Rozpoutají USA novou studenou válku?

Nadcházející prezidentské volby ve Spojených státech se právem považují za podstatný pilíř otázky budoucího směřování a vývoje americké zahraniční politiky. Obecně se očekává, že volby vystaví jakýsi definitivní účet, ve kterém budou sečteny a podtrženy některé stěžejní aspekty americké politiky vůči zahraničí z poslední doby. Výsledné zúčtování se ovšem nebude týkat pouze Iráku, byť i nadále lze očekávat, že bude hrát roli „prubířského kamene". Pozornost Američanů se v nejbližších letech bude soustředit primárně na oblast Střední Asie, Kavkazu, střední a východní Evropy a potažmo i oblast přední Indie a Pákistánu, což hrozí geopolitickým střetem mezi nimi, Ruskem a Čínou.

Přední američtí publicisté, kteří delší dobu vytrvale kritizují americké intervence v zahraničí s poukazem na jejich extrémně negativní vliv na národní ekonomiku a na samotnou nesmyslnost snahy „vyvážet" demokracii do okolního světa, zůstávají v očekávání nadcházejících prezidentských voleb silně skeptičtí. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy pravicová média vytrvale napadají pravicové kandidáty patřící k tzv. neokonzervativcům více než kandidáty levicové.

Není se čemu divit: američtí izolacionisté po prohraných republikánských volbách do Kongresu a za všeobecné deziluze z Bushovy politiky vycítili možnou změnu poměrů a vsadili na koně jménem Ron Paul. Ten však prohrál a prezidentský kandidát John McCain je naprostým popřením jejich vizí.

Známý publicista a autor bestselleru Smrt Západu Patrick Buchanan ve své poslední knize s názvem Den zúčtování hovoří o „konci Pax Americana" a kritizuje snahy obkličovat Rusko uměle dosazovanými proamerickými režimy. Justin Raymondo, hlava projektu Antiwar (založeného v roce 1999 na protest proti Clintonově intervenci v Jugoslávii), jde ještě dále a obviňuje „mccainisty" ze snahy rozpoutat novou studenou válku. Jsou varování před novou studenou válkou způsobenou „demokratickým imperialismem" reálně podloženy, nebo se jedná o politickou paranoiu?

Je potřeba se vrátit k úvodní myšlence. Americká zahraniční politika je sice v současné době zainteresována v Iráku, snaží se vyřešit problém stability místní demokratické vlády a eliminovat povstalecké milice (což se po nástupu generála Petraeuse do funkce vrchního velitele amerických vojsk v Iráku relativně daří), koutkem oka ovšem pošilhává po Persii, Středním východu a Kavkaze. Právě tyto oblasti budou v nadcházejících desetiletích hrát stěžejní geopolitickou úlohu. Nelze si ovšem nevšimnout role, kterou v posledních měsících začíná v americké zahraniční politice opět hrát ruská karta. A rétorika mnohých architektů současné americké zahraniční politiky tomu odpovídá. Byť mnohé náznaky z nedávného summitu NATO v Bukurešti a setkání v Soči mohly budit zdání opaku, nelze se zbavit pocitu pachuti ze vzájemných rusko-amerických vztahů. Doba, kdy prezident Bush prohlásil, že při pohledu do Putinových očí viděl „hlubokého ducha" a Vladimíra Putina nazval přítelem, je patrně nenávratně pryč.

Magazín Antiwar.com, který vytrvale kritizuje republikánského kandidáta Johna McCaina, jejž obviňuje z „militaristické mentality", nedávno komentoval McCainovu návštěvu Abcházie a varoval v této souvislosti před možným zatažením Spojených států do širokého teritoriálního sporu na Kavkaze. McCainovi je vytýkána silná protiruská rétorika a zejména slova, že „Rusům nedovolí, aby ovládali jakékoli pozice uvnitř gruzínského teritoria". Tato slova zní zejména v souvislosti s kosovskou krizí velice zajímavě a dostávají zcela nový rozměr.

Přestože kosovskou nezávislost uznala většina evropských států, stále zde zůstávají rozporuplné pocity například ze známé deklarace Rady bezpečnosti OSN č. 1244 z roku 1999, která je dle výkladu některých znalců mezinárodního práva v přímém rozporu s tím, jak byla kosovská nezávislost vyhlášena. A jak bylo mnohokrát zmíněno, Kosovo hrozí precedentem, na jehož základě se může dožadovat práva na sebeurčení a uznání mezinárodním společenstvím celá řada území. „Shodou okolností" mezi ně patří i Jižní Osetie nebo Abcházie. Hodlá-li tedy americká politika na jedné straně podporovat nezávislost Kosova poukazem na právo sebeurčení národů a zároveň otevřeně odmítat separatistické tendence v Abcházii (McCainovo prohlášení), nelze očekávat nic jiného, než že zmíněný krok bude ze strany Ruské federace vnímán negativně.

Ledy se prolomily a události nabraly spád. Dosluhující prezident Putin nedávno prohlásil, že Rusko podpoří a uzná jak samostatnost Abcházie, tak i Jižní Osetie. Což lze po několikaletém statu quo, kdy se Rusko v této otázce drželo relativně zpátky, považovat za významný krok. Nelze v tom nevidět odpověď na americkou podporu nezávislosti Kosova, pokračující snahy o vybudování raketových a radarových základen, nehledě na zhoršení americko-íránských vztahů a stále častější spekulace o chystaném americkém „rychlém a tvrdém" leteckém úderu proti Íránu s cílem „vrátit jaderný výzkum o několik let zpět".

Je otázkou, jak nalézt míru, kdy lze americkou politiku „světového četníka" považovat za hájení vlastních zájmů, popřípadě „západních hodnot" či za doplnění bezpečnostního svazku atlantického obranného paktu, a kdy již za nátlakové vměšování se do cizích záležitostí s cílem posílit vlastní hegemonii. Lze dát za pravdu spíše Patricku Buchananovi, který neokonzervativní politiku hnutí typu NED (National Endowment for Democracy) považuje za nepřímou pokračovatelku Trockého permanentní revoluce, nebo Randy Schunemanovi, přednímu McCainovu poradci pro zahraničněpolitické otázky, jenž se staví za „obklíčení Ruska" Severoatlantickou aliancí a podporu demokratickému hnutí na Středním východě?

Je na místě zdůraznit fakt, že k částečnému obratu v americké zahraniční politice může dojít snáze na základě vnitřních problémů nežli výsledkem nátlaku a sporu mezi neokonzervativci a „izolacionisty". Koneckonců rozhodující stejně budou nadcházející prezidentské volby. V každém případě k zásadnímu přehození výhybky rozhodně nedojde. Spojené státy neopustí Brzezinského strategii formulovanou v osmdesátých letech. Nelze čekat ani výrazné ústupky vůči Rusku, ani vůči Íránu. Na druhou stranu není do budoucna vyloučen zejména v otázce střední Evropy nový a silně pragmatický „Brest-Litevsk", tedy přistoupení na americké radary ve střední Evropě ze strany Ruska výměnou právě například za „vzdání se" Kavkazu ze strany USA, stejně jako možné (byť pouze výhradně strategické, částečné a dočasné) usmíření mezi Íránem a Spojenými státy s cílem omezit vzrůstající vliv Saúdské Arábie. Ta je sice v současnosti americkým spojencem, nicméně důkazy v poslední době čím dál více poukazují na fakt, že nejvíce finančních prostředků pro islamistické teroristické skupiny a irácké guerilly pochází právě odtud. Mimoto jsou Arabové s Peršany odvěkými nepřáteli.

Nová studená válka tedy nehrozí v případě, že Spojené státy budou pokračovat (byť s malými změnami) ve své současné politice. Obdobně scestná jsou i varování týkající se „vzrůstajícího ruského imperialismu". Opětovné „oživení duchů" ovšem nelze vyloučit, pokud se zmíněné strany budou chovat, jako by studená válka skutečně byla. Jejímu znovuobnovení lze nejlépe zabránit opuštěním zastaralé bipolární rétoriky a realistickým pochopením současného rozložení sil ve světě, jenž se stává čím dál více multipolárním a univerzálním.