Rousseau: předchůdce francouzské revoluce

Jean-Jacques Rousseau, od jehož smrti letos uplynulo 230 let, představuje archetyp moderního intelektuála a jednoho z nejvlivnějších světových filozofů. Pro následující generace se stal legendou. Zemřel deset let před vypuknutím francouzské revoluce a je považován za jejího duchovního předchůdce. Rousseauovy názory se staly uznávanou ideologií, zejména jakobínů. Jeho dílo ovlivnilo vývoj demokratické teorie, ale i kolektivistických doktrín. Co dnes zbylo z jeho odkazu? Byl to vznešený génius, nebo náfuka?

Hořký život

Jean Jacques Rousseau se narodil 28. června 1712 v Ženevě. Devět dní po narození mu zemřela matka. V roce 1722 jej otec poslal k pastoru Lambercierovi na jih od Ženevy. V mladém Jacquesovi vznikl pocit citového strádání, a tím nejvýraznější celoživotní vlastnost - sebelítost. Rytecké řemeslo, jemuž se měl učit, se mu moc nelíbilo. Místo toho v patnácti zběhl na katolickou víru, aby získal ochranu paní Francoise-Louise de Warens.

Paní de Warens žila z královské penze a měla styky jak s francouzskou vládou, tak s katolickou církví. Rousseau u ní žil téměř čtrnáct let. Po část této doby byl dokonce jejím milencem. Vystřídal řadu zaměstnání, od rytce, přes lokaje, studenta v semináři, hudebníka, státního úředníka, rolníka, učitele, pokladníka, opisovače not až po spisovatele a osobního tajemníka.

Ještě dlouho po svých třicátých narozeninách vedl Rousseau život poznamenaný neúspěchy a závislostí, zejména na ženách. V roce 1745 potkal o deset let mladší pradlenu Terezii Levasseurovou, která se stala jeho stálou partnerkou. To dodalo jeho rozháranému životu jistou stabilitu. Všech pět dětí, které s ní měl, však odložil do sirotčince, kde pravděpodobně brzy zemřely.

V roce 1749 se v novinách dočetl, že dijonská akademie zve autory k účasti v soutěži na téma „Přispěl pokrok věd a umění ke zkáze, nebo zušlechtění mravů?". Do soutěže se přihlásil, vyhrál a přes noc se stal slavným. Devětatřicetiletý muž, dosud spíše neúspěšný a rozhořčený, který toužil po slávě a uznání, se konečně dočkal. Rousseau měl hlavu plnou nápadů, a když se dostal ke psaní, psal lehce a dobře.

Postupně napsal řadu slavných esejů. Vedle Rozpravy o vědách a umění (1750) to byly Rozprava o původu nerovnosti mezi lidmi (1753), O společenské smlouvě (1761) či pedagogické dílo Emil čili o výchově (1762). Emil kritizující náboženství byl však odsouzen pařížským parlamentem a zakázán i v Ženevě. Rousseau musel uprchnout do kraje Neuchatel (dnešní Švýcarsko), jenž tehdy patřil pod správu pruského krále.

V roce 1765 odjel na pozvání filozofa Davida Huma do Anglie. Po roce a půl však podlehl stihomamu, obvinil Huma, že proti němu kuje pikle, a rozešel se s ním. Pod cizím jménem se vrátil do Francie, vzal si Terezii a v roce 1770, kdy jeho oficiální vyhnanství vypršelo, se vrátil do Paříže. Ke sklonku života napsal autobiografické dílo Vyznání, které doplnil o Dumy samotářského chodce. Zemřel před 230 lety, 2. července 1778.

Rousseau se stal jednou z nejslavnějších postav francouzské historie. Svoboda, rovnost a bratrství jako hesla francouzské revoluce mají výrazně rousseauovský původ. Pro Robespierra se stala kniha O společenské smlouvě biblí. Rousseau nikdy neměl potíže navazovat nová přátelství a získávat další obdivovatele, žáky a mecenáše. John Stuart Mill, George Eliot, Hugo a Flaubert mu vyslovili hlubokou úctu. Ti, kdo jej znali blíže, však dříve či později procitli.

Původ nerovnosti

Rousseau svým dílem předznamenal nástup romantismu. Brojil proti dědičné aristokracii a přinesl nový moment - citovost. Formuloval základ lidských práv a povinností. Byl to spíše pokrytec. Ačkoli volal po návratu k přírodě, sám se v ní zdržoval jen krátkodobě (nanejvýš několik dní). Psal o ideální výchově k přirozenosti a nezkaženosti, ale o své vlastní děti se nestaral.

Moderní civilizace ničí podle Rousseaua vrozený lidský pocit sounáležitosti a povzbuzuje jeho nejhorší charakterové rysy. To jej vedlo k nedůvěře v soukromé vlastnictví. V Rozpravě o původu a příčinách nerovnosti mezi lidmi (1755) kritizoval nastupující kapitalismus. Rousseauovská idea společenské zkázy byla studnicí myšlenek, z níž čerpali Marx a jeho kolegové.

Rousseau zdůraznil, že lidé se rodí dobří a kazí se teprve vinou společnosti. Proto volal po návratu k lidské přirozenosti a úniku z novodobých dějin, které člověka uvrhly do okovů konvencí. Pokud žil člověk v přírodním stavu, žil šťastně. V prostém a čistém životě, který je ve shodě s přírodou, viděl Rousseau jediný způsob, jak může člověk dojít ke štěstí a spokojenosti.

„Onen člověk, který si obsadil jistý kus pozemku, prohlásil ,tohle je mé!' a našel dost prostoduchých lidí, kteří mu to uvěřili, byl skutečným zakladatelem občanské společnosti. Kolika zločinů, válek, vražd, běd a hrůz by bylo lidstvo ušetřeno, kdyby byl někdo vytrhal kůly, zasypal příkopy a zavolal na své druhy: chraňte se poslouchat toho podvodníka. Jste ztraceni, když zapomenete, že ovoce patří všem a země žádnému," píše Rousseau.

Stav divochů je mládím světa a všechen pozdější pokrok, vedoucí zdánlivě ke zdokonalení jedince, vedl nakonec ke zkáze lidského pokolení. Společnost a zákony zničily přirozenou svobodu, zajistily navždy zákon vlastnictví a nerovnosti, z uchvatitelství učinily neodvolatelné právo a pro zisk několika ctižádostivých podrobily celé lidstvo práci, služebnosti a bídě.

„Mravní nerovnost je opakem přirozeného práva," vysvětluje Rousseau. „Tento rozdíl jasně určuje, co si máme myslet o druhu nerovnosti, jež vládne mezi všemi civilizovanými národy, protože je zřejmě proti zákonům přírody, ať to definujeme jakkoli, aby dítě poroučelo starci, aby hlupák vedl člověka moudrého a aby hrstka lidí oplývala nadbytkem, zatímco množství hladových se nedostává nejnutnějšího."

O společenské smlouvě

Rousseauovy politické ideje vždy doprovázel zmatek, neboť jejich autor byl v mnoha ohledech nedůsledný a rozporuplný. Měl ale talent na pronášení dramatických tezí. „Člověk se narodil svobodný, ale všude je v okovech. Ten, kdo se považuje za pána ostatních, stává se větším otrokem než oni sami," zahajuje pateticky Rousseau svou známou esej O společenské smlouvě (1761).

Ani ten nejsilnější není nikdy dost silný, aby byl vždy pánem, nepřemění-li svou moc v právo a poslušnost v povinnost. Nemá-li žádný člověk přirozenou pravomoc nad svým bližním a nemění-li se moc v právo, zůstávají základem veškeré legitimní moci mezi lidmi úmluvy. Rousseau odmítá otroctví a hledá princip společenské smlouvy mezi rovnými lidmi, kteří by založili politické společenství.

„Vyloučíme-li ze společenské smlouvy to, co pro ni není podstatné, uvidíme, že se omezuje na tato slova: každý člen dává svou osobu a všechnu moc pod nejvyšší řízení obecné vůle a každý je také přijímán jako neoddělitelná část celku. Kolektivní těleso dostává tímto aktem svou jednotnost, své společné já, svůj život a svou vůli. Tato veřejná osoba, vytvořená sjednocením všech členů, měla dříve jméno obec."

Společenská smlouva zakládá přirozenou rovnost. Mravní a legitimní rovnost nahrazuje nerovnost fyzickou, kterou mezi lidi vložila příroda, takže se všichni stávají rovnými dohodou podle práva, i když jsou nerovnými silou a nadáním. Jak vznikne obec, vzniká i obecná vůle. Mezi vůlí většiny a obecnou vůlí je rozdíl. Obecná vůle je vždy správná a směřuje k obecnému užitku.

„Aby společenská smlouva nebyla jen prázdnou formulí, obsahuje mlčky závazek, který státnímu tělesu dává takovou sílu, jež každého, kdo by odepřel poslechnout obecnou vůli, k tomu může donutit, což znamená, že každý je nucen být svobodný. To je podmínka, jež chrání každého občana před každou osobní závislostí a současně každého občana dává vlasti, podmínka, jež tvoří umělost a chod státního stroje," píše Rousseau.

Emil čili o vychování

Moderní vzdělávací ideje jsou do určité míry ovlivněny Rousseauovou doktrínou, zejména jeho spisem Emil čili o výchově (1762). Rousseau vymyslel a šířil kult přírody, zálibu pobytu na čerstvém vzduchu, hledání svěžesti, spontaneity a všeho přírodního a oživujícího. Kritizoval překultivovanost městského života a vyumělkovanost civilizace.

Rousseau si nezaznamenal data narození svých pěti dětí. Nikdy se nezajímal o to, co se s nimi stalo. Nicméně o výchově psal se zaujetím. Rousseau chtěl vychovat svobodného člověka, kterého nebudeme do ničeho nutit a budeme respektovat jeho věkové a individuální zvláštnosti. Autor odsuzuje učení z knih a doporučuje učení z vlastní zkušenosti. Pedagogický román Emil přináší doporučení pro výchovu, podle vývoje dítěte.

V prvním období od narození do dvou let je třeba rozvíjet dítě po stránce tělesné. Ve druhém období od dvou do dvanácti let se rozvíjejí smysly. Třetí období od dvanácti do patnácti let je obdobím rozumové výchovy. Ve čtvrtém období od patnácti let se upevňuje mravní výchova. Pátá část je věnována výchově Žofie, budoucí manželky Emila, a jejich vzájemnému poznání, sblížení a lásce.

Rousseau protestoval proti pasivnímu scholastickému vyučování, proti dogmatismu a proti jednostranně pamětně zaměřenému učení. Strnulé vzdělání je podle něj brzdou společenského pokroku. Nelíbí se mu slepá kázeň a ponižování dětí. Ponížení důstojnosti dítěte podobně jako dospělého člověka je největším přečinem proti lidskosti. Tělesný trest je přežitkem surové a despotické výchovy.

Rousseau staví proti nadvládě rozumu primát citu, proti intelektualismu emocionalismus, proti adoraci kultury, vědy a umění staví přírodu, přirozenost, prostotu a jednoduchost, proti nadšení z civilizačního vzestupu a víře v pokrok názor o úpadku mravů a nešťastném člověku zapleteném do komplikovaných společenských vztahů. Rousseau tak představuje intelektuálního předchůdce dnešního hnutí zelených.

Svoboda a rovnost

Rousseau měl v politické filozofii obrovský vliv. Pravá demokracie jako vláda lidu podle Rousseaua nikdy neexistovala, protože je proti přirozenému řádu, aby velký počet vládl a malý počet byl ovládán. Nelze si představit, že by lid zůstával stále shromážděn a zabýval se veřejnými záležitostmi. „Demokraticky by si mohl vládnout jen národ bohů. Vláda tak dokonalá se nehodí pro lidi," tvrdí Rousseau.

Přesto má Jean-Jacques Rousseau zásluhu na rozvoji demokratické teorie, protože se pokoušel skloubit dvě zdánlivě protikladné hodnoty: svobodu a rovnost. Současná liberální demokracie je založena na předpokladu, že lidé jsou si rovni v právech, ale nemusí si být rovni ve výsledku (např. v příjmu či majetku). Svoboda ve smyslu rovné startovní čáry nezaručuje, že každý doběhne závod ve stejný čas. Svoboda přináší i nerovné výsledky.

Rousseau si tento rozpor mezi svobodou a rovností dobře uvědomoval a pokoušel se jej řešit. Protože síla věcí směřuje k tomu, aby rovnost zničila, má síla zákonodárství státu směřovat k tomu, aby ji udržela. Rousseau dospěl k závěru, že všeobecně demokratická vláda se hodí pro státy malé, aristokratická pro státy střední a monarchická pro státy velké. V malém společenství se dá snadno zavést přímá demokracie.

Rousseauovo pojetí demokracie však má i určitá úskalí. U Rousseaua je svoboda uskutečněna prostřednictvím obecné vůle. Každý se má cítit jako součást společenství - a nic víc. To je představa v demokracii sporná a dokonce nebezpečná. Převést absolutní moc na vládu je přesným opakem demokracie. V demokratickém uspořádání má politické těleso omezenou moc. Existuje oddělení mocí. Jednotlivec má ochranu proti svévoli státu.

Individualismus Rousseauova myšlení není individualismus klasického liberalismu. Není to obhajoba základních práv proti státu. Rousseauova vášnivá obhajoba jedince vyvěrá z jeho odporu proti útlaku společnosti. Jeho ideálem je svoboda - nikoli však vůči kontrole státu, nýbrž jako únik před útlakem společnosti. Co nakonec Rousseau nazývá svobodou, je paradoxně to, co stát ve své všemohoucnosti určí jako obecnou vůli.

Podle společenské smlouvy se měl jednotlivec zavázat k tomu, že podřídí sebe i svá práva společnosti jako celku. S občany má stát zacházet jako s dětmi a kontrolovat jejich výchovu a myšlení, roubovat společenský zákon do jejich srdcí. Stát by tedy vlastnil lidi a veškerou jejich moc a kontroloval všechny stránky ekonomického a společenského života, který by byl spartánský, zaměřený proti přepychu a městskému životnímu stylu.

Autoritářské vyústění

Jak upozornil Paul Johnson v knize Intelektuálové (1988), ačkoli Rousseau píše o obecné vůli ve smyslu svobody, je to v podstatě autoritářský nástroj, raný nástin Leninova demokratického centralismu. Každý jedinec, který se vůči obecné vůli ocitne v opozici, se dopouští omylu. Rousseauův stát není jen autoritářský. Je také totalitní, neboť řídí všechny aspekty lidské činnosti, včetně myšlení.

Totalitární vyústění Rousseauova myšlení kritizoval i konzervativní sociolog Robert Nisbet. Rousseau se stále snažil nahradit přirozenou strukturu společnosti mechanickou rovností státu. Je to jednotný stát, absolutistický stát, který Rousseau vyzdvihuje na úkor jiných forem lidského sdružování. Obecná vůle není nic jiného než stálá revoluce proti všemu, co připomíná tradiční společnost.

Svou teorií svrchovanosti lidu obohatil Rousseau řady těch, kdo pomohli osvobodit západní civilizaci od feudalismu. Rousseau je filozofem osvícenství. Není ale filozofem liberalismu. Stát v jeho podání je sférou, v jejíž absolutnosti a úplnosti jednotlivec může dosáhnout vyšší morálky a svobody. Moderní autoritářství může pocházet i z francouzské revoluce - a jeho ideologie začíná u Rousseaua.

Není náhodou, že někdejší přátelé se od Rousseaua často odvraceli. David Hume, který Rousseaua kdysi považoval za „jemného, mírného, láskyplného, nezaujatého a výjimečně citlivého", po hluboké zkušenosti s ním prohlásil, že je to „netvor, který se považoval za nejdůležitější bytost ve vesmíru". Diderot ho po dlouholeté známosti označil za „nečestného, nafoukaného jako ďábla, nevděčného, krutého, pokryteckého a plného zlomyslnosti".

Ačkoli by se zdálo, že si nemusel stěžovat, stal se Rousseau jedním z největších reptalů v dějinách umění. Prohlašoval, že jeho život byl snůškou neštěstí, perzekuce a utrpení. Opakoval svou lítost tak často a tak drásavým způsobem, až čtenáři získali pocit, že má pravdu. Rousseau věřil, že on je nejláskyplnější, nejněžnější, nejcitlivější. Potomstvo mu bude stavět pomníky. Domýšlivosti měl tolik, že hraničila s šílenstvím.

Rousseau určitě nebyl systematikem, zdůrazňoval primát citu nad rozumem. Jeho spisy oplývají nespokojeností a touhou po změně. Dokázal lidi vyburcovat. Nebyl konzervativním, nýbrž revolučním myslitelem. Není pak divu, že Edmund Burke o elitě revolucionářů výstižně prohlásil: „Mezi jejími vůdci je vleklý spor o to, kdo se nejvíce podobá Rousseauovi. On je pro ně uznávaným vzorem dokonalosti."

Text je přepisem přednášky na semináři Centra pro ekonomiku a politiku „Jean-Jacques Rousseau - 230 let od smrti", který se uskutečnil 23. června 2008 v Praze.

Autor působí v Centru pro ekonomiku a politiku a přednáší na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a Vysoké škole ekonomické.