Síla a nebezpečí Evropské unie

Jsou již pryč ohňostroje a oslavné řeči o našem vstupu do Evropské unie a jsou za námi i volby do Evropského parlamentu, které je možné chápat jako nesouhlas voličů s politikou vládnoucích stran (ve většině zemí E-25) nebo jako odpor k politice vůbec, kterou demonstrovali ti, kdo vůbec volit nepřišli (snad s výjimkou Belgie a Lucemburska). V západní Evropě ožívají hlasy tázající se, zda rozšíření EU na východ je pro Unii skutečně ekonomickou výhodou nebo zda neskrývá nějaká nebezpečí. Znovu se diskutuje o preambuli ústavní smlouvy a o tom, zda Evropa navazuje na křesťanské či židovsko-křesťanské tradice, a to přesto, že právní řád navazuje na římské právo, kulturní vývoj na řecké výtvarné umění a v jižní Evropě i na islámskou architekturu. A navíc: německá vláda prosazuje přijetí Turecka za člena EU, což má jistě vojensko-strategický, ale stěží ideologický význam. Jen se nediskutuje o tom, co, komu a jak prospívá.

Rozšíření a ekonomický růst E-25

Evropská unie se přijetím dalších deseti zemí rozšířila plošně, počtem obyvatel (o 74,1 mil.) i výší hrubého domácího produktu (podle údajů za rok 2002 z 9 172 mld. eur na 9 615 mld. eur). Nové členské země EU vytvářejí při současných měnových kurzech jen asi 5 % HDP celé Unie. Hrubý domácí produkt na občana, pokud bychom jej měřili podle parity kupní síly, klesl z 23,3 tis. eur na 21,4 tis. eur. Pro srovnání: v USA v tutéž dobu činí 32,7 tis. eur. Produktivita práce na jednoho zaměstnaného se snížila o více než 7 % (měřeno podle parity kupní síly národních měn v roce 2002). Rozšíření je tedy doprovázeno snížením relativní ekonomické výkonnosti.

Odvětvová struktura rozšířené EU se podstatně nezměnila. Podíl zemědělství a lesnictví, ale zejména průmyslové výroby na tvorbě HDP nepatrně vzrostl (jde o desetiny procentních bodů). Ve srovnání s USA se však EU podstatně liší. Zatímco v EU je dnes podíl zemědělství na HDP 2,1 %, v USA 1,3 %. Průmysl a stavebnictví se podílejí na tvorbě HDP v EU z 27,2 %, v USA to je jen 21,6 %. Služby se v EU podílejí na HDP 70,7 %, v USA 77,1 %.

Otevřenost ekonomiky E-25, měřená podílem vývozu a dovozu na HDP, se snížila, protože obchod mezi zeměmi E-15 a přistoupivšími zeměmi přestal být zahraničním, ale stal se vnitřním obchodem. Ekonomika E-25 je ale stále otevřenější než ekonomika USA, zvláště pokud jde o vývoz, což ovšem znamená, že tvorba HDP je více závislá na zahraniční poptávce, a to zejména z USA.

Trh práce se v EU změnil především tím, že rozšířením Unie se zároveň zvýšila nezaměstnanost z 8 na 9 % (údaje za rok 2003), zatímco v USA činila 6 %. Podíl zaměstnaných osob na obyvatelstvu ve věku 15-64 let rozšířením EU klesl z 64,3 % na 62,9 % (v USA činí 72,1 %). Lisabonské usnesení hlav států (2000) předpokládá, že do roku 2010 se má v EU podíl zaměstnaných osob zvýšit na 70 % a výkonnost Evropské unie se má zvýšit na úroveň USA. Rozšíření EU v letošním roce však dosažení tohoto cíle spíše ohrožuje.

Z dlouhodobého hlediska by ovšem podle představy většiny evropských ekonomů i politiků mělo rozšíření vést k rychlejšímu ekonomickému růstu i vzestupu blahobytu. Evropská centrální banka nicméně podotýká, že "výhody pravděpodobně nebudou mít všechny země, regiony a hospodářská odvětví" (měsíční zpráva z května 2004). Zároveň dodává, že vliv na další vývoj budou mít hospodářské politiky vlád starých i nových zemí Unie. Avšak nejen ony...

Motorem růstu by měl být sílící obchod mezi zeměmi E-25, i když již od poloviny 90. let existovaly dvoustranné smlouvy mezi tehdejší E-15 a přistupujícími zeměmi, které vzájemný obchod liberalizovaly a vedly k podstatnému snížení cel a obchodních kvót. Na rozšíření trhu by dnes měly země původní E-15 získat jen nepatrně; prospěch by z něho měly mít především země, které do Unie letos přistoupily. To platí v liberálním hospodářském systému, nicméně existující oligopolní struktury mohou mezistátní (vnitrounijní) obchod podstatně ovlivnit v obou směrech.

Širší trh je výhodou zejména pro velké firmy, které v uplynulých deseti letech dále vzrostly zejména rozsáhlými přímými investicemi v tehdejším zahraničí, tj. v zemích, které do Unie právě přistoupily. Bude však vývoz kapitálu ze zemí původní patnáctky pokračovat a kam? Podle údajů Bundesbanky německý vývoz kapitálu v několika minulých letech značně poklesl, což ovšem může mít konjunkturní důvody. Dá se však očekávat, že se vývoz kapitálu (přímé zahraniční investice) přeorientuje na Čínu, Indii a pak na země s levnou pracovní silou a slabými odbory, ovšem za předpokladu jejich politické stability. Vývoz kapitálu z E-25 je ale brzdou jejího hospodářského růstu, i když možná ne růstu hodnoty firem, které takto investují.

Za další motor budoucího ekonomického růstu Unie se vydává vědecký a technický vývoj. Na vývoj a výzkum se v roce 2001 v E-15 vydávala 2 % HDP, v dnešní E-25 to je 1,9 %, zatímco v USA 2,7 % HDP a v Japonsku 3,1 % HDP. Jsou to jistě čísla nepřesná (ale makroekonomické údaje bývají zpravidla nepřesné), nicméně naznačují hluboké zaostávání Evropské unie. Ale jen naznačují, protože nic neříkají o efektivnosti těchto výdajů. A zvýší se tato těžko statisticky podchytitelná efektivnost rozšířením Unie? Ekonomický přínos výzkumu např. v oblasti archeologie je asi nesouměřitelný s přínosem výzkumu v oblasti farmakologie - avšak i kapitálová náročnost provádění takového výzkumu je diametrálně odlišná. Růst trhu a stále postupující kapitálová koncentrace v odvětvích na výzkumu nejvíce závislých či dokonce vysoká angažovanost veřejných financí v těchto odvětvích (průmysl spojený s armádou, kosmický výzkum atp.) dávají šanci pro vyšší uplatnění některých oblastí výzkumu a vývoje i v rozšířené EU.

Ekonomický růst EU bude bržděn nedostatkem kapitálu a lidí v produktivním věku, jakož i změnou věkové struktury obyvatelstva ve prospěch starších ročníků, které jsou náročnější jak na náklady na zdravotnictví, tak především na starobní a sociální důchody. Ale o tom již bylo popsáno mnoho stran.

Ekonomická stabilita EU jako předpoklad růstu ekonomiky i blahobytu

Základním předpokladem ekonomické stability v širším slova smyslu je zřejmě stabilita politická - a naopak. Jen stabilní (pevná) vláda může důsledně provádět reformy státní správy, armády či ekonomiky. Je ovšem pevná jen za předpokladu, že většina národa, resp. jeho vlivných částí je s těmito reformami srozuměna. V podmínkách demokratického státu musí tedy většina voličů (těch, kteří jdou k volbám) vidět účelnost reforem a očekávat od nich prospěch pro sebe a pro své děti. V E-25 jde o vícerozměrnou politickou "hru":

1. Mají mít reformy liberální, nebo socialistický obsah či podtext?
2. Mají prospívat všem zemím nebo dokonce všem skupinám obyvatelstva stejně, nebo budou výherci a poražení, tedy vládci a poddaní?
3. V jaké míře má být zdrojem etického myšlení (hodnocení) katolicismus, protestantismus, judaismus, islám či osvícenecký "zdravý rozum"?

V diskusi o "evropské ústavě" šlo především o to, kde, kdo a jak bude o řešení naznačených a mnoha dalších rozporů rozhodovat. Zároveň se nejvlivnější politikové bývalé E-15 snažili dostat tuto ústavní smlouvu pod střechu ještě před rozšířením o v podstatě bezmocnou skupinu deseti přistupujících zemí. Bez hlubšího rozboru se však vnucuje myšlenka, že E-25 bude v příštích desetiletích procházet různými krizemi politické stability zejména v souvislosti s tím, jak bude růst vliv Evropského parlamentu.

Každá hrozba krize politické stability však vede tuzemské investory, aby investovali v zahraničí (příkladem jsou již dnes evropské investice do amerických cenných papírů). Pod hrozbou sociálního státu by zřejmě průmyslové koncerny zvýšily přímé zahraniční investice zakládáním či rozšiřováním svých filiálek v levnějších zemích (a těch je v současném světě většina) s předpokládanou politickou stabilitou, což je v současnosti jistě jedním z důvodů přílivu takovýchto investic do Číny či Indie. Příkladem těchto tendencí je již dnes Německo, v němž je jen polovina národních úspor investována doma, zatímco druhá polovina v zahraničí (jde o veškeré přímé investice včetně státních či do výstavby obytných domů).

Nedostatečné tuzemské investice do reálného sektoru ekonomiky však vedou ke zpomalování hospodářského růstu, k růstu nezaměstnanosti a potenciálně i k růstu politického napětí - a nemusí jít zrovna o Jižní Ameriku. Evropský sociální stát zatím nespokojenost nezaměstnaných tlumí tzv. sociální politikou, tím, že rychle zvyšuje počty studentů, a přeškolováním absolventů škol i zvyšováním počtu veřejných zaměstnanců včetně vytváření profesionálních armád (to jsou jen formy skryté nezaměstnanosti). A to se jen zdráhavě přistupuje k oddalování odchodu zaměstnanců do důchodu, protože právě starší lidé patří k těm, kdo jsou nejvíce ohroženi nezaměstnaností (v sousedním Německu v současné době Bundesbanka požaduje zvýšení věku odchodu do důchodu z 65 let na 67 let). Ve většině zemí EU tedy existuje rostoucí rozpor mezi udržováním sociálního smíru a finančními zdroji státu (a obcí).

Schodkovost veřejných financí, ale i vysoký podíl veřejných financí na HDP ukrajují ze zdrojů použitelných na investování. Tím se finanční politika většiny zemí EU podstatně liší od finanční politiky USA, které navíc schodek federálního rozpočtu kryjí především prodejem federálních dluhopisů do zahraničí. Umožňuje to hlavně politická stabilita země, o níž ani pro budoucnost nikdo nepochybuje. Naopak v E-25 odstraňování schodkovosti veřejných financí a případně i snižování jejich podílu na HDP hrozí zájmovými a sociálními konflikty, které mohou snížit důvěryhodnost Unie na finančních trzích a vést k podstatnému oslabení eura, jehož kurzový vzestup v posledních dvou či třech letech je největším ekonomickým úspěchem členů měnové unie.

Před 50 či 150 lety platilo, že kurz národní měny je dán poměrem mezi příjmy z vývozu a platy za dovozy, tedy obchodní bilancí země. To dnes neplatí (a neplatilo to - ovšem z jiných důvodů - ani v nacistickém Německu či sovětském Rusku), protože v platební bilanci hrají daleko větší roli jiné platby, především stěhování dlouhodobého i krátkodobého kapitálu. A kapitál se stěhuje především ze spekulativních důvodů a na základě důvěry a očekávání. Politická a ekonomická stabilita a hospodářský růst jej přitahují, čímž se zároveň zlevňují dovozy (surovin, ropy, plynu) a následně se zpomaluje inflační vývoj. A perspektiva neinflačního vývoje opět přitahuje investory. Pokud by se oslabila dosavadní důvěra světových finančních trhů ve schopnost E-25 řešit vnitřní problémy, znamenalo by to vážnou krizi tohoto uskupení. Rozšířením Unie o 10 nových členských zemí se takové riziko nesporně zvyšuje, protože přibylo latentních či dnes již zjevných rozporů a protože členské země Unie jsou dnes podstatně různorodější.

Proč rozšíření Evropské unie?

Zaujal mne článek R. Hanka ve Frankfurter Allgemeine Sonntagszeitung (9. 5. 2004) nazvaný "Hospodářsky je větší EU nesmyslem". Cituji záměrně konzervativní a zároveň reprezentativní německé noviny. Podle citovaného autora po oslavách rozšíření přináší kocovina deziluzi: hospodářsky bude rozšíření Unie bez následků, ale může být škodlivé, a to ne pro staré země Unie, ale naopak pro nové. Od rozšíření Unie nelze podle autora očekávat hospodářský zázrak.

Nejde o to, že by nemělo k rozšíření Unie dojít, ale o skutečné pohnutky, které k němu vedly. Nová Evropa ukončila své nepřátelské rozdělení. Do EU vstoupily země, kde se již vytvořil kapitalismus a vzniklo demokratické zřízení. Tyto země dokonce rostou ekonomicky rychleji než E-15 a budou zřejmě růst rychleji i nadále, snad o 2 procentní body. Rozšíření Unie sledovalo podle citovaných novin politický záměr a nebylo ekonomickou nutností, o čemž slavnostní řečníci 1. května pomlčeli.

Občan přistupující země se pochopitelně musí ptát, jaký politický záměr k rozšíření vedl. V politickém uvažování je zpravidla na prvním místě bezpečnost, v tomto případě bezpečnost východní hranice Unie (a zároveň zvýšení bezpečnosti ze strany Středomoří). Zde se jedná o politickou a vojenskou kontrolu tohoto prostoru - kdyby byla potřeba. Není náhodou, že zároveň po linii NATO pod heslem profesionalizace armády dochází v malých zemích střední a východní Evropy k zániku klasických armád zajišťujících národní obranu a k jejich nahrazení specializovanými brigádami či prapory určenými především pro plnění úkolů někde jinde. K vojenským převratům tedy v těchto zemích nedojde. Tento vývoj snad není finančně nákladnější (to se ale přesně neví), ale má dopad na nezaměstnanost. Není asi ani náhodou, že EU původně uvažovala jen o rozšíření omezeném na několik sousedních zemí. Ale proč ponechávat nějaké malé země na hranicích s nevypočitatelným Východem bez kontroly?

Politickou kontrolu má posílit i projednávaná ústavní smlouva EU.

Ekonomická kontrola deseti přistoupivších zemí se realizuje mnoha způsoby: přímými investicemi, úvěrovou závislostí, prostřednictvím různých nadnárodních organizací atd. Během pěti či deseti let ztratí tyto země i kontrolu nad měnou a bankami, pokud ještě zůstaly v národních rukou.

Byl však možný vývoj těchto deseti zemí bez přistoupení do EU? Od poloviny 90. let prokázaly svoji životnost a otevření trhů pro ně bylo velkou prorůstovou injekcí. Od poloviny 90. let měly lepší růst než bývalá NDR, která se opírala o nesmírnou pomoc svého vyspělejšího bratra. Je to zároveň důkaz, že i zaostalé země - bez ohledu na své přírodní zdroje - mohou být zajímavé pro zahraniční investory. Záleží především na jejich celkové a zejména hospodářské politice: právo, soudnictví, nízké daně, stabilita měny, nižší mzdy atd. Udrží si však dnes ČR nižší mzdy a dokáže zvyšovat produktivitu práce? Dokáže vůbec - v sousedství s Německem, které v tomto ohledu není dobrým vzorem - vytvořit fungující trh práce? Podle mého názoru neexistuje přímý vztah mezi velikostí hospodářského prostoru a úspěšným hospodářským vývojem, pokud ovšem někdo, třeba vlastní vláda, hospodářské úspěchy netorpéduje.

Hospodářský vývoj deseti nových zemí v Evropské unii je dnes obtížné předvídat. Záleží asi především na pracovitosti občanů, na příští vládě, na celonárodní ochotě poprat se se všemi potížemi, které ještě vzniknou. A na podnikavosti, která se většinou ani v rodinách, ani na školách neučí. A na tom, zda se Unie bude ubírat spíše směrem k liberalismu než k socialismu a státnímu intervencionismu.

Miroslav Tuček (1929), profesor financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze. Autor řady odborných publikací, pravidelný přispěvatel Revue Politika.