Slabosti české vlády

Kabinet Vladimíra Špidly má za sebou více než dvě stě dní práce, během nichž se už mohly projevit všechny jeho slabiny i přednosti. Hlavní charakteristikou je, že jde o vládu v mnoha oblastech mimořádně slabou.

Vláda nemá spolehlivou parlamentní většinu

Projevuje se to především v Poslanecké sněmovně, kde disponuje nejistou většinou jednoho hlasu. Již v roce 1996 se druhá Klausova vláda mohla přesvědčit, že s převahou jednoho mandátu se nedá efektivně vládnout. Parlamentní vyjednavači proto musí do rozhodování nepřiměřeně vtahovat opozici, jak se o to například nedávno pokusili v Poslanecké sněmovně při hlasování o vyslání vojenských jednotek do zahraničí.

Po volbách 2002 se tak ustavil jistý druh pseudovětšinové vlády, který spojuje nevýhody většinového i menšinového kabinetu. Negativně to pociťuje mimo jiné vládní ČSSD, která se musí s ostatními dvěma stranami dělit o šest ministerských křesel, aniž by tím automaticky získala jistotu stabilního vládnutí a uzavřených dohod. Stručně řečeno sociální demokraté zaplatili, aniž dostali slíbenou protihodnotu.

Vláda nemá jistou podporu ani v horní komoře - Senátu. Tady se senátorům bývalé Čtyřkoalice podařil v uplynulých měsících zajímavý manévr. Na propad v posledních volbách zareagovala jedna skupina zákonodárců tím, že přejmenovala senátní klub US-ODA na Klub otevřené demokracie a do svých řad vlákala skupinu nezávislých.

Podobně se zachovala jiná část v čele s Helenou Rögnerovou. Tato žena, kterou před dvěma lety nominovala na kandidátku Čtyřkoalice lidová strana, využila povolebních zmatků a založila vlastní Klub nezávislých, kam stáhla zbylou část bezprizorných senátorů. Nepříznivý výsledek posledních senátních voleb se tak podařilo pozoruhodně otočit. Pokusit se o to kdokoli jiný, bylo by to týmiž senátory označováno za "atentát na demokracii" a v plném proudu by už bylo sbírání podpisů pod návrh na podání žaloby k Ústavnímu soudu.

Smyslem výše uvedeného manévru ale nebylo získat hlasy pro podporu oslabené vlády. Dnešní senátní většina je ve skutečnosti obtížně uchopitelné terárium "nezávislých" osobností, z nichž většinu do Senátu vynesl étos boje proti opoziční smlouvě. To byla pro velkou část z nich také jediná politická kvalifikace, takže dnes v Senátu připomínají opuštěné pohrobky této vzrušené éry. V lecčems vládu podpoří, v lecčems ne, a především každý podporuje sebe ve svém nároku na senátní funkce. Tyto virtuální boje mimo hlavní politické hřiště vytvářejí ze Senátu naprosto nevypočitatelné shromáždění.

Vláda je personálně slabá

Premiér Vladimír Špidla se při jejím sestavování choval jako britský ministerský předseda mající právo svobodného výběru. Přestože britský premiér má za sebou silnou většinu v dolní sněmovně, musí i on uspokojit různé proudy, například v Labour Party, aby nevytvořil nerovnováhu uvnitř vlastní strany. Český premiér uvedl do ministerských křesel několik nepostradatelných "nosičů volebního vítězství" (Gross, Tvrdík) a zbytek si vybral podle osobní a jiné spřízněnosti, čímž mocenskou rovnováhu v ČSSD i dalších stranách významně porušil.

Výsledkem je vláda, v níž nesedí nejvlivnější osobnosti ze tří koaličních stran. Skutečná vládní rozhodnutí proto suplují různé "koaliční úterky", kde Špidla musí jednat s lidmi typu Kalouska a Pilipa (nikoli Svobody a Mareše), tedy s politiky, kteří mu jsou skutečně schopni zajistit přijetí dohod ve svých stranách. To má zpětně vliv na stabilitu a funkčnost těchto stran, kde se vedle oficiálního vedení etabluje ještě paralelní.

Podobně odmítavě se Špidla v povolebních vyjednáváních zachoval i k některým nešpidlovským proudům v ČSSD, které nyní - jak se například ukázalo v době volby prezidenta - rozhoupávají vratkou vládní loď. Celkovou situaci ještě zhoršuje fakt, že Špidla skutečnou koalici uzavřel jen s určitými proudy v KDU-ČSL a US-DEU, přičemž to platí i naopak. Přesně to vyjádřil někdejší úřadující předseda US-DEU Ivan Pilip na nedávném sjezdu v Brně: "Naše situace je o to těžší, že naším partnerem je pouze část této strany (ČSSD - poz. red.), to je třeba si otevřeně říct. Část věrná Miloši Zemanovi pro nás fakticky není partner. ... Proto tedy naše snaha přitlačit na naše koaliční partnery byla velmi komplikována faktem, že jsme tím netlačili na stranu jako celek, ale pouze na tu část, která je v daném rozložení sil v sociální demokracii naším potenciálním partnerem..." S jistou nadsázkou by se dalo říci, že uvnitř současné vládní koalice se nachází ještě jedna "vládní koalice" hochů, kteří spolu mluví. Tímto přístupem vložil premiér Vladimír Špidla do základu své vlády generátor permanentního politického napětí.

Tématem na samostatný článek je profesní složení vlády s jediným ekonomem (J. Rusnok), který navíc nemá nijak zvlášť významné postavení. V éře přechodu od jednoho hospodářského systému ke druhému je to zaznamenáníhodná evropská kuriozita.

Vláda představuje koaličně nesourodé partnerství

Této koalici jednoznačně dominuje sociální demokracie, která si prosadila většinu svých programových priorit, což vyvolává velké pnutí u voličů ostatních dvou stran, zvláště US-DEU, která přichází o poslední zbytky své společenské podpory. Vedení obou menších stran jsou skutečně v kleštích: bez sociální demokracie není možné v této politické konstelaci vytvořit žádnou vládu, takže jakékoli aktivní protesty jsou vysoce rizikové, protože ohrožují vládní perspektivu obou stran. Pobyt v takto vyjednané vládě současně způsobuje postupný odliv voličských hlasů rekrutujících se ze středu a pravé části politického spektra.

Koalice se fakticky skládá ze stran prvního (ČSSD), druhého (KDU-ČSL) a třetího (US-DEU) stupně. Dominantní sociální demokracie, úslužných lidovců, snažících se maximálně využít potenciál ministerstev a "obsloužit" svou členskou základnu, a unionistů, kteří kromě podpisu koaliční dohody museli dodatečně schválit garanční dodatek ke koaliční smlouvě. Ten dává jejich podřadnému postavení politický rámec. Vzpomeňme jen na bod, kdy hlasování o důležitém zákonu, pro nějž se nevysloví celý klub US-DEU, znamená automatický odchod z vlády. A nejen to: současně znamená bezpodmínečnou podporu zbylých dvou stran vládní koalice do konce volebního období. Na české politické scéně se tím etabloval novodobý druh politického nevolnictví.

Pokud odhlédneme od těchto drastických ustanovení, má rozložení sil uvnitř Špidlovy vlády pro politickou kulturu v České republice přece jen určitý přínos. Postavení premiéra a podíl jednotlivých stran na moci se už přibližují výsledkům voleb. Není tomu jako v době druhé Klausovy vlády, kdy poměr výsledků voleb byl 2:1 a rozdělení ministerstev mezi ODS a ODA s KDU-ČSL 1:1. Otázkou je, zda jde o pozitivní precedens do budoucna, nebo jenom o úhybný manévr menších stran vyvolaný mimořádně výhodnou vyjednávací pozicí ČSSD.

Vláda má neujasněné programové směřování

V západním světě je běžné, že vláda se v prvním roce svého působení snaží zavést všechna svoje tvrdá a nepopulární opatření, aby se v následujících letech mohly ukázat jejich pozitivní dopady. V českých zemích namísto toho od léta 2002 probíhá nestrukturovaná vládní debata o sociálním státu, která v praxi vedla ke zvednutí výdajových stavidel státního rozpočtu pro většinu profesí ve státní a příspěvkové sféře a k opětovnému zvyšování minimálních platů, důchodů a zvláště sociálních dávek bez ohledu na ekonomické výsledky země. V mnohém to připomíná sociální korupci, již prováděl Husákův režim začátkem sedmdesátých let.

Bývalý sociálnědemokratický náměstek ministra financí Jan Mládek v lednu 2003 napsal: "Mne však v současné fázi debaty znepokojuje spíše jiná věc. Část politiků a ekonomů se tváří, že žádný problém neexistuje, a snaží se tvrdit, že můžeme žít na dluh ještě dlouhá léta. To vidění světa vychází z toho, že veřejný dluh (v podstatě dluh státu a obcí) dosáhl v roce 2002 pouze 20 procent HDP a že je možné, případně dokonce žádoucí zvýšit toto veřejné zadlužení na oněch 60 procent, které má většina zemí EU. ... Určitá lehkomyslnost ve vztahu k veřejnému zadlužování vyplývá zřejmě také z faktu, že prodej státních obligací a pokladničních poukázek probíhá dosud velmi jednoduše na českém finančním trhu. Vláda nemusí jít na mezinárodní trh euroobligací a zodpovídat řadu nepříjemných otázek finančních investorů. ... Financovat sociální dávky, stavební spoření či důchody na dluh je hazardem, který může fungovat jen velmi omezenou dobu."

I kdyby vláda aplikovala do posledního písmene radikální reformu veřejných financí, nebude to v dlouhodobém horizontu deseti let stejně příliš platné. Jádrem zadlužování zůstane reforma průběžného důchodového systému. I tady je naprosto šokující zatvrzelost, s jakou Vladimír Špidla už pátý rok odmítá na tyto nutné kroky přistoupit, a to navzdory skutečnosti, že jako ministr práce a sociálních věcí musel mít k dispozici všechny demografické a jiné údaje svědčící o tom, že další provozování tohoto systému je neudržitelné.

Namísto toho vláda vytváří na české poměry astronomické deficity, odmítá návrhy na reformu veřejných financí od vlastního ministra Bohuslava Sobotky a ústy premiéra a ministra práce a sociálních věcí navrhuje pravý opak, tzv. reformu příjmů.

Pod tímto eufemismem se samozřejmě neskrývá nic jiného než staré známé zvyšování daní. Už dnes je patrná snaha svádět některá opatření tu na povodně, tu na Evropskou unii, jejíž doporučení často mají jen rámcový charakter. Typické je to v případě daně z přidané hodnoty. Podle doporučení Evropské unie by mělo dojít ke sblížení nižší (5 procent) a vyšší (22 procent) sazby DPH, ale jen v ojedinělých případech je uvedena konkrétní výše daně. Z předběžných prohlášení lidí ze Špidlova týmu vyplývá, že vláda chce využít vnější tlak k prostému přesunu většiny částek z pětiprocentní do vyšší sazby.

Špidlova verze sociálního státu je ale neudržitelná i v kontextu evropské diskuse. Někdejší velký Špidlův příznivec, sociolog Ota Novotný, o tom nedávno v Právu napsal: "Starý koncept sociálního státu naráží na své limity a vyžaduje reformu. Ocitá se v bludném kruhu, neboť reprodukuje podmínky, které se původně snažil velkorysou sociální politikou vymýtit. Vydává miliardové prostředky na podporu sociálně a ekonomicky handicapovaných skupin, málo se však stará o změny podmínek, jimiž jsou tyto skupiny generovány. ... Špidla by neměl mást veřejnost, že o tom neví, a měl by své vyprávění o sociálním státu zbavit omšelého ideologického balastu. Spasitelem sociálního státu v obnošeném socdem střihu se nestane, pokud se nechce stát politickým reakcionářem."

Vláda má nezřetelnou politickou strategii

Vladimír Špidla chce budovat "novou ČSSD", aniž by měl dostatečně silnou mocenskou základnu pro tak radikální krok uvnitř vlastní strany. Podobně chce stvořit vnitropolitický "nový režim", který by znamenal diskontinuitu s devadesátými lety. I tady mu ale chybí dostatek sil a spojenci. Zarputile rozehrává hry, které nemůže vyhrát, čímž opět zbytečně destabilizuje vládní scénu. V tom se projevuje typický rys jeho povahy - uhranutí určitou ideou, kterou chce bez ohledu na realitu stůj co stůj prosadit.

Paradoxně jedinými autentickými spojenci v budování "páté republiky" by mu mohli být komunisté. Ty sice Špidla verbálně odmítá, nicméně v zákulisí je už vládní vyjednavači postupně začínají vtahovat do kompromisních dohod o přijetí různých zákonů.

Neujasněná politická strategie byla koneckonců patrná i v prvních povolebních vyjednáváních. Pověřený premiér Špidla měl čtyři varianty pro sestavení vlády: levicovou (s KSČM), velkou koalici (s ODS), menšinovou vládu (s podporou lidovců a komunistů) a konečně dnešní širokou koalici. Z hlediska hospodářské stability a účinnosti vládnutí si vybral tu nejhorší variantu. Výsledkem je slabá vláda a administrativa bez autority, žijící vizí brzkého konce se všemi průvodními znaky včetně pokračující korupce. Špidlovo povolební rozhodnutí dalo naopak stranám středu a pravé části spektra velkou šanci uvědomit si své zájmy a vytvořit alternativu pro volby 2006, jež by založila tak potřebnou tradici střídání vlád levého a pravého středu u moci.

V čele vlády nestojí silný premiér

O kladech a záporech Vladimíra Špidly věděl český politický svět minimálně od léta 1996, kdy se stal poslancem Poslanecké sněmovny a současně předsedou jednoho z jejích výborů.

Je to člověk málo komunikativní, který kolem sebe nesnese příliš silných politiků a který se rád obklopuje ženami, o nichž nikdo neví, jestli jde spíše o poradkyně nebo ošetřovatelky. Jeho legendární pracovní vypětí zase připomíná nasazení úředníka umanutého administrativní stránkou výkonu moci.

Druhou polohou jsou dobře tajené záchvaty hysterie, které už několikrát demonstroval i na veřejnosti. Poprvé, když Hana Marvanová v Poslanecké sněmovně hlasovala proti zvýšení daní a Špidla v reakci na to zbytečně vyvolal několikadenní vládní krizi, v níž chtěl nejdříve US-DEU vypudit z koalice, aby nakonec vzal svá slova zpět. Podruhé způsobil rozruch během prezidentských voleb. Na zasedání klubu ČSSD strašil své poslance a senátory dětinským argumentem, že po zvolení Miloše Zemana odejde většina zahraničních investorů ze země. O těchto a dalších jeho slabinách se dobře vědělo. To jen zhruba půl roku před volbami se geniálně podařilo stvořit obraz Špidly-státníka. Jak se to přihodilo?

Vladimír Špidla nebyl zvolen předsedou ČSSD v regulérní soutěži více kandidátů, nýbrž byl monarchisticky navržen odstupujícím předsedou Milošem Zemanem. Nemusel tedy dávat dohromady svůj program a budovat tým spojenců, čímž by demonstroval své teoretické i praktické schopnosti předurčující politika k tomu, aby se stal vůdcem silné strany. Ve chvíli, kdy se především díky Zemanově autoritě stal lídrem levice, skončila jakákoli kritika jeho osoby a začal být budován jeho idealizovaný mediální obraz. V obavách před hrozbou jménem Klaus tento obraz úspěšně šířila i "kulturně-mediální" fronta, s níž Špidla překvapivě dokázal najít společnou řeč. Svět se ale změnil - Klaus je už pár měsíců mimo hru, ledy roztály a před námi jako sněhulák na jaře stojí Špidla-politik, který si nedovede vydobýt respekt ani ve vlastním sekretariátu. Tento moment jen posiluje celkovou slabost vládní koalice.

Bohumil Pečinka, politický komentátor, v současnosti pracuje v týdeníku Reflex.