Rostoucí sebedůvěra německé zahraniční politiky

Podle článku v německém časopisu Der Spiegel se německá vláda snaží předefinovat svou zahraniční politiku, setřást minulost a etablovat se jako „evropská středová síla". Této problematiky se dotýká i text článku „Nové úkoly, nový směr" autorů Ralfa Besteho, Petry Bornhoeftové, Wolfganga Reutera, Haralda Schumanna a Gabora Steingarda, který byl 13. října 2003 zveřejněn na webových stránkách časopisu Der Spiegel.

Ve stínu bouřlivé debaty o reformě mění kancléř (Gerhard Schröder) a jeho ministr zahraničí (Joschka Fischer) cílevědomě souřadnice zahraniční politiky: diplomacie a obchod už nejsou v rozporu a pomalý, těžkopádný Bundeswehr se má přebudovat v intervenční armádu.

Německá zahraniční politika má dnes tři tváře - jedna z nich má podobu (ministra obrany) Petera Strucka. V dalekém Colorado Springs, na setkání s osmnácti jinými ministry obrany členských zemí NATO na letecké základně Shiever Air Force Base, byl pětihodinový „cvičný seminář" pro berlínského ministra obrany nepříjemnou záležitostí. V počítačové hře byl simulován teroristický útok na Západ. Žádala se rychlá reakce NATO. Struck si okamžitě uvědomil, že složitá pravidla, jimiž se řídí nasazení německého Bundeswehru do akce, nevyhovují. Rád by zrušil parlamentní výminku, podle níž má výsadní právo zahájit či ukončit vojenskou akci německý Bundestag: „Bylo by dobře," prohlásil v této prekérní si­tuaci, „kdyby se rozhodování dalo urychlit." Doma už Struck přišel s chytlavým sloganem „Nové úkoly, nový směr".

Druhou tvář představuje Gerhard Schröder. Na svých cestách po světě, které ho jen za posledních dvacet dnů přivedly do New Yorku, Říma, Káhiry, několika arabských států a nakonec do Jekatěrinburgu na Urale, se netají tím, že politika a obchod k sobě patří jako chléb a máslo. Velkým německým společnostem zastoupeným v jeho doprovodu se podařilo získat miliardové kontrakty, což šéfa vlády viditelně povzbudilo: „Znamená to víc pro nás Němce."

Třetí tvář pak nabízí Joschka Fischer, který minulý týden interně oznámil, že i on se nyní chce stát součástí společnosti Německo a. s. a brát s sebou na cesty více obchodních delegací. Premiéra se odehraje na konci října při jeho cestě do Jižní Afriky.

Ve stínu diskusí o reformě domácí politiky se vláda snaží předefinovat svou politiku zahraniční: Německo by se mělo etablovat jako „evropská středová síla" (Schröder) - tj. tolik normálnosti, kolik je možné, tolik ohledů k minulosti Německa, kolik je nutné. Někdejší tabu se dnes pokládají za něco velmi vítaného a naopak:

- V každodenní činnosti vlády se otázka lidských práv, která kdysi představovala krysta­lizační bod rudozelené opoziční politiky, odsunuje do pozadí a v poslední době se téměř zcela vytratila. Ruské vyčišťovací operace v Čečensku už nejsou vážným tématem. Diskriminace žen v Saúdské Arábii se z čehosi skandálního scvrkla na kulturní zvláštnost;

- Bundeswehr, někdejší strašák levicových sociálních demokratů a zelených, by se měl přebudovat na intervenční armádu. Cílem je profesionální armáda, již bude vláda moci poslat do akce pružněji než dnes;

- Koalice si dnes také plně přisvojila praxi běžnou ve všech průmyslových zemích, kdy se jako chvályhodný cíl zahraniční politiky chápe dosažení dobrých obchodních dohod pro domácí společnosti. Kancléř se stal předním obchodním cestujícím svého národa.

Oproti tomu německá minulost neustále ztrácí pro praktickou politiku význam. Na útočné války a válečné zločiny Wehrmachtu - a především na povraždění milionů evropských Židů - se nikde nezapomíná, každodenní reality se už však sotva dotýkají. Sentimentální výstupy jako ten, který předvedl Joschka Fischer předminulou neděli (5. října) v Marzabottu, jsou výjimkou: v italštině a se slzami v očích se omluvil za německý masakr obyvatel vesnice za druhé světové války.

Před třemi lety tento člen Strany zelených tvrdil, že berlínská zahraniční politika stojí stále „jednou nohou v minulosti". Dnes se i v této věci lidé u moci snaží přeskočit do „nové normality", jak to kdysi vyjádřil někdejší Schröderův ministr kultury Michael Naumann. Šéf vlády byl už na začátku svého funkčního období pevně odhodlán reprezentovat v cizině také „sebedůvěru dospělého národa".

Tabu poválečné politiky dnes stále rychleji mizí jedno za druhým. Střet se Spojenými státy kvůli Iráku byl pouhým začátkem. Co začalo jako mediální póza, přerostlo v základní pozici vlády. Ve Spojených státech se už po celé měsíce vede boj o poválečné uspořádání Iráku. Němci i řada ostatních zatím nejsou - stejně jako Američané - ochotni dělat nějaké ústupky. Členové vládní koalice trvají na tom, aby americké ozbrojené síly urychleně předaly - „kvůli legitimnosti", jak říká Schröder - vládní záležitosti Iráčanům. V arabském světě německý kancléř opakovaně vystupoval se sebedůvěrou politika, který má pravdu. Každodenní zprávy o krvavých střetech v Bagdádu i jinde přece jsou potvrzením jeho odporu k válce.

Příznivý vývoj země si není schopen představit bez účasti Iráčanů. „Budeme o tom muset mluvit s těmi, kdo mají jiný názor," říká s provokativní nenuceností. A aby každý věděl, že se Schröder v zahraniční politice cítí jako doma, stejně neformálním tónem dodává, že se „v této oblasti nesetkal s nikým", kdo by to viděl jinak.

Ve srovnání s opatrností německo-amerických vztahů je při jednání s Izraelem u předsedy vlády patrný odlišný tón. Politický nástupce Willyho Brandta, který před očima celého světa poklekl u památníku varšavského ghetta, se stále méně zdráhá explicitně kritizovat vládu v Jeruzalémě.

Na arabské půdě po boku egyptského prezidenta Husního Mubaraka označil jako „nepřijatelný" izraelský raketový útok na údajný výcvikový tábor Hizballáhu v Sýrii, jemuž předcházel další teroristický útok proti izraelskému civilnímu obyvatelstvu. V tomto případě byla, jak řekl, „porušena suverenita jiné země".

V Německu probíhají malé i velké změny v architektuře německé zahraniční politiky, jak se zdá, téměř bez povšimnutí. Ozve-li se vůbec nějaký nesouhlas uvnitř řad koalice, je pouze tlumený. Dosud jedinými, kdo mluví hlasitě, jsou obvyklí pochybovači mezi zelenými, Angelika Beerová a Hans-Christian Ströbele. Kdysi oblíbená praxe stranických soudruhů a členů Oekopax (aliance ekologických a mírových hnutí), kdy při zahraničních cestách otevírali otázku lidských práv, byla v podstatě opuštěna. Kancléř a jeho zmocněnec pro zahraničí naopak působí jako přátelé či partneři. Vždycky tomu tak nebylo.

Když Helmut Kohl navštívil v roce 1995 s německou obchodní delegací Čínu, Joschka Fischer požadoval, aby byl Peking „neustále konfrontován s otázkou demokracie a lidských práv, a to i za cenu rizika, že budou zrušeny smlouvy". Tehdejší šéf parlamentní skupiny SPD v Bundestagu Rudolf Scharping tvrdil, že „nelze tolerovat", jak křesťanskodemokratický kancléř nechává z takových zásadních požadavků dělat pouhou „ozdobu zahraničního obchodu a investic".

Stejně tvrdě tepali rudozelení za svých opozičních dob starou koalici kvůli politice vůči Rusku. V roce 1996 označily Karsten Voigtová, v té době mluvčí parlamentní skupiny SPD pro zahraniční politiku, a někdejší předsedkyně zelených Krista Sagerová za „hanebné", že Kohl při návštěvě svého blízkého přítele Borise Jelcina neřekl ani slovo o ruských „masakrech v Čečensku".

Taková morální přísnost je už minulostí. Tentokrát v zájmu své země mlčel i Schröder. V Jekatěrinburgu dělal ochotně stafáž ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi, když se prezentoval jako jakýsi následník carů.

Na konci setkání navštívil Němec s Rusem „exekuční místnost" v kostele Všech svatých s pamětní deskou Mikuláše II., rozsvítil svíčky u dvou oltářů a přihlížel, jak jeho přítel Vladimir líbá relikvie. Když vyšli z kostela, veřejnost, která byla z vyhrazené oblasti vyloučena, mohli zahlédnout pouze v obrysech, což věrně symbolizovalo autokratický režim, pro který je politik mezi lidmi něco zcela nepředstavitelného.

Schröder však nechce měnit situaci v jiných zemích, jen ve své vlastní. Se zájmem zejména vyslechl, jak Putin reagoval na otázku, zda by se dala ruská ropa účtovat také v eurech. „Tuto možnost nevylučuji," prohlásil hostitel. Něco takového by přirozeně významně zvýšilo váhu mladé evropské měny na světových trzích. „Přehodnocení čečenské otázky", které Schröder ohlásil pod vlivem 11. září, má také svůj dopad. Například v době, kdy kancléřovi úředníci mohli kritizovat zmanipulované volby v kavkazské provincii, jen rozšiřovali prohlášení Evropské unie: EU musí být zodpovědná a mít svědomí.

Naopak co se týče obchodu, mluví Němci hlasitěji a sebevědoměji a těží ze skutečnosti, že Rusko a také mnohé jiné země nechtějí připustit, aby v jejich obchodních vztazích byly příliš dominantním partnerem Spojené státy. Wiesbadenská firma Smiths Heimann, která byla zastoupena v kancléřově doprovodu, může doufat v investice ruského ministerstva vnitra a tajné služby v řádech milionů: tato hesenská firma střední velikosti má na všechny příjezdové cesty do Moskvy instalovat rentgenová zařízení, která budou jako součást boje s čečenským terorismem kontrolovat, zda nákladní vozidla nevezou výbušniny.

Německý vývoz do Putinovy říše probíhá už teď hladce. Od roku 1998 do roku 2002 se zvýšil ze 7,4 miliardy na 11,4 miliardy eur. V první polovině roku 2003 bylo prodáno zboží v hodnotě 6,7 miliardy eur, což by pro tento rok jako celek mohlo oproti roku 2002 znamenat 18-ti procentní nárůst.

Vyhlídky skutečně vypadají růžově: 9. října podepsali kancléř a jeho obchodní delegace smlouvy a předběžné dohody o pěti významných strategických projektech a kontrakty v celkové hodnotě několika miliard eur.

Energetický gigant Gasprom chce spolu s Ruhrgasem a Wintershallem postavit ropovod k Baltickému moři; E.on vybuduje s firmou Rao Yes elektrárnu v St. Peterburgu. Má se vytvořit německo-rusko-ukrajinské operační konsorcium pro plynovody na Západ a Deutsche Bahn AG by ráda těsněji spolupracovala s ruskými železnicemi.

Kamkoli kancléř minulý týden zavítal, všude mohl sbírat dividendy ze svého odporu k válečné politice Spojených států. Je tomu tak proto, že všechny vlády, s nimiž se Schröder setkal, chtějí snížit svou závislost na Američanech. „V podnikání se tomu říká ‚diverzifikace'," poučoval host z Berlína lidi v Dubaji. A kdo by byl lepší partner než Němci? „Tady říkají ‚celá Evropa', ale myslí tím nás," uvedl s potěšením jeden z jeho poradců. A domácí podnikatelská komunita těmto signálům rozumí. Šéfa vlády doprovázely na jeho čtyřdenní cestě po Středním východě a na dvoudenní návštěvě Jekatěrinburgu početné delegace nejvyšších manažerů, například šéf Deutsche Bank Josef Ackermann, šéf Siemensu Heinrich von Pierer a předseda správní rady E.onu Wulf Bernotat. Seznam uzavřených obchodních smluv a předběžných dohod je impozantní. Státní aerolinky Spojených arabských emirátů si v poslední době objednaly 71 nových tryskových letadel - 45 u Airbusu a pouze 26 u Boeingu. Šejkové také pověřili německý architektonický tým naplánováním výstavby výškové kancelářské budovy obchodní komory v Abu Dhabi, která má být přes 200 metrů vysoká a stát na ploše 45 000 metrů čtverečních. Celková částka: více než 60 milionů eur.

Firma Dornier Consulting ve spolupráci s Gesellschaft für Technische Zusammenarbeit vrtá v poušti několik set studní a zkoumá pohyby vody. Siemens se bude podílet na vybudování prvního podmořského hotelu na světě kousek od pobřeží Dubaje. Také Volkswagen AG brzy otevře spolu s místními partnery výrobní areál. Od roku 1999 do roku 2002 se německý vývoz do Spojených arabských emirátů prakticky zdvojnásobil a dosáhl výše přes tři miliardy eur. V prvních pěti měsících tohoto roku se přes mírný pokles po začátku války v Iráku zvýšil oproti loňskému roku téměř o 5 procent. Už v roce 2004 by mohly emiráty ohrozit sousední Saúdskou Arábii v jejím postavení hlavního obchodního partnera Německa v oblasti.

Zatím ale Rijád stále vede. V roce 2002 vyvezly německé firmy do tohoto království zboží a služby v hodnotě 3,4 miliardy eur, což oproti předchozímu roku znamenalo nárůst o více než 14 procent. Obchodní šéfové podniků provázející kancléře byli i tentokrát potěšeni lákavými přísliby: Rheinmetall AG získal kontrakt na obnovu 36 vládních průzkumných obrněných vozidel „Fuchs" a Saúdové chtějí jejich počet v blízké budoucnosti významně zvýšit. Deutsche Bank bude první západní bankou, která otevře pobočku v Rijádu. Doufá, že prorazí zejména u nejbohatších klientů. Podle Průmyslové a obchodní komory vzroste v roce 2003 vývoz na Blízký a Střední východ celkem o 6,8 procenta a pro rok 2004 předpokládá asociace nárůst o 10,7 procenta. Ředitele Ně- mecko-arabské obchodní komory Petera Göpfricha to nepřekvapuje: „Četné hlasy v arabské oblasti volají po bojkotu amerického zboží."

Vládu ve Washingtonu to nepotěší, přinejmenším z jedné další stránky nové německé sebedůvěry však užitek mít bude. Snad nejzásadnější změnu totiž rudozelená vláda připravuje ve vojenské politice. „Federace zřídí armádu za účelem obrany," říká Článek 87a Základního zákona. „Kromě obrany lze armádu použít pouze v míře, již výslovně stanovuje tento Základní zákon." Takové principy se dnes samozřejmě využívají až do krajnosti. Ty tam jsou dny, kdy v Německu panovala shoda v tom, že „nikdy znovu nelze vést válku". Mladý Franz Josef Strauss si dokonce kdysi zanotoval: „Ať upadne ruka tomu, kdo by chtěl vzít do ní zbraň."

O pět desetiletí později je Bundeswehr, který byl vybudován po ostrých protestech, cíle­vědomě přetvářen do podoby intervenční armády. Nový základ německé vojenské doktríny popisuje vnitřní direktiva ministra obrany Petera Strucka jeho generálnímu inspektoru Wolfgangu Schneiderhanovi: „Celosvětový boj s mezinárodním terorismem je ‚ústředním článkem vojenského plánování'."

Celosvětový boj místo obrany národa a aliance - důsledky takové změny paradigmatu budou nezměrné. „Plánování se musí soustředit na nejpravděpodobnější nasazení," požaduje Struck. Schneiderhan, který byl za zásadní otázky odpovědný už pod ministrem obrany za CDU Volkerem Ruehem, již dávno obhajuje širší definici termínu „obrana". Dnes může provést nezbytné „ostré škrty" (Struck) s požehnáním svého šéfa:

- armáda má být redukována na 250 000 mužů, počet odvedenců bude činit pouze 50 000;

- počet civilních zaměstnanců, jichž bylo v minulosti téměř jedenapůlkrát tolik co vojáků, se má snížit na 75 000;

- více než stovka ze zbývajících základen bude zavřena.

„Klíčovým faktorem je vojenská užitečnost," hlásá ministr obrany. Pokud se reforma ujme, bude povolávat pouze odvedence, které může využít. Struck & Co. dnes povinnou vojenskou službu zjevně považují za zastaralý model. Na ministerstvu obrany se reforma pokládá za vítané přechodné stadium, které je potřebné k tomu, aby si Bundeswehr zvykl na fungování bez odvedenců a aby se připravil na úplné zrušení odvodů. Profesionální vojáci jsou pro intervenční armádu vhodnější. Od té doby, co začala válka s terorismem, už ministr obrany prohlásil: „V Hindúkuši se hájí zájmy Německa." A tak jako první kancléř republiky Konrad Adenauer i Schröder a Fischer požadují něco výměnou za vojenské přispění - trvalé křeslo v Radě bezpečnosti OSN.

Brzy by tedy mohla být zbourána poslední bašta původního rudozeleného antimilitarismu - „parlamentní výminka" stanovená v roce 1994 Federálním ústavním soudem, že zahraniční mise mimo území NATO vyžadují „souhlas ústavní většiny" Bundestagu. Pracovní skupina vládní koalice už po měsíce připravuje návrh „zákona o účasti parlamentu". Procedury se mají zpřísnit.

Berlínský ministr obrany si v Colorado Springs ověřil, jak moc je podle něho něco takového potřeba. Ostře si uvědomil, že téměř všichni jeho kolegové mohou sami rozhodovat o tom, zda poskytnou vojáky do nových „jednotek rychlého nasazení NATO" - jenom on se musí stále zdržovat setkáním kabinetu, třemi čteními v Bundestagu a dvěma zasedáními výboru pro obranu a pro zahraniční záležitosti.

Schröder a Fischer, kteří už mají věčných debat v Bundestagu dávno dost, přemýšlejí, jak by situaci napravili. Lidé z jejich okruhu však Struckovi jeho prudký postup vyčítají, protože by mohl ohrozit probíhající konzultace o „zákonu o účasti". 10. října Schröder oficiálně odmítl zaujmout nějaké stanovisko.

V současné době je poprvé možné, že parlamentní výminka, která se donedávna pokládala za nezrušitelnou, dříve či později zmizí. Na začátku devadesátých let dvacátého století chtěly německé strany možnost nasazení Bundeswehru v zahraničí co možná nejvíce zkomplikovat, aby válka byla tím posledním východiskem. Dnes, kdy se Německo účastní osmi mezinárodních vojenských misí, se důkazní břemeno přesunuje.

Důležitou věcí pro vládu dnes je, aby se zapojila. Čím dříve, tím lépe. Varování předsedkyně Strany zelených Angeliky Beerové, že zrušení výminky připraví parlament o rozhodovací právo, tomu těžko zabrání. Je tomu tak proto, že kancléř chce svou zemi vést k „nové normalitě" také ve vojenské oblasti. Konec povinné vojenské služby je dnes pouze otázkou času, což nikdo nezpochybňuje. „Každý, kdo myslí tímto směrem," řekl nedávno Schröder v soukromém rozhovoru, „uvažuje správně."