Šílení, do ložnice úžasů

Krásný kraj

Krásný kraj zpleněný

už před vyřčením.

Sníh ho ucpe.

Potrava

pro začátek.

Země plíživého slunce. První kraj. Kraj

toho, co tíží, zvířete a vazkosti.

Umírám, tady blesk, tam ryba

v síti bláta: žijící

stranou.

Na cucky to, čemu se říká

duše. A její bídné zdraví.

Volání, to už je žebrat.

Z úst kus vzduchu

a my nejsme bez úst.

Ticho vládne. Kraj

se nešíří. Nezmenšuje.

Až na náhodu a oči,

které mají moc přijít.

Až na smrt, jež je stejná.

Mé vlasy vyrvané,

mé šaty na cáry,

jdu zčerstva: chrlím.

Muž, jejž řeka štěpí,

a který ji překročí.

Země prasklá jak bílý okraj

vypitého hrnku,

jako stěny

pusté arény mého ucha.

Z milosti do sváru, z temného deště

do deště mladého se zvěčňuje

škubnutí blátivé ruky jako křídlo,

jehož mohutný van nekončí.