Ronald Reagan: venit, vidit, vicit

Text psaný v souvislosti s úmrtím Ronalda Reagana nemohu začít jinak než dvěma osobními vzpomínkami. Píše se rok 1980, jsou vánoční svátky, otec nicméně láteří u televizních novin, kde komunistická propaganda líčí Ronalda Reagana, nově zvoleného amerického prezidenta, jako největší hrozbu pro světový mír a socialistický tábor (v souvislosti s osudem světového komunismu se ovšem s odstupem času zmíněné obavy jeví téměř jako jasnovidecká předpověď). Otec spílá a poznamenává, že Reagan jim konečně ukáže, zač je toho loket.
Druhá vzpomínka se již pojí s érou Reaganovy summitové diplomacie se sovětským vůdcem Gorbačovem. Je rok 1987. Soudružka učitelka nám v hodině občanské nauky vymývá mozky a prezentuje Gorbačova jako významného mírotvorce, jehož úsilí neustále hatí válečný štváč a agresor Reagan.
Tolik osobní vzpomínky - a dlužno dodat, že velmi charakteristické. Lze říci, že podobné názorové proudy, tedy jeden líčící Reagana jako hrobaře komunismu a jednoznačného vítěze studené války a druhý považující ho za štváče, který dosažení jejího konce spíše zpozdil a zkomplikoval, přetrvávají stále. Jakou roli Reagan skutečně sehrál v procesu demontáže komunistických režimů, jakými prostředky a v čem lze spatřovat jeho politický odkaz, to vše se pokusím nastínit v tomto článku.

Ronalda Reagana i éru jeho prezidentství je možné označit za plné paradoxů. Málokterý americký prezident byl po svém zvolení tak podceňován, zejména kvůli předchozí herecké kariéře, i když se osvědčil jako velmi schopný guvernér významného a nejlidnatějšího státu USA Kalifornie.

Asi největším paradoxem je nicméně skutečnost, že Reaganovo vítězství nad Jimmy Carterem v prezidentských volbách v roce 1980 uvítalo i sovětské vedení včetně Brežněva. Přestože Carter usiloval o pokračování v politice uvolňování napětí (až do sovětské invaze Afghánistánu v prosinci 1979), iritoval sovětské představitele upozorňováním na flagrantní porušování základních lidských práv v Sovětském svazu a v dalších komunistických státech. Reagan byl vnímán jako republikán mající sice silně antikomunistickou rétoriku, současně se však předpokládalo, že podobně jako Nixon po nástupu do funkce změní svoje vystupování, stane se více pragmatickým a nebude zasahovat do takzvaných vnitřních záležitostí Sovětského svazu. Toto očekávání ovšem mělo zůstat nenaplněno. Reagan nejenže svoji rétoriku nezměnil, ale s celou administrativou záhy přešel od slov k činům.

Již na první tiskové konferenci krátce po prezidentské inauguraci ostře napadl politiku détente, uplatňovanou jeho předchůdci Nixonem, Fordem a Carterem v 70. letech. Détente označil za jednosměrný proces zneužívaný Sovětským svazem pouze v jeho vlastní prospěch. Všechny předchozí i stávající sovětské činitele obvinil ze snah o provedení celosvětové revoluce a nastolení komunistického řádu. Jejich morální profil vystihl slovy: "Jedinou etikou, kterou uznávají, je to, co podpoří jejich věc, a v tom smyslu si vyhrazují právo spáchat jakýkoli zločin, lhát, podvádět, aby toho dosáhli."

Co vlastně bylo Reaganovým cílem v rámci zahraniční politiky vůči Sovětskému svazu? Základní snahou bylo dosáhnout skutečně zásadní a trvalé proměny povahy sovětského jednání v mezinárodním systému. Pouze ta mohla vést k nastolení dlouhodobě optimálnějších vztahů mezi světovými supervelmocemi. Takový vývoj by vedl ke snižování hrozby vypuknutí otevřeného konfliktu mezi USA a SSSR a jejich spojenci. Opodstatnil a umožnil by rovněž zahájení procesu skutečné kontroly zbrojení a odzbrojování představované buď eliminací, či signifikantní redukcí vybraných zbraňových systémů, zejména jaderných zbraní a jejich nosičů (především balistických střel, které Reagan díky jejich potenciálu považoval za nejvíce destabilizující systémy). Reagan v této oblasti, poučen chybami svých předchůdců, ovšem nebyl ochoten nadřadit jednání sama o sobě stanoveným cílům a americkým zájmům. Proto hovořil o tom, že má-li být nějaká dohoda špatná, což znamenalo lehce zneužitelná Sovětským svazem, který byl v odlišném interpretování klíčových pasáží různých dohod mistrem, je lépe na její podpis vůbec nepřistoupit. Současně si byl ale vědom toho, že mají-li případné odzbrojovací smlouvy odpovídat americkým zájmům a představám, je nutné přinutit sovětské představitele, aby byli ochotni je akceptovat. Cíl to byl poměrně ambiciózní a také velmi náročný.

Jediným reálně možným způsobem, jak sovětské činitele přimět k větší vstřícnosti americkým návrhům, nebyla politika ústupků a usmiřování, ale přístup, který Reagan označil za politiku dosažení míru skrze sílu. Nejednalo se o donucení Sovětů k ústupkům užitím vojenské síly, nicméně ta zde sehrávala zásadní roli. USA musely být připraveny a ochotny adekvátně zareagovat na skutečnost, že Sovětský svaz využil období uvolňování napětí a západními státy poskytovaných štědrých finančních půjček k významnému kvantitativnímu i kvalitativnímu posílení vlastního vojenského potenciálu, ke zpomalení vlastního hospodářského úpadku a k eliminaci nutnosti provádění jakýchkoli ekonomických reforem. Tuto skutečnost potvrzovaly například produkce a rozmístění takzvaných těžkých interkontinentálních balistických střel SS-18 v polovině 70. let či zahájení výroby a zařazování do výzbroje střel SS-20 se středním doletem, jež měly být zamířeny zejména na západoevropské spojence USA. Navíc se ukázalo, že v 80. letech SSSR plánuje rozmístění dvou typů interkontinentálních balistických střel odpalovaných ze země (tzv. ICBMs) páté generace, SS-24 a SS-25. Takový krok byl přitom zcela jasným porušením smlouvy SALT II podepsané v roce 1979, kterou americký Senát sice neratifikoval, ale kterou obě supervelmoci přislíbily respektovat, pokud tak bude činit i protivník (dohoda povolovala každé ze supervelmocí rozmístění pouze jednoho nového typu ICBM).

Proto v prvním funkčním období kladla Reaganova administrativa značný důraz na posílení amerického vojenského potenciálu a nadřazovala tento proces různým jednáním o kontrole zbrojení. Byly nastartovány programy modernizace interkontinentálních balistických střel, kterou představovalo zvláště zahájení produkce a rozmísťování střel MX nazvaných Reaganem Peacekeeper (o jejich výrobě bylo rozhodnuto již v 70. letech) a interkontinentálních balistických střel odpalovaných z ponorek (tzv. SLBMs) Trident II. Ty, na rozdíl od předchozí generace, byly přesné jako nejmodernější ICBMs a měly zajistit značnou odolnost amerického odstrašovacího potenciálu, protože měly nejen vyšší pravděpodobnost přežití sovětského prvního úderu, ale také v případě odvety mohly ohrozit sovětské, velmi dobře chráněné vojenské cíle (sovětské rakety SS-18 byly ukryty v nejvytvrzenějších podzemních betonových silech). Modernizace se dotkla i třetí složky americké strategické triády, když byla zahájena produkce strategických bombardérů B-1.

Daný postup sledoval několik záměrů. Hlavním bylo zabránit úpadku americké vojenské síly, jenž by se mohl projevit sníženou schopností hájit zájmy USA ve světě. Rovněž měla být zachována rovnováha sil se Sovětským svazem, v jistém smyslu narušená v 70. letech. Kvalitativní proměna vojenského potenciálu byla nezbytná pro fungování logiky vzájemného odstrašování supervelmocí, jež bylo založeno na deklaratorní doktríně zaručeného vzájemného zničení (Mutual Assured Destruction - MAD). Právě z tohoto důvodu, přestože Reagan zmíněnou koncepci ze srdce neměl rád, byly vyvíjeny přesnější střely. V případě, že by se tak nestalo, mohl být americký prezident vystaven velmi nesnadnému dilematu, zda v případě zničení většiny amerických ICBMs vůbec na sovětský útok zareagovat. Starší typy SLBMs by mohly ohrozit pouze sovětské civilní cíle a nepřítel by měl k dispozici dostatek prostředků ke zničení dalších amerických měst. Je zřejmé, že k takovému útoku nemuselo dojít, nicméně tento stav mohl představovat prostředek pro velmi efektivní vydírání a vyvíjení nátlaku ze strany Sovětského svazu. Další důvod pro modernizaci představovalo vyslání signálu protivníkovi, že jeho vyzbrojování vyvolá adekvátní reakci, což mu zabrání v získání významnější či trvalejší převahy. Spojené státy nehodlaly narušit strategickou paritu existující mezi supervelmocemi od závěru 60. let, pouze nebyly ochotny připustit, aby tak učinila druhá strana. Respektování parity mělo znesvářeným stranám umožnit, aby se dohodly na redukci ofenzivních systémů, jejichž snížené stavy by i nadále zaručovaly fungování MAD.

Spojené státy ovšem neusilovaly pouze o posílení a zajištění vlastní bezpečnosti. Významná pozornost byla věnována obavám západoevropských spojenců, kteří se cítili silně ohroženi rozmísťováním sovětských střel středního doletu SS-20, zahájeným v roce 1977. Byli to západoevropští politikové, kdo ještě za Carterovy vlády apeloval na USA, aby zajistily rovnováhu sil na evropském kontinentu (v západní Evropě nebyly srovnatelné systémy odpalované ze země rozmístěny). NATO přijalo v závěru roku 1979 tzv. dvojí rozhodnutí, které vyjadřovalo jejich odhodlání se SSSR o těchto systémech jednat a v případě nezdaru rozmístit ve vybraných členských státech Aliance americké balistické střely Pershing II a střely s plochou dráhou letu GLCM.

Zvláštní a asi nejznámější záležitost související s americkými vojenskými vývojovými programy představuje Strategická obranná iniciativa vyhlášená Reaganem v březnu 1983. Právě zde se projevila jeho nechuť k respektování doktríny zaručeného vzájemného zničení. Systém vyvinutý v rámci SDI měl učinit útočné balistické střely zbytečnými a zaručené vzájemné zničení mělo být nahrazeno koncepcí zaručeného vzájemného přežití. Velmi ambiciózní iniciativa, v níž věřil nejen Reagan, ale také řada renomovaných vědců (mezi nimi například E. Teller), vyvolávala a stále vyvolává řadu posměšků. Nezaslouženě. Termín Hvězdné války, kterým byl projekt médii velmi brzy označen, měl celou záležitost odsunout do světa science fiction. Realita byla nicméně jiná. Projekt vývoje a výzkumu, kterým SDI byla, přinesl pozitivní výsledky a nové, bez nadsázky lze říci revoluční technologie, na nichž byly jednotlivé komponenty založeny. Jednalo se především o interceptory určené k likvidaci nepřátelských raket nebo již samostatně letících hlavic, a to ve všech fázích letu. Ty využívaly buď laserové technologie (do nich byly vkládány zvláště velké naděje), nebo kinetické energie, kdy nepřátelskou hlavici měla zničit kolize s interceptorem.

SDI nepřežila konec studené války a značně rychlý vývoj sofistikovaných technologií. Administrativa George Bushe staršího zaměřila pozornost na vývoj systému sloužícího nikoli k likvidaci značného počtu současně odpálených sovětských raket a hlavic, ale hlavic vypálených z jiných států, jež se pro USA staly novou hrozbou. V jeho rámci nicméně byly uplatněny zkušenosti, poznatky či součásti získané a vyvinuté v rámci SDI. Stejně je tomu i v současnosti. Vyvíjené a testované interceptory, jež by mohly mít svoje místo v architektuře systému protiraketové obrany, jehož vybudování prosazuje současná americká administrativa, opět využívají kinetické energie či laserových technologií.

Mnozí povrchnější kritikové SDI nedocenili další pozitivní přínos tohoto projektu - politickou roli, kterou sehrál při jednáních o kontrole zbrojení a odzbrojování ve druhé polovině osmdesátých let. Minimální pozornost byla také věnována dalším Reaganovým motivům pro vývoj protiraketového systému. Jak už bylo řečeno, považoval za dobré, aby supervelmoci začaly upřednostňovat defenzivní systémy před ofenzivními, což mohlo napomoci ke snížení rizika vypuknutí jaderného konfliktu. Současně tím ale reagoval na skutečnost, že podobně zaměřené vývojové programy usilující o využití "exotických technologií" existovaly v Sovětském svazu, který všechny informace o nich udržoval v přísném utajení.

Reaganova administrativa zásadním způsobem ovlivnila průběh a výstupy jednání o redukci strategických útočných zbraní (Strategic Arms Reduction Talks - START) a jednání o střelách středního doletu (Intermediate Nuclear Forces - INF Talks). Jednání START byla završena až po závěru studené války. Přesto dohody START I (podepsána Bushem st. a Gorbačovem v roce 1991) i START II (1993) spočívaly na principech, z nichž většina byla navržena a kontinuálně prosazována Reaganovou administrativou od zahájení rozhovorů START v létě roku 1982. Jednalo ze například o princip redukcí strategických jaderných zbraní na obou stranách, ne o stejný počet procent, což navrhoval Sovětský svaz, protože by si tak do značné míry zachoval výhody a převahu, nýbrž o významné snížení vždy kvalitativně stejných systémů na shodnou úroveň, výrazné snížení užitečné hmotnosti (throw weight) amerických a sovětských balistických střel, či redukci a postupně úplnou likvidaci sovětských těžkých střel. (Ty měly díky své velikosti právě značně vysokou užitečnou hmotnost, která umožňovala, aby nesly velký počet jaderných hlavic. I když například jedna z verzí střel SS-18 nesla 10 vícečetných hlavic, v případě potřeby mohl být jejich počet ještě dále navýšen.)

Snad ještě více se pozitivní dopady tak často kritizované Rea­ganovy neústupnosti projevily při jednáních o střelách kratšího a delšího dosahu. Jak už bylo zmíněno, neodmítal jednání o kontrole zbrojení, považoval ale za důležité nejprve posílit americký vojenský potenciál. Na zahájení jednání o INF v listopadu 1981 přistoupil zejména na nátlak západoevropských spojenců zneklidněných vlnou odporu, který v jejich zemích vyvolávalo plánované rozmístění raket Pershing II či GLCM. Reagan od počátku prosazoval, aby případná dohoda spočívala na principu nulové varianty. Jestliže by Sovětský svaz stáhl své systémy středního dosahu odpalované ze země, USA a jejich spojenci v NATO by ztratili důvod rozmístit v západní Evropě srovnatelné zbraně. Nulová varianta byla sovětskými představiteli odmítnuta okamžitě. Rozpačitě ji ale přijali i představitelé evropských demokracií a za stěží prosaditelnou ji považoval i Reaganův první ministr zahraničí Alexander Haig.

Reagan přesto odmítal činit ústupky, které by zvýhodnily Sovětský svaz. V závěru roku 1983 SSSR zareagoval na schválení rozmísťování střel v západní Evropě ukončením participace na jednáních o strategických zbraních i o střelách středního doletu. Spoléhal na to, že se vlna kritiky snese na Reaganovu hlavu. Tato kalkulace se nicméně nenaplnila. Zavádění jaderných střel do operačního stavu přesto vyvolávalo značné protesty příslušníků mírového hnutí, v němž se angažovala i sovětská KGB.

Neústupnost v kombinaci se zbrojními programy, zvláště s SDI, radikálním omezením ekonomické spolupráce a vývozu strategicky významných produktů do Sovětského svazu přinesly očekávané ovoce. Sovětský svaz přistoupil na obnovení ženevských rozhovorů, a to nikoli až po nástupu Gorbačova k moci (za což je často neprávem a nezaslouženě glorifikován), nýbrž již předtím. Pravdou nicméně je, že to byl Gorbačov, kdo po dvou letech summitové diplomacie a intenzivních jednání akceptoval nulovou variantu. Dohoda INF, podepsaná na summitu Reagana a Gorbačova ve Washingtonu v prosinci 1987, tak znamenala zásadní průlom v odzbrojovacích jednáních. Nejenže došlo k výrazné redukci počtu zbraní, dokonce došlo ke snížení jejich počtu na nulu, tedy k úplné likvidaci nosičů se středním dosahem. Jednalo se o jednoznačný Reaganův triumf. V té době už také Gorbačov přehodnotil svůj pohled na amerického prezidenta, dosud značně ovlivněný a modelovaný působením sovětské propagandy, která ho často neváhala přirovnávat k Adolfu Hitlerovi.

V souvislosti s hodnocením Reaganovy role a přínosu pro konec studené války bývá často zmiňováno, že došlo k uzbrojení Sovětského svazu. I když takové tvrzení může vyvolávat dojem Reaganova triumfu, jeho bezvýhradné akceptování realitu spíše značně zjednodušuje a zkresluje.

Zahraničněpolitické koncepce, formulované americkou administrativou mezi lety 1981 až 1983, totiž zdůrazňovaly i další prvky využitelné při zadržování Sovětského svazu, nejen vojenské prostředky. Jednalo se zejména o prohlubování krize v komunistickém bloku uvalením restrikcí na obchod s vyspělými technologiemi a také o snahy učinit přítrž poskytování štědrých úvěrů Sovětskému svazu za velmi výhodných, netržních úrokových sazeb, což v 70. a 80. letech bylo zvláště u západoevropských spojenců jevem více než častým.

Tyto pokusy dosáhly maximální intenzity v americké reakci na vyhlášení válečného stavu v Polsku v prosinci 1981. Restriktivní opatření nebyla přijata pouze vůči Jaruzelského režimu, ale také vůči Sovětskému svazu, který stál v pozadí polského zákroku proti Solidaritě. Za nejvýznamnější lze označit zákaz vývozu technologií pro stavbu sibiřského plynovodu, jenž měl přivádět zemní plyn do Západní Evropy. Zmíněné rozhodnutí způsobilo sovětskému hospodářství další značné komplikace a problémy, z nichž se už nikdy nevzpamatovalo. Rozšíření zákazu vývozu také na produkty poboček amerických firem v Evropě či firem vyrábějících tyto prostředky v licenci však vyvolalo jednu z největších roztržek mezi USA a evropskými spojenci v poválečné éře. Právě v jejich odlišných náhledech na přístup k SSSR tkvěl limitovaný efekt ekonomických prostředků využívaných v americké zahraniční politice.

Při aplikaci strategie zadržování bylo využito i další možné slabiny latentně přítomné ve zdánlivě homogenním komunistickém bloku. Jednalo se o realizaci takzvané politiky diferenciace, uplatňované již Nixonem. USA měly zvýhodňovat ty komunistické země, jež dokázaly provádět zahraniční politiku nezávislou na Sovětském svazu či byly ochotny přistoupit k nějaké formě liberalizace svých režimů. Tento přístup měl napomoci oslabení sovětského panství ve střední a východní Evropě. Takové snahy jsou v rámci aktivit, kroků a výroků Reaganovy administrativy kontinuálně přítomné a zjevné od počátku prvního funkčního období až do roku 1989. Zaměřovaly se zvláště na časté a zcela explicitní zpochybňování sovětské interpretace Jaltské dohody. Její porušování Sovětským svazem bylo označováno za prvotní příčinu napětí mezi Západem a Východem. Navíc podle Reaganových slov to byla právě střední a východní Evropa, "kde byly naděje let sedmdesátých největší a kde byly hořce zklamány". Osvobození středoevropských a východoevropských zemí ze sovětského područí a pomoc jejich opětovnému zařazení mezi evropské demokracie bylo jedním z cílů, jež se Reaganova administrativa snažila naplnit.

V této souvislosti je třeba vyzdvihnout zejména unikátní a dosud ne dostatečně prozkoumanou spolupráci americké CIA, izraelského Mossadu a Vatikánu v rámci tajných operací majících za cíl podporu Solidarity po vyhlášení válečného stavu, jejím zákazu a uvěznění jejích čelných představitelů. Dané aktivity zásadním způsobem napomohly přežití Solidarity a tomu, že zůstala silou schopnou neustále zpochybňovat legitimitu Jaruzelského režimu a v roce 1989 převzít moc.

Mimořádná pozornost byla Reaganovou administrativou nepřetržitě věnována také porušování lidských práv v Sovětském svazu a v dalších komunistických státech. Tato problematika se stala nedílnou součástí takzvané "čtyřbodové agendy" definované v roce 1983 ministrem zahraničí Shultzem. Jednalo se o soubor otázek považovaných za tak významné, že měly být základem všech jednání se sovětskými představiteli. Kromě lidských práv se jednalo o regionální konflikty, zejména o ukončení sovětské přítomnosti v Afghánistánu, kontrolu zbrojení a vzájemné vztahy supervelmocí včetně vztahů hospodářských. Jednání zahrnující všechny uvedené záležitosti mělo Sovětům zabránit v tom, aby zaměřovali pozornost pouze na oblast kontroly zbrojení. Čtyřbodová agenda se postupně stala platformou všech jednání na úrovni ministrů zahraničí i summitů Reagana s Gorbačovem.

Pouze neustálým poukazováním na flagrantní porušování základních lidských práv jako práva na shromažďování, náboženské vyznání či práva pohybu a výjezdu do zahraničí došlo i zde pomalu, ale jistě ke změně sovětských postojů. Právě ve druhé polovině osmdesátých let Gorbačov umožnil návrat Andreje Sacharova z vnitřního vyhnanství do Moskvy. Uskutečněna byla také výměna refusenika, dnes významného izraelského politika Natana Šaranského, jemuž bylo neustále odpíráno právo vystěhovat se ze SSSR a byl za tento úmysl perzekvován, za komunistické špiony dopadené na Západě (jedním z nich byl známý český agent), a dořešena byla celá řada podobných případů.

Zvláštní pozornost zasluhuje velmi důležitý politický prostředek, kterým je rétorika. Lze říci, že v této oblasti byl Reagan nepřekonatelný. Dokázal mistrně volit slova dle významu situace, závažnosti tématu a publika, k němuž mluvil. Ne náhodou byl označován jako great communicator.

Obsah jeho proslovů týkajících se americko-sovětských vztahů odrážel charakter sovětských aktivit ve světě a vyvíjel se v závislosti na sovětském jednání. Proto ve svém pravděpodobně nejznámějším a nejvíce citovaném a napadaném projevu, proneseném na shromáždění Národní asociace evangelíků v Orlandu v březnu 1983, označil Sovětský svaz za "říši zla". Podle mého názoru se jedná o nepřekonanou, jedinečnou a asi nejvýstižnější charakteristiku sovětského režimu, jeho podstaty a povahy, jaká kdy byla mezi lety 1917 až 1991 vyslovena. Reagan nicméně skutečně dokázal ocenit byť sebemenší pokrok směrem k liberalizaci a demokratizaci v Sovětském svazu (jakkoli byla neplánovaná a regulovaná). Proto když byl v rámci moskevského summitu dotázán, zda stále Sovětský svaz považuje za říši zla, podotknul, že když ho takto označil, mluvil o jiné době. Gorbačov byl tímto konstatováním natolik potěšen, že ho opakoval ve svých proslovech v závěru summitu. Na druhou stranu měl Reagan dar střízlivého úsudku. Změny v Sovětském svazu se zdráhal považovat za definitivní a nezvratné. U Gorbačova vyzdvihoval odlišnost jeho stylu vedení země ve srovnání s jeho předchůdci. Troufám si v této souvislosti ale tvrdit, že to byl právě Reagan, kdo měl na proměně tohoto stylu lví podíl. Význam a pozitivní přínos Reaganovy rétoriky byl několikerý, nicméně spočíval zejména v její roli při ovlivňování sovětského chování v první polovině osmdesátých let. Přestože, až na výjimky, měla pouze čistě deklaratorní charakter, působila na sovětské představitele jako nezanedbatelný a nepopiratelný psychologický faktor, a to zvláště na počátku prvního Reaganova funkčního období. Jedním z relevantních důvodů, proč ji prezident v takové míře aplikoval ve své zahraniční politice vůči SSSR, byla pravděpodobně jeho snaha překonat tímto stávající, na počátku 80. let pro Američany nepříznivou korelaci sil se SSSR. Všeobecně je za její hlavní účel považována prezidentova snaha přesvědčit západoevropské spojence a americkou veřejnost o tom, že détente bylo dosud zneužíváno k jednostranným ziskům Sovětského svazu a že v tomto směru nastává v americké zahraniční politice zásadní obrat. Rétorika tak měla napomoci revitalizaci strategie zadržování Sovětského svazu. Reagan se současně snažil americkou společnost i členy Kongresu přesvědčit o potřebě zahájit razantní vojenské programy a získat v tomto smyslu jejich podporu především pro záměr navýšit vojenské výdaje. Jeho rétorika také významným způsobem přispěla k překonání, v sedmdesátých letech na americkou společnost velmi negativně působícího, vietnamského syndromu. Ten v americké společnosti nejen vyvolával pocit méněcennosti a posiloval její izolacionistické tendence, ale zároveň umožňoval a do značné míry napomáhal posilování sovětských ambicí a expanzionistických snah. Dalším nezanedbatelným efektem Reaganovy rétoriky bylo posilování protirežimního smýšlení občanů států komunistického bloku.

Jaký tedy byl přínos Ronalda Reagana? Nedocenitelný a stále silně nedoceněný. Reagan zásadním způsobem ovlivnil průběh poslední fáze studené války, ve které Spojené státy a jejich spojenci dosáhli jednoznačného vítězství a dokázali přednosti a jedinečnost demokracie. Čtyřicátý prezident USA není pouze významnou politickou figurou mezinárodní politiky, která se svou smrtí definitivně přesouvá na stránky učebnic a knih, kde ji může potkat stvoření mýtu či zapomnění. Jeho význam má značný přesah. Reagan může a měl by posloužit jako vzor velmi schopného politika s vytříbeným hodnotovým řádem a notnou dávkou odvahy. Nebyl totiž populistou usilujícím o přízeň voličů či širší světové veřejnosti za každou cenu. Uměl činit nepopulární rozhodnutí, pokoušel se je vysvětlovat voličům či představitelům spojeneckých zemí, a pokud jejich realizaci považoval za zásadní a nezbytnou, neváhal přijmout potřebná opatření, i když se setkala s nesouhlasem a odporem. Takový postup je patrný zejména v průběhu prvního funkčního období, kdy se od prezidentů může naopak očekávat, že jejich chování bude umírněné a moderované úsilím o udržení popularity a obhájení úřadu. Část odpůrců Reaganovy administrativy se snaží, ať úmyslně či ne, navodit dojem, že prezident nedisponoval potřebnými předpoklady ani vědomostmi a nebyl tudíž schopen vlády, a proto za něj rozhodovali jiní. Jedná se o pouhé přání, nikoli skutečnost. I když bývá zmiňováno, že prezident při diskusi v rámci kabinetu třeba neměl zcela jasno v rozdílech mezi balistickými střelami a střelami s plochou dráhou letu, i zde se projevuje jeho pozitivní, respekt budící vlastnost - dokázal totiž přiznat, že něčemu nerozumí, a nikdy se nevydával za vševědoucího. Navíc vědomosti nejsou kompletní výbavou zaručující skvělou politickou kariéru. Je rovněž zapotřebí vůdcovských, manažerských a komunikačních schopností - a zde byl Reagan mistrem. Dokázal si zvolit velmi schopné spolupracovníky, kteří vytvořili poměrně koherentní tým (i v něm přirozeně docházelo k různým názorovým střetům). Přestože Reaganova administrativa měla zpočátku jisté obtíže s přesným vymezením úkolů a pravomocí jednotlivých aktérů činných v oblasti zahraniční politiky, zajistil si Reagan takovou míru autority, že to byl prezident, kdo přijímal rozhodnutí, zvažoval předložené varianty řešení a měl při rozhodování o otázkách zásadního významu poslední slovo, které bylo ve většině případů respektováno.

Posledním osobnostním rysem Ronalda Reagana, který nemohu opomenout, byl jeho smysl pro humor, jímž si dokázal získat značnou část americké veřejnosti. I to se projevilo v povaze jeho vystupování, komentování různých a ne vždy úsměvných situací (například když na něho byl spáchán atentát).

Ronald Reagan byl politikem, jehož význam přesahuje éru, v níž vykonával prezidentský úřad, i éru celého dvacátého století. Doufejme, že jeho role, význam a odkaz budou náležitě doceněny alespoň po jeho smrti, když se tak nestalo už za jeho života.

Autor je politolog, působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií FSS MU.