Spalující vášně Tomáše Mazáče

Vzpomínku na Tomáše Mazáče jsem chtěl do Kontextů napsat už před třemi lety, hned po jeho náhlém úmrtí. Tehdy jsem to nedokázal. Nevymlouvám se na čas, kterého není nikdy dost, i když to taky hrálo roli. Podstatnější bylo, že jsem nevěděl jak. Tomášova komplikovaná osobnost se v mé mysli vzpírala přiměřenému nekrologu, který by byl současně důstojný i vnitřně poctivý. Když jsem si ale přečetl záslužný soubor vzpomínek jeho přátel a kolegů připravený pro toto číslo Kateřinou Szczepanikovou, viděl jsem v tom znamení, že už je čas. Řeklo by se vznešeně, čas splatit Tomášovi dluh. Jenže s těmi dluhy to bylo u Tomáše vždy složité… Zdálo by se, že on ty svoje mnohdy neplatil. Svým způsobem je ale platil všechny. Tvrdě, bolestně, a přece bez šance na pozemské vyrovnání.

Tomáš byl můj kamarád. Poznali jsme se během studií, měli společné zájmy – literaturu, umění, kulturu, věnovali jsme se bibliofiliím a spojovala nás víra. Jezdil jsem s ním občas za jeho maminkou do Hulína, prožíval s ním radost z jeho rozrůstající se rodiny a stal se kmotrem jeho syna. Nějakou dobu jsme sdíleli  jednu kancelář (v brněnské Lidové demokracii) a byli spolu v redakci Proglasu (působil u nás v roce 1990). Znal jsem ho dlouho a dobře. Ale postupně se naše setkání proměňovala a řídla. Už nešlo o společné zájmy, ale více o jeho záchranu. Těžko se mi dívalo na to, jak Tomáš postupně rozbíjel všechno, na čem mu opravdu záleželo a co bylo cenné. Jenomže zachránit jeho svět a jeho rodinu se nikomu z nás, kteří jsme k němu měli blízko, nepodařilo a ani podařit nemohlo. A pak už jsem jen občas viděl předčasně zestárlého Tomáše, nemocného a nalomeného. Přišel za mnou někdy na univerzitu nebo jinam, jednou odhodlán pracovat, léčit se, tvořit, jindy jen pro půjčku, o níž jsme oba věděli, že zůstane darem. Naposledy jsem Tomáše potkal v medlánecké restauraci Smaltovna pár dní před jeho smrtí. Seděli jsme tam s Františkem Mik­šem, tedy stará redakce Proglasu se mohla zase setkat. Shodou okolností nebo řízením Božím se ale nějak stalo, že jsme spolu nemohli mluvit. Odcházeli jsme narychlo, Tomáš si zrovna cosi objednával, nepřikládali jsme tomu žádnou váhu… no prostě vás nenapadne, a ani nemůže, že je to naposledy. Kruh našich setkávání a míjení se uzavřel. Vlastně neuzavřel, zůstal jaksi nedokončený… Ale to bylo pro Tomáše přece příznačné. (…)