Sarajevský atentát, nebo sarajevský syndrom?
Sarajevský atentát, nebo sarajevský syndrom?
Není mnoho událostí z dvou polistopadových dekád, které by vyvolávaly takové kontroverze jako ty, které se odehrály na konci roku 1997. Pád Klausovy vlády a rozštěpení ODS tehdy vedly k velkým diskusím se zcela protikladnými interpretacemi příčin. Dopad narušených vztahů uvnitř pravice se pak výrazně podepsal na dalším vývoji české politiky. Je proto opodstatněné zkusit hlouběji rozebrat a analyzovat klíčový moment - co se vlastně v „den Sarajeva" v pátek 28. listopadu 1997 skutečně odehrálo.
Krátká rekapitulace předchozího vývoje
Žádná zásadní politická událost obvykle nespadne z nebe. Platí to i pro události v závěru roku 1997. Při hledání kořenů je nutné se vrátit minimálně o rok a půl dříve do období sněmovních voleb na přelomu května a června 1996. Ty přinesly úspěch sociální demokracie, která pod vedením Miloše Zemana zečtyřnásobila svůj zisk oproti roku 1992 a změnila se v dominantního aktéra v levé části politického spektra. Efektivní volební kampaň ČSSD kontrastovala s impotencí do té doby klíčové vládní strany - ODS. Občanští demokraté kampaň nezvládli, což nejviditelněji demonstrovala jejich neschopnost eliminovat podivnou sponzorskou kauzu, která „vyplavala" na povrch šest týdnů před volbami poté, co strany předložily do parlamentu výroční finanční zprávy za předchozí rok. ODS nedokázala vysvětlit zvědavým médiím, proč stranu sedmi a půl miliony korun sponzorují Lájos Bács z Budapešti a Radjiv Sinha z Mauriciu, a už vůbec nebyla schopna adekvátně reagovat na novinářská zjištění, že jediný v úvahu připadající budapešťský Bács dávno zemřel a druhý údajný sponzor o České republice nikdy neslyšel. Nepochopení destruktivity celé věci nejlépe demonstrovala výkonná rada ODS, která přes návrh Jana Rumla odmítla gesto, jímž by se strana těchto peněz vzdala. Další už povolební chybou bylo rozhodnutí občanských demokratů na konci července 1996, že přestávají po původu peněz pátrat. Rezignace tehdejšího výkonného místopředsedy ODS Libora Nováka na funkci kvůli odpovědnosti za zpackanou kampaň a chod strany tak žádný „očišťující" účinek nepřinesla. Explozivní potenciál podivného sponzoringu se posunul do budoucna.
Za pozornost v této době dále stojí vývoj koaličního partnera ODS - lidovců. Ti před volbami 1996 zvolna, ale viditelně začali opouštět dosavadní jednoznačnou orientaci na spolupráci s občanskou pravicí ve prospěch strategie „flexibilního výběru" mezi ODS a ČSSD. Odráželo to pověstné motto jejich předsedy Josefa Luxe o lidovcích coby rozhodujícím „jazýčku na vahách" mezi levicí a pravicí.
Po volbách 1996 tak sice pokračovalo dosavadní vládní uspořádání v podobě koalice ODS, lidovců a Občanské demokratické aliance (ODA) v čele s Václavem Klausem, avšak fungování této koalice jednak ztěžoval její (těsně) menšinový status, jednak přibývající vnitřní spory, které zesiloval stále nepříznivější společensko-ekonomický kontext. Z klíčových kritických momentů povolebních měsíců stojí za zmínku hlavně ostrý střet ve vládě ohledně kontroly a vedení Bezpečnostní informační služby na podzim 1996, krátce nato proběhlé senátní volby, při nichž se fakticky mezi prvním a druhým kolem menší vládní strany (zejména lidovci) rozhodli mobilizovat proti rýsujícímu se velkému úspěchu ODS, a v neposlední řadě hospodářská recese, jež se naplno projevovala od jara 1997. Poslední zmíněné, provázené i prudkým měnovým výkyvem, donutilo vládu k přijetí dvou „úsporných balíčků", které zahrnovaly radikální škrty ve státních výdajích, a dokonce i k rozsáhlé „sebekritice" ohledně existujících „dluhů transformace". Pokus o revitalizaci Klausova kabinetu v podobě jeho rekonstrukce na přelomu května a června 1997 pak skončil blamáží: původně avizované rozsáhlé personální změny se nakonec omezily na příchod jen dvou nových ministrů.
Dobové skeptické naladění veřejnosti dobře ukazují čísla Institutu pro výzkum veřejného mínění ze začátku června 1997. Vládě nedůvěřovaly tři čtvrtiny lidí, což bylo historické maximum od začátku 90. let. Klausův kabinet sice v té době přežil hlasování o důvěře ve sněmovně, ovšem jen těsně díky hlasu patřícímu nezařazenému poslanci Jozefu Wagnerovi (původně ČSSD). Právě na Wagnerově „dobré vůli" koalice obvykle „visela" i při jiných hlasováních ve sněmovně, což k její stabilitě rozhodně nepřispívalo. Lidovecký distanc k vládě i osobě premiéra se v problematické ekonomické a politické situaci dále zvětšoval. Josef Lux ještě před červnovým hlasováním o důvěře vládě poprvé veřejně nadnesl otázku odchodu Klause z premiérské funkce, což podle něho mohlo pomoci „upustit páru z přetápěného kotle". Jak dále lidovecký šéf dodával, v případě, že „nebude tato vláda schopna předvést změnu politiky, tak to bude muset být jiná vláda".1
Vládní krizi provázelo stupňující se pnutí uvnitř ODS. Nejviditelněji to demonstroval útok Josefa Zieleniece, místopředsedy strany a vlády a ministra zahraničí, který 3. června 1997 obvinil Klause ze špatného řízení kabinetu. Důvodem měla být nepříznivá zpráva Mezinárodního měnového fondu o stavu české ekonomiky z března 1997 a následné zvláštní varování ekonomů tohoto fondu. Premiér měl údajně obojí zatajit před ostatními členy vlády. Konflikt mezi dvěmi vrcholnými politiky občanských demokratů sice po několika dnech ukončil veřejně prezentovaný oboustranný „smír" s tím, že šlo o nedorozumění. To ovšem nemohlo zakrýt vzrůstající napětí a nedůvěru mezi elitou ODS.
Kauza „černého" zahraničního účtu občanských demokratů
Rozkližování vládní koalice a ODS pokračovalo i v průběhu léta a podzimu 1997. Důležitým bodem se stal 23. říjen 1997. Josef Zieleniec v tento den nečekaně oznámil rezignaci na své funkce ministra zahraničí, místopředsedy vlády i ODS. Premiérovi tento krok Zieleniec sdělil až večer před veřejným oznámením svého rozhodnutí. Jako důvod před novináři uvedl omezení možnosti spolupodílet se na zásadních stranických záležitostech, konkrétně na výběru nového ministra vnitra a „velmi závažných rozhodnutích týkajících se hospodaření strany". U prvního bylo zasvěceným zjevné, oč jde. Jan Ruml konzultoval s prezidentem Václavem Havlem svého budoucího nástupce na vnitru a část vedení ODS včetně Zieleniece se o tom dověděla až ze zpráv televize Nova. Nejasnosti ale vyvolával druhý Zielencem uváděný bod - hospodaření strany - a okamžitě vedl ke spekulacím žurnalistů. Rezignující politik ale tyto spekulace odmítl jakkoliv komentovat. Teprve o měsíc později, když se ODS začala štěpit, začal být tento bod jasnější. Na zasedání grémia strany na konci září 1997 měl pronést hlavní manažer strany Tomáš Ratiborský větu: „Však máme ještě peníze v zahraničí." Stalo se to, či mělo se tak stát, při diskusi o financování strany. Ratiborský to údajně doplnil o sumu sto sedmdesát milionů korun.2 Někteří přítomní - místopředsedové Josef Zieleniec, Ivan Pilip, Jan Stráský a předseda poslaneckého klubu Jiří Honajzer - to podle svého pozdějšího tvrzení pochopili jako informaci o existenci zahraničního konta strany. Tři dny před Zielencovou rezignací 20. října se grémium ODS k věci vrátilo. Přítomní odhlasovali usnesení, v němž se distancovali od jakéhokoliv „černého" účtu strany v zahraničí.
Existence zahraničního bankovního konta se nikdy neprokázala, i přes pozdější policejní vyšetřování. Členové grémia „po Sarajevu" velmi rozdílně interpretovali, co vlastně o stranických financích Ratiborský na konci září řekl; on sám existenci konta popíral. Podle některých z nich - Miroslava Macka, Václava Klause a předsedy senátního klubu ODS Milana Kondra - mělo jít pouze o komentář k možnostem získávat ze zahraničí sponzorské dary. V daný moment však paměť členů grémia mohla být ovlivněna tím, zda se daný politik přidal na konci listopadu 1997 na stranu předsedy strany, nebo ne.
Rezignace Zieleniece, s níž ani premiér, ani prezident nesouhlasili, ale museli ji akceptovat, znamenala velký otřes. Premiér si dobře uvědomoval, že ztráta ministra zahraničí může být poslední ranou křehké jednotě kabinetu, a proto spěšně hledal náhradu. Ještě týž den, kdy Zieleniec oznámil svou rezignaci, se mu ji podařilo najít v osobě Jaroslava Šedivého, velvyslance v Belgii a u NATO. 25. října společné jednání vedení a poslaneckého klubu lidovců nicméně požádalo s ohledem na Zielenicovu rezignaci předložení nového vládního programu a dokonce nové hlasování o důvěře kabinetu, k němuž mělo dojít po volbě prezidenta v lednu 1998. Vládní „partner" ODS to oficiálně zdůvodňoval tím, že „situace republiky, vlády i koalice na konci roku 1997 je zásadně odlišná od situace poloviny roku 1996". Na odmítavý postoj Klausovy strany (a ODA) vůči těmto požadavkům reagoval Lux slovy o „odtržení ODS od reality".3 Lidovci se tak ocitli na pokraji odchodu z vládní koalice, i když konečné rozhodnutí fakticky odložili na leden 1998. Lux v průběhu listopadu jednal s Klausem a šéfem ODA Michaelem Žantovským „o věcech příštích", aniž to ovšem k něčemu vedlo.
Zieleniecova rezignace vyvolala silný otřes i uvnitř ODS. Několik regionálních sdružení chtělo změnit plánovaný jarní, původně nevolební kongres občanských demokratů na kongres volební. Výkonná rada ODS zasedající na začátku druhého listopadového týdne sice rozhodla, že na kongresu dojde jen k „dovolení" nových lidí na místopředsednické posty (uvolněné Zielencem a Stráským, který ohlásil odchod z vysoké politiky), několik dní po zasedání výkonné rady však oznámili zbývající dva místopředsedové Pilip a Macek, že dají své funkce k dispozici, i když se o ně na rozdíl od Zieleniece a Stráského hodlali znovu ucházet. Nabízela se otázka, zda či přesněji kdy stejný krok učiní i šéf strany. Klaus se v té době ocitl v dlouhodoběji neudržitelné roli politika řešícího neustálé konflikty uvnitř rozpadající se koalice a vlastní strany a přežívající v podstatě „ze dne na den".
Zmrtvýchvstání Lájose Bácse
Vládní tábor připomínal na konci roku 1997 stoh slámy, u něhož stačilo škrtnout sirkou, aby začal hořet. Onou příslovečnou jiskrou se stalo oživení kauzy podivných sponzorů ODS Bácse a Sinhy. Výkonná rada občanských demokratů začátkem listopadu avizovala, že nenajde-li se do příštího zasedání rady „skutečný" sponzor, odevzdá inkriminovaných sedm a půl milionu korun na humanitární účely. V průběhu listopadu se ve vícero médiích objevovaly spekulace, kdo se za oním sponzoringem může skrývat. Novinářským zdrojem byl evidentně někdo z okolí vedení ODS. Jeden z potenciálních „sponzorských kandidátů", bývalý tenista a nyní podnikatel Milan Šrejbr, darování peněz v pondělí 24. listopadu Mladé frontě Dnes potvrdil. Pro ODS bylo velmi nepříjemné, že Šrejbrova firma Moravia Steel získala v polovině 90. let státní podíl ve Třineckých železárnách, neboť dar mohl být chápán jako „provize" za tento podíl. Rozjíždějící se mediální lavinu umocnil o dva dny později Petr Kolář, toho času velvyslanec ve Švédsku, který dříve působil jako poradce exministra Josefa Zieleniece. Kolář zcela v rozporu se svým diplomatickým působením předal novinářům informaci, že o Šrejbrovi coby sponzorovi věděli nejenom Libor Novák, ale od voleb 1996 i Josef Zieleniec, jenž měl s touto informací okamžitě seznámit Klause.4 Klaus Kolářovo tvrzení okamžitě popřel. Zieleniec naopak po určitém váhání potvrdil, že on i Klaus sponzora znali.
Ve čtvrtek 27. listopadu 1997 se odehrála tisková konference ODS, v jejímž úvodu vzal Libor Novák všechnu vinu za utajování Šrejbra jako sponzora na sebe. Poté z tiskovky odešel. Novinářům to ovšem nestačilo a ptali se na podrobnosti. Na položené otázky ale nedostali jasnější odpovědi, i když Šrejbr byl přítomen. Tisková konference tak celkově umocnila dojem, že Libor Novák je pouze obětní beránek předhozený vedením ODS.
Zlomovým pro osud Klausovy vlády, české pravice a vlastně i jedné éry české politiky se stal další den, pátek 28. listopadu 1997. Stojí za to tento den shrnout nejprve chronologicky, jak jej líčila dobová média.5 Ráno se vedle informací o včerejší tiskové konferenci ODS objevil v Mladé frontě Dnes článek o „černém" účtu občanských demokratů v zahraničí, čímž začalo veřejné „propírání" této věci. Dopoledne Klaus oznámil, že celé politické grémium - to jest včetně jeho samého - dá funkce na kongresu ODS k dispozici. Kongres měl být svolán v „technicky" nejbližším možném termínu. V poledne přes evidentní vážnost situace Klaus odletěl do Bosny na setkání Středoevropské iniciativy. Krátce před odletem se dověděl, že lidovci svolávají na večer mimořádnou celostátní konferenci strany, která má jednat o odchodu z vlády. Lux o svolání konference oficiálně informoval novináře po druhé hodině odpoledne s tím, že jeho strana považuje vysvětlení sponzoringu ODS za nevěrohodné.
Hrozba odchodu lidovců z vlády a pádu kabinetu vedla Jana Rumla po intenzivní telefonické komunikaci s prezidentem Havlem k rozhodnutí vystoupit s prohlášením vyzývajícím Klause k odchodu z čela strany. Ruml spolu s Ivanem Pilipem prohlášení přečetl v pátek večer na tiskové konferenci novinářům. Důvodem požadované rezignace mělo být to, že Klaus „nedokázal vyvrátit mimořádně závažná obvinění vznesená proti ODS". O výzvě, aby odstoupil z čela ODS, se Klaus dověděl telefonicky v Sarajevu od Rumla těsně před prezentací prohlášení novinářům. Šéf lidovců po skončení celostátní konference své strany oznámil krátce před půlnocí odchod z koalice a toto rozhodnutí odůvodnil další nepřijatelností Klause coby premiéra. Lidovci ovšem souběžně avizovali zájem na pokračování stávající koalice s novým premiérem a Lux v této souvislosti dokonce před novináři zmínil jméno Ivana Pilipa. Asi v sedm večer se Klaus dovolal ze sarajevského letiště Miroslavu Mackovi domů do Zábřehu na Moravě (mobilní telefony byly teprve v plenkách). Macek následně začal obvolávat politiky ODS a zjišťovat jejich postoje. Vydal také prohlášení, které Rumlův a Pilipův počin označilo za „vnitrostranický puč". Oba politici podle něj obešli stanovy strany. Macek na další den svolal výkonnou radu ODS.
Podíváme-li se na průběh dne, vytvořilo se zvláštní aranžmá. Do jednoho okamžiku se zkoncentrovalo několik různých záležitostí tak či onak spojených s Klausem. Nejdůležitější z nich byly: jeho nepřítomnost v republice, svolání mimořádné konference lidovců, která rozhodla o odchodu z vlády na základě údajné premiérovy nedůvěryhodnosti, a Rumlova a Pilipova výzva k odchodu z čela ODS. Klaus se tak mohl po návratu ze Sarajeva pro většinu straníků a část veřejnosti věrohodně prezentovat v rámci Mackovy interpretace událostí. Tedy jako oběť připraveného puče či spiknutí. Klausovu znalost Šrejbrova sponzorství potvrzující Zieleniec nebo s Rumlem komunikující Havel do tohoto obrazu dobře zapadali. Neopominutelnou roli sehrála i medializovaná informace o existenci údajného konta ODS v zahraničí, které se později ukázalo „historicky nejasné", jak to výstižně pojmenoval Jan Stráský.6 Obraz promyšleného útoku na šéfa ODS ještě posílila novinářská kachna odvysílaná jako jedna z hlavních zpráv televize Nova v den Klausova návratu ze Sarajeva v sobotu 29. listopadu o jeho údajné vile ve Švýcarsku. Stejný efekt vyvolala některá neuvážená vyjádření, z nichž největší pozornost vzbudila hlava katolické církve v zemi kardinál Miloslav Vlk, podle něhož Klaus představoval brzdu „potřebné dynamiky dalšího vývoje".7 Kardinál tím evidentně (a neprozíravě) „vracel" premiérovi některé jeho starší dehonestující výroky na adresu katolické církve.
Slabiny spiklenecké teorie
S odstupem času je nicméně zjevné, že se o žádné spiknutí nejednalo. Impulsivní Jan Ruml coby hlavní „mluvčí" antiklausovské výzvy se z politiky viditelně před 28. listopadem stahoval. V ODS neměl žádnou významnější funkci ani o ni neusiloval. Už několik týdnů také nebyl ministrem vnitra. Není důvod mu nevěřit, že výzvu Klausovi zamýšlel jako morální apel, k němuž ho přiměly tlaky z různých stran, zejména od Havla a Luxe, který hovořil o odchodu lidovců z koalice, a snad ani nečekal, že ji vůdce strany vyslyší.8 Politickou váhu prohlášení dodala přítomnost Ivana Pilipa coby místopředsedy občanských demokratů a ministra financí. Je velmi pravděpodobné, že pokud by s výzvou ke Klausově odchodu z čela ODS vystoupil pouze Ruml, nevzbudila by nikdy takový mediální zájem - a nezpůsobila v největší pravicové straně takové následky.
Ani Pilipův postup neukazuje na prokalkulovanost jednání. V situaci, jaká se vytvořila v ODS po rezignaci Zieleniece, se jednalo o evidentně nejvážnějšího možného protikandidáta Klause v souboji o předsednický post. Pilip byl poměrně populární, mladý a hlavně teprve krátce ve vysokých funkcích ve straně i ve vládě. Díky tomu nebyl příliš zatížen odpovědností za stav stranických financí a české ekonomiky. Pro Pilipa ovšem bylo mnohem výhodnější počkat na volební kongres ODS. Dalo se předpokládat, že autorita vůdce strany do jeho konání ještě o něco zeslábne. Nevykalkulované jednání pod tlakem mimořádné situace potvrzují i pozdější Pilipova vyjádření. K vystoupení s Rumlem jej „víc než pud ambicí, (vedl) pud sebezáchovy o úplné přežití, protože ta vlna (skandálů) se skutečně valila, a v té nové situaci (to) mohlo skončit jakýmkoliv způsobem".9
O spontánnosti akce obou politiků vypovídá i to, že o obsahu jejich prohlášení se těsně před tiskovkou dověděli jen čtyři další členové vedení ODS - ministr vnitra Jindřich Vodička, ministr práce Stanislav Volák, místopředseda poslaneckého klubu Jan Černý a rezignující místopředseda strany Jan Stráský. Poslední z nich, všeobecně známý svým dlouholetým blízkým vztahem k šéfovi strany, ovšem současně o celé věci komunikoval s Klausem v Sarajevu.10 Stejně tak si Ruml s Pilipem nijak nepřipravili půdu v poslaneckém a senátorském klubu strany ani v regionech. Lze proto věřit interpretaci obou politiků, že výzvu zamýšleli hlavně jako apel na lidovce ve smyslu „uvnitř ODS se něco děje".11 Jednalo se o akci v zájmu záchrany koalice. Lidovci ovšem tento apel nevyslyšeli a z vlády odešli.
Hodnotu, kterou Ruml a Pilip přikládali zachování koalice, lze ale považovat za nadsazenou. Kabinet už delší dobu prožíval agónii a čekal na ránu z milosti. Lux neměl na jeho pokračování zájem. K odchodu lidovců z vlády by tak jako tak došlo, jednalo se jen o otázku času. Lze dodat, že Rumlova a Pilipova výzva přišla lidové straně velmi vhod, protože rozmlžila odpovědnost za pád kabinetu. Také vývoj v ODA urychloval konec vlády. Na jaře 1997 se v jejím rámci vytvořila Pravá frakce oponující vedení strany a dávají zřetelně najevo svou nechuť ke koalici. Její dva hlavní protagonisté, poslanci Ivan Mašek a Čestmír Hofhanzl, opakovaně vyhrožovali, že nepodpoří koalici při různých hlasováních ve sněmovně. Například až po velkém úsilí se je podařilo přesvědčit, aby hlasovali na konci října 1997 (v prvním čtení) pro státní rozpočet na příští rok.
Pro vnitřní rozvrat ODA bylo charakteristické chování jejího předsedy Žantovského, který v polovině září 1997 oznámil rezignaci na svou funkci. Situaci ve straně nedokázal zvládnout a přestřelky v koalici ho viditelně znechucovaly. Odchod tohoto „letního krále" ODA - v jejím čele byl teprve od března 1997 - přijala většina politiků této strany bez ohledu na to, zda patřili či nepatřili k Maškově frakci, spíše s ulehčením. Celostátní konference ODA konaná o víkendu 29. a 30. listopadu, tedy shodou okolností těsně po vystoupení Rumla a Pilipa, zvolila na uprázdněné místo předsedy Jiřího Skalického, jenž vzhledem ke své konsenzuálnosti snad mohl fungovat jako zklidňující činitel uvnitř strany. Ani Pravá frakce jeho zvolení neodmítala.12 Avšak ODA ve své sebedestrukci, jejíž počátky sahaly už do první poloviny 90. let, došla příliš daleko. Celostátní konferenci aliance poznamenaly vyostřené slovní „přestřelky" mezi odpůrci a stoupenci Pravé frakce. Hned v úvodu konference vystoupil Žantovský s projevem, v němž bilancoval své působení v čele ODA a jenž byl zároveň mimořádně tvrdým útokem na Pravou frakci. Ihned po konferenci někteří členové Pravé frakce včetně poslanců Maška a Hofhanzla ukončili členství v ODA, čímž začala atomizace poslaneckého klubu i strany jako takové.13
Záminka stranických financí
Zůstane historickým paradoxem, že záminkou pro vystoupení lidovců z vládní koalice se nakonec stal skandál se stranickými financemi ODS, neboť lidovci v předchozích letech sami zažili finanční nepříjemnosti. Pomineme-li starší aféry, teprve tři týdny před „Sarajevem" dořešili prostřednictvím darování státu problém podivného sponzorského milionu, který získali do stranické pokladny v roce 1995 přes jednu švýcarskou banku.
Podobně ODA poškozovalo nejenom dědictví podivných vztahů se zkrachovalou Kreditní a průmyslová bankou Antonína Moravce z let 1992 a 1993, ale i čerstvé skandály. Na jaře 1997 po zveřejnění výročních finančních zpráv za předchozí rok se ukázalo, že aliance získala od zahraničních sponzorů více jak dvacet milionů korun. Novináři rychle zjistili, že někteří „sponzoři" jsou jen nastrčení prostředníci nějakého neznámého dárce.14 Aliance problém nedokázala uspokojivě vysvětlit, byť to silně poškozovalo její image. Teprve v první polovině února 1998 odhalil šéf strany Skalický skutečnou identitu dárců. Potíže ODA se sponzory ovšem lidovci v době svého odchodu z vlády vůbec neřešili a stejně tak je nevzrušovalo financování možného budoucího koaličního partnera - ČSSD. Neprůhledné toky stranických peněz glosoval na začátku října předseda sociálnědemokratického poslaneckého klubu Stanislav Gross příznačným povzdechem před novináři: „Je v tom binec."15
Sarajevský syndrom
To, co se odehrálo 28. listopadu, bylo už po několika dnech publicisty překřtěno v duchu vzpomínky na rakouského arcivévodu Ferdinanda na „sarajevský atentát" a tento termín se rychle vžil. Zpopularizovali ho hlavně někteří přehnaně horliví Klausovi přívrženci, kteří události tohoto dne interpretovali jako zákeřný útok na šéfa ODS.16 Tato interpretace nápadně připomíná německou Dolchstoßlegende neboli mýtus „dýky do zad", jímž se vysvětlovala německá porážka v první světové válce. V německém případě měli onu dýku do zad vrazit politici armádě, jež byla v poli údajně neporažena, a to uzavřením příměří se západními mocnostmi. Interpretace událostí okolo „Sarajeva" u samotného Klause se od výkladu jeho přívrženců příliš nelišila. S několikaměsíčním časovým odstupem, během něhož se odehrály další události, které dále silně poznamenaly vztahy uvnitř české politické elity, hovořil o tom, že se jednalo „o politický střet s představami pana prezidenta, (...) s jedním křídlem ODS, (...) reprezentanty koaličních stran o pozici ve vládě, byl to střet s levicí o charakter této země. Byl to střet s expansionismem katolické církve, jak to více a více předvádí pan kardinál."17
Pokud se oprostíme od subjektivně zabarvených interpretací, události 28. listopadu 1997 byly především důsledkem několika dlouhodobých faktorů. Na prvním místě stálo už řadu měsíců probíhající lidovecké směřování mimo koalici. Dále podstatnou roli hrál rostoucí neklid uvnitř ODS vyvolaný klesající voličskou podporou a neprůhledným financováním. Značný vliv měla i nepříznivá ekonomická, společenská a politická situace. U posledně zmíněného faktoru se jednalo hlavně o voličsky sílící sociálnědemokratickou opozici a nejistou sněmovnu, kde osud vlády a prosazení jejich záměrů závisely na jednom nezařazeném poslanci - Jozefu Wagnerovi. Ruml s Pilipem do této konstelace vstoupili nešťastně a politicky amatérsky. Do nazrávajícího střetu o předsednictví občanských demokratů vnesli mimořádně škodlivý emocionální náboj „politické zrady otce zakladatele". Právě vypjaté emoce svedly nazrávající vnitrostranický střet do nebezpečných kolejí a nastartovaly štěpení klíčové pravicové strany. Místo „sarajevského atentátu" je tak výstižnější hovořit o zrodu sarajevského syndromu. Tento syndrom zatěžoval po řadu let nejenom pravici, která se na něm rozdělila, ale obecně vztahy mezi různými aktéry české politiky.
Poznámky
1. „Lux by bral Tošovského jako možného premiéra", Právo 2. 6. 1997, s. 1 a „Lux zpochybnil důvěryhodnost a další existenci vládní koalice", Právo 7. 7. 1997, s. 1.
2. „Tajné konto připustily další dvě špičky ODS", MF Dnes 12. 12. 1997, s. 1, „Špičky ODS si protiřečí, chybí důkazy", Lidové noviny 13. 12. 1997, s. 1.
3. „Lux dal vládě nůž na krk", Právo 25. 10. 1997, s. 1, „Lidovci chtějí nový vládní program a hlasování o důvěře vládě", Hospodářské noviny 27. 10. 1997.
4. „Špičky ODS zatajily pravdu o sponzorech", MF Dnes 27. 11. 1997, s. 1.
5. MF Dnes, Lidové noviny a Právo 29. 11. a 1. 12. 1997.
6. Papírový atentát, televizní dokument, režie Radim Procházka a Petr Fischer, 2007, srovnání Jana Klusáková: Jana Klusáková a Jan Ruml rozmlouvají „Nadoraz". Praha 1998.
7. „Kardinál Vlk označil Klause za brzdu vývoje společnosti", MF Dnes 1. 12. 1997, s. 7.
8. Jana Klusáková: Jana Klusáková a Jan Ruml rozmlouvají „Nadoraz", c. d., s. 36.
9. Papírový atentát, c. d.
10. Tamtéž.
11. Tamtéž a Jana Klusáková: Jana Klusáková a Jan Ruml rozmlouvají „Nadoraz", c. d., s. 36.
12. „Neslibujeme Skalickému bianko šek, ale nepostavíme protikandidáta" (rozhovor s Ivanem Maškem), Právo 27. 11. 1997, s. 2.
13. Pavel Pšeja a Miroslav Mareš: Vývoj Občanské demokratické aliance. Politologický časopis, roč. 4, č. 3, 1998, s. 277.
14. Martin Kontra a Jindřich Šídlo: Jeho Veličenstvo sponzor, Respekt 7. 4. 1997, „Někteří zahraniční sponzoři aliance se skryli za jmény svých právníků", MF Dnes 8. 4. 1997, s. 2.
15. „Lidový dům hledá účty o tom, jak a kde utrácel", MF Dnes 7. 10. 1997, s. 1.
16. Například pohled pozdější místopředsedkyně ODS Libuše Benešová na „Sarajevo" v knize Kronika Občanské demokratické strany (Praha 2001).
17. Petr Jüngling, Tomáš Koudela, Petr Žantovský: Tak pravil Václav Klaus. Olomouc 1998, s. 96.
Autor působí jako docent na Katedře politologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Článek je upravenou verzí jedné z kapitol knihy „Éra nevinnosti. Česká politika 1989-1997", která vyjde v listopadu 2010 v nakladatelství Barrister & Principal.