Špidlova virtuální realita

To, jak dopadne hodnocení plnění Lisabonské strategie, bylo jasné už v době, kdy José Manuel Barroso sestavoval svůj tým. Nikdo (dokonce už ani bruselští úředníci) nepochyboval o tom, že se Evropská unie USA a Japonsku hospodářsky spíše vzdaluje. V situaci, kdy se řada členských států potýká s neblahým hospodářským vývojem, vysokou nezaměstnaností a neudržitelností „sociálního modelu", musel nový předseda sestavit Komisi, která ve druhé polovině desetiletky bude schopna alespoň částečně nastartovat hospodářský růst. Základem pro takový vývoj byl výběr schopných a ve všech směrech silných osobností na klíčové posty a portfolia jako sociální věci nechat těm nevýrazným. Možná proto si José Barroso vybral Čecha Vladimíra Špidlu. Původně nominovaný Pavel Telička (jazykově vybavený a znalý poměrů v EU) by byl jako komisař pro otázky zaměstnanosti a sociálních věcí „nebezpečný" (tj. smysluplně aktivní). Avšak konečná nominace komisaře z ČR se stala pro příštích pět let zárukou trvání všestranné omezenosti sociální politiky EU. Sociální agenda 2005-2010, která byla Vladimírem Špidlou slavnostně představena na počátku letošního roku, je toho důkazem.

Na Špidlovu obhajobu je nutné dodat, že sociální politika EU byla z hlediska vývoje evropské integrace ve své podstatě vždy jen přehledem tu kratších, tu rozsáhlejších slohových cvičení Evropské komise. Rétorickými obraty se v rámci sociální agendy Společenství skutečně nikdy nešetřilo. To, co se v EU nazývá „sociální politikou", se rozhodně rozchází s významem tohoto pojmu na národní úrovni. Něco však přece jen vytvořeno bylo - Evropský sociální fond. Stejně jako ostatní komunitární fondy a programy naplňuje i ESF životní předpoklady nadnárodních institucí: 1) Komise hospodaří s velkými finančními prostředky, které jsou důležité pro národní státy; 2) bruselská byrokracie s nimi může do jisté míry ovlivňovat vývoj v členských zemích; 3) „peníze z Komise" jsou i výborným prostředkem pro zvýšení popularity EU na veřejnosti. Málokdo si ale uvědomuje, že EU žádné skutečně vlastní prostředky nemá; vždy se jedná přímo či nepřímo o prostředky členských zemí.

Sociální program pro léta 2005-2010 posunul stylistickou obratnost Komise na další, vyšší úroveň. Komisař pro zaměstnanost a sociální věci představil natolik prázdný a bezzubý dokument, že Barrosovo liberálně-reformní srdce zaplesalo a levá část spektra Evropského parlamentu jen posílila svůj hněv na současnou Evropskou komisi, která klade primární důraz na růst, deregulaci a flexibilitu evropského hospodářství. Hledat v dokumentu cokoli konkrétního - přesné vytyčení cílů a definování konkrétních nástrojů a metod k jejich dosažení - je skutečně marným úsilím. Špidla se však neopomněl zmínit o „významném pokroku v letech 2000-2004 v oblasti sociální politiky a zaměstnanosti". Hovoří o důležitosti podpory evropské konkurenceschopnosti a přichází s ideou „severského sociálního modelu aplikovaného v celé EU". Vladimíru Špidlovi zřejmě ještě poradci nepřeložili, že už ani severské státy nemají na své „modely" peníze. Nebo snad komisař ví o nějakých tajných zdrojích ropy, železné rudy či dřeva, jejichž těžba by mu umožnila jeho ideu o evropském welfare state financovat?

Špidla však pokračuje. V jednom z rozhovorů o řešení problematiky stárnutí populace komisař připomíná situaci po druhé světové válce. Tehdy by podle něj (vzhledem k miliónovým ztrátám na lidských životech) nedošlo k rychlé obnově Německa nebýt přistěhovalců a pracovníků z jiných zemí. Komisař přímo tvrdí, že „ekonomický růst by nebyl možný bez přijímání imigrantů". Záměrně přitom opomíjí otázku nízké porodnosti, která je v současnosti problémem ve všech členských zemích EU. Špidlův kabinet o ní právě připravuje speciální zprávu a první signály naznačují, že se máme nač těšit.

Na jiném místě rozhovoru komisař uvádí, že nejzásadnějšími veličinami pro konkurenceschopnost jsou v dlouhodobém horizontu „talent a představivost". Zřejmě tím míní již několikrát deklarovanou podporu „dobrému a flexibilnímu vzdělávacímu systému v Evropě". Zcela přitom zapomíná na to, že vzdělávací systém má každá jedna členská země a neexistuje jediný důvod k tomu, aby tomu bylo jinak.

Zlatým hřebem je pak Špidlova představa, že Unie by měla importovat severský systém, kde ženy mají stejnou úroveň vzdělání jako muži. Na základě svého přesvědčení o přetrvávající diskriminaci žen komisař (symbolicky u příležitosti oslav MDŽ) založil Evropský institut pro rovnost pohlaví, který bude s 52,5 miliony € na kontě bojovat se sexuální diskriminací.

Zdá se, že lze už nyní předvídat, jaký odkaz komisař Špidla v EU zanechá. Vágnost Sociální agendy nahrává tomu, aby Evropská unie v roce 2010 oplývala nově vytvořenými institucemi pro boj s čímkoliv, aby Komise zaměstnávala nové úředníky a aby zcela zbytečně znehodnotila desítky tun papíru. Závěrečné hodnocení sociální pětiletky pak nejspíš vyzní v duchu „významných pokroků". A Lisabonská strategie se nehne z místa.