Strategie politických stran v přímé prezidentské volbě

Zavedení přímé volby prezidenta v České republice nese četné znaky absurdního dramatu, u nichž se již v minulosti mnohokráte zastavovali mnozí politologové i ústavní právníci. Jedním z nejparadoxnějších výrazů těchto tendencí je vztah přímé volby prezidenta a politických stran.

Argumentace stoupenců přímé volby byla vždy vedena v prvé řadě ambicí posílit identifikaci občanů s ústavním a politickým systémem skrze možnost vybrat si hlavu státu v přímé volbě. Zástupci politických stran mohou samozřejmě sledovat svůj vlastní zájem, tj. posílení role stran v systému. I zkušenosti z blízkého zahraničí, kde je přímá volba již déle realizována, ukazují, že role politických stran je při výběru přímo voleného prezidenta nezastupitelná. V českém případě je však symptomatické, že k naplnění tužeb většiny české veřejnosti, která si dle řady sociologických průzkumů dlouhodobě zavedení přímé volby prezidenta přála, nedošlo v situaci, kdy by zástupci politických stran mohli dopředu předpokládat, že zavedením přímé volby dojde k posílení jejich role ve smyslu získání prostředků k uplatnění vlastní vůle, který jim v předchozím uspořádání scházel (což už při obecné úvaze o významu politických stran při parlamentním výběru hlavy státu působí poněkud groteskně), ale naopak lze tento krok vnímat jako svého druhu taktický ústupek před náporem mimostranických aktérů. Taktika představitelů politických stran působí spíše dojmem obětování jedné sféry vlivu ve prospěch zachování role v jiných oblastech.

Zahraniční zkušenost

Role politických stran je v moderních systémech reprezentativní demokracie nezastupitelná. Nejsou jen tradičními nositeli vůle a reprezentanty zájmů konkrétní sociální základny, která tvoří stranický elektorát, ale taktéž tradičními nástroji strukturace politického prostoru a dominantními systémovými aktéry. Tato charakteristika se týká i přímé volby prezidenta, o čemž svědčí zkušenosti ze zahraničí. Mezi blízkými zeměmi střední a východní Evropy, kde je přímá volba prezidenta uskutečňována již delší dobu, téměř nenajdeme případ, kde by při analýze průběhu a výsledků přímých prezidentských voleb bylo možno plně odhlížet od role politických stran i od konfigurace a vývojových tendencí příslušného stranického systému. Tato charakteristika platí i v zemích, kde jsou prezidentské volby hodnoceny z mnoha důvodů jako volby prvního řádu. Typickým příkladem je sousední Polsko. Čtvery přímé volby prezidenta Polské republiky, které proběhly od roku 1995 dodnes, nikdy nepřinesly výsledky, jež by se z hlediska podpory příslušných stranických formací konkrétním kandidátům daly analyzovat izolovaně od příslušné stranicko-systémové konfigurace, kterou v blízké době před či po prezidentských volbách přinesly volby do Sejmu. Konkrétně to znamená, že míra podpory konkrétního kandidáta v prezidentských volbách vždy korespondovala s volebním výsledkem příslušné nominující strany ve volbách do Sejmu. V letech 1995 a 2000 vítězství kandidáta postkomunistické levice Alexandra Kwaśniewského korespondovalo s faktem, že v prvním případě byla jeho nominující strana od roku 1993 stranou vládnoucí, v druhém případě opoziční, ale již necelý rok po prezidentských volbách na podzim 2001 suverénně vyhrála volby do Sejmu. Vítězství kandidáta konzervativního PiS Lecha Kaczyńského v roce 2005 přišlo jen pár týdnů poté, co jeho strana vyšla z parlamentních voleb jako nejsilnější. V roce 2010 kandidát PO Bronislaw Komorowski zvítězil v prezidentských volbách s podporou nejsilnější vládní strany i premiéra Donalda Tuska. PO zvítězila v parlamentních volbách v roce 2007 i 2011. Pokud jde o druhé nejsilnější, resp. v druhém kole poražené kandidáty, pak lze s výjimkou roku 2000 konstatovat, že se vždy jednalo o kandidáty podporované nejsilnější opoziční stranou. K podobným závěrům bychom došli při analýze prezidentských voleb i v jiných zemích, například na Slovensku, v Chorvatsku, Rumunsku či Bulharsku.

Optimální strategie

Výše nastíněné zamyšlení nad rolí politických stran při výběru hlavy státu v přímé volbě zároveň implikuje, že konkrétní strategie jednotlivých stranických formací, jakož i motivace postavit do volby konkrétního kandidáta, jsou rozdílné a závisejí na systémovém postavení příslušné strany a její schopnosti kumulovat širší voličskou podporu. Obvykle to znamená, že nejsilnější politické strany coby hlavní póly stranického systému mají zřetelnou komparativní výhodu před póly vedlejšími - malými stranami či systémově irelevantními formacemi -, neboť mohou předpokládat, že velikost jejich elektorátu činí z jejich kandidátů a priori favority volby, zatímco menší strany musejí zvážit, zda postavení konkrétního kandidáta s cílem ve volbách zvítězit není v jejich případě předem prohraný zápas, respektive zda by nebylo účelnější komunikovat se zástupci ostatních stran ohledně nominace konsenzuálnějšího kandidáta, který by však s danou stranou nebyl úzce spojen. V mnoha případech se menší formace přiklánějí k podpoře kandidáta velké strany, s níž například sdílejí opoziční úlohu, či s ní naopak spolupracují ve vládní koalici, a to obvykle s negativní motivací zabránit zvolení kandidáta konkurenční velké strany z opačného konce spektra, ať už vládní či opoziční. Typickým příkladem může být například podpora menších opozičních stran KDH a SMK na Slovensku kandidátce SDKÚ-DS Ivetě Radičové v prezidentské volbě roku 2009.

Menší parlamentní strany však mohou být taktéž motivovány zaujmout tuto pragmatickou pozici až v případě druhého kola volby, kdy se obvykle vybírá ze dvou nejúspěšnějších kandidátů z kola prvního, a do kola prvního nominovat svého vlastního stranického kandidáta, který je sice vnímán jako outsider, ale umožňuje zviditelnění své strany v rámci předvolební kampaně a nastolení témat, která daná strana ve své programatice akcentuje jako významná (a která by jinak zůstala neotevřena). Tato strategie je typická především pro specifické formace, které bychom mohli označit jako „strany trvalé menšiny". I v politologické literatuře je za takovou stranu obvykle považován subjekt, který čerpá vlastní raison d'etre z existence dostatečně robustní ideově-politické subkultury, jež tvoří stálý elektorát dané strany a umožňuje jí trvalou systémovou relevanci i parlamentní účast, avšak specifičnost témat, která tvoří jádro programatiky strany a která většinová společnost nesdílí (ba co více: jsou jí přehlížena, či dokonce znevažována) neumožňuje větší expanzi (volební podpory) dané strany. Za podobné subkulturní formace jsou obvykle považovány stranické subjekty představující institucionální potomky masových stran z dob tzv. sloupové politické kultury v první polovině 20. století. Dobrým příkladem tohoto typu strany jsou například polští lidovci (PSL), kteří coby institucionální potomek meziválečného polského politického agrarismu tvoří trvalou součást stranického systému, avšak jejich volební podpora zpravidla nepřesahuje 10% hranici. PSL od roku 1995 do prezidentských voleb dvakrát nominovala svého předsedu, bývalého premiéra a nynějšího vicepremiéra Waldemara Pawlaka a dvakrát bývalého vicepremiéra a ministra zemědělství Jaroslawa Kalinowského. Jejich volební zisky se v prvním kole voleb pohybovaly pouze mezi 1-6 % hlasů, avšak jejich samostatná účast umožňovala zviditelnění strany a (pro ni) významných témat, především agendy rezortu zemědělství.

Poněkud jiná je role systémově irelevantních, marginálních stranických formací, které jsou s ohledem na svou nepříliš častou přítomnost v médiích zpravidla spojeny s postavou svého lídra. Mnohé představují silně personalizované, na osobním charismatu lídrů budované politické platformy. Nominace tohoto lídra do prezidentské volby pak obvykle přináší zejména jeho veřejné zviditelnění, až v dalším sledu i strany samotné. Z hlediska potenciální úspěšnosti těchto kandidátů se nicméně vždy jedná o outsidery.

České vyhlídky

Pokud bychom se pokusili tyto empirické ukazatele posoudit v kontextu vývoje voličských preferencí před první českou přímou volbou prezidenta, můžeme vidět řadu podobností (pokud jde o nominaci kandidátů konkrétními politickými stranami nebo výši jejich preferencí), ale i výrazné rozdíly (především pokud jde o pozici kandidátů dvou nejsilnějších stran; daná skutečnost má ovšem hlubší strukturální a systémové příčiny charakterizující výše zmíněnou specifičnost současné společensko-politické situace v ČR).

Za strany trvalé menšiny lze ve výše uvedeném smyslu označit bez jakýchkoliv pochybností dvě historické strany - KSČM a KDU-ČSL. Obě navíc představují v českých poměrech zbytkový typ masové strany. Jejich členská základna, jež čítá několik desítek tisíc členů, sice oběma z nich umožňuje disponovat dostatečně pevným sociálním zakotvením ve společnosti (s vnitřní organizační strukturou jdoucí až na úroveň místních organizací v obcích a městech), ale zároveň přináší specifické a většinovou společností výrazněji nezastávané ideově-politické obsahy tvořící hlavní zdroje jejich legitimace. V případě KSČM je to specifický vztah k předlistopadové minulosti. KSČM čerpá svůj raison d'etre z vazby na specifický menšinový postoj voličů, kteří chápou období komunistického režimu v Československu, především pak období tzv. normalizace, jako historicky uskutečněný komplexní obraz sociální reality, jenž je normativně považován za ideální společenské uspořádání, a tudíž hodný následování. Pokud jde o KDU-ČSL, její pozice je určena hlavně postavením a zájmy věřících křesťanů, především katolíků, ve vysoce sekularizované české společnosti. KDU-ČSL je chápána jako tradiční reprezentant této skupiny populace a nositel jejích hodnot, které jsou ve společnosti minoritní a většinou populace často znevažovány či přehlíženy. Jde především o témata rodiny a náboženství, jakož i bioetická témata či téma rozvoje venkova. Bylo by tedy logické, kdyby obě tyto strany trvalé menšiny nominovaly do přímé volby prezidenta kandidáty z vlastních řad, kteří sice budou mít minimální šanci být zvoleni, avšak vnesou do předvolebního diskurzu výše zmíněná (vlastní) tradiční témata. KDU-ČSL postavila do prezidentské volby svou europoslankyni Zuzanu Roithovou, jejíž nominace může být snadno chápána v uvedeném smyslu. KSČM naopak svého stranického kandidáta do blížící se volby zatím nepředstavila, což s ohledem na fakt, že komunisté kdysi stavěli své kandidáty i do volby parlamentní, není příliš pochopitelné. Lze jen spekulovat, nakolik se jedná o snahu vedení KSČM přijít s kandidátem až v takové části kampaně, kdy již bude uzavřen seznam jmen reálných kandidátů v souvislosti se sběrem 50 tisíc podpisů občanů, které KSČM vzhledem k počtu svých poslanců nepotřebuje, a nakolik je možno prozatímní nezveřejnění jména komunistického kandidáta chápat jako vyjádření latentně probíhajícího vnitřního souboje mezi Filipovým „pragmatickým" křídlem ve straně a stoupenci ortodoxního přístupu, o jejichž existenci spekulovala média již v souvislosti s průběhem a výstupy sjezdu strany v květnu letošního roku.

Za reprezentanty minoritních zájmů je možno považovat s jistou licencí i další dvě politické strany - TOP 09 a SZ. V obou případech se však rozhodně nejedná o subkulturně zakotvené formace ve výše nastíněném smyslu. Pokud jde o TOP 09, je na místě pochybnost především kvůli nedostatečnému ukotvení strany na její skalní elektorát. V případě SZ zase hraje roli její málo početná tradiční voličská základna - a s tím spojená stávající systémová irelevance.

Jinou kategorií jsou marginální, personalizované a na charismatických apelech vystavěné stranické formace, které i v českém případě potvrzují pravidlo o vhodném zviditelnění svého lídra skrze jeho osobní prezidentskou kandidaturu. Do této kategorie v ČR zřetelně spadá Jana Bobošíková (Suverenita), Petr Cibulka (Pravý blok), Tomáš Vandas (DSSS) či Táňa Fischerová (Klíčové hnutí). Danou úlohu svým způsobem plní také nominace Karla Schwarzenberga, byť systémovou pozici TOP 09 nelze s uvedenými subjekty v žádném případě srovnávat. Formálně do této kategorie spadá i kandidatura Miloše Zemana (SPOZ), která ovšem neobsahuje jen tento rozměr, což odráží i vývoj jeho preferencí v předvolebních průzkumech. Zemanovu pozici je nutno posuzovat nikoliv primárně ve vazbě na jím založenou mimoparlamentní stranu, jež svůj personalizovaný charakter stvrdila odkazem na Zemanovo jméno v názvu, ale především na jeho politickou minulost i přetrvávající vliv na dění v nejsilnější české levicové straně. A právě tato skutečnost je zásadní k pochopení potenciálních dopadů prezidentské volby na budoucí podobu a vývojové tendence českého stranického systému.

Favoriti nefavoriti

Mnozí analytici soudí, že případnou výraznou prohru oficiálních prezidentských kandidátů dvou nejsilnějších stran je možno interpretovat jako výraz posilujících postojů české společnosti směrem k averzi vůči zavedeným politickým stranám a fenoménu politického stranictví obecně, znamenající vyústění jejich diskreditace v souvislosti s medializovanými korupčními skandály jejich představitelů a mírou propojení těchto stran s různými zákulisními zájmovými skupinami a klientelistickými sítěmi. Je však třeba vidět, že favorité volby, kteří se v průzkumech pohybují na předních příčkách (na úkor kandidátů nejsilnějších stran), nejsou apolitičtí. Společnost rozhodně nepostrádá informace o jejich reálných politických postojích. Paradoxně jde o dva bývalé premiéry, které na politickou scénu v minulosti přivedly dvě nejsilnější strany, byť samozřejmě mezi formální nominací nestraníka Jana Fischera na pozici premiéra úřednické vlády tehdejším dosluhujícím premiérem a předsedou ODS Mirkem Topolánkem a vazbou Miloše Zemana na ČSSD, jíž byl dlouhá léta předsedou (a byl tedy premiérem „plně politické" vlády), nelze činit rovnítko. Na druhou stranu průzkumy voličských preferencí ukazují, že oba zmiňovaní nejsilnější kandidáti mají dominantní podporu především mezi příznivci dvou nejsilnějších stran.

Česká situace (ve věci interakce přímé volby prezidenta a systému politických stran) je oproti reáliím mnoha okolních zemí odlišná nikoliv primárně v důsledku „předdefinované" pozice jednotlivých kandidátů vycházející z osobního charismatu či přítomnosti/absence vazby na stranu (coby faktoru spojeného s posilujícím fenoménem „antistranictví"), ale v důsledku dlouhodobějších vzorců české politické kultury, respektive v důsledku způsobů nazírání na roli hlavy státu v politickém systému. Představa prezidenta coby „garanta řádu", smím-li si vypůjčit výraz ústavního právníka Jana Wintra, znamená silnou poptávku po osobnostech, které nejenže přinášejí širší vizi vývoje státu a společnosti, ale mají též bohaté zkušenosti s nejvyššími ústavními funkcemi - a s nimi spojené renomé. Kandidát se zkušeností s nejvyšší exekutivní funkcí tento požadavek naplňuje lépe než umírněný, konsenzuální (řadový) zástupce politické strany působící například (jen) v zastupitelském sboru. Tento rozměr chápání prezidentského úřadu má sice téměř monarchistické rysy a v mnohém může být rozporný s představou role prezidenta v parlamentním systému. Přesto jej nelze při sledování konkrétních volebních strategií a vyhlídek jednotlivých kandidátů na prezidentský post v ČR přehlížet.

V případě dvou nejsilnějších stran tato skutečnost znamená, že pokud nemají ve svých řadách osobnosti, které jsou s to toto volání po atributech vhodných adeptů na prezidentský post naplnit, bylo by logičtější čistě stranického kandidáta do volby vůbec nestavět. V opačném případě totiž strany připomínají pošetilce, jenž se pokouší bojovat proti pistolí ozbrojenému nepříteli prakem. Výsledkem - i s ohledem na výše naznačený kontext - nemůže být nic jiného než výrazná prohra stranických kandidátů a potažmo i další oslabování role politických stran v systému.