Sazby DPH a sociální politika státu

ODS svým návrhem na nulovou sazbu DPH pro potraviny překvapila mnohé své příznivce. Naskýtá se otázka: je opravdu zvýšení sazby DPH u potravin a léků důvodem k prohře voleb, anebo se jedná pouze o klišé, které se pouze automaticky omílá bez logického vysvětlení? Zajímavý je v této souvislosti rozhovor s Mikulášem Dzurindou v Hospodářských novinách ze dne 17. února 2006 s příznačným názvem „Dražší potraviny volby neprohrají".

V názorech na to, co je „sociální" a co ne, se v naší společnosti zabydlely určité zaběhnuté představy, o kterých není radno diskutovat, zejména pak před volbami. Ze všech levicových stran (a teď už i z ODS) zní sborově: Sociální stát je takový, který má levné potraviny, jinak na to chudí a bezmocní doplatí.

Ale přísná logika je trochu jiná. Představme si, že například poslanec Tlustý, nebo ministr Sobotka, anebo jiný vcelku dobře situovaný občan si v obchodě koupí potraviny za 1050 Kč. V té chvíli mu stát poskytl 140 Kč jako slevu na potravinách díky nižší sazbě DPH. Otázka zní, zda je to spravedlivé. Dá se říci, že nikoliv. Není třeba dávat tuto dotaci dobře situovanému a bohatému, ale je třeba ji přenechat tomu, kdo ji opravdu potřebuje, třebas oné nemohoucí babičce, na kterou v diskusích stále vzpomíná poslanec Křeček.

Celý problém spočívá v tom, že sociální politiku státu nelze spravedlivě a hlavně efektivně řešit přes sazbu DPH. Důvod je prostý: výrobek, který je prodáván, nemůže vědět, komu je prodáván, zda chudému, nebo bohatému, a proto nemůže být svou sazbou DPH sociální. Proto by bylo vhodné tyto dvě věci, tj. sazbu DPH a sociální politiku státu, zásadně a striktně od sebe oddělit, jinak vytvoříme nespravedlivý a neefektivní systém.

Absurdistán v dohledu

K čemu všemu vede stav, kdy se pomocí sazby DPH řeší sociální problémy, vidíme na vlastní oči v konkrétních absurditách sociální nespravedlnosti našeho dnešního sociálního státu. Co je spravedlivého na tom, když farmář, který chová například ondatry nebo činčily, si raději koupí sušené mléko jako „zlevněnou potravinu", protože krmivo pro zvířata je díky vyšší sazbě DPH dražší? Původním cílem bylo přece dotovat chudou rodinu! Vyvrcholením těchto absurdit je zavedení snížené sazby DPH na sociální bydlení tak, jak to chce provést ministr Sobotka. Pokud bude bydlení splňovat určitá kritéria (například dům rozlohou do 150 m²), tak stavba spadne pod křídla „sociální politiky státu" bez ohledu na jiné okolnosti. Dovedu si představit luxusní dům, který si nechá postavit milionář, a přesto se dům dostane do stanovených kritérií sociálního bydlení. Jak absurdní! Původním záměrem myšlenky o sociálním bydlení bylo přece usnadnit bydlení pro chudé a sociálně potřebné, tj. dotovat výstavbu hospiců, nemocnic, domovy důchodců, umožnit stavbu obecního bydlení pro mladé chudé rodiny atd.

Navíc je zřejmé, že „promíchání" sazby DPH a sociální politiky státu vede k dalším daňovým paskvilům, a tedy k neefektivitě a zvýšení byrokracie státního aparátu. V softwarovém inženýrství platí jedna stará poučka: „Každé nečisté řešení plodí další, ještě více nečistější řešení". Jinak řečeno, pokud se něco vyřeší obezličkou, nastupujeme stále více krkolomnější cestu se stále horšími a horšími následky, až nakonec skončíme ve slepé uličce. To se zákonitě projeví také při určování sazby DPH sociální politikou státu.

Určení sazby DPH musí být až triviálně jednoduché a nesmí mít složitosti, které řešení jednotlivých sociálních problémů vždycky mít bude. Kdo potřebuje dávky, kdo potřebuje pomoc nebo nějakou úlevu od státu, musí si odbýt do jisté míry byrokracii při dokládání svých nároků. Jinak to totiž nejde, pokud nechceme ponechat prostor pro zneužívání dávek. Pokud totéž zavedeme u sazby DPH, je zaděláno na problém. Následně se to projeví byrokracií a zbytečnou složitostí nejen v opravdových hrůznostech v účetnictví firem, ale i v zoufalství na finančních úřadech. Jako již existující příklad lze uvést různou sazbu DPH při stavebních pracích uvnitř a vně domu. Každý, kdo někdy stavěl, ví, o jaké ekonomické hlouposti hovořím. Ministr Sobotka dokonce zvažuje myšlenku snížené sazby DPH pro stavby domů dotované přes stavební spoření. Při představě, že by majitel stavby musel dokládat, že byla dotována konkrétním stavebním spořením (jediná možnost je přes shodu účtů stavebního spoření při platbě faktur, které odpovídají platbám vůči plánům dané stavby), mohou se o každého účetního a následně finančního úředníka pokoušet mdloby.

Další viditelný byrokratický problém lze očekávat u bytových domů, které budou mít byty různých velikostí, z nichž některé spadnou pod sníženou sazbu a jiné ne. Jak uplatnit sníženou sazbu? Poměrem ploch bytů? Pokud tyto stavby vyloučíme ze snížené sazby, vyloučíme většinu staveb, protože většina bytových domů má právě byty různých velikostí. Nakonec se může stát, že v budoucnu budeme kvůli daňovému paskvilu statisticky světovou jedničkou ve stavbách domů s velmi malými byty. Všimněme si, k jakým zajímavým krkolomnostem a následkům nás může nečisté řešení dovést...

Myšlenka řešit sociální politiku přes usměrňování cen zboží státem není ničím novým. Pokud se zamyslíme nad pojmem „daň na luxusní zboží", již ve svém volebním programu prezentuje KSČM, jde vlastně o totéž: sociální politika se přenáší do určování ceny výrobků státem. Avšak stačí si položit jednoduchou otázku: Co bude luxusní zboží? Banány a pomeranče jako kdysi? Auto? Kožich?

Lidové ceny

Sociální politika státu řízená přes sazby DPH patří ke klasickým populistickým klišé tzv. sociálního státu s tzv. „lidovými cenami". Tato politika je ve své podstatě nespravedlivá, neefektivní, byrokratická a sociálně zavrženíhodná. Díky jednoduché logice („výrobek neví, kdo si ho koupí, zda chudý, nebo bohatý") nemůže být sazba DPH sociální, i když se tak může na první pohled tvářit. Bohužel nyní je tato populistická politika doporučována a nabízena také z řad vedení ODS, tedy pravicovou stranou.

Pointa pro překonání zaběhnutého klišé s „lidovými cenami" je v tom, že pokud se zdraží potraviny zavedením rovné sazby DPH, tak z něj neuvidí prodávající podnikatel nebo výrobce ani korunu. Vše půjde do „společné kasy", tedy do rozpočtu. Opravdu efektivní a spravedlivá sociální politika by měla vypadat tak, že se nebude řešit přes DPH, sazba bude pro všechny výrobky stejná a její jednotnou výši stanoví nezávislí ekonomičtí experti fundovanými výpočty. DPH bude sloužit pouze jako jednotný ekonomický nástroj pro vybrání peněz do „společné kasy". Poté se přesně cílenými dotacemi a dávkami do přesně definovaných skupin obyvatelstva provede přerozdělení těchto prostředků těm, kdo je skutečně potřebují, tj. těm, komu stát tyto prostředky poskytnout opravdu chce. Celá diskuse o sociální politice státu se tak přenese přesně tam, kde ji chceme mít, bude o tom komu poskytnout dávky a přídavky - a nikoliv o nesmyslu, které výrobky chceme dotovat, co je a co není luxus, co je „lidové" a co už ne.

Nejvíce paradoxní je, že na současném stavu s různou sazbou DPH nejvíce doplácejí právě vrstvy nejchudších obyvatel, kterým je toto klišé předkládáno jako spravedlivé, lidové a bohulibé. Pokud by však fungoval sociální stát tak, že se sazba DPH zvýší (potraviny nevyjímaje) a vybrané prostředky se vrátí nejchudšímu obyvatelstvu cílenými dávkami jako kompenzace, tak na tom vydělají právě chudí a prodělají dobře situovaní a bohatí. Jenomže „chtít zdražit potraviny", to se prostě nenosí.

Je možné, že v efektivně fungujícím sociálním státu mohou existovat různé sazby DPH, důvodem však není populistická politika, ale podpora subjektů v daném ekonomickém odvětví. Jestliže se sníží sazba DPH například pro vzdělávací kurzy, ubytovací služby apod., nedělá se to proto, aby stát sociálně podporoval ty, kteří kupují. Stát tím podporuje firmy v  odvětvích, o které má zájem. Díky nižší sazbě DPH se firmám rychleji otočí peníze, mohou jít s cenou dolů a zvýšit poptávku, nebo mohou mít vyšší zisky na úkor DPH při stejné ceně, čímž se zvýší zájem investorů o dané odvětví.

Nabízejí se dva modely sociálního státu: jeden s dotací potravin díky snížené (nulové) sazbě DPH, druhý s rovnou sazbou a následným cíleným přerozdělením prostředků. První je neefektivní, nespravedlivý a drahý. Tento model používáme dnes a sociální demokracie jej nazývá „sociální stát". Druhý model má přesně opačné vlastnosti: je cílený, spravedlivý, levný, průhledný, jasný a v konečném důsledku bez asociálních absurdit.

Při výběru mezi oběma modely lze použít přirovnání s možným způsobem boje v moderní válce: buď se opatření v sociální politice státu bude chovat jako přesně řízená střela naváděná laserem (dotace a dávky půjdou přesně tomu, kdo je potřebuje), anebo se bude používat zastaralá metoda kobercových náletů (zavedou se celoplošné neefektivní populistické kroky, kdy se pomocí snížené sazby DPH podporují v podstatě všichni, kdo si výrobek koupí, ať už bohatí, nebo chudí).

Autor je majitelem konzultační a školící firmy v oblasti IT.