Spojenci na ostří nože

Po ohlášení výsledků ukrajinských parlamentních voleb, konaných 26. března 2006, převládala v médiích interpretace, že oranžové revoluci došel dech a uvázla v píscích deziluze. Ve volbách přece zvítězila Strana regionů Viktora Janukovyče, tedy Juščenkova protikandidáta z prezidentských voleb 2004, jehož zmanipulovanému zvolení zabránil právě výbuch lidové nespokojenosti. Juščenkova Naše Ukrajina skončila až třetí s výsledkem ani ne čtrnáct procent, Blok Julije Tymošenkové získal jako druhá strana v pořadí přes 22 procent. Ale porovnáme-li výsledky letošních voleb s volbami prezidentskými, zjistíme, že se vlastně změnila jen jedna, zato podstatná věc: rivalita mezi "hvězdným párem" oranžové revoluce, Viktorem Juščenkem a Julijí Tymošenkovou, překročila mez, za níž už začíná ohrožovat výsledky jejich předchozího společného snažení.

Nová pravidla

Oranžová revoluce zprvu dosadila (staro)nové lidi do starých struktur, ale znamenala též zásadní změnu ústavních a volebních pravidel - přechod ze superprezidencialismu ruského typu na systém poloprezidentský a změnu smíšeného volebního systému na poměrný s tříprocentní uzavírací klauzulí. Oslabení pravomocí prezidenta a jejich přenos na parlament (Nejvyšší radu), respektive na vládu, tvořilo vlastně skrytou podmínku předání moci, bez níž by možná Kučma s Janukovyčem (přesněji řečeno klany, které tito politici reprezentovali - dněpropetrovský a doněcký) nedali souhlas s opakováním druhého kola prezidentských voleb. Juščenko tak byl ústavně silným prezidentem pouze rok - od prvního ledna roku letošního již nemůže vybírat ani odvolávat premiéra. Podle nového znění ústavy je "vygenerování" předsedy vlády záležitostí parlamentu. Strany v něm zastoupené musejí nejprve zformovat nadpoloviční většinu a dohodnout se na osobě premiéra, jehož pak prezident formálně jmenuje. Odvolání vlády pomocí vyslovení nedůvěry je rovněž záležitostí Nejvyšší rady. Prezident má však právo navrhnout osoby ministrů zahraničí a obrany a zůstalo mu též potenciálně účinné právo veta přehlasovatelné dvěma třetinami všech členů zákonodárného sboru. Síla a moc prezidenta v takto inovovaném systému však hodně záleží na postavení jeho strany v parlamentu (ve vládní koalici).

Do letošních voleb se na Ukrajině volilo dle smíšeného systému: polovina ze 450 členů Nejvyšší rady se volila poměrně a polovina většinově v jednomandátových obvodech. Díky tomu, že žádná ukrajinská politická strana nemá hustou celostátní organizační síť, i kvůli silné pozici lokálních klanů v politice byla právě většinová složka zdrojem fragmentace stranického systému či přesněji řečeno parlamentní reprezentace. Poměrný systém s tříprocentní klauzulí a s jedním celostátním volebním obvodem (což vedlo k tomu, že sáhodlouhé kandidátní listiny velkých uskupení čítaly až 450 jmen) v ukrajinských podmínkách paradoxně zapůsobil koncentračně, neboť do parlamentu vstoupilo pouze pět stran: vítěz voleb, Strana regionů Viktora Janukovyče (32,14 % hlasů, 186, resp. 41,33 % mandátů), Blok Julije Tymošenkové neboli BJuT (22,29 % hlasů, 129, 28,67 %), Naše Ukrajina (13,95 % hlasů, 81, 18 %), Socialistická strana Ukrajiny (5,69 % hlasů, 33, 7,33 %) a Komunistická strana Ukrajiny (3,66 % hlasů, 21, 4,67 %). Vzhledem k tomu, že kandidovalo celkem 45 uskupení, lze umírněný multipartismus na úrovni parlamentu označit za malý zázrak, za dílčí vítězství rodící se ukrajinské demokracie. Poněkud nízko nastavená laťka volební klauzule nevyvolala skoro žádný psychologický efekt (a i proto byl efekt mechanický dosti značný: propadlo přes 20 % hlasů). A právě jen díky tomu by oranžoví mohli sestavit trojčlennou vládní koalici opřenou o pohodlnou většinu 243 křesel, tedy 54 %, neboť nadproporce (rozdíl mezi podílem mandátů a podílem hlasů) BJuT činí 6,4 %, Naší Ukrajiny 4 % a Morozových socialistů 1,6 %.

Oním "třetím do party" jsou právě socialisté Oleksandera Moroze, politika spíše jen vlažně oranžového, jenž v době revoluce svou podporu Juščenkovi nekompromisně podmínil přijetím politické reformy a neváhal ho ve zlomových okamžicích veřejně obvinit z porušení slibu. Juščenko totiž Morozovi slíbil, že bude-li zvolen prezidentem, Naše Ukrajina podpoří přijetí reformy v parlamentu do prvního ledna 2005. Jelikož ale koncem roku probíhal tvrdý boj o opakování zfalšovaného druhého kola prezidentských voleb, Juščenko - vzhledem k neočekávané změně podmínek - svou podporu reformě odsunul na pozdější dobu. V tu chvíli se ostře ozval Moroz, jenž v čase revoluční vřavy zcela egoisticky hájil především svoje zájmy. Po letošních parlamentních volbách se začala formovat vládní sestava BJuT, Naše Ukrajina a Morozovi socialisté (první verze koaliční dohody byla podepsána 13. dubna), leč koaliční rozhovory uvázly na jednom klíčovém bodě: Viktor Juščenko se rozhodl zabránit návratu Tymošenkové do funkce premiérky, ze které ji loni v září odvolal. Dokonce neváhal naznačovat, že by mohl uzavřít spojenectví se svým dosavadním úhlavním sokem Janukovyčem. Politické a hlavně personální složení nové vlády proto bylo ještě koncem dubna takříkajíc ve hvězdách. A v blízké i vzdálenější budoucnosti rozhodně nelze vyloučit ani štěpení stran a frakcí, přeskupování a pokusy o zformování jiných než pouze oranžových vládních kombinací.

Podivuhodná stabilita

Porovnáme-li výsledek parlamentních voleb s prvním kolem voleb prezidentských z 31. prosince 2004, zjistíme, že základní rozvržení zůstalo zhruba zachováno. Viktor Janukovyč tehdy získal 39,32 % (10 969 579 hlasů), letos jeho strana obdržela 32,14 % (8 148 745 hlasů). Viktor Juščenko získal v prvním kole prezidentských voleb 39,90 % (11 188 675 hlasů). V letošních parlamentních volbách získaly "oranžové" strany (Naše Ukrajina a BJuT) v součtu 36,24 % (9 192 016) hlasů. Lišák Moroz zůstal na svém - v prezidentských volbách dostal 5,82 % (1 632 098) hlasů, nyní v parlamentních 5,69 % (1 444 224) hlasů. To samé lze říci i o komunistech. Petro Symonenko obdržel v prezidentských volbách na podzim 2004 4,97 % (1 396 135) hlasů, jeho strana letos získala 3,66 % (929 591) hlasů. Leč Symonenko letos trochu ztratil na úkor soudružky Natalije Vitrenkové - ta coby prezidentská kandidátka získala jen 1,53 % (429 794) hlasů, kdežto v letošním roce její volební blok dobyl 2,93 % (743 704) hlasů. Zbyly jí ale oči pro pláč, neboť jen těsně nepřekročila tříprocentní klauzuli. Sečteme-li však výsledky Symonenka a Vitrenkové, vyjde nám pro prezidentské volby 6,5 % (1 825 929), pro parlamentní 6,59 % (1 673 295).

Nižší stranické výsledky dle absolutního počtu hlasů lze z velké části vysvětlit o něco menší volební účastí (jež byla i tak velmi vysoká - 67,7 %), volebními manipulacemi z roku 2004, které v prvním kole připravily Juščenka minimálně o 5 % hlasů, a tím, že individuální kandidatura v prezidentských volbách má přece jen jistý "nabalující" efekt, kdežto startovní pole čítající 45 často velmi podobných stran a straniček působí spíše opačně. Oproti revolučním časům se tak pouze přeskupily síly v táboře oranžových od Juščenka k Tymošenkové. Jenže ta v roce 2004 na prezidenta nekandidovala. A zatímco Juščenko vystupoval jako muž kompromisu, Tymošenková hrála roli nebojácné lvice, jež dokázala poněkud suchému ekonomovi Juščenkovi získat masovou podporu. Julija prostě dovede strhnout, což předvedla nejen na revolučním Majdanu, ale i letos - průzkumy jejímu BJuT věštily něco mezi 10-15 %. Skok na 22,29 % je patrně výsledkem schopnosti Tymošenkové získat si nerozhodnuté voliče. Nepochybně jí prospělo i to, že útočila z opozičního postavení, kdy mohla kritizovat vládu a slibovat zásadnější změnu po svém návratu k moci, a to v situaci výrazného zpomalení hospodářského růstu. Kvůli změně ústavy znamenaly vlastně až letošní parlamentní volby finále oranžové revoluce, dlouhodobější rozdání karet v mocenské hře. Další ostrý mocenský střet přinesou (nejpozději) prezidentské volby v roce 2009. Pokud se v nich utkají Juščenko a Tymošenková jako hlavní soupeři, může se nakonec smát třetí vzadu, tedy Janukovyč nebo nějaký jiný kandidát modrého tábora. Což však platí i pro současné vyjednávání o sestavení vládní koalice.

Viktor a Julija - román na pokračování

Viktor Juščenko a Julija Tymošenková se na ukrajinské politicko-ekonomické scéně pohybují již od devadesátých let. Nejsou tedy žádnými nováčky a už v roce 1999, kdy prezident Kučma jmenoval Juščenka premiérem, se stala Tymošenková ministryní paliv a energetiky a vicepremiérkou v jeho vládě. Ekonom Viktor Juščenko (narozený v roce 1954) stál od roku 1993 v čele ukrajinské centrální banky a výrazně se podílel na zavedení ukrajinské národní měny, hřivny. Tehdy též pochopil a tvrdě pocítil, že na Ukrajině tvoří ekonomika a politika mafiánský propletenec, arénu souboje různých klanů silně připomínající Chicago třicátých let. Ostatně politické strany zde donedávna plnily spíše funkci "Spolku přátel italské opery" z filmu Někdo to rád horké, tedy formální zástěrky temných (často skutečně gangsterských) aktivit různých klanových bratrstev. Juščenko se nakonec začal těšit přízni prezidenta Kučmy, který ho v roce 1999 usadil do premiérského křesla. Juščenkova vláda se stala jednou z nejúspěšnějších v krátké historii ukrajinské samostatnosti a jednu z jejích hlavních priorit tvořilo zprůhlednění celé ukrajinské ekonomiky, zejména energetického průmyslu.

V tom se angažovala též místopředsedkyně Juščenkovy vlády Julija Tymošenková. Nikoliv však nezištně. Julija (narozená v roce 1960) začala podnikat již v osmdesátých letech coby funkcionářka Komsomolu a v letech devadesátých se spolu s manželem a dalšími členy rodiny dopracovala přes firmu Ukrainska benzyna až k řízení korporace Jednotné energetické systémy Ukrajiny a k neoficiálnímu titulu "plynová princezna". V devadesátých letech byl jedním z Julijiných patronů například i někdejší plukovník KGB, v letech 1995-1996 premiér Jevhen Marčuk, později též další premiér Pavlo Lazarenko, který pak zmizel v USA i s miliony dolarů a byl tam souzen. Její pozdější ostře protikučmovská orientace měla hlavně ekonomické osobní základy: když ohrozila zájmy Kučmova klanu, Kučma ji dokonce nechal krátce uvěznit kvůli obvinění z korupce a Julijin manžel strávil ve vězení celý rok. Tymošenková dokázala několikrát změnit politicko-ekonomická spojenectví a jako politička vždy hájí zájmy spřízněných skupin. A naopak: jsou-li spřízněné skupiny atakovány, zpravidla se to odrazí i na její politické pozici, ba i na míře její osobní svobody.

Viktor s Julijí tehdy představovali mladší, spíše "svazácké" (komsomolské) nomenklaturní kádry, orientované více prozápadně, intenzivněji spolupracující se západním kapitálem a prosazující větší otevřenost Ukrajiny vůči západní, globální ekonomice a evropským strukturám. Ekonomicky vyjádřeno, jsou spojeni spíše s bankovním a obchodním kapitálem, nikoliv s kolosy těžkého průmyslu na industriálním východě země. Juščenko i Tymošenková jsou vlastně postkomunisty, avšak často soupeřícími s promoskevskými klany, s rudými uhlobarony z Donbasu. Nicméně revoluce znamenala též přeskupení klanových struktur a boj na nové rovině, jenž se patrně projevil i odvoláním Julije Tymošenkové z postu předsedkyně vlády na podzim 2005.

Ale nepředbíhejme. Snaha Juščenkovy vlády, jmenované roku 1999, o zlepšení ekonomické situace a zprůhlednění ekonomických vazeb nesla své plody a Juščenko se stal velmi populárním. Už jen proto, že dokázal penzistům vyplatit jejich dlouho zadržované důchody. Avšak jeho rostoucí popularita se stávala prezidentu Kučmovi trnem v oku. Snaha o zprůhlednění ekonomických vazeb zas narážela na zájmy tradičních oligarchických klanů. Na jaře 2001 proto parlament vyslovil Juščenkově vládě nedůvěru, podivuhodnou náhodou právě v den výročí černobylské tragédie. Tento "politický Černobyl" každopádně změnil ukrajinskou politickou scénu, neboť přispěl k profilaci skutečné opozice schopné svrhnout samotného Kučmu či jím vybraného následníka.

Viktor Juščenko zformoval opoziční blok Naše Ukrajina, jeho někdejší vicepremiérka Tymošenková stranu Baťkivščina čili Otčina neboli Vlast. Přerod z liberální k více konzervativní orientaci provázela i změna vizáže: apartní kostýmky a delší černé vlasy vystřídal tradiční ukrajinský cop obtočený kolem hlavy. Sličná Julija provedla politický obrat, nicméně těžko přesně určit, jaké struktury stály či stojí v pozadí.

Parlamentní volby 2002 přinesly opozici významný dílčí úspěch. Juščenkova Naše Ukrajina získala v poměrné části 23,5 % hlasů, Blok Julije Tymošenkové obdržel v poměrné části 7,3 %. Na převzetí vlády to nestačilo, ale Viktor Juščenko se po volbách 2002 začal rýsovat jako opoziční kandidát na prezidentský úřad, schopný rozbít hradby Kučmova a Janukovyčova klanu, byť vůči nim dlouho vysílal vstřícné signály (Naši Ukrajinu svého času charakterizoval jako "konstruktivní alternativu"). Boj o následnictví započal. A zatímco v sousedním Rusku se jelcinovské oligarchii podařilo celkem bez potíží prosadit k moci vybraného následníka Vladimira Putina, na Ukrajině začal podobný scénář zadrhávat, neboť opozice mohla postavit silného a populárního kandidáta. Nutno též zdůraznit, že boj o následnictví měl velmi závažný mezinárodněpolitický, ba geopolitický kontext. Za Janukovyčem stála Moskva a její imperiální zájem, čemuž se nelze příliš divit, neboť poznatek, že s ovládnutím Ukrajiny stojí a padá ruské velmocenské postavení, se dá nalistovat skoro v každé příručce.

Juščenko se nakonec po těžkém boji zvaném "oranžová revoluce", jemuž dokonce předcházel pokus o jeho úkladné otrávení dioxinem, stal prezidentem a Julija jeho premiérkou (byť její frakce čítala v parlamentu pouhých 19 křesel). Po revoluční euforii zpravidla přichází vystřízlivění - o to nemilosrdnější, oč rozsáhlejší je rozpor mezi nadějemi a realitou. Z tohoto hlediska je udržení možnosti oranžové převahy v parlamentu vlastně velkým úspěchem. Zvláště když v průběhu roku 2005 vyvrcholily spory mezi Juščenkem a Tymošenkovou odvoláním Julije z pozice předsedkyně vlády. Hlavním zdrojem konfliktů mezi prezidentem a premiérkou byl program rozsáhlé reprivatizace ukrajinské ekonomiky, jež měla dle Tymošenkové napravit důsledky morálně pochybené privatizace v devadesátých letech. Na ní vydělaly osoby a klany blízké prezidentu Kučmovi.

Za postojem "oranžové princezny" se však patrně skrývalo něco jiného než touha po spravedlnosti: ambice nasytit vlastní spojence a upevnit si tak osobní moc. Kvůli obavám podnikatelů i západních investorů ale nakonec došlo k podpisu memoranda o platnosti privatizace. Z reprivatizačních plánů tak nezbylo nic, až na jednu významnou výjimku v podobě společnosti Kryvorožstal, která se stala symbolem ekonomické "politiky" Kučmova režimu. Ocelárny koupili od státu notně pod cenou dva oligarchové, Rinat Achmetov a Kučmův zeť Viktor Pinčuk. Nová vláda ale firmu získala zpět a loni ji prodala největšímu světovému výrobci oceli Mittal Steel. Spory nových (přeskupených) mocensko-ekonomických klanů o rozdělení vlivu a pozic se projevily i vzájemným obviňováním nových vládnoucích z korupce. Když musely rezignovat některé osoby blízké Juščenkovi, prezident nakonec odvolal premiérku Tymošenkovou kvůli údajnému "nedostatku týmového ducha".

V zimě se pak Ukrajina přesvědčila o míře své závislosti na Rusku. Moskva dala jasně najevo, že nemá důvod, aby oranžovému Kyjevu prodávala suroviny hluboko pod světovými cenami. Na něco takového má nárok poslušný Lukašenko, nikoliv však vzpurný Juščenko či drzá Tymošenková. Po tvrdém jednání se Ukrajině podařilo dosáhnout dohody, jež umožňovala odběr plynu za asi 40 % ceny původně požadované Gazpromem, nicméně v praxi to znamenalo zvýšení dosud platných cen takřka na dvojnásobek. A jelikož se blížily volby, dal parlament najevo svoje rozhořčení odvoláním premiéra Jechanurova, jehož Juščenko jmenoval namísto Tymošenkové. Celou akci ostatně z pozadí dirigovala právě "sličná Julija".

Jmenováním Jechanurova, předtím gubernátora Dněpropetrovské oblasti, chtěl pragmatický Juščenko patrně dosáhnout kompromisu s východem země, který je vůči němu naladěn spíše nepřátelsky. Ostatně v parlamentu Jechanurovovu vládu prosadil přes odpor části spolupracovníků s pomocí Janukovyče. Krátká doba, již Jechanurov strávil v úřadu, však zatím neposkytla prezidentovým plánům šanci, aby mohly alespoň zakořenit. Poslanci mají nyní dle ústavy třicet dní od prvního zasedání nově zvoleného parlamentu na zformování parlamentní většiny a další čas na sestavení vlády. Pokud se jim nepodaří ve stanoveném termínu sestavit většinu, může prezident parlament rozpustit a vypsat nové volby. I tuto kartu může nyní Juščenko vnést do hry, jeho životní politický román s Julijou Tymošenkovou, spletitější než její cop, však podle všeho bude pokračovat kapitolami plnými šarvátek, lstí, výpadů, úskoků, úkladů a nenávisti.

Východ je modrý

Ukrajina se spolu s obrovskou energetickou závislostí na Rusku musí nadále potýkat s rozdělením na prozápadní a nacionálně uvědomělý západ a proruský a rusifikovaný východ. V málokteré zemi jsou vláda a opozice tak výrazně odděleny i geograficky. Pohled na volební mapu je výmluvný: na východě a jihu drtivě zvítězila Janukovyčova Strana regionů, ve středu země Tymošenkové BJuT a v nejzápadněji položených regionech pak Juščenkova Naše Ukrajina. Z tohoto hlediska je asi škoda, že tříprocentní klauzuli nepřekonal Národní blok předsedy parlamentu Volodymyra Litvina (2,44 %), který se programově profiloval jako "třetí cesta" mezi oranžovými a modrými (tedy Janukovyčem). Územní koncentrace obou táborů hrozí vyvoláním latentní studené občanské války či separatistickými tendencemi. Patrně i z tohoto důvodu měl prezident Juščenko údajně zájem na tom, aby Janukovyčova Strana regionů obsadila některé parlamentní funkce a pozice ve státních orgánech či agenturách. Vstřícná gesta vůči východu země patří do standardního repertoáru Viktora Juščenka, a nelze je tudíž chápat pouze jako dočasný taktický nástroj v souboji s Tymošenkovou.

Jaká je tedy budoucnost Ukrajiny? Evropská unie by rozhodně měla vehementně podporovat její samostatnost, zvláště bude-li nová vláda usilovat o členství v EU a NATO. Ale jelikož je sama Unie nesmírně závislá na ruské ropě a plynu, nelze od ní něco takového příliš očekávat. Na skutečné nezávislosti Ukrajiny by měly mít životní zájem alespoň (a především) ty členské státy EU, které jsou jí nejblíže. Kromě Polska i Slovensko, Maďarsko a Česká republika. (V tomto směru stojí za to připomenout, že nedávný spor Jiřího Paroubka a Václava Klause o to, kdo za zvuků fanfár podepíše smlouvy s carem Putinem, vyznívá v kontextu geopolitické a energopolitické situace regionu více než trapně.)

Autor je politolog. Působí na IPS FSV UK Praha.