S přímluvou ozimu před zimou

Zdeněk Volf (* 30. 6. 1957, Valašské Meziříčí) žije v Brně-Tuřanech, poblíž Mohyly míru, v jejímž okolí připouští krávy. Stále se však vrací do rodného biotopu Bečvy a Beskyd… Má čtyři dcery, absolvoval SZTŠ, obor veterinární v Kroměříži a poté mimořádné studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, obor český jazyk a historie. Zabýval se judem, jógou, makrobiotikou, ale v Kristových letech přistoupil k obnově křtu z dětství. Časopisecky debutoval v Brněnském večerníku (1982). Je zastoupen v mnoha sbornících a antologiích, naposledy Nejlepší české básně 2014 (Host, Brno 2014). Vyšla mu pětice básnických sbírek: Řetězy a ptáci (Arca ­JiMfa, Třebíč 1999), K svému (Host, Brno 1999), Stahy (Petrov, Brno 2003), A mrvě prsteny (Protis, Praha 2007), Až na poslední pohled (Barrister & Principal, Brno 2013), a deníkové zamyšlení Srdcář (Dybbuk, Praha 2008). K vydání připravil pozůstalost prokletého básníka Oldřicha Ludvy Kozlowského Příběh na rozpálené žíly (Sursum, Tišnov 2007), básnickou antologii na téma zvíře, chlév, dvůr, pastva, jatky Chlévská lyrika (aneb zvířata nám odcházejí ze života) (Sursum, Tišnov 2010) s fotografiemi Jindřicha Štreita, výbor z veršů výtvarníka Petra Veselého Jundrov (Větrné mlýny, Brno 2014) a výtvarnou monografii zemřelého přítele, malíře a grafika Ladislav Laštůvka (Pavel Laštůvka, Újezd u Brna 2016). Příležitostně píše recenze a eseje (Host, Kontexty, Tvar, Weles), spolupracuje s Českým rozhlasem Brno a stanicí Vltava. (…)