Solidarita, jedno z nejpolštějších slov

Když v Polsku mluvíme o solidaritě, nemůžeme to nevztahovat k „Solidaritě" psané s velkým „S", ke společenskému hnutí za nezávislost osmdesátých let 20. století. A právě tehdy, kdy vznikala „Solidarita", se znovu a trochu jinak než dosud začalo mluvit o „solidaritě", která se stala jedním ze základních pojmů v polském politickém jazyce.

„Slovo solidarita v sobě soustředí naše neklidem naplněné naděje, podněcuje ke statečnosti a k myšlení, spojuje lidi, kteří ještě včera stáli daleko od sebe. Dějiny vymýšlejí slova, a ta pak zase mohou utvářet dějiny. Slovo solidarita se dnes přidalo k jiným, těm nejpolštějším, aby našim dnům dalo novou podobu,"¹ řekl 19. října 1980 během mše na krakovském hradě Wawel kněz Józef Tischner. A jmenoval ona jiná slova: svoboda, nezávislost, lidská důstojnost, která - podle něj - patřila do skupiny „nejpolštějších slov". Polská politická sémantika skutečně krystalizuje kolem těchto pojmů, ačkoliv by bylo možné přidat i jiné, včetně těch negativních, které mluví o zradě, jako třeba Targowica.² Tyto pojmy se samozřejmě vyskytují také jinde, v jiných národních kulturách. Sotva bychom si je mohli uzurpovat pro sebe. Vedlejší významy, specifický kontext a specifická, polská geneze těchto pojmů, k níž patří také dějiny sporů o ně, jsou však příznačně polské. Takovéto pojmy - což víme nejen od polského filosofa a kněze Józefa Tischnera, ale také od Reinharda Kosellecka a Quentina Skinnera - klíčí v dějinách a utvářejí je. Také pojem solidarity v určitém období vyvstal jako pojem klíčový, který nejen pomáhá realitu pochopit, ale také ji měnit. Jméno, jež dostal odborový svaz, od samého počátku přesahující odborářské vymezení, nebylo náhodné.

Jak známo, slovo solidarita pochází z latinského „solide", což označovalo to, co je stálé, solidní. „Obligatio in solidum" znamenalo vzájemné ručení za dluhy, ručení komunity za jednotlivce a jednotlivce za komunitu.³ V dnešní době je však tento pojem nejčastěji spojován s revoluční, levicovou tradicí a ztotožňován s heslem francouzské revoluce - heslem bratrství. Jak píše známý levicový německý intelektuál: „Solidarita je hluboce moderním pojmem. Je úzce spojena s právním pojetím rovnosti a s politickým pojetím demokracie. Zrodila ji francouzská revoluce."⁴ Pojem solidarity pak pronikl do filozofie a sociologie: „V politickém kontextu se pojem solidarita vyskytl počátkem 19. století, spolu s pojmem bratrství, obecně rozšířeným pod vlivem francouzské revoluce, a postupně jej stále častěji nahrazoval. Souběžně začal plnit roli terminus technicus v nově vznikající sociologii, kde od Augusta Comta a (později) Emila Durkheima označoval „pojivo" ve společnosti, to, co ji sjednocuje. Z jazyka politiky a sociologie jej pak autoři jako Max Scheler a Henri Bergson převzali do filozofie morálky. Pojem se dostal do souvislosti (dosud do značné míry nevyjasněné) s dalšími pojmy, jako sympatie, filantropie, přejícnost, smysl pro komunitu či loajalita."⁵

Bratrství všech lidí se brzy přerodilo ve výzvu k solidaritě diskriminovaných a utlačovaných proti „kapitalistům". Solidarita dělníků měla být solidaritou nad státní a národní příslušností - spojovat se měli „proletáři" všech zemí. Reálný socialismus měl proletářům přinést svobodu a odvolával se na jejich solidaritu - i solidaritu „bratrských národů", zvlášť pokud bylo třeba potlačit jejich úsilí o nezávislost jako v Československu roku 1968.

Solidarita byla podle doktríny marxismu-leninismu solidaritou třídní, solidaritou proletariátu v boji s kapitalistickým vykořisťováním. V praxi reálného socialismu byla, jak si pamatujeme, součástí imperiální ideologie a útlaku. Ale idea solidarity „pracujících", jimiž byli koneckonců všichni - krom vyšších stranických funkcionářů a nomenklatury - se obrátila proti „reálně existujícímu socialismu".

Polská „Solidarita" také měla být solidaritou „pracujících", navazovala tedy na významy spojované obvykle s revoluční a levicovou tradicí. Tenkrát jsme všichni byli „pracující", včetně „pracující inteligence", a „parazitní třídy" jako podnikatelé byly zlikvidovány.

Polská revoluční a povstalecká tradice se však „třídní solidaritou" nevyčerpává. V 19. století mělo velký význam přesvědčení o solidaritě národů bojujících za svobodu. Jak víme, Poláci se účastnili povstání a revolucí v jiných zemích. Stačí připomenout roli Tadeusze Kościuszka v americké válce za nezávislost, Józefa Bema v uherském povstání 1848 či Ludwika Mierosławského v bádenském povstání roku 1849. V prvé řadě to byla solidarita národa v boji za svobodu.

V kontextu reálného socialismu získávala idea solidarity „pracujících" ještě další význam. V roztříštěné, atomizované společnosti, v níž si lidé navzájem nedůvěřovali, byla solidarita podmínkou společného jednání, obnovení důstojnosti, „svébytnosti". Byla také podmínkou znovuustavení politična. Do té doby byla politika něčím, co se odehrávalo v uzavřených, zraku obyčejných lidí ukrytých, hrůzostrašných budovách, popřípadě kdesi daleko v moskevské centrále. Občanům zbývala inscenovaná shromáždění, povinné manifestace a prvomájové průvody. Většina Poláků, kteří se socializovali v Polské lidové republice, vnímala politiku jako věc nebezpečnou, podezřelou a zcela zbytečnou. Skutečná politická činnost byla nemožná, dokonce i nesmělé pokusy o ni byly spojeny s hrozbou represí.

Obnovování politické dimenze

Obnovování politična začalo solidaritou hrstky osob s oběťmi represí. „Solidarita - jak psal správně Zbigniew Stawrowski - je nejen opakem totalitarismu, ale také jeho porážkou."⁶ Počátek hnutí Solidarita byl spojen s potřebou zastat se jiných, vyrůstal z pocitu, že je nelze nechat sobě samým. Tato solidarita vyplývala z lidského, humanitárního impulsu. Podnětem ke vzniku Studentských výborů Solidarity, kdy slovo solidarita bylo poprvé použito v názvu opoziční organizace, byla smrt krakovského studenta Stanisława Pyjase. Pak byla organizována pomoc dělníkům v Radomi a v Ursusu, kteří byli stíháni po stávkách roku 1976. Také v létě 1980 se události daly do pohybu díky projevům solidarity s odborářskou aktivistkou Annou Walentynowicz, propuštěnou z gdaňských loděnic. Hned však bylo zřejmé, že jde o něco víc: o solidaritu Poláků coby občanů proti utlačovatelské moci a o pocit zodpovědnosti za celek, za zemi. Překonání strachu a nedůvěry bylo podmínkou pro obnovení svobody.

Zbigniew Stawrowski ve svém eseji zdůrazňuje, že antitotalitní charakter solidarity se projevil nejen v pomoci potřebným, ale také - což podle něj bylo ještě důležitější - v pocitu spoluzodpovědnosti za obecné dobro, v tom, že se lidé spojovali, s „hlubokým pocitem sounáležitosti" se „soustředili na vlastní oblast zodpovědnosti". Takto chápaná solidarita byla antitotalitní, protože obnovovala smysl pro občanství a umožňovala důstojnou a smysluplnou práci. Přičemž práce byla tehdy dalším klíčovým pojmem: „Naše dnešní pojetí ideje solidarity se mimořádně pojí s realitou práce (...) Práce je osou solidarity," psal Tischner a přirovnával práci k dialogu, k rozhovoru.⁷ Aby práce mohla spojovat lidi, musela mít smysl a postrádat prvek vykořisťování: „Skutečná práce je práce, která skutečně slouží životu, a také vyrůstá z dorozumění." A dále: „Lidé, mají-li pracovat a spolupracovat, musí vůči sobě jaksi ,být v pravdě'; nikdo nemůže svému bližnímu lhát prací. Protože práce by pak byla jako žvástavá řeč. Lží v práci je vykořisťování."⁸

Toto spojení práce, chápané jako rozhovor, se solidaritou evokuje durkheimovské rozlišení na solidaritu mechanickou, založenou na podobnosti, a solidaritu organickou, která se rodí mezi těmi, kteří společně pracují, a každý má přitom svou roli. Durkheim přitom byl toho názoru, že nelze oddělit solidaritu a morálku: „Morálka je to všechno, co je zdrojem solidarity, všechno, co člověka nutí počítat s ostatními a řídit se ve svém jednání jinými pohnutkami než egoismem. Morálka je tím stálejší, čím více těchto vazeb je a čím jsou silnější."⁹ Práce ve své dialogické formě měla být sama o sobě zdrojem solidarity a sociální etiky. Tischner, podobně jako Durkheim, poukazoval na to, že práce plodí solidaritu jen tehdy, pokud dělba práce není vynucená, pokud jsou vykonávané činnosti vnímány jako smysluplné a pokud spolu lidé skutečně komunikují.

Pojem solidarita měl však nejen etický, ale také politický rozměr. V hnutí Solidarita se odrazily ideje občanské samosprávy a vědomí důstojnosti osoby, která má nejen nenarušitelná práva ve svém soukromém životě, ale také právo podílet se na společném utváření osudu své země. Solidarita Poláků neměla spočívat jen ve společné práci, ale také umožňovat samosprávu a nezávislost Polska. Samospráva a nezávislost figurovaly vedle solidarity, a dodávaly jí tak další významy.

Vidíme tedy, že polské pojetí solidarity navazovalo víceméně vědomě na dávné významy, které nalézáme v prvopočátcích politiky - v dobách, kdy Řekové odhalovali „politično". Politikou se mohli zabývat pouze lidé z podstaty rovní a svobodní, lidé spojení občanským „přátelstvím", pocitem solidarity. Její podmínkou je vědomí sounáležitosti mezi těmi, kteří na sobě závisejí a mohou svých cílů dosahovat pouze společným jednáním. S takovou solidaritou počítala ve své republikánské veřejné filozofii také Rzeczpospolita před trojím dělením ve 2. polovině 18. století.

Jiným, plně uvědomovaným zdrojem pojmu solidarita bylo v 80. letech 20. století křesťanství. Není náhoda, že impulsem ke změně byla první pouť Jana Pavla II. „Nejhlubší solidaritou je solidarita svědomí,"¹⁰ tvrdil Józef Tischner a odvolával se ve svých textech a kázáních na evangelium. „Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Co znamená být solidární? Znamená to nést břemeno druhého člověka. (...) Solidarita promlouvá, volá, křičí, přináší oběti. Pak se břemeno bližního často stává větší než břemeno vlastní. Tak Kristův učedník naplňuje Jeho právo."¹¹

Totéž připomínal Jan Pavel II. v kázání předneseném během mše svaté pro pracující v Gdańsku 12. června 1987: „Berte na sebe břemena jedni druhých. Tato stručná apoštolova věta je inspirací pro solidaritu mezi lidmi a ve společnosti. Solidarita znamená jeden i druhý, a pokud břemeno, pak břemeno nesené společně, ve společenství. Takže nikdy jeden proti druhému, jedni proti druhým. A nikdy člověk osamocený se svým břemenem. Bez pomoci ostatních. Boj nemůže být silnější než solidarita. Program boje nemůže stát nad programem solidarity. Jinak rostou břemena příliš tíživá. A jejich tíha se rozkládá nerovnoměrně." V encyklice „Sollicitudo rei socialis" z roku 1987 připomínal Jan Pavel II., že „solidarita je nepochybně ctnost křesťanská". Dodával však, že křesťanská solidarita překračuje praktikování lidské solidarity: „Ve světle víry tíhne solidarita k tomu, aby překročila sebe sama a získala specificky křesťanské rysy plného obdarování, odpuštění a smíření. Potom už bližní není jen lidská bytost se svými právy a se svou základní rovností vůči všem, ale stává se živým obrazem Boha Otce."

V pojetí solidarity osmdesátých let se tedy spojovaly tři tradice - republikánská tradice občanské rovnosti a svébytnosti, křesťanská tradice lásky k bližnímu a nezcizitelné lidské důstojnosti a tradice boje vykořisťovaných pracujících lidí a boje nesvobodného národa. Prolínaly se také tři roviny - metafyzická lidská solidarita v perspektivě víry, humanitární solidarita s jinými lidmi a politická solidarita společenství.

V kázání 26. srpna 1984, posledním před tragickou smrtí z rukou státní bezpečnosti, říkal kněz Jerzy Popiełuszko: „Solidarita zrozená v srpnu 1980 je nejen odborovým svazem s tímto názvem, ale tíhnutím celého národa k pravdě, spravedlnosti a svobodě. Potvrzením, že to byla solidarita národa, je také skutečnost, že výjimečný stav byl zaveden proti celému národu, nejen proti odborovému svazu."

Tato solidarita - která získala povstalecký charakter - trvala také poté, co generál Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav; už nestačilo „dělat si svoje", bylo potřeba pustit se také do „nesvé" konspirace. Dnes samozřejmě víme, že celý ten příběh měl ještě jinou, temnou stránku, že „Solidaritu" infiltrovala státní bezpečnost. To však nijak neoslabuje skutečnost, že mnozí se tehdy chovali mimořádně statečně.

Pojem solidarita tehdy osciloval mezi soudržností a bojem, výzvou ke smíření a vědomím nutnosti zvítězit nad zlem. Vždy však obsahoval také agonální prvek. Zdůrazňovalo se, že Solidarita nepotřebuje nepřítele. V tomto smyslu byla „Solidarita" antischmittovská, ba dokonce, jak tvrdí Zbigniew Stawrowski, apolitická.¹² Komunismus spíše ignorovala, než aby s ním bojovala. Tischner mluvil o hnutí Solidarita jako o lese, který bojuje tím, že roste. A Jan Pavel II. ve výše citovaném kázání zdůrazňoval, že „Solidarita musí předcházet boji".

Ovšem solidarita, skrze níž se vracelo politično, znamenala boj. Ani Jan Pavel II. se tomu nemohl vyhnout: „Dodávám: solidarita také vyvolává boj. Ale nikdy to není boj proti druhému. Boj, který člověka považuje za soupeře a nepřítele a usiluje o jeho zničení. Je to boj o člověka, o jeho práva, o jeho opravdový pokrok."

Jenomže v tomto světě, v politické rovině, bývá takový boj velmi často bojem proti jiným, v daném případě proti těm, kteří ona práva porušovali a jednali ve prospěch „falešného pokroku". Záhy vyšlo najevo, že politično je nejen společným solidárním jednáním „pro", ale také jednáním „proti" něčemu a někomu, které může být vítězné pouze tehdy, staví-li na solidaritě v boji. Po roce 1989 převážila touha po pochopení, posílená odvoláním na křesťanské významy solidarity, nad agonálním prvkem - bojem o spravedlnost proti těm, kteří ji pošlapali, a také potřebou tuto spravedlnost vyměřit.

Co z toho zbylo?

Je pro solidaritu místo také v dnešním světě? Jak se projevuje? Říká se, že žijeme v „tekuté modernitě" (Z. Bauman), v době radikalizované individualizace. Všechny mezilidské vztahy mají význam tehdy, pokud je vědomě navazujeme, ovšem dnes je udržujeme jen tak dlouho, jak dlouho nám na nich záleží. Lidé se prý stali kočovníky, kteří nikde nepostojí.

Podobné teorie zapomínají na to, že v „rozvinutých" společnostech jsou mladí lidé stále více závislí na rodičích a že přibývá starších osob se sníženou způsobilostí odkázaných na pomoc jiných. Proto je také odevšad slyšet nářek na nedostatek solidarity. Avšak pokrokoví intelektuálové dál pracují na dekonstrukci kolektivní identity, ať se projeví kdekoliv, zvlášť identity národní, a v budoucnosti počítají s globální demokracií a globální solidaritou. Vystačí však pouhé morální výzvy a občasné militární a humanitární zásahy mezinárodního společenství? V globálním měřítku se solidarita projevuje ad hoc humanitárními akcemi, ale zřídkakdy vede k jednání, které by odstraňovalo příčiny negativních jevů.

Současné evropanství, oficiální ideologie EU, stále silněji odmítá národní stát a národní vazby. Národy se mají proměnit v etnické skupiny, v rámci širšího evropského společenství. Přičemž právě ony dosud byly zárukou solidarity, která přesahovala solidaritu rodiny. Teď se má národní solidarita projevovat jen během sportovních klání, aby běžnou politiku obohatila špetkou emocí a alespoň na chvíli něčím nahradila „pojivo" skutečné solidarity.

Co tedy může být zdrojem solidarity ve společnostech vystavených globalizaci, evropeizaci a „symbolickému násilí"? Určitě jím není dělba práce, o níž psal Durkheim. Jeho víra v korporativismus je dnes už anachronická, protože pořád méně lidí má stabilní, jasně určenou profesní dráhu. Zbývají výzvy k evropské solidaritě. Do doby finanční krize se věřilo, že se splní, a měly to dokládat proudy dotací. Dnes je však čím dál víc zřejmé, že vyhrávají národní zájmy silných - a narůstají národní emoce slabých, především ty negativní, například rostoucí germanofobie v zemích jižní Evropy.

Zvlášť zkoušeny byly společnosti „nové Evropy" po roce 1989, kdy se utvářel periferní kapitalismus. Dominance neoliberalismu po roce 1989 vedla k závěru, že myšlenka solidarity raných 80. let je minulostí.¹³ V centru pozornosti už nebyla práce, ale podnikavost a kapitál, především zahraniční, který měl zaručit pracovní místa. Deficit solidarity se projevil především ve slabosti organizované, „institucionalizované" solidarity. Odborových svazů je málo, postupně jsou demontovány instituce sociálního státu, který v zemích „jádra Evropy", například v Německu, stále ještě dokáže nahradit funkci rodiny a lokálních společenství.¹⁴ V procesu rozvoje občanské společnosti se sice objevily nové organizace, ty však nejsou schopny sociální funkci státu a rodiny zastoupit. Reformy důchodového systému vedou k oslabení mezigenerační solidarity.

V Polsku, kdysi zemi Solidarity, vznikla nesolidární společnost, v níž se k „úspěchu", skloňovanému ve všech pádech, často tíhne „přes mrtvoly", bez ohledu na jiné. Také politické solidarity je málo. Po roce 1989 velmi rychle vyprchala i solidarita někdejších aktivistů a členů Solidarity. Solidarita se měla stát solidaritou s reformátory z Polské sjednocené dělnické strany, s nimiž byl uzavřen pakt, a přestala být solidaritou „pracujících". Solidaritu mezi sebou naopak projevily postkomunistické kruhy, včetně funkcionářů komunistických tajných služeb, které si vytvořily neformální vlivové a podpůrné sítě. V Polsku máme rozpolcenou společnost - na jedné straně stoupenci vlády, na straně druhé „konfederace svobodných Poláků". Oba tábory jsou různorodé, ale nejdůležitější je toto základní rozštěpení. A v jejich sporu jde opět o solidaritu. O to, zda Polsko má být státem pro všechny, v němž existuje pocit zodpovědnosti za rovnoměrný rozvoj celé země, za rovnoměrné rozložení práv a povinností, v němž budou zachovány generační a národní vazby, o to, zda Polsko má být svobodnou republikou solidárních občanů, anebo pouze periferní zónou Evropy, kterou řídí nadnárodní elity a kde platí jen právo zisku a právo silnějšího.

Poznámky

1. Józef Tischner, Etyka solidarności, Krakov 2005, s. 11-12.

2. Targowica - pojem používaný v polštině jako synonymum zrady, politické krátkozrakosti a licoměrnosti - se vztahuje k situaci, kdy je ve jménu správných, demokratických principů ničena státnost. Targowica (targowická konfederace, targowické spiknutí) byla aktem podepsaným roku 1792 částí polské šlechty na protest proti Ústavě 3. května (1791), která v duchu osvícenského absolutismu posilovala moc panovníka na úkor svobod a demokratických práv šlechtického stavu a rušila čtyřsetletou polsko-litevskou unii. Dávné šlechtické právo postavit se panovníkovi se v případě Targowice spojilo s přijetím podpory ruské carevny Kateřiny II., což umožnilo útok ruských vojsk na Rzeczpospolitou (pozn. překl.).

3. Viz heslo Solidarität, in: Historisches Wörterbuch der Philosophie herausgegeben von Joachim Ritter, Karlfried Gründer und Gottfried Gabriel, sv. 9, Basel 1995.

4. Hauke Brunkhorst, Solidarität. Von der Bürgerfreundschaft zur globalen Rechtsgenossenschaft, Frankfurt am Main 2002, s. 9.

5. Kurt Bayertz, Begriff und Problem der Solidarität, in: Kurt Bayertz (ed.), Solidarität. Begriff und Problem, Frankfurt 1998, s. 11-53, citát s. 11.

6. Zbigniew Stawrowski, Solidarność znaczy więź, Krakov 2010, s. 92.

7. Józef Tischner, Etyka solidarności, op. cit., s. 25.

8. Tamtéž, s. 29.

9. Émile Durkheim, O podziale pracy społecznej, Warszawa 1999, s. 501.

10. Józef Tischner, Etyka solidarności, op. cit., s. 14.

11. Tamtéž, s. 12-13.

12. Viz Zbigniew Stawrowski, Solidarność znaczy więź, op. cit., s. 102-119.

13. Viz Charles Taylor, Einige Überlegungen zur Idee der Solidarität, in: Charles Taylor, Wieviel Gemeinschaft braucht die Demokratie?, Frankfurt am Main 2001, s. 51-63.

14. Karl Otto Hondrich, Claudia Koch-Arzberger, Solidarität in der modernen Gesellschaft, Frankfurt am Main 1992, s. 30-79.

Autor je sociolog a filozof. V letech 1976-1991 přednášel teoretickou sociologii a filozofii společnosti na Varšavské universitě. Od roku 1995 je profesorem University v Brémách, od roku 2001 také profesorem varšavské University Kardinála Stefana Wyszyńského. Mezi jeho nejdůležitější publikace patří „Rozumienie ludzkiego zachowania: rozważania o filozoficznych podstawach nauk humanistycznych i społecznych" (1986), „Upadek idei postępu" (1991 a 2009), „Postmodernistyczne rozterki kultury" (1996), „Demokracja peryferii" (2003 a 2004), „Drzemka rozsądnych" (2006), „Zmiana klimatu" (2006), „Już nie przeszkadza" (2010), „Większego cudu nie będzie" (2011) a „Zwycięzca po przejściach" (2012).

Přeložila Lucie Szymanowská.

Text byl publikován coby reakce na článek Dana Drápala v rámci projektu podpořeného Česko-polským fórem. Přečtěte si i další příspěvky k tématu Politika, společnost a hodnoty v české a polské perspektivě.