Stojedničková logika

Vláda Mirka Topolánka je dalším z řady českých kabinetů, který se dostal do pasti stojedničkového vládnutí. Bez ohledu na politickou orientaci vládnoucích koalic lze odvodit vnitřní logiku fungování stojedničkových vlád.

Zpravidla to začíná předvolební dohodou představitelů tří politických stran. Následuje těsný volební výsledek a nepragmatické prohlášení lídrů těchto stran, že ani tento nemilý fakt na jejich záměrech nic nemění. Novináři i politici začínají směrem k veřejnosti šířit třicet deka povinného optimismu. Předvídají příchod „nové politické kultury", protože prý vláda bude muset jednat s opozicí o každé předloze zákona (druhá Klausova vláda). Tvrdí, že nová vláda má dobré těžiště a jejím sjednocujícím momentem je evropanství (Špidla), popřípadě proreformní étos (Topolánek).

„Stoprvní" poslanec

Poté přijde próza všedního dne. Najednou se ukazuje, že opozice má na komunikaci se stojedničkovým kabinetem minimální zájem a jejím jediným cílem je oslabit ji, popřípadě povalit. Také se ukazuje, že rozhodující otázkou české politiky není mlžné evropanství, ale sociálně ekonomické zájmy zcela konkrétních společenských vrstev. Shoda na nich je při tak křehké většině a často i ideologické vzdálenosti velmi obtížná. Objevují se první disidentské hlasy v politických stranách i v parlamentních klubech.

Rovněž lobbyisté pohybující se v bermudském trojúhelníku české politiky (Sněmovna, vláda, Senát) ke své radosti zjišťují, že ještě nikdy nešlo měnit paragrafy zákonů s takovou lehkostí a že přesvědčit „stoprvního" poslance je nesmírně jednoduché. Ten, ať už z důvodu politického přesvědčení nebo korupce, začíná vyvíjet nátlak na vládu. Jeho tvář se zčistajasna objevuje před televizními kamerami a on si užívá svých patnáct minut nehynoucí slávy.

V určité chvíli se dostává do silokřivek několika protikladných zájmů, následují nepředvídaná sněmovní hlasování a stranický konflikt. Tuto situaci většinou řeší tím, že získává statut nezávislého poslance. V ojedinělém případě svůj mandát prodává vládní koalici za několik miliónů korun. Po něm nastupuje náhradník, ale uklidnění nenastává. Sto prvním poslancem se stává jiný člen poslaneckého klubu, který pochopil, že stojedničkové postavení je bezplatnou vstupenkou do médií nebo k bohatství. Když počet „stoprvních" překročí určitou mez, vstupuje vládní angažmá do nové fáze.

Hasiči a údržbáři

Viděno politologicky získává kabinet menšinové postavení a premiér musí kromě oficiálních partnerů začít vyjednávat i s jinými parlamentními entitami. Politické náklady takového rozhodování se zvyšují a výsledný kompromis je schopen uspokojit stále menší stranické a voličské vrstvy. Kabinet s étosem změn se transformuje do vlády hasičů a údržbářů.

Když je mu vyslovena nedůvěra, vytváří se na jeho troskách staronová sestava, která ve zrychleném čase prochází týmž procesem. Předčasné volby vyhlásit nelze, neboť k podobnému kroku neexistuje ústavní většina; poslanci zvolení na kandidátkách stran nemají chuť do předčasné obhajoby svého mandátu. Politická bída produkuje politickou bídu.

Vláda Mirka Topolánka se nachází zhruba ve dvou třetinách této trajektorie. Jestli bude chtít ve své stojedničkové konstelaci přežít, bude muset přibrat do trojčlenné vládní koalice ještě skupinu kolem poslance Vlastimila Tlustého. Není však jisté, zda se obdobných privilegií nebudou dožadovat rovněž disidenti z obou menších koaličních stran. Další možností je, že se obrátí k postupům, které stály na počátku jejího vzniku. Stručně řečeno, že „objeví" v řadách ČSSD další poslance ochotné zapojit se do stávající hlasovací mašinerie. Pokud by se ovšem tito poslanci neopírali o pevnější zázemí rodící se nové strany, byla by jejich účast na vládním rozhodování politicky neúnosná a poškodila by image vlády. V žádné z možných variant to nebude mít Topolánkova vláda jednoduché, protože poločas rozpadu stojedničkových vlád je neúprosný a jeho dynamiku lze jen přibrzďovat.