„Špinavá bomba“ – perspektivní zbraň teroristů

V rámci současné "války proti terorismu" je jednou z nejrizikovějších zbraní, které by teroristé mohli reálně použít proti koalici demokratických států, tzv. špinavá bomba (radiologická zbraň). Nejedná se přitom o vědeckou novinku, protože úvahy o jejím využití (byť pod jinými názvy) se objevují již od počátku jaderného věku. Přesto použití radiologických zbraní ze strany teroristů anebo tzv. darebáckých států budí značné obavy, protože by mohlo přinést kvalitativně novou dimenzi ohrožení západní civilizace. Na druhou stranu však někteří odborníci varují před přehnanou panikou a upozorňují na to, že existence reálné hrozby pomocí těchto zbraní nebyla dosud prokázána.

Co je to "špinavá bomba"?

Radiologické zbraně jsou řazeny mezi zbraně hromadného ničení, v jejichž rámci někdy bývají umístěny jako podskupina jaderných zbraní. Přestože název "špinavá bomba" implikuje výbuch, nelze např. tuto zbraň řadit do skupiny výbušných jaderných zbraní. Do ní patří atomové, vodíkové (termonukleární) i neutronové bomby, které využívají jako primárního ničivého momentu vnitrojaderné energie uvolňující se v průběhu jaderných reakcí výbušného rázu při štěpení jader těžkých prvků (uranu, plutonia) nebo spojování jader lehkých prvků (izotopů vodíku, lithia). Tyto bomby při výbuchu vyvolávají ničivou tlakovou vlnu, obrovský žár a v případě pozemního či podzemního výbuchu otřesy půdy, což vše je doprovázeno pronikavou radiací a následným dlouhodobým zamořením a indukovanou radioaktivitou, která vznikla v okolí dopadem neutronů na atomová jádra.

Naproti tomu "špinavá bomba" využívá nálože s konvenční náplní (např. trinitrotoluenem) k rozptýlení radioaktivních materiálů a ve srovnání s předchozími uvedenými bombami je její bezprostřední ničivý účinek zanedbatelný. Její působení (kromě psychologických aspektů) spočívá v zamoření určitého území radioaktivním zářením, přičemž nejčastěji diskutovanými materiály pro tento účel jsou gama-záření produkující Kobalt 60, Cesium 137, Iridium 192 nebo částice alfa vysílající Americium 241 a Plutonium 238. Aby však byly radioaktivní materiály efektivně rozptýleny, nestačí je pouze "omotat na dynamit ukradený z lomu", a to ani pokud by taková nálož explodovala ve vzduchu např. po shozu z malého sportovního letadla či v balóně (rozptyl by byl zanedbatelný a radioaktivní látky by byly relativně snadno detekovány a zneškodněny, na druhou stranu by však i taková akce mohla vyvolat značnou paniku a mít nezanedbatelný psychologický efekt).

Důležité pro výraznější efekt "špinavé bomby" je vytvořit substanci, na jejímž základě by vznikl radioaktivní mrak distribuující záření na širokém prostoru. Vhodný je především aerosol. V období studené války byly při výrobě obdob náplní soudobých "špinavých bomb" využity zředěné roztoky radioaktivních látek s velkým obsahem neaktivních solí, které byly očištěny od neaktivních příměsí a koncentrovaly se, přičemž se oddělovaly jednotlivé skupiny radioaktivních izotopů s určitými radiačními vlastnostmi. Získaných koncentrátů se používalo k přípravě bojových radioaktivních látek. Dalšími produkty používanými k přípravě těchto látek byly umělé radioaktivní izotopy získané v atomovém reaktoru ozářením určitých stálých prvků. Soudobí teroristé se buď snaží tyto materiály získat v již existující podobě (především ze zdrojů nacházejících se na území bývalého Sovětského svazu), anebo se je snaží vyrábět, což platí i pro "darebácké státy". V této souvislosti je třeba zdůraznit, že současní teroristé, připravující či alespoň přepravující radioaktivní materiály v bezpečnostně nevyhovujících podmínkách, jsou na rozdíl od chráněných expertů jaderných velmocí zřejmě vystaveni značnému riziku ozáření. Novou dimenzi tak získává i pojem "sebevražedný terorismus", který se již nemusí vymezovat pouze vzhledem ke konečné fázi teroristického útoku, ale i k jeho dlouhodobé přípravě. Nebezpečí ozáření by byl vystaven i pilot práškovacího letadla, které by rozprašovalo radioaktivní substanci (což je někdy diskutováno jako alternativa ke "špinavé bombě", další alternativou je útok na jadernou elektrárnu či jiné jaderné zařízení).

Jaké jsou účinky "špinavé bomby"?

Účinky "špinavé bomby" závisejí především na druhu, době a intenzitě záření, jakož i na množství použitého materiálu. Dalšími ovlivňujícími faktory jsou hustota obyvatelstva v oblasti nasazení, povětrnostní podmínky během a po výbuchu (déšť, směr a síla větru apod.) či stavební materiály používané v oblasti (některé radioaktivní substance se chemicky spojují s materiály jako beton, sklo či asfalt). Časopis Scientific American v listopadu 2002 uvažoval o následcích explozivního použití Cesia 137 s aktivitou 1,3 x 1014 becquerelů (což je materiál, který by si teroristé mohli obstarat v bývalém SSSR) jihovýchodně od Manhattanu. Katastrofa by byla menší než v případě Černobylu, přesto by území 800 km2 bylo zamořeno více, než připouštějí (byť přísné) normy. Na území zhruba dvaceti ulic by obyvatelé (pokud by nedošlo k dekontaminaci) byli po třicet let vystaveni vysoce zvýšenému riziku rakoviny. Areál asi 15 km2 by musel být podle doporučení Mezinárodní komise radiologické ochrany (International Commision on Radiological Protection) evakuován. Dokonce i kdyby povolené standardy klesly na úroveň užívanou v okolí Černobylu, bylo by stále sto domovních bloků neobyvatelných. Materiální škody by dosahovaly miliard amerických dolarů, přičemž pro dekontaminaci takto velkého území v hustě obydleném městě by neexistoval precedens. Zkušenosti by mohly být čerpány pouze z relativně malých dekontaminací firemních prostor a ze studií prováděných v období studené války o následcích atomové války (případně ze soudobých cvičení armád a jednotek civilní ochrany).

Podle nich by nasazené jednotky musely nejprve odstranit částečky radioaktivního prachu z vnějších ploch a ze štěrbin a trhlin, což by ještě mohlo být provedeno s relativně malými náklady, stejně jako odsávání. Avšak tam, kde by radioaktivita pronikla do porézních materiálů, by se musely vnější plochy opískovat nebo odstranit jiným nákladným způsobem. V mnoha případech by se musel odstranit a zlikvidovat povrch silnic a chodníků stejně jako horní vrstva půdy v parcích a zahradách. Zničena by byla velká část vegetace. S pomocí kyselin a jiných chemikálií by se musely odstranit rez a minerální nánosy, s nimiž by se radioaktivní částice promísily. V reálném zájmu by bylo potřebné přehodnotit směrnice o hodnotách záření, vypracované pro mírovou dobu. Pokud by neměly být vystěhovány celé čtvrti, musely by jejich občané snášet vyšší riziko rakoviny. Vedle těchto přímých účinků záření by mimořádně důležitou roli měly i psychologické efekty použití radiologické bomby - chaos, panika, masový úprk z města provázený zácpami, davová hysterie apod. V případě častějšího či opakovaného použití bomby by pak mohlo dojít k nepředvídaným reakcím obyvatel postižených států či oblastí ve vztahu ke státní reprezentaci a politickému režimu apod..

Kdo má "špinavou bombu"?

Výše zmíněný efekt bomby je samozřejmě vábničkou pro řadu teroristických seskupení, a to především islamistických. Obecně je využití zbraní hromadného ničení preferováno především islamistickými teroristy, případně teroristickými sektami (typu Óm Šinri-kjó) a souvisí s jejich nepříliš selektivním výběrem obětí. Strategie soudobých islamistů počítá s ublížením co největšímu počtu nevěřících a vyvoláním paniky a chaosu potřebných pro usnadnění muslimské expanze. Sektářské pokusy jsou charakteristické především snahou vyvolat "zkázu zkaženého světa". Ultralevicoví či etno-separatističtí teroristé (samozřejmě kromě různých islámských separatistů) jsou možná vybíravější ve volbě konkrétních obětí (to však neznamená, že se nesnižují ke hromadným masakrům civilního obyvatelstva), především však není v zájmu jejich třídního či separovaného a etnicky čistého státu zamoření území, na němž by tento stát existoval. Jednoznačné důkazy o tom, že některá z islamistických teroristických skupin již měla či má "špinavou bombu" připravenou k použití, ale chybějí.

Platí to i pro stále nejnebezpečnější islamistickou síť Al-Kajda, které však začínají v rizikovosti konkurovat i další organizace. V květnu 2002 byl v USA zadržen americký občan José Padilla, který konvertoval k islámu a přijal jméno Abdullah al Muhajir. Měl mít velmi úzké vazby na Al-Kajdu a plánovat útok "špinavou bombou" na americkém území. I podle amerických vyšetřovatelů však nebyl ve fázi, kdy by měl určen konkrétní cíl; byl pouze vyškolen v Pákistánu pro zacházení s výbušninami a zřejmě se pokoušel na území bývalého SSSR obstarat radioaktivní materiály. Plány na "špinavou bombu" byly zajištěny i při několika akcích proti bin Ládinově síti, přičemž zřejmě nejdále v jejím vývoji byly složky v Afghánistánu.

Po americkém upozornění byl v červnu 2003 v Thajsku zadržen místní občan Naron Penanam, který se pokoušel propašovat z Laosu 30 kg Cesia 137 (materiál měl ale zřejmě ruský původ). V témže týdnu byli v Bangkoku zatčeni příslušníci organizace Džamaa Islámíja (bojuje za vytvoření fundamentalistického muslimského státu v jihovýchodní Asii a je odpovědná za teroristické útoky na Bali 12. 10. 2002), která plánovala útoky proti velvyslanectvím a místům navštěvovaným turisty a především proti zasedání summitu Rady pro ekonomickou spolupráci Asie a Tichomoří (ve dnech 20. - 21. 10. 2003 se jej měl zúčastnit i americký prezident George Bush).

Na možné vlastnictví "špinavé bomby" čečenskými teroristy (kteří by ji mohli předat dalším islamistům, i když by ji pravděpodobně primárně využili na útok v Rusku) upozorňují hlavně ruské úřady. Už během první války v Čečensku v roce 1995 byl v moskevském parku objeven kontejner s radioaktivním materiálem Cesium 137, který tam měl údajně zakopat jeden z čečenských polních velitelů Šamil Basajev. Radioaktivita tohoto materiálu však byla nízká a neohrozila lidské zdraví. Obavy, že alespoň některé z řady ztrát a krádeží radioaktivních materiálů na ruském a postsovětském území mají na svědomí Čečenci, však přetrvává. Kromě možnosti použití "špinavých bomb" proti ruským cílům a zmíněnému předání radioaktivních materiálů celosvětovým islamistickým sítím je problematický i případný ilegální obchod s těmito materiály, realizovaný vlivným čečenským (či jiným kavkazským) organizovaným zločinem.

Komponenty k výrobě alespoň minimálně účinné "špinavé bomby" mají některé "darebácké státy", přičemž zdrojem materiálu jsou jaderné reaktory, a to včetně reaktorů v jaderných elektrárnách. Je však sporné, zda by byly ochotny "špinavou bombu" použít či ji předat teroristům, protože by se tím vystavily hrozbě odvety ze strany USA. Každopádně státem, který v poslední době deklaroval vlastnictví "špinavých bomb" a od nějž pochází vysoké riziko jejich použití při případném napadení, je Korejská lidově demokratická republika. Ta navíc disponuje i velmi důležitým prostředkem k zasažení cíle bez riskantního pašování jaderného materiálu, ukrývaní bomby při dopravě a hrozby ozáření pro přepravující - nosiči zbraní hromadného ničení. Jsou jimi různé typy balistických raket včetně Teapodong-1 s doletem až 2 500 km (která byla testována v srpnu 1998) a plánované třístupňové rakety Taepodong-2 s doletem kolem 15 000 km (která budí největší obavy USA).

Jak bojovat proti "špinavé bombě"?

Boj proti "špinavé bombě", použité teroristy či "darebáckými státy", se musí soustředit především na prevenci, protože po případné explozi dojde k výše uvedeným negativním účinkům vyžadujícím nasazení značného a nákladného počtu jednotek a techniky pro dekontaminaci. Pro případ útoku je však třeba vycvičit příslušné armádní i civilní složky a obyvatele alespoň v základních rysech připravit na žádoucí chování. Mimořádně důležité je zabránit panice, která může mít za určitých okolností tragičtější dopady než účinky bomby samotné.

Preventivní mezinárodní politika proti použití "špinavé bomby" je soustředěna hlavně do politiky proti proliferaci a boje proti terorismu. Zřejmě stále nejpodstatnějším úkolem je zabezpečit sklady jaderného a radioaktivního materiálu v postsovětském prostoru a snažit se vypátrat, kam směřoval materiál z dosavadních krádeží. Část materiálů vhodných pro výrobu "špinavé bomby" je však k dispozici v řadě běžných průmyslových či lékařských zařízení či na skládkách (např. kobalt) v západním světě, což představuje výzvu pro jejich důkladný monitoring a likvidaci. Politika proti zneužití materiálů z jaderných programů "darebáckých států" musí být dostatečně efektivní, přičemž je třeba se vyvarovat nepřipravených akcí vedoucích ke zkratovitým reakcím těchto států pod vlivem tlaku, který nebude dostatečně rychlý a účinný, aby případnému použití zbraní zabránil.

Literatura

Cirincione, J., Wolfstahl, J. B., Rajkumar, M. (2002): Deadly Arsenals. Carnegie Endowment for International Peace.

Davis, L. E., LaTourrete, T., Mosher, D. E., Davis, L. M., Howell, D. R. (2003): Individual Preparedness and Response to Chemical, Radiological, Nuclear, and Biologigal Terrorist Attacs. RAND.

Geiger, G. (2003): Die "schmutzige" Bombe. Radioaktives Material als Terrorwaffe. SWP Aktuel, Juli, s. 1-8.

Kelly, H. C., Levi, M. A. (2003): Nuklear Terrorismus. Schmutzige Bombe als Terrorwaffe. Spektrum der Wissenschaft, s. 28.

Soudobá vojenská technika (1961)

Zpravodajství České tiskové kanceláře.

Centrum strategických studií se zabývá výzkumem, analýzou a šířením informací a odbornou debatou v oblasti bezpečnosti, prevence a řešení konfliktů s ohledem na Českou republiku a její postavení v Evropě a ve světě. Každý měsíc zpracovává analýzu exkluzivně pro Revue Politika.