Strach z antisemitismu se vleče Evropou

V posledních šesti letech zažila západní Evropa dramatický vzestup útoků na židovské osoby (případně osoby považované za Židy), instituce a majetek. Nadto se dříve neakceptované projevy antisemitismu nyní běžně objevují mezi širokou veřejností, v tisku a politických kruzích. Jaká je ale povaha tohoto fenoménu, důvody pro jeho opětovný výskyt a čím je závažný?

Přestože tištěných a fyzických útoků na Židy zejména v západní Evropě stále přibývá, přetrvávají neshody o jejich motivech. Pokud se zdá, že za nimi stojí rozhořčení z blízkovýchodního konfliktu, bývají ohodnoceny jako incidenty pouze „protiizraelské". Zatímco extrémní pravici a neonacistické excesy státy „vyspělé Evropy" rázně odsuzují, neprojevují už stejnou ochotu u protižidovských projevů jiného druhu. Stranou pozornosti přitom zůstává, že rasově motivovaný antisemitismus nebyl ani první, ale ani jedinou formou nenávisti vůči Židům v evropských dějinách. A imunita vůči němu nezaručuje, že se antisemitské předsudky nemohou objevovat v jiné podobě.

Role médií

Zvýšená pozornost vůči neonacistům je důležitá, k vy­ře­šení problému ovšem nepostačí. Vážnější nebezpečí z dlou­hodobého hlediska představují motivy a zdroje antisemitismu, které se ve společenské sféře staly víceméně tolerovanými. Lví podíl na této detabuizaci protižidovské zášti přitom mají masmédia, u nichž se za protiizraelským banerem můžeme běžně setkat s teoriemi o tajných židovských konspiracích, karikaturami ve stylu nacistického Der Stürmer, hanobením židovských symbolů či křesťanskými protižidovskými motivy.

Čtvrtého června roku 2001 - tři dny poté, co během příměří sebevražedný palestinský atentátník zabil na diskotéce jednadvacet mladých Izraelců a zranil více než sto dalších - byla ve španělském deníku La Cambio 16 k vidění karikatura Ariela Šarona s orlím nosem, jarmulkou na hlavě a hákovým křížem uvnitř Davidovy hvězdy, která mu visela na hrudi. V italském deníku La Stampa byla v roce 2002 otištěna karikatura zobrazující izraelský tank mířící na Ježíška v plenkách tázajícího se Marie: „Matko, myslíš, že mě zabijí i podruhé?" Ve stejném roce se na titulní stránce francouzského Le Monde objevil článek „Izrael-Palestina: nádor" popisující Židy jako „opovržlivé lidi, kteří se uspokojují ponižováním jiných".

Krátce před Velikonocemi 2003 vyšel ve švédských novinách Aftonbladet úvodník s nadpisem „Ukřižování Arafata". Podobný motiv byl použit i v belgickém deníku Nieuwsblad poté, co byl v roce 2004 zabit palestinský radikální klerik a podněcovatel vraždění šejk Ahmed Jasín. Ten byl vyobrazen na kříži s nápisem „Izrael zabil duchovního vůdce".

V Británii zveřejnil levicový politický magazín New Stateman na svém titulu čtrnáctého ledna roku 2002 britskou státní vlajku probodnutou velkou Davidovou hvězdou s nadpisem „Košer konspirace". Britský deník The Independent zveřejnil v Den vzpomínky na oběti holocaustu karikaturu, na níž byl zobrazen obnažený Ariel Šaron s pivním mozolem pojídající palestinské dítě. Motiv se podezřele podobá středověkému hanopisu o Židech rituálně vraždících malé děti, jenž shodou náhod vznikl právě v Anglii. Karikatura byla britskou společností politických karikatur oceněna jako „politická karikatura roku 2003".

Devatenáctého května roku 2004 zveřejnil rakouský deník Kleine Zeitung karikaturu přirovnávající jednání Izraele k páchání holocaustu a Izraelce k nacistům. Stejný motiv se objevil loni v létě v norském deníku Dagbladet v souvislosti s Ehudem Olmertem a válkou v Libanonu.

Hranice legitimní kritiky?

Jak uvedl Stephan Bayerse v britském deníku The Guardian, „antisemitismus je virus a jako virus i mutuje". Tradiční předpojatost démonizující Židy jako jednotlivce se po holocaustu stala částečně společenským tabu. Se stejným obsahem a jinou tváří se ovšem převtělila do démonizace židovského státu. A co hůře, jak napovídají příklady z tisku, tato nová „antisionistická" forma poskytla tradičním antisemitským předsudkům „právoplatné" zdůvodnění.

Není sporu, že politika Izraele jako každého státu si občas zaslouží kritiku. Nesouhlas s určitými rozhodnutími není ani vzdáleně antisemitský. Kritika chyb izraelské politiky je na­opak prospěšná rovným dílem jak Izraelcům, tak Palestincům. Ne však tehdy, pokud se tak děje dle návodu protižidovských hanopisů.

Posoudit, kdy jde o kritiku Izraele a kdy tato kritika přerůstá v antisemitské projevy, není vždy snadné. Je proto nezbytné věnovat kontroverzním argumentům hlubší zamyšlení. To si můžeme ukázat na připodobňování izraelského postupu vůči Palestincům k chování nacistického režimu, což vedle tisku zaznívá i z úst četných evropských intelektuálů (nositel Nobelovy ceny Portugalec José Samago, britský básník Tom Paulin) a duchovních (francouzský katolický kněz abbé Pierré, německá biskupská konference). Argument je to už na první pohled naprosto nemístný. Není a nikdy nebyla žádná genocida Palestinců; neexistují ani izraelské plynové komory, koncentrační tábory či „Einsatzgruppen"; není nic, co by ohavné protiizraelské nařčení ospravedlňovalo z hlediska izraelského zákonodárství či faktů. Počet mrtvých na obou stranách během celého konfliktu sotva odpovídá počtu vražd, které nacistický režim běžně páchal během několika minut.

Po hlubším zamyšlení ovšem vyvstávají na povrch i jiné souvislosti. Stejně jako v tradiční antisemitské rétorice jsou Izraelci (a obecněji Židé) vyobrazeni jako iniciátoři absolutního zla, pro něž se nacismus v poválečném světě stal definovanou metaforou. A pokud jsou Izraelci (Židé) nacisté, stává se morální povinností vést proti nim válku. Jako na dlani se pak nabízí závěr, že Židé - pachatelé palestinské „genocidy" - si přeci jenom zasloužili, co se jim během holocaustu stalo. Přirovnání Izraelců k nacistům je tak ve svém jádru více než jen nemístnost. Je to projev antisemitismu.

Vazba na antiamerikanismus

Odpor vůči politice Izraele se s tradičními protižidovskými postoji mísí i v představách o židovské konspiraci, ať už v podobě všemocné „sionistické lobby" či jako odkaz na nechvalně proslulý podvrh „Protokoly sionských mudrců". Že Židé kontrolují média, zahraniční politiku (Spojených států aj.) nebo finanční svět, si dnes můžeme vyslechnout téměř kdykoli. Tuto argumentaci přitom vynalezli a hojně používali už v carském Rusku a posléze nacistickém Německu se shodným účelem - aby ospravedlnili utlačování a fyzické násilí vůči Židům.

Teorie o židovském spiknutí a jiné protižidovské předsudky se již od dob Hitlera a Stalina nezřídka objevují ruku v ruce s antiamerikanismem. A tento trend byl ještě posílen vznikem izraelského státu a jeho blízkými vztahy se Spojenými státy. Antiamerikanismus sice nemá, narozdíl od antisemitismu, na svědomí miliony mrtvých a v zádech staletou tradici, avšak i přesto existují paralely mezi těmito dvěma druhy předpojatosti a nepřátelství. Stejně jako Židé byli (a stále jsou) i Američané obviňováni z pokusů ovládnout svět, bývají nařčeni ze snahy o světovládu. Mnozí Evropané nahlížejí na Američany podobně, jako byli po staletí stigmatizováni Židé, jako na penězochtivé, vykořeněné, mocichtivé a odpudivé jedince. Společný rys nalezneme i ve vzniku amerického a izraelského státu: oba byly založeny utečenci prchajícími před evropským nepřátelstvím a předsudky. A oba státy jsou dnes mnohými v současném světě nahlíženy jako škůdci lidstva - stejně jako byli vnímáni Židé po celou dobu do 21. století.

Postupné sloučení antiamerikanismu s protižidovskými náladami jen potvrdily protiválečné akce v západní Evropě s plakáty typu „Hitler měl dva syny: Bushe a Šarona". Spolu s trivializací nacismu tak byly démonizovány jak jeho oběti, tak představitelé národů, které významně přispěly k vítězství nad nacismem. Podobné, ne-li odpudivější motivy se objevily i na demonstracích během Světového hospodářského fóra v Davosu roku 2003. Tam jeden z demonstrantů pózoval fotografům v krvelačné masce Donalda Rumsfelda se žlutou Davidovou hvězdou na srdci a nápisem „Sheriff" - přesně tou hvězdou, kterou byli Židé nuceni nosit v koncentračních táborech (Rumsfeld žádné židovské předky nemá). Na jiném obrázku bylo možno vidět demonstranta v masce prezidenta Bushe se zlatým teletem a velkou židovskou hvězdou (ani Bush židovské předky nemá). Tyto postavy se objevily také na antiglobalizačních demonstracích v Durbanu a Portu Alegre.

Nezanedbatelnou roli v tomto propojení dále hrají i média. Jako příklad postačí zveřejnění antisemitského pamfletu „Protokoly sionských mudrců" na webových stránkách italského deníku La Republica v plném rozsahu a bez uvedení jakékoliv zmínky o tom, že se jedná o podvrh a co má již na svědomí. Redakce pouze naznačila, že toto dílo může pomoci čtenářům pochopit, proč Spojené státy podnikly invazi do Afghánistánu (po protestech byly Protokoly z internetu staženy).

Následky démonizace

Hanobící kampaň, kterou proti Izraeli a „Židy ovládaným" Spojeným státům vedou západoevropská média, intelektuálové, politici, levicoví a pravicoví extremisté, islamisté i antiglobalisté, nezůstala bez výsledků. Podle průzkumu veřejného mínění Eurobarometer z listopadu 2003 si více než polovina obyvatel Evropské unie myslí, že Izrael a Spojené státy představují největší hrozbu pro mír ve světě. Z nedávného průzkumu veřejného mínění pro BBC vzešel velmi podobný výsledek: Izrael byl označen jako první mezi státy, které mají nejhorší vliv na světové dění, za ním pak Írán a Spojené státy. Skutečnost, že většina Evropanů vidí jako největší hrozbu světového míru maličký Izrael a ne země, které financují terorismus, nebo diktátory, kteří hrozí použít zbraně hromadného ničení, je tak dalším důkazem, že v západní Evropě něco není v pořádku. Stejně jako v minulosti, kdy byli Židé považováni za „ďábla" odpovědného za všechny bídy světa, i dnes „civilizovaný" evropský svět dává židovskému státu - kolektivnímu „Židovi" mezi státy - vinu za všechny světové problémy.

Rozmach protižidovských nálad se přitom přímo projevuje i v bilanci antisemitského násilí. V Británii samotné za rok 2006 došlo k 594 antisemitským incidentům, zatím nejvyššímu zaznamenanému počtu. V listopadu 2006 registrovala berlínská policie více antisemitiských výtržností než za celý předchozí rok. Ve Francii byli vandalizovány synagogy, zapálena židovská škola, Židé byli napadáni a jeden unesen, mučen a zavražděn. V Rakousku se za uplynulý rok událo o 66 % více antisemitských incidentů než v roce předcházejícím. A podobné zprávy přicházejí ze Švýcarska, Itálie, Švédska či Nizozemska.

Kruh se uzavírá

Nezbývá než konstatovat, že antisemitismus v zemích západní Evropy stále přežívá, a to jak ve své tradiční podobě, tak v nových formách. A je to jev nebezpečný i proto, že vždy byl známkou jistého vnitřního rozkladu společností, které jím byly zachváceny. V meziválečné Evropě se osláblé a konflikty zmítáné národy definovaly vymezením vůči „vnější" skupině - Židům. I dnešní, pomalu vznikající evropská identita je uprostřed politické a demografické krize částečně tvořena negativním vymezením - odporem vůči Spojeným státům a nepřátelstvím k židovském státu. A protože Spojeným státům - jak říkával již Joseph Goebbels a jak si dnes myslí i nemalé množství Evropanů - „vládnou" Židé, kruh se nebezpečně uzavírá.