikdo netušil, jakým směrem bude nakonec tato idea uskutečněna. Kdo ovšem pamatoval poslední léta rakouské politiky, mohl v její historii nalézt zajímavé indicie: již v roce 2001 si Haider pohrával s myšlenkou separátní kandidátky postavené na bázi podpory své osoby do eurovoleb 2004. Nakonec si však mistrný taktik Haider patrně spočítal, že z postu korutanského zemského hejtmana je to do Vídně blíže než z Bruselu.

Události eskalovaly na dramatickém zasedání vedení strany ve vídeňském hotelu Penta v noci z 29. na 30. března, které definitivně potvrdilo Mölzerovo vyloučení ze strany. Ukázalo jednak sílu Haiderova křídla, jednak polarizaci uvnitř svobodomyslných špiček. Druhou spornou otázkou bylo, kdo vlastně bude kandidovat na předsedu strany. Zpočátku se jako potenciální protivník Haiderovy kandidatury na post předsedy profiloval leader vídeňské FPÖ Heinz-Christian Strache, představitel pravého křídla strany. Haider ovšem jasně neřekl, že kandidovat bude, podobně otálela s jasným vyjádřením jeho sestra Ursula Haubner. Důležitější bylo to, že v průběhu března vznikla skupina opírající se o sourozence Haiderovy a vicekancléře Huberta Gorbacha, která pod sloganem nového založení FPÖ započala přípravy faktického vytunelování strany. Blesk udeřil 4. dubna. Špičky strany opustily své funkce a deklarovali založení nového hnutí s názvem Svaz budoucnosti Rakouska (BZÖ). V čele přirozeně stanul korutanský matador. Má však i zdatné sekundanty. Ursula Haubner zdůvodnila své rozhodnutí odejít působením „rozkladných sil" uvnitř FPÖ, aniž by komentovala faktickou paradoxnost svého tvrzení. K BZÖ přešel i generální tajemník FPÖ Uwe Scheuch a předseda poslaneckého klubu strany Herbert Scheibner. Vicekancléř Hubert Gorbach zmínil hned na první tiskové konferenci ochotu BZÖ dále se podílet na Schüsselově koaliční vládě. Tomu odpovídají veškerá tisková prohlášení BZÖ, která hovoří o přípravě na řádné volby v roce 2006.

Haider ve svém nedávném vystoupení v ÖRF zdůraznil, že i když BZÖ v době posledních parlamentních voleb neexistovala, vládní koalice může pokračovat, neboť BZÖ přece odpovídá na poptávku „svobodomyslně a sociálně smýšlejícího společenského potenciálu v Rakousku" a takto smýšlejícím voličů poskytne „politický domov". Užita byla i metafora BZÖ jako nového domu pro tradiční síly třetího (nacionálně-liberálního) tábora. Haider ovšem odmítl explicitní přiřazení BZÖ k nějaké partikulární ideologii, neboť „ideologie 19. století jsou ve skutečnosti pasé". Vyslovil se proti globalizaci a naopak na podporu dalšího rozšiřování EU o Rumunsko a Bulharsko a opatrně i ve prospěch tureckého členství.

BZÖ se podle svých vyjádření profiluje jako specifický mix haiderovského nacionalismu, sociálního a politického populismu a některých tradic nacionálně liberální politiky, zejména apelů na středostavovské voliče. BZÖ se ve svém prvním stručném „programovém dokumentu" z 5. dubna se hlásí k „hodnotově a na budoucnost orientované tradici svobodně smýšlejících lidí" s ambicí učinit z Rakouska „vzorovou zemi Evropy". Jednoduchá hesla kombinují apely na hospodářský rozvoj při zachování silného sociálního státu s požadavkem pro-rodinné politiky, posilování bezpečnosti občanů a obranu kulturní identity Rakušanů. Spíše než program však bude potenciální voliče BZÖ zajímat image hnutí, které vsadilo na módní, průbojnou a zároveň proteplující oranžovou barvu, aby se odlišilo od racionální, avšak studené modré, tradiční barvy FPÖ.

Zakládající konvent (nikoliv „sjezd") BZÖ 17. dubna (přesně v den 60. narozenin ÖVP) byl pod heslem „Rakousko vzkvétá" inscenován jako vzlet nového oranžového letadla (Odehrál se na druhém terminálu letiště v Salcburku a od počátku bylo jasné, že jde převážně o mediální záležitost.) Politický rozměr obohatili o své vystoupení i akrobaté z Berlína, ale hlavní show měl v režii přirozeně Jörg Haider, který vystupoval před 546 delegáty v roli kapitána letadla. Není překvapením, že po svém hodinu a půl trvajícím vystoupení byl zvolen předsedou nového hnutí. Jeho role bude ale pouze ideově-mobilizační. Hubert Gorbach se stal provozním předsedou, který se bude starat o běžný chod i spolupráci hnutí v rámci vládní koalice, ministryně spravedlnosti Karin Miklautsch a vídeňská zemská poslankyně Heike Trammer pak místopředsedkyněmi. Byl schválen i program strany („Spolkové pozice"), který se nese ve zřejmých intencích kombinujících ekonomický liberalismus se sociálním populismem, hájení rakouského kulturního dědictví s odmítáním globalizace a podporu dalšího rozšíření EU s myšlenkou vícerychlostní Evropy.

Ve staré FPÖ, reprezentované dnes mediálně triem Strache, Stadler a Mölzer, přežívá naproti tomu specifický relikt rakouské politické kultury - pocit německé kulturní příslušnosti, vnímání Rakouska jako státu integrovaného kulturně (a de facto i národně) do německého národa. BZÖ se distancuje od minulosti FPÖ i verbálně, když namísto „freiheitlich" užívá pojmu „freisinnig" či „heimatbewusst" místo „national". Členský příspěvek 35 € za rok je přesně o jedno euro levnější než u FPÖ. Navíc si Haider v rámci organizace BZÖ splnil jeden ze svých starých snů, které se mu nepodařilo uskutečnit v FPÖ. Založil volně strukturované hnutí s velmi úzkou organizační bází, jehož členy mohou být teoreticky i členové jiných stran; zejména se počítá s dvojím členstvím v BZÖ a FPÖ.

Na novou situaci musely reagovat elity FPÖ. Někteří začali opouštět potápějící se loď, jiní se snažili vymezit „starou" stranu od BZÖ. Strache například okamžitě deklaroval, že vznik BZÖ je zrada, jiní se vyjádřili v tom smyslu, že podpora, kterou BZÖ vyslovuje přetrvání Schüsselovy koalice, znamená, že FPÖ se fakticky ocitá v opozici. Poměrně rychle se zformovalo nové prozatímní vedení „staré" FPÖ, prozatímním předsedou se stal Hilmar Kabas, předseda klubu strany ve vídeňském zastupitelstvu. Vedle něj stanuli v čele Strache, Mölzer, Stadler a předseda tyrolské FPÖ Gerald Hauser, tedy představitelé pravice uvnitř strany.

FPÖ se začala rozpadat i na zemské úrovni. Nikoho nepřekvapilo, když nejsilnější zemská organizace svobodomyslných v Korutanech vyjádřila jednomyslně podporu novému hnutí BZÖ. Ve Vídni došlo k faktickému rozštěpení místní organizace podobně jako ve Štýrsku, Solnohradsku a Tyrolsku. Specificky reagovala FPÖ ve spolkové zemi Vorarlbergu. Tamější zemský předseda strany Dieter Egger se rozpomněl na tradice vorarlberského separatismu z 20. let minulého století a deklaroval, že „jeho" FPÖ se prozatím nepřidá ani na jednu stranu, ale osamostatní se a počká si, ke komu se na spolkové úrovni připojí. Podobné signály vysílají i hornorakouští, jejichž rozdělení na BZÖ a FPÖ si vyžádalo i policejní asistenci. Symptomatické je, že mezi „disidenty" a původní FPÖ vypukly prakticky okamžitě spory o majetek.

Zato klub Svobodomyslných v Národní radě zůstal i po rozpadu strany jednotný. Z jeho 18 poslanců přešlo 17 k BZÖ, takže vlastně ani nebyl důvod k dělení. Složitěji se pro vládní koalici odvíjela situace ve Spolkové radě, zastupující zájmy zemí. ÖVP a FPÖ kontrolovaly 32 křesel, opozice SPÖ a Zelených 30. FPÖ samotná měla pět poslanců. Dva z Korutan se jasně připojili k BZÖ, u dvou vídeňských zástupců se předpokládala naopak věrnost FPÖ, nejasný byl osud štýrského zástupce, jenž se nakonec přiklonil k FPÖ. Nakonec však i ve Spolkové radě zůstal původní klub jednotný, byť rozdílně hlasující.

Politické pozadí rozpadu FPÖ tvořily krom popsaných událostí volební neúspěchy, které začaly drsným propadem FPÖ v posledních volbách do Národní rady. Jaro 2005 pak bylo vyloženě kritické, FPÖ utrpěla těžké ztráty v obecních volbách v Dolních Rakousích a Štýrsku a vedla si špatně i v březnových volbách do hospodářské komory, která je jedním z klíčových nástrojů harmonizace politických a profesních zájmů.

Celá aféra má i své nezanedbatelné finanční pozadí. Dramatický pokles podpory mezi spolkovými volbami 2000 a 2002 znamenal mimo jiné i úbytek státních subvencí pro FPÖ. V Rakousku, podobně jako u nás, je roční částka odvozována od počtu mandátů, které strana v parlamentu kontroluje. V březnu 2005 činil oficiálně zveřejněný schodek financování FPÖ 3,2 milionu € a strana není schopna tento faktický dluh umořit, neboť ze struktury jejích příjmů vyplývá naprostá závislost na státních penězích. Zadlužení se přitom týkalo všech zemí s výjimkou Vídně. Právě Strachem kontrolovaná Vídeň a stranická akademie vedená dalším Haiderovým odpůrcem, Ewaldem Stadlerem, jsou jediné části strany, které mají finanční rezervy. Nemluvě o problémech, které jsou spojeny s rakouským korporatismem: pokud bude BZÖ vnímána jako strana zastoupená v parlamentu, měla by mít právo vyslat své zástupce do Národní bezpečnostní rady, Úřadu na ochranu dat, Rady ÖRF atd.

Jaké byly reakce ostatních politických proudů? Kancléř Schüssel a s ním i dosavadní koaliční partner Svobodomyslných ÖVP jako celek zachovali vyčkávací taktiku. Schüssel nevyloučil nové volby, ale takřka jedním dechem deklaroval ochotu pokračovat ve stávající koalici bez ohledu na rozpad FPÖ, byť zřetelně tušil, že případným partnerem je spíše BZÖ. Postupně se skutečně ukázalo, že Schüssel má zájem na plynulém nahrazení černo-modré koalice za černo-oranžovou. Podle jeho vyjádření i vyjádření předsedy klubu poslanců Wilhelma Molterera představuje Haider konstruktivního a spolehlivého partnera. Vzhledem k tomu, že ÖVP má společně s BZÖ stále většinu, může tato koalice skutečně vydržet do řádných voleb na podzim 2006.

Ani reakce opozice na sebe nenechaly dlouho čekat. Šéf SPÖ Alfred Gusenbauer označil založení nového hnutí za „poslední pokus divokého zvířete kopat kolem sebe" a rozpory uvnitř FPÖ komentoval otázkou „co za komické číslo je to tentokrát?". SPÖ (stejně jako Zelení) požaduje každopádně předčasné volby, a to pokud možno co nejdříve. SPÖ navíc ostře odmítá plynulou transformaci vládní koalice z ÖVP-FPÖ na ÖVP-BZÖ. Zelení jsou zdrženlivější, neboť tuší (a jejich předseda Alexander Van der Bellen podle svých vyjádření i ví), že by to mohli být právě oni, kdo bude držet po volbách klíč k rozluštění koaliční hádanky. Spolková rada přijala rezoluci vyzývající k předčasným volbám, ta však není pro Národní radu závazná. Potenciální spojenec opozice, spolkový prezident Heinz Fischer, se ovšem vyjádřil jasně: nevidí prý žádnou krizi vlády, jen krizi politické strany. Program ani personální složení kabinetu se nezměnilo, takže nevidí důvod jakkoliv zasahovat.

Veřejnost je v otázce dalšího vývoje rozpolcena. Podle některých průzkumů veřejného mínění si až 57 % Rakušanů přeje nové volby. Podle jiných průzkumů by se 42 % hlasů předčasné volby vyhrála SPÖ, 38 % hlasů by získala ÖVP, třetí by skončili Zelení (11 %) a do parlamentu by se se šesti procenty dostal i BZÖ. FPÖ by se třemi procenty hlasů zůstala za branami Národní rady. Zajímavé je, že více než třetina voličů se vyslovilo pro obnovu velké koalice ÖVP a SPÖ.

Kdo bude vítězem a kdo poraženým této rakouské politické hry? Největší ztráty utrpí „zbytková" FPÖ, která s nejvyšší pravděpodobností ztratí parlamentní relevanci. Posílí naopak strany současné opozice - sociální demokraté a Zelení. ÖVP pravděpodobně nic neztratí ani nezíská. Otevřená je otázka, zda Haiderova formace dokáže vytáhnout svým populismem podporu na více než těsnou hranici parlamentního bytí a nebytí. Pokud by se volby skutečně konaly až v roce 2006, určitá šance zde existuje. Každopádně se oranžová revoluce v Rakousku podobá té ukrajinské jen podle barvy. Už jen proto, že nejde vlastně o revoluci, pouze o krizi jedné politické strany, která by rakouskou politiku nemusela nijak zásadně poškodit, ale ani jí v žádném případě neprospěje.