Stasi v nás

Německo v průběhu 20. století, nejvražednější epochy v lidských dějinách, poznalo dva nejhorší politické systémy, s jejichž nejhoršími zločiny je světovou veřejností dodnes úzce spojováno. Slova „nacisté", „SS" nebo „Auschwitz" se na celém světě stala synonymem pro tu nejhorší nelidskost fašismu. Stejně tak slovo „Stasi" se stává obvyklým synonymem pro hrůzy páchané tajnými policiemi komunistických režimů. Přispívá k tomu i celosvětový úspěch snímku Životy těch druhých režiséra Floriana Henckel von Donnersmarcka, který byl zaslouženě oceněn soškou Oscara.

Když jsem v 70. letech začal žít v Berlíně, bylo pro mne záhadou, jak se mohlo stát, že právě kolébku tak vyspělé kultury pohltilo nacistické zlo. Dal jsem si za cíl přijít na to, proč se občané Výmarské republiky po nástupu Hitlera k moci chovali tak, jak se chovali. Jedna otázka mi obzvlášť vrtala hlavou: Co v člověku rozhodne o tom, že se stane disidentem či bojovníkem v řadách hnutí odporu, nebo kolaborantem státem organizovaného zločinu, tedy buď Clausem von Stauffenbergem, který při pokusu o atentát na Hitlera obětoval svůj život, nebo naopak Albertem Speerem?

Brzy jsem přišel na to, že lidé žijící za Berlínskou zdí v další, tentokrát východoněmecké podobě diktatury se potýkali s podobnými dilematy. Měl jsem příležitost studovat tuto záhadu na vlastní kůži, v přítomnosti, nejen v zaprášených archivech. Proto jsem se přestěhoval do východního Berlína a rozhodl se napsat knihu o Němcích žijících pod nadvládou nikoliv Adolfa Hitlera, ale komunistického vůdce Ericha Honeckera. Když jsem cestoval po tomto „jiném" Německu, na každém kroku jsem se setkával se strachem ze Stasi. Při návštěvě herce, který tehdy právě hrál hlavní roli v představení Goethova Fausta, mi přítel pošeptal: „Dávej si bacha, Faust pracuje pro Stasi." Poté, co bylo moje velmi kritické hodnocení komunistického východního Německa otištěno v Německu západním, obdržel jeden britský diplomat oficiální protest východoněmeckého ministerstva zahraničí (většího ocenění se někomu, kdo píše o politice, nemůže dostat). Bylo mi nicméně zakázáno znovu vstoupit na území NDR.

Názor, že východoněmecký režim je další strašlivou německou diktaturou, nebyl tehdy na Západě obecně přijímaný. Poukázat na podobnost nacistického Gestapa a komunistické Stasi znamenalo být západní levicí obviněn z šíření reakční studenoválečnické hysterie, která ubližuje duchu politiky détente. Novinář Jonathan Steel napsal v roce 1977 do Guardianu, že NDR je „příkladným vzorem státu blahobytu autoritářského typu, jakým se stávají i ostatní východoevropské státy".

Tuto chronickou krátkozrakost vyléčil rok 1989, kdy sami lidé ve východním Německu konečně povstali a odsoudili Stasi jakožto ztělesnění útlaku. Druhou stranou stejné mince bylo, že přitom museli potlačit vzpomínky na své vlastní každodenní kompromisy i osobní odpovědnost za udržování stability komunistického režimu. Po roce 1990 převzaly západoněmecké složky absolutní kontrolu nad bývalou NDR, což znamenalo, narozdíl od ostatních postkomunistických zemí, nulovou kontinuitu mezi novou a starou tajnou službou a zároveň žádné rozpaky nad otázkou, zda odhalit zločiny tajné policie ve službách předchozího režimu.

Nějaký čas jsem váhal, ale pak jsem se rozhodl zjistit, zda i na mě vedla Stasi svazek. Byl tam. Četl jsem si v něm a byl jsem hluboce otřesen tímto na minuty přesným záznamem mojí minulosti o 325 stranách. S pomocí Úřadu pro objasnění minulosti, který Německo zřídilo (tzv. Gauckův úřad založený v roce 1992 - pozn. překl.), jsem mohl detailně nahlédnout do soustrojí orgánu politického zastrašování, který vyprodukoval i můj svazek. Jako detektiv jsem vystopoval ty, kteří na mne donášeli, i důstojníky Stasi, co měli můj případ na starosti. Všichni až na jednoho souhlasili s rozhovorem. Vyprávěli mi své životy a vysvětlovali, jak se dostali k tomu, co dělali. Jejich příběhy byly pochopitelné, až příliš pochopitelné, jejich pohnutky lidské, až příliš lidské... Napsal jsem o tom knihu, která se jmenuje Svazek.

Sonáta dobrého člověka

Se zájmem jsem se proto vydal do kina, abych se podíval na oslavovaný snímek Životy těch druhých. Pojednává o praktikách Stasi a natočil jej režisér, kterému v době pádu Berlínské zdi bylo pouhých šestnáct let. Děj se odehrává v orwellovském roce 1984. Setkáváme se s postavou Gerda Wieslera, oddaného kapitána Stasi, který vykonává stálý dozor nad režimem protěžovaným dramatikem Georgem Dreymanem a jeho krásnou přítelkyní a úspěšnou herečkou Christou-Marií Sielandovou. Wiesler začne být ze svého úkolu rozčarovaný, když zjistí, že celá operace je naplánována jen proto, aby byl Dreyman odstraněn a krásnou Christu mohl získat ministr kultury, který po ní touží a zneužívá svého postavení, aby mu byla po vůli. „Tak kvůli tomuhle jsme se přidali?" ptá se Wiesler svého nadřízeného, cynického poručíka Grubitze.

Wieslera začne okouzlovat to, co slýchává během odposlouchávání: celý ten bohatý svět literatury, hudby, přátel, něžného milování, tak odlišný od jeho nudného, osamělého života v šedivém paneláku, „zpestřovaného" pouze rychlým, odosobněným sexem s prostitutkou.

Vidíme Wieslera, jak sedí ve svém úktytu v podkroví činžovního domu a jako opařený poslouchá Dreymanovo provedení klavírní skladby s názvem „Sonáta dobrého člověka" - jako dárek k narozeninám ji pro dramatika složil zakázaný divadelní režisér, který spáchal sebevraždu, protože nemohl vykonávat práci, k níž se cítil být povolán. Tajný pozorovatel poruší všechny předpisy a v příhodném okamžiku se vkrade do Dreymanova bytu, kde ukradne sbírku básní Bertolta Brechta. Brechtovy truchlivé verše následně Wiesera uchvátí.

Role se vymění během strhující zápletky. Dramatikova láska zradí a začne spolupracovat se Stasi, Wiesler jej však za cenu vlastní kariéry zachrání před odhalením a trestem. Skončí jako kontrolor pošty sledovaných lidí, stejně jako mladý důstojník, kterého jsme už zahlédli v jedné z předešlých scén filmu, když v jídelně ministerstva vyprávěl politický vtip, načež se jej poručík Grubitz v mrazivém dialogu zeptal na jeho jméno a hodnost.

Po pádu Zdi si dramatik Dreyman pročítá svůj svazek a zjistí tak, že Wiesler - ve svazku evidovaný jako HGWXX/7 - jej musel chránit. Poté napíše román pojmenovaný, stejně jako klavírní skladba, Sonáta dobrého člověka. Snímek vrcholí filmovým haiku. Jsme v roce 1993 a bývalý pracovník Stasi otevírá v knihkupectví právě vydanou knihu. Přečte si věnování „Pro HGWXX/7, s vděčností." „Chcete ji zabalit jako dárek?" ptá se prodavačka. „Ne," odpoví Wiesler, „es ist für mich - to je pro mě." Pointa, konec příběhu, titulky.

Když jsem film viděl poprvé, byl jsem jím mocně zasažen. Ale stejně tak se mi chtělo namítnout: „Ne! Takhle to přeci ve skutečnosti nebylo. Je to až příliš barvotiskové a zromantizované, skutečnost byla mnohem šedivější a také banálnější." Například dramatik, ve svém slušivém manšestrovém obleku a košili s rozepnutým límečkem, se nejenom obléká, ale i pohybuje a mluví jako klasický západoněmecký intelektuál z lepší čtvrti a ne jako východní Němec. Chybné jsou i některé další detaily. Důstojníci Stasi při každodenní práci nenosili fešácké uniformy a naleštěné vysoké holínky, kožené pásky nebo vypouklé kalhoty jako jezdci kavalérie. Naopak kadety v policejní škole spatřujeme v civilním studentském oblečení a přitom by měli být v uniformách. Sledovací jednotka Stasi by se jen těžko usídlila na půdě stejného domu, v němž žije sledovaný člověk - nájemníci by si jí určitě povšimli a ne každý z nich by se nechal spolehlivě umlčet varováním, které Wiesler ve filmu adresuje Dreymanovu sousedovi: „Jediné slovo komukoliv a vaše dcera bude vyloučena ze studia medicíny. Rozuměl?"

Když jsem se v Oxfordu setkal s režisérem von Donnersmackem, mluvili jsme také o mých výhradách k filmu. Plameně obhajoval základní historickou přesnost snímku, ale zároveň souhlasil, že některé maličkosti byly upraveny v zájmu zvýšení dramatického efektu. Vysvětloval, že pokud by například ukázal kadety Stasi v uniformách, žádný z běžných filmových diváků by se s nimi neztotožnil. Jestliže je však (nepřesně) zobrazil v civilním oblečení jako běžné studenty a jednomu z nich vložil do úst (nepravděpodobnou) otázku „Není špatné chovat se k vyslýchaným surově?", divák se s nimi identifikovat může a je více vtažen do děje. Argumentoval, že skutečnost musí být vždy ve filmu poněkud nafouknutá, přihuštěná a zesílená, text poetizován. Proto tedy vzletný jazyk („Prosím tě, snažně tě žádám", říká v jedné ze scén dramatik, když na svoji přítelkyni naléhá, aby už nebyla povolná prasáckým choutkám ministra kultury), proto ta pestrá paleta sytě zelených a hnědých barev, ve kterých je celý film natočen, i scéna Christiiny smrti, jak vystřižená z opery.

Během besedy s diváky v oxfordském kině von Donnersmarck zmínil dva filmy, které obdivuje: Shoah, mučivý dokument o holocaustu Claude Lanzmanna, a Talentovaný pan Ripley v režii Anthonyho Minghella - thriller o vraždě a ukradené identitě, který vybral proto, že „ten film mě nenudí a za to jsem velmi vděčný." V Životě těch druhých si von Donnersmarck vypůjčil něco z obou zmíněných filmů. Dal si záležet na historických faktech, ale ještě více mu šlo o to, aby nás nenudil. A za to jsme mu vděčni. I proto, že není východoněmeckým pamětníkem, ale svěžím, kosmopolitním dítkem amerikanizovaného Západu, které ovládá univerzální jazyk hollywoodských filmů a dokáže tak východoněmeckou zkušenost převést do výrazu, který je srozumitelný divákům na celém světě.

Banalita zla

Drobné nepřesnosti a nepravděpodobnosti jsou uměleckou licencí, nad níž lze přimhouřit oči, snímku však přesto něco důležitého chybí. Postrádá totiž smysl pro to, co Hannah Arendtová slavně pojmenovala banalitou zla - a nikde nebylo zlo banálnější než ve východoněmeckých kulisách silonových záclon, chatek z umělého dřeva a karavanů. Navodit pocit takového zla, navíc ve filmu, který je určen širokému publiku, je mimořádně obtížným úkolem právě proto, že šlo o zlo tak banální, zatuchlé, mysl ochromující, až nudné.

Problematické je i jedno z hlavních poselství filmu v podobě na konci jasně naznačené myšlenky, že kapitán Stasi je „dobrý člověk". Slyšel jsem příběhy informátorů Stasi, kteří nakonec chránili ty, na něž původně donášeli. Vím o případech řadových agentů, kteří začali být zvláště v osmdesátých letech nespokojení. A během mnoha hodin rozhovorů s bývalými důstojníky Stasi jsem nenarazil na nikoho, kdo by na mne působil dojmem naprosto zlého člověka. Byli slabí, zaslepení, oportunističtí, něco si nalhávali - ano, jistě to byli i lidé, kteří dělali špatné věci -, ale vždy jsem v nich tušil i zbytky něčeho, co se za jiných okolností mohlo projevit jako dobro.

Wieslerovo obrácení ve filmu však proběhne nepravděpodobně rychle a ne zcela přesvědčivě - nic na tom nemění ani znamenitě tajemný východoněmecký herec Ulrich Müche v hlavní roli. Že by ale jedna sonáta a Brechtova báseň stačily k tomu, aby během chvilky roztál ten „tvrďák", kterého známe z úvodu? Zaujalo mě, že historický poradce snímku Manfred Wilke ve svém příspěvku do knihy, která uvedení filmu doprovází, potvrzuje historickou věrnost nejrůznějších aspektů snímku, ale neuvádí jediný zdokumentovaný případ, že by se důstojník Stasi zachoval jako náš hlavní hrdina - a ještě by se z toho dostal. Wilke naopak zmiňuje dva případy zrazivších příslušníků Stasi, majora v roce 1979 a kapitána o dva roky později, kteří byli oba odsouzeni k smrti a popraveni. Nicméně jsem ochotný připustit, že takovéto obrácení a krytí je přece jenom jakž takž pravděpodobné. Pokud by totiž poručík Grubitz Wieserův případ odhalil, zkompromitoval by i sám sebe.

Wiesler tak udělal jednu dobrou věc, oproti nesčíslnému množství věcí špatných, kterých se dopustil předtím. Avšak vyvodit z toho, že byl „dobrým člověkem", je opravdu poněkud přehnané. Posoudit chování jednotlivých lidí v diktátorském režimu je nesnadný a zrádný úkol, při kterém se zpravidla dopouštíme dvou charakteristických omylů. Jedním je zjednodušené, černobílé rozdělování na ty „dobré" a na ty „zlé": osoba X donášela, takže musela být skrz na skrz špatná, osoba Y byla disidentem, takže to znamená, že byla jen a jen dobrá. Každý, kdo zažil totalitu, dobře ví, že vše bylo mnohem, mnohem složitější. Opačným, ale stejně mylným přístupem je morální relativismus, který v konečném důsledku stírá rozdíl mezi pachatelem a obětí. Není náhodné, že tento morální relativismus je velmi rozšířený právě mezi těmi západními liberály, kteří se kdysi na Východní Německo dívali růžovými brýlemi. Často argumentují tím, že svazky Stasi nejsou zcela důvěryhodné: svazky prý lžou. Sám von Donnersmarck má k takovému relatizování daleko, nebezpečně blízko k němu však má jeho film. „Dobrým člověkem" je kapitán Stasi, který falšuje svá hlášení, aby ochránil umělce.

„Smrt je pánem z Němec", napsal Paul Celan v jedinečné básni Fuga smrti inspirované holocaustem. Můžeme však Honeckerovo Východní Německo srovnávat s hitlerovskou Třetí říší? Jistě, tato malá země, kde žilo pouhých 17 miliónů lidí, byla velmistrem v disciplíně psychologického zastrašovaní. Už George Orwell pochopil, že dokonalý totalitní systém ani nepotřebuje nikoho zabíjet nebo mučit. Jsem ten poslední, kdo by chtěl bagatelizovat zločiny východoněmeckého režimu. Ale ve srovnání s miliony mrtvých ve stalinských gulazích, Maem způsobenými hladomory nebo Pol Potovou genocidou lze jen obtížně tvrdit, že komunismus ukázal svou nejhorší tvář právě v NDR.

Narozdíl od nacistického Německa byla NDR satelitem jiné totalitní velmoci. Modelem Stasi byla KGB, nikoliv Gestapo. Tajné policie zemí sovětského bloku pracovaly velice podobně, Stasi díky německé důkladnosti snad o něco efektivněji. Nesmíme také zapomínat, že propracovaný psychologický teror Stasi se od prvního do posledního dne opíral o přítomnost Rudé armády a ochotu sovětského vedení použít v případě potřeby vojenskou sílu. Když toto pominulo, byl konec i se Stasi.

Proč se tedy celosvětovým synonymem pro hrůzy komunismu rychle stává slovo „Stasi" a nikoliv „KGB", „Rudé gardy", nebo „Rudí Khmérové"? Je to způsobeno i tím, že Němci jsou skutečnými mistry osvěty. Neexistuje nadanější, důslednější a vynalézavější národ, co se týče zkoumání, sdělování a nového a nového představování své vlastní temné minulosti.

Během holocaustu se Gutenbergův národ rozhodl vyhladit národ knihy. Jeden z nejvíce talentovaných a tvůrčích národů Evropy se pokusil zničit jiný národ, se kterým po dlouhá léta žil v intenzivním, kulturně plodném souladu. „Němci jsou nešťastnou láskou Židů," řekl jednou mému příteli polský venkovský řezbář. Oba národy úzkostlivě a s nevídanou uměleckou zručností uchovávají vzpomínky na prožité hrůzy. V Celanově Fuze smrti, německé básni, v níž slyšíme ozvěny chasidské mystiky, je samotné zachování paměti novým vítězstvím pro soužití Němců a Židů - něčím, co povstává ze smrti a žije dál. Celan prohlásil, že německý jazyk, který velmi miloval, dokázal přežít „tisícero temnot smrtonosných projevů". Tento jazyk pomohl oživit i Celan, který sám unikl ze spárů „pána z Němec" (celá rodina Paula Celana zahynula během holocaustu - pozn. překl.).

V případě komunismu Němci ubližovali sami sobě - i když ne v suverénním státě. Gutenbergův národ tentokrát utlačoval národ Martina Luthera. Když bylo po všem, na scéně se objevili lidé jako je historik Leopold Ranke. Generace současných západoněmeckých historiků, která se učila studovat nacismus, obrátila svoji odbornou pozornost k NDR a zvláště pak ke zkoumání Stasi. Pouze existence a povaha Západního Německa a jeho odhodlaného mravního i profesionálního přístupu k vlastní nelehké minulosti vysvětluje schopnost dnešních historiků jedinečně zprostředkovat fenomén Stasi. (Představte si, že by kontrolu nad bývalým Sovětským svazem převzalo nějaké demokratické Západní Rusko, dostatečně vybavené a motivované k tomu, aby odhalilo zločiny KGB.)

Opravdu slyšet hudbu

Vědci nám říkají, že opakování slov a představ posiluje synapse propojující neurony v nervových centrech, které mají v našich mozcích za úkol přiřadit k jednotlivým slovům a představám jejich významy. Postupem času se tyto asociace pevně zabydlí v lidském podvědomí. Ať už záměrně či nikoliv, snímek Životy těch druhých míří přímo ke škatulkám v našich myslích. Jenom ty zdánlivě nepodstatné detaily uniforem důstojníků Stasi. Co na nich záleží? Ano, záleží, protože když vidíme Němce v pruské šedi a vysokých naleštěných botách, v našem mozku se spustí poplašný signál: Pozor, nacisté!

Není pak takovým překvapením, když zjistíme, že herec, který představuje Wieslerova nadřízeného, poručíka Grubitze, se v roce 1984 - kdy se děj odehrává - proslavil na západoněmeckých jevištích rolí esesmana. Skutečné uniformy, které používala Stasi, terylénové mundůry doplněné lacinými pošťáckými botami, by stejný efekt nevyvolaly. Scény, kdy dramatik Dreyman tancuje kolem ministra kultury, mi zase silně připomněly skvělý film Istvána Szabó Mefisto, o herci a režisérovi Gustafu Grundgensovi a jeho faustovské smlouvě s Hermannem Goeringem.

V klíčové scéně snímku Wiesler poslouchá, jak Dreyman hraje na klavír Sonátu dobrého člověka. Poté se obrátí na Christu a zvolá: „Může někdo, kdo slyšel tuto hudbu, myslím opravdu slyšel, zůstat špatným člověkem?" Von Donnersmarck říká, že ho k této scéně inspiroval Maxim Gorkij, který zaznamenal Leninův výrok, že nemůže ani slyšet Beethovenovu sonátu Appassionata, protože se mu pak chce vést sladké řečičky a hladit lidi po hlavách, zatímco je přes ně musí bít, nemilosrdně bít, aby mohl uskutečnit revoluci.

Takže inspirace pochází z Ruska. Co však naše neurony, které stále pracují, zatímco se díváme na film? Jistě nám připomenou i Polanského Pianistu, ve kterém je německý funkcionář zasažen hudbou Chopina v provedení polského židovského pianisty, a proto je následně šetrný k jeho manželce - stejně jako Wiesler ke Dreymanovi. A určitě si vzpomeneme na nacistické vrahy s vybraným vzděláním, kteří po večerech poslouchali Mendelsona, aby druhého dne pokračovali ve vraždění dalších Mendelsonů. Cožpak opravdu neslyšeli hudbu?

Z časopisu The New York Review of Books, květen 2007, přeložil Vít Mlejnek. Redakčně upraveno.