Slovník floskulí jako politický manifest

Nedávno jsem na pultech knihkupectví uviděl knihu, jejíž název mě nejen zaujal, ale nad nímž jsem se i zaradoval. Slovník floskulí s poněkud dlouhým a komplikovaným podtitulem Malá encyklopedie polistopadového newspeaku: klišé, slogany, hantýrky, tiky, partiové metafory, slovní smogy (Academia, Praha 2003) ve mně vyvolal očekávání, že mi jeho autor Vladimír Just promluví z duše otrávené dennodenním veřejným przněním českého jazyka. Nadužívání cizích slov, nadvláda anglicismů, nesmrtelnost slovních parazitů, zbytečná komplikovanost a nesrozumitelnost mluvy veřejně činných osob a novinářů, móda rádoby vtipných „bonmotů" a další neblahé jevy - to vše na nás bez ustání útočí, a to s intenzitou vesmírné černé díry, ze které není úniku. Každý pokus tyto lingvistické nešvary zachytit, pojmenovat a objasnit a tím vytvářet ve čtenářích vůči nim imunitu je bohulibou činností, která zasluhuje nejvyššího uznání. Není divu, že jsem se ihned po zakoupení Justovy knihy dychtivě pustil do čtení. Počáteční nadšení, umocněné prvním, výborně napsaným heslem „aby", však postupně vyprchávalo, až se proměnilo v naprosté znechucení. Dočtení knihy do konce pak pro mě představovalo utrpení, které jsem „vydržel" jen proto, abych mohl napsat tento článek. V čem je problém? Při koupi knihy jsem předpokládal, že to bude v souladu s názvem lingvistická analýza „polistopadového newspeaku", která bude navíc napsaná vtipně, s notnou dávkou zdravé ironie a sarkasmu. Ani jeden můj předpoklad se bohužel nenaplnil.

Slovník se skládá z téměř 150 hesel, avšak pouze menšina z nich je opravdu jazykovědného charakteru, resp. pojednává o jazykových souvislostech popisovaných jevů. Autor knihu pojal nikoliv jako slovník floskulí, ale jako jeden velký politický, historický, právní, ekologický a jiný komentář. Nevím, jestli to byl od počátku autorův záměr, nebo jestli se mu práce prostě vymkla z rukou.

Lingvistických hesel je ve slovníku naprostá menšina. Je to škoda už jenom proto, že v této menšinové části své práce je V. Just vynikající. Například v již zmíněném hesle „aby" upozorňuje na nesprávné používání „prosté spojky navozující účel" jako spojky vyjadřující „prostou časovou následnost, posloupnost". Výsledkem jsou někdy až neuvěřitelné absurdity. „A tak jsme mohli číst v tisku a slyšet v televizi znovu a znovu věty o tom, že ,pan XY v létě dostavěl dům za několik milionů, aby mu ho celý smetla voda'. Nonsens o zvláštním druhu šílenců, kteří si stavějí domky jenom kvůli velké vodě, netřeba dál rozvádět." (str. 8) Podobně trefně odhaluje stejně překroucené a nesmyslné užívání dalších slov a obratů (viz hesla „bonmot", „deklarovat", „filosofie", „o tom" /tady zmiňuje nesmrtelnou větu sportovního komentátora České televize: „Dnešní hokej byl o hokeji!"; str. 114/, „ošetřit", „projekt", „scéna", „umím si představit" a další).

Vladimír Just ale namísto toho, aby se držel tématu, ve kterém je dobrý, svá hesla neustále zapleveluje politickými a jinými komentáři. Tento trend pak vrcholí hesly, která jsou čistě komentátorská, tj. taková, která s lingvistickou stránkou věci vůbec nesouvisí a jsou výhradně Justovými „analýzami". A tak se ve slovníku objevila hesla „Benešovy dekrety", „bolševisace/bolševický", „Landsmanšaft", „mandát", „revize 2. světové války". Justova „poloznalost" těchto komplikovaných fenoménů a „povrchnost" jejich „analýzy", ovšem doplněná o přímo neuvěřitelnou suverénnost autora, je přitom natolik do očí bijící, že na ni vlastně ani nelze adekvátně reagovat.

Tak například v jiném „analytickém" hesle „charisma" autor „filosofuje", jak dvacáté století zatočilo „s tímto duchovním pojmem, zahrnujícím dříve výhradně svaté muže a dobrodince" (str. 55). Svatě se rozhořčuje nad údajným faktem, že slovo charisma bylo zneužito tím, že bylo přisouzeno také mj. politickým vůdcům. Na první pohled je zjevné, že V. Just vůbec nechápe, co slovo charisma znamená, resp. jaký je jeho význam v politice. O Maxi Weberovi a jeho klasické teorii legitimity (racionální, tradiční a charismatické panství) nikdy nemohl slyšet, protože jinak by takový blábol nemohl napsat.

Hesel tohoto typu naštěstí není tolik - je ovšem příznačné, že patří k nejdelším (autor asi prostě nemůže odolat pokušení „analýzy") - a lze je jednoduše přeskočit. Zákeřnější jsou hesla, která obsahují tyto „analýzy" skrytě. Nic netušící čtenář najednou v podle názvu zcela „nevinném" hesle narazí na Justův „zasvěcený" komentář problematiky divadelní točny v zámecké zahradě českokrumlovského zámku, česko-německých vztahů, Temelína nebo kůrovců v šumavských lesích apod. Přímo „analytická" smršť na nás pak dopadne v dlouhém hesle „vyváženost". V něm se V. Just zamýšlí nad sovětskými a československými politickými procesy v 30.-50. letech 20. století, šumavskými kůrovci, postavením Tibetu v Číně, psychologií vztahu mezi vrahem a obětí, sovětsko-finskou válkou v letech 1939-1940, izraelsko-arabskými vztahy, problémem terorismu (11. září), mnichovskou dohodou (1938), holocaustem (snad jsem na nic nezapomněl).

Justova potřeba komentovat zejména čtyři prvně zmíněná témata (ale i další) hraničí podle četnosti jejich výskytu a formy psaní až s chorobnou obsesí. Týká se to především problematiky šumavských lesů, která se vyskytuje obrazně řečeno v každém druhém hesle. Abych nebyl špatně pochopen, nejde o to, že by V. Just nemohl mít na zmíněné věci svůj politický názor nebo že by jej nemohl veřejně projevovat. Ať tak činí, ale tam, kde se to hodí, tj. především v tisku. Chce-li psát knihy, prosím. Ať píše knihy o historii a současnosti česko-německých vztahů, knihy o umění a architektuře (českokrumlovská točna), knihy o biologii a ekologii (šumavští kůrovci), knihy o jaderné energetice (Temelín). Ať ale nepíše všezahrnující knihy, ve kterých své „analýzy" a komentáře aktuálních či historických problematik vydává za lingvistiku.

Vladimír Just by nebyl českým intelektuálem, kdyby zároveň nebyl „politologem" specializujícím se na českou politiku. Oblíbeným předmětem jeho „politologických analýz" jsou samozřejmě především ODS, Václav Klaus, opoziční smlouva, toleranční patent a sarajevský atentát (obou posledním zmíněným pojmům dokonce věnoval celá stejnojmenná hesla), méně často se objeví ČSSD, Miloš Zeman nebo Stanislav Gross či Miroslav Grebeníček. („Nejmenovanou českou pravicovou stranou, která si říká občanská" nebo „nejmenovaným českým politikem, který nerozlišuje špinavé a čisté peníze" se to v knize jen hemží.)

Pomineme-li Justovy „politologické" charakteristiky českých politických stran a politiků (například ODS je pro něj národovecká strana!; opět je zjevné, že V. Just nemá ponětí o tom, co je to národovectví jako politická doktrína), stojí za pozornost jeho přímo dialektické myšlenkové pochody. Například v hesle „optimalizovat" se zamýšlí nad špatným společenským postavením vysokoškolských pedagogů a dochází k závěru, že by bylo „jen poctivé, aby právě čelní představitelé této podceňované profese - a ne už nějací disidenti či bývalí vězni - konečně dostávali Řády bílého lva" (sic!) (str. 123). Vrchol Justovy dialektiky přichází v hesle „revize výsledků druhé světové války". To stojí za citát: „Přesto naši ‚demokratičtí' politici - a po nich komentátoři - papouškují po komunistech jejich vlastní heslo [revize výsledků 2. světové války - pozn. MK], čímž se sami nevědomky stávají kryptokomunisty. De facto si přejí, ohánějíce se tímto heslem, návrat ke stalinským pořádkům." (str. 146) Chudáci naši politici: od demokratů se přes kryptokomunisty dostali až ke stalinismu. V hesle „scénář" to zase „schytali" lidé zastávající profesi mluvčího. Podle Justa tím, že používají slovo „scénář", na sebe prozrazují „autoritářské inženýrské sklony a hlubokou nedůvěru v přirozené životní procesy, v lidskou upřímnost, ve spontánní sebestrukturaci čehokoliv živého, nenadekretovaného a nekontrolovaného". (str. 158) V. Just zde propadl paranoie. Místo aby napsal, že slovo „scénář" v každé druhé větě mluvčích (a v tom má pravdu) je jejich obyčejná hloupost, napíše, že mluvčí jsou diktátorští nehumánní asociálové či snad přímo jacísi „terminátoři". Na straně 114 se zase dovíme, že pravicoví politici a úředníci Národního parku Šumava jsou ex definitione lumpové: „Tak např. kovaný pravicový politik a ex-šéf útvaru ředitele Národního parku Šumava (a vzdor tomu pravděpodobně čestný člověk) (...)". A tak dále, a tak dále.

Vladimír Just by také nebyl českým intelektuálem, kdyby zároveň nebyl velkým moralistou, „arbitrem elegance". Ví, co je správné a co ne, ví, co je dobro a co zlo, ví, co je morální a co morální není. Sám sebe v záchvatu skromnosti postavil do role soudce a jeho Slovník floskulí má patrně hrát stejnou universální úlohu jako Maova Rudá knížka či Kaddáfího Zelená kniha. Na samém závěru totiž v Malém testu na konec čtenáře upozorňuje, že budou-li používat jeho slovník, poznají, kdo je co zač. Najdeme-li v něčím textu nebo projevu více jak deset slovníkových hesel, máme obrazovku vypnout, časopis odložit, knihu zaklapnout a do kláves kliknout Delete (str. 215). Zkrátka, takového člověka máme navždy odepsat.

Navrhuji, abychom se řídili Justovou radou a zaklapli jeho Slovník floskulí. V. Just se natolik soustředil na své „analýzy", že zapomněl na floskule. Spousty jich zhusta používá a spousty vůbec neuvedl. Kniha je floskulí plná: „frekventovaný", „politolog", „kýč", „generuje", „totalitní", „diferencovat", „vraždění přírody" (sic!) (to je ještě větší hyperkorektní a pseudotolerantní floskule než u nás tak často používané sousloví „zemřelo zvíře" /namísto správného „uhynulo zvíře"/, které se ovšem ve slovníku nevyskytuje), „nuancovanější" apod.

Vladimír Just se projevil jako typický současný český novinář a publicista. Píše úplně o všem a všemu rozumí. Neopomene se ohánět citáty Komenského, Arendtové, Heideggera či Goetheho. Je velmi „skromný" (sám sebe v knize označil za encyklopedistu!). Ve své zaslepenosti úplně ztrácí smysl pro humor. (Václav Klaus svá označení „sarajevský atentát" a „toleranční patent" použil jako humornou nadsázku, Vladimír Just je bere smrtelně vážně.) Jeho jízlivost a všudypřítomné nadávky na vše a všechny jsou únavné. Jiný český všeznalý „velký filosof" Jan Kraus je ve svých článcích, se kterými většinou principiálně nesouhlasím, aspoň vtipný a při jejich četbě se zasměji. V. Just mi neposkytl ani tu zábavu.

Slovník floskulí se floskulemi vlastně vůbec nezabývá. Je jedním velkým politickým komentářem. Práce není lingvistickou analýzou, není vtipná a sarkasmus se v ní proměnil v nenávistnou křeč. Je škoda, že fanaticky zpolitizovaný V. Just nevyužil potenciál, který v něm jistě dřímá. Na floskule jsem se moc těšil, ale nedočkal jsem se jich a byl jsem trpce zklamán.

Michal Kubát, politolog, působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze a na Fakultě humanitních studií Západočeské univerzity v Plzni. Autor a editor několika knih a sborníků, autor řady sborníkových statí a článků.