Snící Evropa v probuzeném světě

Dnešní svět je značně odlišný od světa, který existoval před třiceti lety. Určujícím rysem tehdejšího obrazu byl kontrast mezi téměř univerzální prosperitou prvního světa, ekonomickou stagnací a fádní totalitou druhého světa a zdánlivě bezvýchodnou situací světa třetího. Dnes je toto znepokojivé, nicméně poměrně jednoduché trojčlenné rozdělení vystřídáno obrazem mnohem složitějším. Jeho nejnápadnějším rysem je fakt, že v každé ze tří dřívějších kategorií se začínají rýsovat noví vítězové a noví poražení. Čína a Indie, původně beznadějné případy v rámci kategorie třetího světa, se staly ekonomicky dynamickými, probuzenými obry, kteří vystupují na mezinárodní scéně se stále rostoucí mírou asertivity, zatímco ostatní lokality bývalého třetího světa se stávají spíše čtvrtým světem propadajícím se stále hlouběji do conradovské temnoty, jež se zdá být nevyčerpatelným semeništěm krveprolití a terorismu. Rozzářená světla Prahy, Budapešti a Varšavy signalizují znovuzrozenou Východní Evropu, zatímco Bělorusko a Ukrajina bojují o přežití a někde napůl cesty mezi nimi se potácí Rusko. Dokonce i v rámci prvního světa nyní stále častěji slýcháme o atlantickém předělu a o narůstajícím pocitu, že Amerika a Evropa mají méně společného mezi sebou než s jinými částmi světa. Zorientovat se v tomto komplikovaném světě a odpovědět na otázku, jakou cestou se dál ubírat, je hlavním intelektuálním úkolem dnešní doby, jehož řešení by mělo poskytnout metriku pro politické analýzy a posuzování všech mezinárodních trendů.

Anglosaská, kontinentální a japonská cesta

Jeden z nejzajímavějších analytických problémů představuje divergence cest, po nichž se ubírají rozvinuté země prvního světa, a rozdíly v míře jejich úspěšnosti. Někdy se v této souvislosti hovoří o rozdílech mezi Evropou, Amerikou a Japonskem, mnohem užitečnějším se však zdá být dělení na Japonsko, kontinentální Evropu a země, které se někdy označují jako „anglosaské" ekonomiky či - ve vzrůstající míře - jako anglosféra. Na počátku 70. let dvacátého století se zdálo, že všechny tyto tři oblasti čelí zhruba stejnému souboru problémů. Především to byla stagnace modifikovaného tržního hospodářství vymezeného vysokou mírou regulace, vysokými mezními daňovými sazbami, vysokým procentem HDP spotřebovávaného veřejným sektorem a vysokými mzdami, jež společně se zakonzervovanými nepružnými průmyslovými strukturami odrážely silné postavení odborů. Dalším problémem byla klesající porodnost, která dávala příslib, že v budoucnu nastanou vážné problémy v oblasti důchodových programů. Konečně docházelo také k oslabování tradičních zdrojů sociální soudržnosti, obzvláště náboženství, vlasteneckého diskursu v oblasti vzdělávání a masmédií a (v některých zemích) etnické homogenity.

Od konce druhé světové války až do počátku 70. let dvacátého století se všechny tři sektory rozvinutého světa těšily všeobecné hospodářské expanzi. Stimulovány především poválečnou obnovou, kontinentální Evropa a Japonsko fakticky prodělávaly ještě rychlejší hospodářský růst a vývoj než anglicky hovořící země. Avšak s tím, jak stále větší část třetího světa začínala přecházet k agresivním průmyslovým strategiím orientovaným na vývoz, dřívější poklidná idyla založená na propojení vládního protekcionismu a přenášení břemene mzdového růstu na spotřebitele se začala rozpadat.

Země anglosféry v čele se Spojenými státy a Velkou Británií zareagovaly snížením marginálních daňových sazeb, privatizací a deregulací trhů a odmítnutím dotovat stagnující odvětví těžkého průmyslu. Zároveň se rozhodly akceptovat vysokou úroveň imigrace jako prostředek zvrácení nepříznivého demografického vývoje. Země kontinentální Evropy oproti tomu zareagovaly zintenzivněním procesu evropské integrace. Získaly tak sice výhody plynoucí z většího vnitřního trhu, na druhé straně se však rozhodly zachovat či dokonce posílit prvky „sociálně tržního hospodářství" - legislativní ochranu zaměstnanců v kombinaci se štědrými sociálními dávkami a především podporou v nezaměstnanosti. Nejhorším případům neefektivnosti učinila přítrž vlna privatizací iniciovaných Evropskou unií - malé, na ochraně závislé národní společnosti byly absorbovány menším počtem šampiónů EU, jejichž ochrana se realizovala mnohem subtilnějším způsobem za pomoci maskovaných dotací a důmyslného bezcelního systému. Většina evropských zemí začala mezitím přijímat gastarbarbeitery, kteří ve stále zvýšené míře přicházeli ze severní Afriky a Turecka. Nikdy však nevynaložila příliš veliké úsilí na jejich asimilaci do svých národních kultur.

Pokud se týče Japonska, odpovědělo na tentýž soubor problémů agresivním zaváděním automatizace, expanzí výroby do zahraničních lokalit, zvyšováním konkurenceschopnosti svého zboží a pokračováním své poněkud nehorázné ochranářské politiky. Zavedlo celou řadu strategií s cílem dosáhnout úspory práce a začalo na přechodnou dobu zaměstnávat omezený počet zahraničních pracovníků, ačkoli jim dalo zcela jasně najevo, že nepočítá s jejich trvalým usídlením na svém území.

Svět jako laboratoř

Na světovou ekonomiku se tedy dnes musíme dívat jako na jeden velký experiment. Cílem tohoto experimentu je zjistit, zda si rozvinuté země mohou i nadále udržet svoji stávající vysokou úroveň prosperity ve světě, v němž se dvě veliké rozvojové země - Čína a Indie - stávají významnými ekonomickými aktéry a v němž existuje celá řada menších zemí, které vstoupily nedávno do industriální fáze svého vývoje a začínají být schopny nabízet za nižší cenu a ve stejné kvalitě téměř libovolný druh produktu či služby.

Neal Stephenson kdysi, jak známo, předpověděl, že výsledkem tohoto procesu bude globální vyrovnání životního standardu na úrovni, odpovídající zhruba tomu „co by byl ochoten považovat za prosperitu pákistánský cihlář". Rozvinutý svět stojí nyní před problémem, jak tomuto osudu zabránit, aniž by přitom musel brzdit rozvoj nových významných aktérů. Zároveň je třeba nějakým způsobem řešit problémy těch částí světa, které se z toho či onoho důvodu směrem k prosperitě nevyvíjejí. Náš zájem o osud těchto handicapovaných oblastí není motivován ani tak filantropií, jako spíše potřebou čelit akutním bezpečnostním výzvám, jež se rodí ze současné anarchie. Tyto oblasti totiž místo toho, aby exportovaly zboží, dodávají ve velkém zoufalé imigranty - jak legální, tak ilegální. Jejich dalším exportním artiklem - ač v menším měřítku - jsou zločinci a teroristé.

Gersemann versus Rifkin: nerovný boj

Právě do tohoto globálního a historického kontextu je třeba zasadit naše úvahy o přítomnosti a budoucnosti Evropy a o jejím významu pro Spojené státy. Jakýkoli statický pohled na Evropu - či takový, který ji pouze klade do kontrastu se Spojenými státy bez přihlédnutí ke skutečně globálnímu kontextu - je zcela neupotřebitelný. Ať již je dnes vzájemné postavení Evropy a Spojených států jakékoli, je jisté, že zítra bude jiné. Těm, kdo se snaží euroamerickým rozdílům v tomto dynamickém a globálním kontextu porozumět, lze doporučit, aby se seznámili s pracemi na téma vztahu Evropy a USA, jejímiž autory jsou Jeremy Rifkin a Olaf Gersemann a které mohou sloužit jako příklady dvou diametrálně odlišných pozic, s nimiž se lze v současné debatě setkat.

Zastánci jedné strany tvrdí, že americký přístup je dynamický a je schopen reagovat pružně na konkurenci. Je proto progresivní, a tudíž i dobrý. Představitelé druhé pozice zase věří, že progresivní (a tudíž dobrá) je Evropská unie, protože si vytvoří větší trh, než mají Spojené státy, a díky tomu dokáže překonat zbývající neefektivní momenty svého sociálně tržního kapitalismu a Spojené státy předběhnout.

Gersemann se nejvíce blíží první z těchto pozic. Za pozornost stojí především jeho analýzy argumentů typu „ano, ale...", s jejichž pomocí se Evropané a jejich obdivovatelé pokoušejí reagovat na zjevné rozdíly v HDP mezi Amerikou a kontinentální Evropou. Příklady těchto argumentů jsou: „Ano, Amerika má podstatně menší nezaměstnanost, ale jen proto, že je tolik Američanů ve vězení." Nebo: „Ano, Amerika vytváří více pracovních příležitostí, jsou to ale málo placená zaměstnání v sektoru služeb." (Druhý z těchto argumentů Gersemann charakterizuje následovně: „Neumíme sice vytvářet žádné pracovní příležitosti, kdyby se nám ale nějaké vytvořit podařilo, byly by to pracovní příležitosti dobré.") Gersemann všechny tyto argumenty systematicky a přesvědčivě vyvrací.

Rifkinova kniha je podivnou ukázkou vyhýbavosti. Zpočátku se zdá, že čtenáři nabízí standardní verzi druhé, proevropské pozice. V souladu s tím také obsahuje celou řadu standardních evropských argumentů namířených proti americkému socioekonomickému přístupu: vězení, pracovní místa ve stylu McDonald's, konzum apod. Jako obvykle tyto argumenty slouží pouze k tomu, aby vyplnily argumentační mezery tvořené nedostatky skutečně existující Evropy na rozdíl od stále efektivnější Evropy teoretických fikcí, v nichž si libují Wall Street Journal a Economist.

Avšak vedle těchto víceméně standardních přístupů lze v Rifkinově knize nalézt i hlubší, filozofickou argumentační rovinu. Rifkin totiž tvrdí, že evropský přístup (Evropský sen z názvu jeho knihy) je radikálním odmítnutím progresivismu v jeho fundamentální podobě. Je odmítnutím víry v pozitivní hodnotu materiálního a vědeckého pokroku a v hodnotu individuální identity a svobody, jež tento pokrok doprovázejí. Rifkinova kritika Ameriky - a potažmo chvála evropských ctností - je tedy vlastně dvouúrovňová. Rifkin napřed čtenáře přesvědčuje, že z hlediska všech běžných kritérií prosperity Evropa již předhání Ameriku. Pak ale dodá, že pokud se Evropě přece jen všude zas až tak dobře ekonomicky nedaří, je to v pořádku, protože pokrok stejně není nic dobrého.

Rifkina je tudíž třeba kritizovat ve dvou rovinách. Pokud se týče svrchní úrovně jeho argumentace, její vynikající analýzu lze nalézt v Gersemannově nemilosrdném odhalení slabin tradiční proevropské kritiky Ameriky. (Gersemmanova kniha byla ovšem napsána ještě dříve, než vyšel Evropský sen.) Gersemannovi nečiní žádné potíže rozptýlit veškeré iluze o příchodu evropského ekonomického triumfu nad Amerikou. Gersemann, německý žurnalista specializující se na finanční otázky (v současné době je dopisovatelem Wirtschaftwoche), přesvědčivě vyvrací všechny rozšířené „eurolegendy" o Americe, počínaje mýtem o propadající se střední vrstvě až po údajně nefungující zdravotnictví a vysoké rozdíly v příjmech. Zároveň dokumentuje narůstající strukturální a demografickou krizi Evropy, která generuje více nepodložených závazků, než je schopna plnit - nerodí se v ní dostatečný počet dětí na to, aby mohly jednou platit účty, které hromadí jejich rodiče.

Vkládání nadějí do imigrace, jež, jak dnes mnozí doufají, by tuto demografickou mezeru mohla zaplnit, se stále jeví jako značně problematické. Rifkinem tolik vychvalované postmoderní multikulturní vyprávění je zodpovědné za vznik živořící třídy neasimilovaných imigrantů, která není právě nejlepším kandidátem na plátce vysokých daní, z nich by bylo možno uhradit účty za velkoryse nadsazené důchody, jež mají nyní začít být vypláceny. Mladé, převážené muslimské rodiny prohýbající se pod tíhou ustavičně rostoucích daní budou stále více dopřávat sluchu etnicky orientovaným politikům vyzývajícím je, aby odmítly platit dluhy, které nadělali staří bohatí bílí Evropané. Představuje-li Rifkin Američanům Evropu jako model, který by měli napodobit, pokouší se jim prodat lístek na Titanik.

Nyní se podívejme na hloubkovou vrstvu Rifkinovy kritiky, jež zahrnuje celý komplex idejí týkajících se otázky autonomních individuí s konstitučně garantovanými právy. Rifkin v podstatě říká následující: „Dobrá, sjednocená Evropa bude možná chudší a rozhádanější. Lidé se v ní však alespoň zbaví své svobody a individualismu." Rifkin představuje extrakt pozicí celé řady evropských intelektuálů z období jedné až dvou posledních dekád (jejich kořeny tkví ovšem v mnohem starší evropanské tradici). Jedná se o argument, který, zhruba řečeno, má zato, že celá idea pokroku - představa autonomních individuí s konstitučními právy v tržní společnosti založené na kontraktu - je politováníhodnou dějinnou anomálií. Rifkin se domnívá, že původ této anomálie je možno vysledovat v období renesance, průmyslové revoluce a dalších událostech, jakými bylo např. zavedení časového rozvrhu řádem benediktinů. V Rifkinem převyprávěné historii žili lidé ve středověku kolektivním způsobem života, v jehož rámci byli jednotlivci vpleteni do sítě vztahů k ostatním členům společnosti a neuvažovali o sobě jako o izolovaných jednotkách. Tento idylický svět rodiny, kongregace a komunity byl narušen až s příchodem protokapitalistické mentality, která transformovala lidstvo v odcizená individua. „Ránu z milosti" tomuto zmírajícímu způsobu života uštědřily nakonec v období anglické občanské války extremistické protestantské sekty, které využily nově vynalezeného knihtisku a svým kázáním o bezprostředním spojení člověka a Boha skrze Bibli rozbořily poslední obranné pozice komunity. Izolovaná individua později vytvořila kapitalismus a technologii, uvrhla do poroby třetí svět a vytvořila náš svět současný s jeho luxusními automobily typu SUV, pojídáním hovězího, obezitou, ničením životního prostředí a přehnanou dochvilností. (To jen aby si čtenář mohl utvořit lepší představu o „strašácích", jimiž se to v Rifkinových dřívějších pracích kritizujících americký způsob života jen hemží.) Amerika je samozřejmě podle Rifkina nejhorším příkladem odcizení, zatímco Evropa je na nejlepší cestě k návratu ke stavu „propojenosti", což se projevuje v budování ohromných byrokratických aparátů, které se nikomu z ničeho nemusejí zodpovídat, a nahrazováním negativních práv (která stanoví, co vám stát nesmí udělat) právy pozitivními (jež stanoví, co pro vás stát udělat musí).

To, o čem Rifkin hovoří, je dobře známo každému, kdo studoval historiografii průmyslové revoluce a ví, co říká Marx o odcizení, Tönnies o rozdílu mezi společností typu Gemeinschaft a společností typu Gesellschaft (první je Rifkinovou středověkou „propojenou" komunitou založenou na společenském statusu, zatímco druhá je moderní individualistickou společností založenou na kontraktu) a Max Weber o „protestantské etice práce".

Všichni tito teoretikové postulovali svět, v němž platí univerzální zákony kulturní evoluce. Každá společnost byla napřed kmenovou, potom zemědělskou, pak feudální a nakonec moderní (anebo je jí alespoň souzeno, že se moderní společností nakonec stane). Marxisté postulovali po sobě následující stádia socialismu a komunismu, zatímco ostatní debatovali o tom, jak, kdy a proč jednotlivé národy přecházejí od jednoho stádia k druhému. Novum, se kterým do této debaty přichází Rifkin, je jeho identifikace evropské postmoderní společnosti jakožto dalšího stádia, jež má v této řadě následovat. Místo diktatury proletariátu s centrálním plánováním máme mít centralizovanou byrokratickou revoluci, která bude plánovat „imobilizaci proletariátu".

Výjimeční Britové a jejich potomci

Co když ale žádná nevyhnutelná stádia společenského vývoje neexistují? Co když některé národy nikdy nevykazovaly charakteristiky společnosti typu Gemeinschaft a místo toho byly od počátku své doložitelné historie vždy individualistické? Zdá se, že takový národ skutečně existuje. Jsou to Angličané (a jejich kulturní potomci po celé anglosféře), kteří již po mnoho staletí představují zvláštní výjimku. V historické sociologii se již zhruba třicet let odehrává intelektuální revoluce, v jejímž čele stojí především Alan Macfarlane (jehož dílo by si v tomto ohledu zasloužilo mnohem více pozornosti, než mu můžeme věnovat v této stati).

Macfarlane společně se svými kolegy velmi přesvědčivě dokázal, že pro anglickou společnost bylo již od anglosaského období typické individuální spíše nežli rodinné vlastnictví půdy. Mladí lidé od svých jednadvaceti let nepodléhali autoritě rodičů, kteří např. neměli právo (na rozdíl od situace na kontinentě) zakázat svým dcerám sňatek s mužem, kterého si samy vybraly. Anglická šlechta netvořila uzavřenou kastu, jako tomu bylo na kontinentě, ale neustále se volně mísila s ostatní společností prostřednictvím povyšování neurozených lidí do šlechtického stavu a díky sňatkům mladších synů s ženami z rodin bez šlechtických titulů. Zdá se, že anglická reformace místo toho, aby byla událostí, která tyto změny vyvolala, byla (pro většinu populace) spíše jen událostí, jež přizpůsobila formální teologii a církevní organizaci zvykům, které v zemi již delší dobu panovaly. Ukazuje se tak, že anglický „rolník", kterého s takovou oblibou zobrazují hollywoodští filmaři, je pouhým výtvorem marxistické imaginace z 19. století.

Macfarlanovy práce představují nesmírně významnou intelektuální revoluci, jejíž implikace nebyly dosud důsledně domyšleny a povětšinou nebyly ani pochopeny. Ukazuje se, že anglická individualistická společnost byla již dávno předem připravena na příchod moderní doby i se všemi jejími projevy, zatímco kontinentální Evropa, pro jejíž společnosti byly naopak vždy charakteristické kolektivistické prvky, které Anglie neznala, byla jejím příchodem zaskočena. Pronikání individualistických tržních vztahů na kontinent bylo pociťováno jako něco obzvláště rozkladného a šokujícího. Jelikož středověké tradice zastupitelského způsobu vládnutí zde již byly dávno zapomenuty anebo odumíraly, není nijak překvapivé, že přechod k parlamentnímu systému nebyl pro evropské státy nijak snadnou záležitostí. Místo toho se v nich střídaly převraty, revoluce a autoritářské vlády a pomalu, ale jistě klesaly do propasti komunismu a fašismu.

Dějiny posledních dvou století kontinentální Evropy se obvykle píší jako dějiny téměř nepřerušeného panství modernity a demokracie. Mnohem přesnější by však bylo dívat se na období od roku 1789 až do zcela nedávné doby (1958 ve Francii a 1976 ve Španělsku) jako na období zdlouhavého, obtížného a docela možná také nedokončeného přizpůsobovaní se modernitě. Ačkoli zajisté nelze popřít, že kontinentální populace povětšinou prodělaly úspěšný přechod k životnímu způsobu charakteristickému pro modernitu, zůstala zde také signifikantní menšina, která na mentalitu a základní předpoklady liberální společnosti nikdy nepřistoupila a dala se proto snadno naverbovat do služeb temných vizí fašismu. Tím se také vysvětluje, proč se v anglosféře nikdy moc nedařilo fašistickým hnutím, přestože se ani jí nevyhnula traumata poválečné dez­iluze a hospodářské deprese.

Nahlížen v tomto světle se Rifkinův evropský sen jeví jako pouhá další kapitola toho, co ekonom Brink Lindsey výstižně označil za průmyslovou kontrarevoluci - něco, co je pouhým odklonem od cesty k modernitě a nikoli její životaschopnou alternativou. Tato varianta evropského odmítnutí modernity není naštěstí spojena s fascinací násilím a kultem vůdce (natož pak s efektivní vojenskou organizací), jako tomu bylo u varianty předchozí.

Evropanský sen však obsahuje takové množství tropů evropského autoritářského antiamerikanismu z let 1921-1945, že vyhlídky na brzké či snadné překonání „atlantického předělu" (ve skutečnosti je tímto předělem spíše La Manche) nejsou právě nejlepší.

Brázda se prohlubuje: Británie na rozcestí

Je-li však skutečně předěl mezi anglosaským světem a kontinentální Evropou tak hluboký, je možno se ptát, proč byly atlantické vztahy za posledních padesát let tak poklidné. Možná proto, že období studené války s jeho kombinací sovětské hrozby, otevřenosti amerických trhů pro evropský průmysl, prodělávající poválečnou obnovu, a ekonomické neviditelnosti třetího světa bylo obdobím bezprecedentní vojensko-politické stability a ekonomických příležitostí, v důsledku čehož existovaly silné pobídky k uhlazování problémů. První z těchto pobídek zanikla s ukončením studené války. Následkem vzestupu nově industrializovaných zemí se zmenšuje evropský podíl na americkém exportním trhu. Japonsko nyní vytlačuje Evropu z trhů s luxusním zbožím, Indie se zaměřuje na software, zatímco Čína a jihovýchodní asijští tygři přebírají od Japonska niku s levným průmyslovým zbožím. Národy anglosféry obratně balancují na visutém laně této obtížné situace za pomoci kombinace takových prostředků, jakými jsou udržování čelní pozice v novátorských špičkových technologiích, agresivní propojení výhod levné zahraniční pracovní síly a vlastního manažerského a finančního potenciálu (což je strategie, kterou používá i Japonsko) a rozvoj domácího sektoru služeb (především podporou podnikání). Kontinentální Evropa se zatím ve svých reakcích na tyto změny zdá být příliš pomalá a nepružná. Za této situace nelze očekávat, že se bude kontinentální předěl ztrácet a je třeba naopak počítat s jeho dalším prohlubováním.

Rifkinova analýza tento problém buďto zcela ignoruje, anebo ho alespoň trivializuje, a to i přesto, že se neustále zaříkává termínem „globalizace", který chápe primárně jako ospravedlnění evropské varianty multikulturalismu. Existence globálního kontextu je naštěstí stále více reflektována dalšími autory. Mnohem poučnější a v reáliích současného světa lépe ukotvenou diskusi lze nalézt ve dvou knihách přicházejících z opačných stran britské debaty o euroatlantických vztazích - ve Svobodném světě (Free World) Timothyho Gartona Ashe a Velikém klamu (Great Deception) Christophera Bookera a Richarda Northa.

Britská debata je obzvláště zajímavá, protože pokud se týče euroatlantických vztahů, Británie je něčím na způsob kanára používaného kdysi v dolech. Jakákoli perturbace v těchto vztazích je totiž předznačena v odpovídajících perturbacích na britské politické scéně. Tuto debatu nelze dovést k zdárnému konci, aniž bychom se napřed dohodli na přesném významu termínů „Evropa", „Amerika" a především „anglosféra" a na pozici Británie v rámci tohoto schématu. S tím, jak se v souvislosti s tematizací otázek společné evropské měny a evropské ústavy začínají před Británií rýsovat vyhlídky na její nevratné spojení s EU, nabývá debata na naléhavosti a hlasitosti.

Timothy Garton Ash, britský renomovaný historik a přesvědčený zastánce ideje evropanství, vytvořil dílo, které dává příslib, že by se mohl utvořit konsensus alespoň ve vztahu k otázkám, když už ne k odpovědím. Žádá nás, abychom si Británii představili jako čtyřhlavého Januse, který si dívá zároveň do čtyř směrů, z nichž každý představuje jeden aspekt britské reality a vybízí Británii k následování jiné cesty. Tyto čtyři směry identifikuje jako Evropu, anglosféru, širší globalizovaný svět a konečně do sebe sama zahleděnou tradiční Británii. Evropanisté vyzývají k plné angažovanosti Británie v Evropské unii, anglosféristé požadují obnovení institucionálních vazeb ke Spojeným státům a Commonwealthu, globalisté zdůrazňují roli OSN a dalších mezinárodních a transnacionálních organizací a „malí Angličané" chtějí restaurovat tradiční Británii s její nezúčastněnou, na své vlastní zájmy orientovanou zahraniční politikou. Řešení tohoto „Janusova dilematu" je problémem jak samotné Británie, tak i obecnějším problémem euroatlantického Západu.

Ashova formulace je vítaným přínosem posouvajícím kupředu euroatlantickou debatu. Jednou z největších překážek stojících v cestě plodné diskusi euroatlantických otázek je totiž neústupné lpění evropanistické strany na tezi, že Británie je výhradně evropskou mocností a její přináležitost k anglosféře buďto vůbec neexistuje, či je irelevantní. Ash explicitně stanoví, že „anglosféra je ekonomickou realitou", a to jak v tom smyslu, že ekonomikám anglicky hovořících zemí je společný charakteristický profil, jímž se odlišují od zemí ostatních, tak i v tom smyslu, že jsou značně provázány vzájemnými obchodními vztahy. Cituje také Inglehartovu studii Human Values and Beliefs, která došla k závěru, že anglicky hovořící země představují specifickou skupinu odlišnou od ostatních kultur ve světě. Otázku je proto podle Ashe třeba položit následovně: „Jaká formulace zájmů Británie umožní dosáhnout rovnováhy mezi její evropskou stránkou, přináležitostí k anglosféře, jejím globálním rozměrem a vnitřním aspektem?"

Jeho otázka je užitečná především proto, že vychází z poznání nové globální situace, v níž je třeba věnovat náležitou pozornost jak potřebě nejchudších zemí světa dohnat země ostatní, tak i potřebě nově rozvinutých zemí dosáhnout prosperity a potřebě tradičních rozvinutých zemí prosperitu si uchovat. Ash v podstatě radí, že západní země - a obzvláště euroatlantický západ - by se měly přestat svářit, obnovit vzájemně výhodné pracovní vztahy, které měly v období 1945-1989, a soustředit se na dosažení skutečně globální prosperity.

V této souvislosti se obrací na Evropany trpící chorobným strachem z Ameriky stejně jako na Američany trpící eurofobií a pléduje pro vzájemné porozumění. Je fascinující číst pasáže, v nichž se pokouší vysvětlit Evropanům z amerického hlediska akce Spojených států, které následovaly po 11. září 2001. Kdyby byly tyto pasáže napsány kterýmkoli gramotným Američanem vyjma přesvědčeného internacionalisty, jevily by se nám jako konstatování notoricky známých faktů, které není ničím pozoruhodné. Je třeba si však uvědomit, že z hlediska samotného Ashe se ve skutečnosti jedná o neuvěřitelný výkon v oblasti imaginativní rekonstrukce cizí perspektivy, který je srovnatelný s počinem A. Burgesse v Pozemských mocnostech (Earthly Powers), románové povídce vyprávěné od začátku až do konce z perspektivy homosexuála.

Přijmeme-li anglosféru za specifický typ identity a uznáme, že tato identita představuje jeden z aspektů Británie, je možno si dále položit dvě otázky týkající se vztahu Británie k Evropě. Zaprvé se můžeme zeptat, zda je Británie evropskou zemí se zvláštním vztahem ke Spojeným státům, anebo je zemí anglosféry se zvláštním vztahem k Evropě. Zadruhé, vzhledem k tomu, že Británie musí spolupracovat s oběma sférami, jakou konkrétní podobu by měly mít její institucionální vazby s každou z nich? Co se týče první otázky, Ash na ni nedává explicitní odpověď, ačkoli ve svém textu prezentuje celou řadu faktů, které naznačují, že identita anglosféry je pro Británii primární, zatímco jeho explicitní závěry implikují, že převládá identita evropská. Ashovou odpovědí na druhou otázku je v podstatě tvrzení, že Británie musí jít cestou své plné účasti ve strukturách Evropské unie a v dalších fázích evropské integrace. Zároveň však také musí brát ohled na fakt své přináležitosti do anglosféry a rozvíjet svoji další účast v širších euroatlantických strukturách, jakými jsou např. transatlantická sféra volného obchodu či oživený proces integrace v rámci NATO.

Jakkoli je jeho doporučení účasti v těchto strukturách chvályhodné, Ash se v poslední minutě zalekne některých konsekvencí a své závěry oslabí. Ačkoli je jeho diagnóza přesvědčivá, recept, který předkládá, již tak přesvědčivý není. Klíčová otázka, již je třeba si položit, je tato: „Jsou skutečně struktury EU tím nejlepším nástrojem pro řešení problému Británie spočívajícího v její potřebě udržovat vztahy jak na druhé straně kanálu La Manche, tak uvnitř anglosféry? A jsou tyto struktury schopny plnit úkol integrace Evropy v širším euroatlantickém světě a světě obecně?

Velký podvod

Každý, kdo se pokouší tuto otázku zodpovědět, by si měl napřed přečíst Bookerův a Northův Veliký klam. Tito autoři, zkušení žurnalisté a přesvědčení euroskeptikové, sepsali dějiny geneze EU a zamysleli se nad jejími důsledky. Jejich kniha je vynikajícím počinem. Velice pečlivě v ní dokumentují vznik a vývoj EU a destruují celou řadu rozšířených mýtů - jak těch, které si zamilovali euroskeptikové, tak těch, které se těší oblibě mezi eurofily. Ačkoli je jejich kniha psána z euroskeptické perspektivy, vyvracejí například obvinění vznášená mnohými euroskeptiky včetně historika Johna Laughlanda, že původ EU je třeba vidět především v plánech nacistů z období druhé světové války na vybudování tzv. Europäische Wirtschaftgemeinschaft (Evropského hospodářského společenství, což je původní název Evropské unie). Booker a North dokazují, že tyto plány nebyly nikdy ničím víc než propagandistickými pokusy pomoci kolaborantům v okupovaných zemích získat podporu místní populace a že mezi tímto plánováním a poválečným sjednocováním Evropy neexistovalo žádné signifikantní propojení.

Na druhé straně však také podrobují kritickému přezkoumání mýtus, že EU vytvořili hrdinní bojovníci proti fašismu, kteří chtěli zajistit, aby Evropu již nikdy nemohla postihnout válka a tyranie. Booker a North dokazují, že původ evropanské ideje je ve skutečnosti třeba vidět ve zkušenostech Jeana Monneta a hrstky evropských byrokratů. Tito muži byli podle nich prvními, koho napadlo, že vnitřní ekonomické (a v posledku také politické) integrace Evropy by bylo možno dosáhnout prostřednictvím nějaké nevolené mezinárodní odborné organizace, jakou byl v období první světové války například Mezispojenecký výbor pro námořní dopravu, na jehož půdě se tehdy běžně přijímala rozhodnutí, která ovlivňovala hospodářství třetiny zemí celého světa.

Tyto zkušenosti přivedly Monneta nakonec k tomu, že v chaotickém období poválečné rekonstrukce založil s několika partnery řadu ekonomických organizací, počínaje Evropským společenstvím uhlí a oceli. Vytváření falešného zdání, že motivy evropské integrace byly ekonomické spíše nežli politické, je „velikým klamem" z názvu Bookerovy a Northovy knihy. Proponenti myšlenky evropanství se ve skutečnosti chovali podobně jako skrblík posedlý touhou po hromadění a nenechali si ujít jedinou příležitost k převádění dalších pravomocí národních států do svých vlastních rukou. Tato strategie sice nakonec vedla k vytvoření Evropské unie, stala se však zároveň i její Achillovou patou. V důsledku tohoto kradmého hromadění moci, z jejíhož uplatňování nebylo třeba se nikomu zodpovídat, se v rámci EU vytvořil značně veliký „deficit demokracie", ačkoli - nutno poznamenat - nikoli k nelibosti jejích tvůrců.

Populace mnohých evropských zemí začaly opakovaně zjišťovat, že se jejich vlády rozhodují v rozporu s jejich explicitně vyjádřenými přáními, a pokud (jako například Irové) špatně volili v referendech, v nichž byli žádáni o vyjádření k evropským záležitostem, bylo jim v podstatě sděleno, že budou muset „hlasování opakovat tak dlouho, dokud nezvolí správně". Demokratický deficit, který je modelu transnacionálního způsobu rozhodování inherentní, hrozí oslabením podpory pro řešení problémů na celoevropské úrovni právě v době, kdy naléhavé demografické tlaky vytvářejí potřebu, aby tato řešení byla naopak posílena a reformována. Britům, kteří mají možnost úniku do své anglosféry, se tyto globální souvislosti nemusí jevit tak fatální jako Evropanům, jejichž naléhavé problémy skutečně vyžadují, aby realisticky zhodnotili svoji stávající globální situaci.

Nakresleme na mapě kružnici o poloměru jednoho tisíce mil se středem v Bruselu. Státy nacházející se uvnitř této kružnice jsou svobodné a demokratické a prakticky si nelze představit, že by zde mohlo dojít ke vzniku vojenského konfliktu. Nyní na mapu narýsujme druhou takovou kružnici o poloměru jednoho tisíce mil, její střed však tentokrát umisťme do Tokia. Uvnitř tohoto kruhu či v jeho těsné blízkosti se nachází půl tuctu zemí. Tři z nich vlastní jaderné zbraně, ostatní je mohou mít v blízké budoucnosti. Tyty země se stávají ekonomickými, technologickými a průmyslovými mocnostmi. Na rozdíl od Evropy si lze v jejich případě docela snadno představit, že by tyto zbraně - či jiné zbraně hromadného ničení - použily. Mezinárodní instituce a smlouvy, jež brání vzniku války v demokratické Evropě, mají v tomto regionu velmi malou váhu.

Proponenti evropanství sice již delší dobu tvrdí, že evropský model je budoucností celého světa, zatímco se však Evropané po druhé světové válce věnovali spojování národních států do většího útvaru, severoasijské země vzaly již existující jednotný trh (předválečné Japonsko, které integrovalo Koreu, Taiwan, a Mandžusko) a proměnily ho se stejným ekonomickým úspěchem ve skupinu nezávislých zemí. Ačkoli mnozí autoři automaticky předpokládají, že ostatní regiony budou napodobovat evropský model, nic nenaznačuje tomu, že by se schylovalo k vytvoření nějaké severovýchodní asijské unie. Jak Svobodný svět, tak i Veliký klam naznačují závěr, že EU je pravděpodobně ojedinělým produktem náhodné konstelace unikátních historických podmínek. Jakmile se člověk vzdálí z bezprostředního okolí Bruselu, transnacionalismus se mu již nezdá být tak nevyhnutelný.

Amerika má co dočinění jak s Bruselem, tak s Tokiem a musí mít schopnost jednat v obou těchto univerzech. Své jednotky a jaderné zbraně má rozmístěny v obou oblastech. Je možno se pak divit, že se na věci dívá z poněkud odlišné perspektivy než vyznavači evropanství?

Nová geografie

K zamyšlení nad tímto globálním prostředím nás vede také Nová mapa Pentagonu (The Pentagon's New Map) P. M. Barnetta. Barnett líčí svět, v němž tradiční průmyslové země tvoří tzv. „staré jádro", nové průmyslové mocnosti představují „nové jádro" a převážná většina zemí starého světa, kterým se dosud nepodařilo „odstartovat" své ekonomiky, je „propastí". Hlavním úkolem 21. století je podle něj stabilizace propasti tak, aby prostřednictvím „propojenosti" toků kapitálu, osob a zboží držela pohromadě s jádrem. Jelikož plynulé udržování těchto toků je možné pouze ve stabilním světě, je třeba čelit antiglobalizačním džihádistům (což nejsou pouze radikální muslimové) kombinací tvrdé vojenské síly, „měkké" ekonomicko-politické síly a jejich novou syntézou: „budováním národa", v souvislosti s nímž Barnett používá označení „správce systému". V 19. století by se v této souvislosti hovořilo spíše o koloniálním policejním sboru či o koloniální státní správě. Její mandát by dnes ovšem již nebyl imperiální, nýbrž by vyvěral ze sítě transnacionálních institucí a základ její moci by byl tvořen Spojenými státy. Mnohé z Barnettových základních předpokladů - všeobecně kladné hodnocení důsledků globalizace, užitečnost „propojenosti" v boji proti antiglobalizačním džihádistům a zainteresovanost zemí „jádra" (jak starého, tak nového) na jejich porážce - se nepochybně setkají se všeobecně kladným přijetím. Mezi chvályhodné rysy jeho práce patří i náležité zohlednění vstupu Číny a Indie na mezinárodní scénu v roli klíčových aktérů jako jedné z nejvýznamnějších proměn určujících charakter současné éry. Pro Barnetta není tato proměna dodatečnou úvahou, ale integrální součástí obrazu současného světa. Barnettův obraz světa a analytický rámec, v němž ho rozvíjí, si nicméně zaslouží i jistou míru skeptického odstupu.

Ačkoli například nelze nic namítat proti označení „propojenosti" coby jednoho z faktorů, na něž je třeba se zaměřit při vysvětlování selhání zemí propasti, Barnett jde mnohem dále a tvrdí, že nedostatek „propojenosti" je ve skutečnosti i nejspolehlivějším indikátorem umožňujícím předpovídat vznik násilných konfliktů vyžadujících následně vojenskou intervenci do zemí propasti. Pojem „propasti" totiž původně zavedl ve snaze nalézt společného jmenovatele oblastí, do nichž byly v 90. letech směrovány vojenské intervence USA. Jednou ze čtyř takových oblastí byl Balkán, především bývalá Jugoslávie a Albánie. Ačkoliv však byla Jugoslávie z hlediska Barnettových kritérií méně „propojena" než, dejme tomu, Rakousko či Itálie, byla na druhé straně ve všech ohledech lépe propojena než Bulharsko či Rumunsko, což jsou nyní kandidátské země pro vstup do EU. Zdá se, že Barnettova metrika „propojenosti" ve skutečnosti indikuje něco jiného. Možná, že „síla občanské společnosti" je spolehlivějším indikátorem schopnosti dané země vybřednout z propasti nežli „propojenost" jako taková.

Mnohem závažnějším nedostatkem však je, že Barnettovo přílišné zaujetí pro dichotomii jádra a propasti jej vede k podceňování vazeb, jež propojují konkrétní země propasti s konkrétními zeměmi jádra. V důsledku neustálého snižování cen osobní dopravy a telekomunikací, které rychle konvergují k celosvětově jednotné sazbě, se tradiční trasy vedoucí do center impérií a vyznačující směr emigrace nyní proměňují ve fluidní celosvětovou síť vzájemně se překrývajících civilizací. Místo britského impéria je zde nyní démotická anglosféra s indickými restauracemi v Birminghamu, indoamerickými programátory, synem emigrantů z Jamajky ve funkci ministra zahraničí a filipínskými imigranty velícími britským, australským a americkým vojenským jednotkám. Třírohé klobouky a tropické přilby dnes můžeme vidět již jen na hlavách rodáků z Kinstonu či Belmopanu, kteří zde byli jmenováni do funkce generálních guvernérů. Podobně i dřívější doména conquistadorů je nyní démotickou hispanosférou, dřívější francouzské impérium se přeměnilo ve frankofonní síť atd.

Signifikantní je, že ačkoli všechny tyto nové konstrukty jdou napříč liniemi spojujícími jádro s propastí, představují nejefektivnější toky peněz, osob, zboží a služeb, s nimiž proudí z jádra do propasti i „propojenost". To znamená, že místo toho, abychom usilovali o univerzálnost přístupů, měli bychom respektovat realitu a snažit se co nejlépe využít již exitujících kanálů.

Totéž platí i pro strategie velikého rozsahu. Jak známo, Bismarck prohlásil, že nevýznamnější skutečností 20. století bude anglofonní charakter Spojených států. Nedůležitějším faktem 21. století zase může být skutečnost, že pro vzdělané a ambiciózní Indy je angličtina něčím více, nežli pouze užitečným jazykem (jímž je např. pro Číňany). Indové si vytvořili vlastní verzi tohoto jazyka a přenesli ho do svých domovů a své literatury, do svých srdcí a hlav. Nastupující generace vzdělaných, technicky nadaných Indů nepovažuje propletení Indie s anglosférou za pozůstatek kolonialismu, ale za cennou kartu nadělenou jejich zemi dějinami, kartu, se kterou by se měli naučit hrát. To, že s ní fakticky již hrají, se projevuje v nenápadné akceleraci indoamerické vojenské spolupráce a v prudké akceleraci vzájemného hospodářského propojení obou těchto zemí.

Eurábie

Koalice všech zemí jádra proti aktérům propasti působícím proti „propojenosti" - koalice již fakticky doporučují Ash a Barnett - je svojí povahou velkou koalicí, jež zahrnuje všechny významné hráče. Avšak velké koalice nemají zpravidla dlouhého trvání. Dříve či později jeden či více hráčů usoudí, že vně systému by se jim mohlo vést lépe, a začne se vytvářet nové seskupení. Některé země jádra fakticky již dnes jako kuplíři prodávají svůj status zemím z propasti v naději, že se jim tak podaří dosáhnout svých omezených národních cílů; specifickým příkladem je chování Francie, která zemím propasti poskytuje užitečné vojenské technologie. I když tedy není velké koalice obtížné vytvořit, je třeba počítat s tím, že některé země se od nich časem budu chtít odtrhnout.

Kontinentální Evropa obecně - obzvláště však „stará Evropa" - se na tento nově se utvářející svět dívá stále více jako na hru, ve které jsou jí s každým „zamícháním" rozdávány horší a horší karty. Soustředí se proto na získávání krátkodobých výhod a všude tam, kde se jí k tomu naskytne příležitost, se pokusí podrazit nohy silnějším hráčům. Za členství v koalici států jádra by její země v současné době musely zřejmě zaplatit mimo jiné i prováděním bolestivých strukturálních reforem svých ekonomik. Evropští voliči jsou tak vystaveni pokušení rozhodnout se pro nějakou alternativní, euroislámskou koalici, ve které by ropné státy ze Středního východu výměnou za podporu na mezinárodní politické scéně, moderní vojenskou výzbroj a zpřístupnění Evropy pro islámské ekonomické migranty podepřely nezreformované evropské ekonomiky. Narůstající „eurabský" blok islámských voličů by se tak mohl spojit s protireformně naladěnými důchodci a vetováním jakékoli jiné politické aliance nasměrovat politiky svých zemí k euroislámskému řešení.

Tato aliance by se pak mohla pokusit přetáhnout některého z významných hráčů velké koalice. Rusko by pravděpodobně takovou nabídku díky svým problémům s islámskými separatisty nepovažovalo za příliš atraktivní a Japonsko by z ní zase asi nemělo příliš veliký prospěch. Pro Čínu by naopak mohla být jistým pokušením možnost získání přístupu k energii, evropské zbrojní technologii a evropskému trhu, ovšem za podmínky, že by tím nebyl ohrožen její přístup k trhu americkému. Spíše nežli partnerem by se mohla stát něčím na způsob „napůl angažovaného" souputníka, který si bude dávat veliký pozor na to, aby si neznepřátelil žádnou z obou stran. Rusko by se mohlo pokusit hrát obdobnou roli „polovičního angažmá" ve vztahu ke skupině skládající se z anglosféry Indie a Japonska.

Podle tohoto scénáře by se ve světě mohlo postupně utvořit několik volných politicko-ekonomických uskupení, jejichž vzájemné třenice by nevedly ke vzniku války, a to ani války studené. Je docela možné, že již nyní jsme svědky toho, jak se tento scénář začíná proměňovat ve skutečnost v podobě rivality mezi „indo-japonsko-ruskou" skupinou a „euro-islamo-čínským" blokem. I v takovém systému by stále byly potřebné mezinárodní dohody na vysoké úrovni a mezinárodní organizace, s jejichž pomocí by hlavní hráči byli vzájemně svázáni jistým rámcem, aby se usnadnil mezinárodní obchod a předcházelo se propuknutí větších konfliktů mezi hlavními mocnostmi. Nejednalo by se však o žádný nový světový řád a transnacionální prvky by v něm měly zhruba stejný vliv jako v období studené války.

Celkem vzato lze říci, že replikace evropského modelu na světové scéně je vysoce nepravděpodobná a samotná Evropa, až již nebude moci zavírat oči před neúprosnými fakty dokazujícími její zaostávání za Indií a Čínou, ho patrně zredukuje do méně ambiciózní podoby, anebo ho zcela opustí. Co se týče světa jako celku, místo pochybných projektů transnacionální vlády na způsob evropského modelu budeme pravděpodobně spíše svědky vzestupu jednotlivých společenství národů, která budou mnohem efektivněji dosahovat svých skromnějších cílů na základě právní, kulturní a jazykové afinity. Rifkinův „evropský sen" zůstane s největší pravděpodobností pouze snem.

Autor je ředitelem Institutu anglosféry a autorem publikace Výzva anglosféry (2004).

Z časopisu The National Interest, zima 2004/2005, přeložil Jiří Kučera. Redakčně upraveno.