Romale 2007

Raketový start Jiřího Čunka ve velké politice svědčí o tom, jak je romský problém - problém, který máme v této zemi s Romy, ale stejně tak problém, který mají oni s námi, gádži - aktuální a bolestný. Důvěra, kterou tento muž získal v KDU-ČSL, a sympatie většiny veřejnosti (před obviněním z korupce) znamenají, že svým postupem vůči vsetínským Romům vyvolal naději na řešení, na konec bezradného přešlapování. Počítáme osmnáctý rok obnovené demokracie, kdy už nelze svalovat vinu na "ty nahoře". Stačí číst noviny, ať ty naše, gádžovské, nebo ty romské, aby bylo zřejmé, že jsme příliš nepokročili a že nemáme jasnou vizi vzájemného soužití. Ať už přijmeme Čunka jako partnera v diskuzi nebo jen jako signál, že jsme problém příliš dlouho v podstatě zametali pod koberec, cítíme: je nejvyšší čas. Romská otázka se vyjevuje jako naléhavý úkol a výzva i pro politiky. Petr Příhoda už před jedenácti lety řekl, že jde o největší společenský problém této země, a platí to - bohužel - dodnes.

Nejnápadnější, přímo do očí bijící je sociální stránka romského problému. Nevíme, kolik je v této zemi Romů, romská národnost se běžně úředně nezjišťuje. Je to sice zřejmě mnohonásobně více než oněch třináct tisíc, které se k této národnosti přihlásily při posledním sčítání lidu, ale stěží víc než 200 tisíc. A stačí letmý pohled do dětského domova nebo do věznice, abychom zjistili, že jsou zde lidé snědé pleti a charakteristické fyziognomie zastoupeni nápadně více, než by odpovídalo tomuto odhadu, tedy dvěma procentům populace ČR (u dětí snad už i čtyřem nebo pěti procentům). Totéž platí pro pouliční prostitutky a ještě více pro dlouhodobě nezaměstnané, pro invalidní důchodce, pro žactvo zvláštních škol (nyní eufemisticky zvaných "speciální") atd. Odhaduje se, že osmdesát tisíc lidí, převážně Romů (a tento počet stoupá!), je obětí sociálního vyloučení, zpravidla v izolovaných enklávách s bědnou úrovní bydlení a s minimální možností sociálního uplatnění. Tímto "opouzdřením" došlo k dočasnému zmírnění otevřených konfliktů mezi romskou menšinou a gádžovskou většinou, romské ženy však rodí daleko více než neromské a začínají rodit brzy, problém tedy potenciálně narůstá již z tohoto důvodu. Žijeme na sopce, jejíž výbuch není možná daleko.

Vyjádřeno střízlivou řečí Zprávy o stavu romských komunit v České republice za rok 2006, kterou připravila Kancelář Rady vlády České republiky pro záležitosti romské komunity: "...příslušníci romských komunit patří mezi nejpočetnější skupinu dlouhodobě nezaměstnaných a tvoří početně velmi výraznou skupinu obyvatelstva, která je uzavřena v prostorově a sociálně separovaných enklávách. Toto je neustupujícím problémem české společnosti. Státu se v roce 2006 nepodařilo nastartovat změnu této situace, ba ani vytvořit podmínky pro takovou změnu do budoucna."

Jak k této situaci došlo, jaký další vývoj je možno očekávat a co je třeba dělat pro nápravu?

Historická perspektiva

Problém nepochopíme bez pohledu do historie. Kdo vůbec jsou naši Romové a kde se tu vzali? Romové jsou Indové, kteří v několika vlnách opustili svou vlast. První z nich doputovali do Evropy asi před tisíci lety, na naše území snad po roce 1400. Kočovali a byli po staletí krutě pronásledováni, vražděni či zotročováni, na druhé straně však obyvatelstvem ochotně akceptováni jako poskytovatelé užitečných služeb, snad i jako fascinující nositelé nezkrotného kulturního a spirituálního "undergroundu". Od 18. století se vlády snažily asimilovat je jako standardní nevolníky. Např. za Marie Terezie byli násilně usazováni (pokud možno v každé vesnici jen jedna romská rodina), jejich akulturací byli pověřeni zejména kněží a pod trestem pětadvaceti ran holí jim bylo zakázáno mluvit romsky. Této asimilaci, později často dobrovolné, se dařilo zvláště na jižní Moravě.

Romové žijící na našem území do roku 1940 (bylo jich několik tisíc) byli skoro beze zbytku vyvražděni v koncentračních táborech. Statisíce nynějších českých Romů jsou většinou potomky těch, kteří válku přežili na Slovensku, kde byli za Slovenského štátu obětí kruté represe hraničící s vyhlazováním. Tato represe jimi nutně hluboce otřásla a oslabila jejich rodové struktury, jež byly oporou pro zachování tradičního způsobu života a morálky. Předtím žili většinou po řadu generací v romských osadách, nerovnoprávní a využívaní jako levná pracovní síla v zemědělství. Industrializace je postupně připravila o možnosti uplatnit tradiční řemeslné dovednosti a prohloubila tak jejich sociální degradaci; uchovávali si však svébytný způsob života v integrovaných rodových skupinách, zvyky, jazyk a kulturu. Dosud jezdí etnografové na východní Slovensko, aby zachytili poslední zbytky této kultury, nežli vše zplanýrují "asanační" buldozery Mečiara a jeho následovníků.

Do českých zemí migrovali Romové od konce války v několika vlnách, nejdříve dobrovolně, za pracovními příležitostmi a volnými prostory po odsunutých Němcích, později zčásti z donucení, v rámci asimilační politiky, jež měla vyrovnat jejich civilizační opoždění. Česká společnost v podmínkách komunismu, sama ochromená zpustošením organického společenského života, nemohla romským přistěhovalcům pomoci k zakořenění v nové půdě. Byla pro ně spíše školou života ve lži, podvodu a společenské pasivitě. Kulturně-asimilační tlak, spočívající zejména v potlačování romštiny a symbolicky vrcholící zákazem kočování (který přímo postihl jen malou část Romů), vedl k vystupňování pocitu křivdy, ponížení a bezvýchodnosti. Orientace na přítomnost a krátkodobé cíle, spolu se skupinovou mentalitou, jež převažovala nad budováním individuální kariéry a osobní zodpovědnosti, většinu Romů automaticky marginalizovala. Cit občanské identity a loajality v nejširším smyslu slova, včetně akceptace některých názorů a postojů, samozřejmých pro většinu obyvatel Západu, se podařilo vzbudit či vypěstovat jen u malé části z nich.

Takzvaná marxistická koncepce národnostní politiky de facto znamenala paternalistické - většinou dobře míněné - úsilí o "převýchovu" Romů v sociálně konformní občany. Každý měl právo na zajištěné bydlení, právo na práci a povinnost pracovat, právo na bezplatnou léčebnou péči, jež byla u dětí povinná, stejně jako školní docházka, za jejíž nedodržování hrozilo odnětí rodinných přídavků. Typický byl "rozptyl", tj. ubytovávání Romů mezi gádži, aby se snáze zbavili své civilizační zaostalosti a přizpůsobili se majoritě. Tam, kde romské rodiny neplnily své povinnosti vůči dětem, zejména pokud šlo o úroveň stravování, šacení a hygieny, byly děti umísťovány v dětských domovech, jež právě tyto standardy zaručovaly a kde se navíc komunikovalo výhradně česky. Psychická devastace, kterou působí běžná kolektivní výchova, nebyla tehdy známa.

Dokument Charty 77 z roku 1978, podepsaný Václavem Havlem a Ladislavem Hejdánkem, konstatoval, že vinou moci probíhá sociální dezintegrace, jež nemá v dějinách Romů obdoby. Na druhé straně nelze popřít, že tato doba přinesla mnoha Romům sociální vzestup a úspěšné zařazení do společnosti. Národnostní a politický útlak si patrně plně uvědomovala jen malá menšina. Dodnes je mezi Romy rozšířen názor, že "za komunistů" se jim žilo lépe.

Po roce 1989 převládalo v Československu, později v Česku, přesvědčení, že obnovení demokracie povede k všestrannému povznesení Romů, snad dokonce k romské obdobě českého národního obrození. Od národa zbaveného národnostního a politického útlaku se očekávalo vytvoření svéprávných společenských a politických struktur, jež měly prosazovat své zájmy, ne-li dokonce zájmy celého několikamilionového národa evropských Romů. Šlo v podstatě o totéž přesvědčení, jaké vede současnou Ameriku ke snaze o vývoz demokracie na Blízký a střední východ.

Prostředí liberální společnosti však působilo na Romy jako šok. Bylo to něco jako hodit neplavce do hluboké vody v přesvědčení, že se naučí plavat. Paternalismus, na který byli adaptováni již ze života v osadách, kde velmi často žili v područí, ale zároveň pod určitou ochranou a v péči svých zaměstnavatelů (slovenských sedláků), byl vystřídán svobodou s nutností starat se o sebe a svou rodinu, najít si zaměstnání, získat patřičnou kvalifikaci atd. Objevila se alternativa - podpora v nezaměstnanosti s případným "nadlepšením" prací načerno a s vyhlídkou na důchod ve výši životního minima. Právo na byt bylo vystřídáno možností prodat svůj byt, resp. vzdát se za úplatu dekretu a stát se bezdomovcem, např. hostem svých příbuzných - s bláhovou nadějí, že později bude možno úspěšně se dožadovat přidělení jiného bytu. Svoboda vypůjčit si peníze přivedla řadu romských rodin do bezvýchodné situace. Bohatnou z nich státem trpění romští lichváři, pověstní úžerníci, stejně jako banky nabízející "rychlé peníze" za podmínek, jež jim umožňují vydat dlužníky - často nic netušící - velmi brzy nelítostným exekutorům. Zabavují se i sociální dávky. Život "na dně" vede pak k letargii nebo k sociální kriminalitě.

Romský problém jako problém sociální

Velká část Romů patří, jak známo, k sociálně slabým, pro nedostatečnou kvalifikaci obtížně zaměstnatelným, k těm, kteří se špatně orientují ve stále složitější společnosti, k "sociálně nepřizpůsobivým" atd. Těžkosti, které mají, jsou v mnohém společné s podobně postiženými gádži a k nápravě by měly vést tytéž prostředky. Naznačíme tři základní oblasti.

Nezaměstnanost, zejména dlouhodobá, je nejnápadnější příčinou problémů, jež Romové mají. Oni sami často zdůrazňují, že práci najít nemohou pro rasovou diskriminaci. Pokud je však systém sociálních dávek nastaven tak, že najde-li si živitel rodiny práci s nízkým platem, životní úroveň rodiny se vůbec nezvýší, část Romů přirozeně zaměstnání ani nehledá. Není jasné, proč tento problém musel čekat až na ministra Nečase. Racionální je i Čunkův návrh, aby nezaměstnaní byli povinni zúčastnit se veřejně prospěšných prací.

Neznámý (možná značný) je rozsah romské práce načerno. Jak nedávno pozorovala novinářka Lenka Kučerová, v Chanově i jinde působí organizace, jež ráno odvezou romské kopáče několik desítek kilometrů daleko, kde dostanou po práci denní mzdu a jsou dopraveni zpět. Žádné daně, žádné pojištění, žádná nemocenská - a jednou ubohý důchod (z našich daní). Stará známá pravda: nejlíp se vydělává na okrádání nejchudších.

Bydlení Romů je v současnosti hodně přetřásanou otázkou. Jsou typickými obyvateli ghett (sociálně vyloučených komunit), do nichž jsou vytlačováni především sociálními a ekonomickými mechanismy, jak na to už před více než deseti lety upozorňovala Jiřina Šiklová. Majitelé domů jim rádi poskytnou slušnou sumu za byt, v němž bydlí, protože jejich vystěhováním stoupne tržní nájemné celého domu, ne-li i širšího okolí, a Romové, zejména jsou-li ve finanční tísni, to rádi přijmou. Obce mají sklon prodávat domy, v nichž Romové bydlí - často jde o domy zchátralé, obsazené neplatiči, někdy bez dekretu -, soukromým majitelům, kteří "dílo" dokončí, někdy s použitím prostředků na hraně zákona, většinou za souhlasu veřejnosti. Není znám způsob, jak tento proces zastavit, rozhodně ne v řádu měsíců. Přitom se týká Romů více než jiných, stejně problémových gádžů, a to v důsledku sociálního stereotypu - známého "házení do jednoho pytle", k němuž se ještě vrátíme.

Problém vzdělání

Klíčový význam vzdělání pro rovnocenné zařazení Romů do společnosti uznávají všichni. Při bližším pohledu zjišťujeme svízelnost tohoto problému.

Romské děti vyrůstají často v méně podnětném rodinném prostředí, málo navštěvují mateřskou školu a z velké části jsou dříve či později zařazeny do zvláštní (speciální) školy nebo získají jen neúplné základní vzdělání a ani se nevyučí, natož aby absolvovaly střední či dokonce vysokou školu. Příčiny tkví v odporu majoritních rodičů k tomu, aby se jejich děti vzdělávaly společně s romskými; v romských rodinách, jež svým dětem dostatečně nepomáhají zvládnout nároky základní školy a navíc nedoceňují vzdělání, staví děti před vyhlídku "života na podpoře". Významný je i horší zdravotní stav romských dětí, nejednou jde o celoživotní postižení v důsledku škodlivých vlivů v prenatálním období (kouření, alkohol atd.).

Velkým hendikepem romských dětí je nedostatečná znalost vyučovacího jazyka. Dostat se na potřebnou jazykovou úroveň z typické směsi špatné romštiny a špatné češtiny je těžší než z kteréhokoli cizího jazyka, třeba z vietnamštiny. Řešením by patrně bylo zavést místo odkladu školní docházky pro děti, jež nejsou z různých důvodů způsobilé pro normální první ročník, povinnou docházku do nultého (či vyrovnávacího) ročníku. Zde by se mj. zmírnil jazykový hendikep malých Romů, kteří často špatně ovládají aktivně i pasivně jak romský, tak český jazyk. Na druhou stranu toto nebo podobné opatření, spolu se zajištěním toho, aby rodina takovou možnost skutečně využila, by bylo velmi nákladné. Tam, kde se nepodaří zajistit dítěti podmínky ke vzdělání vinou rodiny, kde v tomto směru nezabere ani sociální práce, je nutno umístit jej v internátní škole a rodině vracet jen na víkendy a prázdniny. Za současného stavu proto zůstává pro mnohé romské děti právo na vzdělání jen na papíře.

Romští rodiče navíc často počítají jako se samozřejmostí s tím, že jejich dítě bude chodit do zvláštní školy, kam chodili sami a kde, jak vědí, bude dobře prospívat, zatímco v normální škole na sebe problémy nenechají dlouho čekat.

Problém rasové diskriminace

Český rasismus (nenávist spojená s přesvědčením o méněcennosti určité rasy či antropologického typu) nepochybně existuje a je třeba proti němu bojovat. Je však třeba uvážit i to, že k Vietnamcům, kteří nám jsou antropologicky vzdálenější, má veřejnost jiný vztah a jejich děti jsou v české škole bez problémů. Jde tedy snad jen o "anticiganismus"? (Toto slovo se objevuje i v citované zprávě.) I když veřejnost nedávno zvolila jako Superstar i coby nejpopulárnějšího Vyvoleného právě Romy? Moralizování národa či kajícné "sypání si popela na hlavu" prokazuje Romům medvědí službu: jednak je utvrzuje v pocitu ukřivděnosti, jednak proti nim popuzuje veřejnost.

Rasismus by neměl být zaměňován s racionálním kalkulem. Jestliže například jako zaměstnavatel vím (nebo se domnívám), že Romové jsou častěji než gádžové nespolehliví v docházce do zaměstnání, a vím-li o určitém uchazeči pouze to, že je Rom, odmítnu ho a hledám gádže. Totéž platí o ochotě přijmout Roma jako souseda v domě. Současný problém litvínovského Janova, kde "invaze" Romů srazila ceny nemovitostí a vyvolala paniku obyvatel, je typický, i když ne běžný.

Vztah Romů a gádžů u nás lze charakterizovat jako studenou občanskou válku, nepřátelství založené na dlouhodobě špatné vzájemné zkušenosti. Bojovníky v této válce jsou na jedné straně skinheadi a další extremisté, na straně druhé romští pachatelé trestných činů, zejména nápadné a nenávist budící pouliční kriminality, krádeží předmětů, jež lze zpeněžit ve sběrně kovového odpadu atd. Obětí jsou - jak už tomu ve válkách bývá - na obou stranách především "civilisté", na prvním místě romské děti.

Velká část veřejnosti - a to i odborné - je přesvědčena, že příčina problémů s Romy je do určité míry v jejich genech. Věda samozřejmě nemůže takovou možnost vyloučit, diskuze na toto téma je však obtížná, protože rasově dané psychické rozdíly jsou od nacistické genocidy fakticky tabu, což se týká i problémů Afroameričanů v USA. Bez výzkumu si troufám říci, že individuální rozdíly jsou řádově větší než případné rozdíly mezi různými antropologickými typy. Důležité je také vědět, že biologické poškození mozku, např. nikotinem nebo alkoholem v prenatálním období, není dědičné, takže v takovýchto případech má matka s IQ v pásmu debility stejnou naději, že porodí génia, jako matka zdravá, normální.

Klamný dojem genetické méněcennosti celého národa získává veřejnost mj. z toho, že romské děti, a to i když jsou vychovávány od kolébky s velkou obětavostí a láskou ve velmi kvalitních bílých rodinách, mají často ve škole špatné výsledky a po mnoha stránkách se i jako osobnosti hůře vyvíjejí. To je ovšem "optický" klam. Adoptované děti nejsou reprezentativním vzorkem romského genomu. Biologičtí rodiče s kvalitními geny pečují obyčejně o své děti sami.

Běžně podceňujeme sociální dědičnost, tj. mezigenerační přenos určitých obecných postojů, jako je orientace na budoucnost versus žití přítomnou chvílí, kolektivní mentalita versus individualismus, přesvědčení, že je dobré mít hodně dětí bez ohledu na okolnosti, atd. Také zkušenost s rasismem (ono stačí uslyšet tu a tam zmínku o "černém parchantovi") a konfrontace s bídou, ve které žijí mnozí Romové, masivně deformuje vidění světa, ne-li rovnou osobnost.

A nezapomínat: od Romů se máme dost co učit. Váží si života, jejich sebevražednost je mizivá. Nedávají své staré lidi do domovů důchodců, tolerují ve svém středu handicapované a nenechají nikoho padnout - i když se třeba nesnášejí, nechají alespoň přespat. Chtějí děti, ne dítě.

Mediální obraz

V mediálním věku je obraz v médiích často vlivnější než přímá zkušenost. Zatímco do roku 1989 byly negativní zprávy o Romech cenzurovány ("cikánský" problém nesměl existovat), současná média se na nich přímo pasou. Veřejnost tyto zprávy miluje - projekce vlastní špatnosti, nízkosti a zakázaných přání (jungovského Stínu) do "těch černých" nám ulevuje, ba přímo lahodí, vždyť oni jsou ti zlí, ne my! Jestliže nejčtenější český deník referuje o reformě sociálních dávek pod palcovým titulkem "Jak dostat Romy z postele do práce", zesmutním. Jestliže si touto lacinou strategií pomáhá ke sledovanosti i Česká televize, jež je jako veřejnoprávní instituce povinna podporovat toleranci, padá na mě zoufalství. Náhodně jsem v jediném dni zachytil zprávy o katastrofální hygieně, kvůli níž muselo být romské rodině odebráno všech šest dětí pro neznámou infekci, jedno zemřelo; o stížnostech místních Romů, pravděpodobně neoprávněných, na Romy zaměstnané obcí coby romští asistenti ("ta cikánská hádavost!"); a o zlodějích barevných kovů, utonulých na útěku před policií. Zpráva neříká, že šlo o Romy, ale je zařazen několikavteřinový klip obsahující jedinou větu známého zastánce Romů o tom, že jejich rodiny na ně večer marně čekaly. Divák si škodolibě řekne: "Aha, tak oni nesmějí říct, že to byli cikáni, ale je to jasné!" Tady se rovnou lije benzin do ohně rasové nenávisti. (Citovaná vládní zpráva se médií nedotýká.)

Integrace, nebo asimilace?

Zmíněný dokument Charty 77 protestoval proti tomu, že moc "dělá všechno pro to, aby romskou kulturu vyhubila, a sdělovací prostředky soustavně šíří ve veřejnosti představy, že taková kultura neexistuje". Podobně Milena Hübschmanová, okouzlena setkáním s romskou kulturou a tradičním způsobem života (sama velká Romka - byť volbou, ne rodem), již jako studentka vytušila, že "se ztrátou jazyka, na který byla vázána veškerá slovesná tvorba dennodenně připomínající humánní hodnoty, s rozpadem komunity, která bděla nad tím, aby byla dodržována úcta a etika, budou Romové vehnáni do kulturního a etického vakua, odkud nevede cesta jinam než do nápravných zařízení".

V devadesátých letech se hodně mluvilo o tom, že Romové nemají být nuceni k asimilaci, nýbrž má být podporována jejich integrace při zachování národní svébytnosti, jejich národní kultura, jazyk a specifický způsob života. Diskutovalo se o tom, jak by mohl vypadat tento specificky romský způsob života. Objevovaly se i návrhy na architekturu obydlí, jež by jim vyhovovala, kde by bylo zejména prostorné patio zvoucí k pospolitým rozhovorům a zpěvu písní. Z tohoto hlediska by byly ideální romské osady, případně městské enklávy podobné např. tureckým enklávám v německých městech, s restauracemi nabízejícími typická romská jídla, s převážně romskými školami kladoucími důraz na romštinu a vedení k ušlechtilým zásadám romipen, čistého romství, nezkaženého individualistickou a kompetitivní mentalitou Západu atd. Jiřina Šiklová upozorňovala již tehdy, že těmto snům (jež snili spíše romisté než Romové) neodpovídá žádný reálný program ani žádné požadavky četných romských organizací. Další vývoj jí dal za pravdu. Protiklad integrace versus asimilace byl vystřídán protikladem integrace versus segregace a znovu přichází ke cti stará tereziánská strategie rozptylu Romů mezi gádžovskou populaci, kterou prosazovali komunisté, tentokrát vysloveně jako požadavek Romů a jejich příznivců.

Obecněji lze mluvit o protikladu mezi tradičním paternalismem, tedy mezi úsilím vést Romy snad laskavě, ale pevně k vyrovnání civilizačního handicapu, a spoléháním na liberální princip, ponechávající jim maximální svobodu v důvěře, že bezpochyby budou sledovat dobře pochopený vlastní zájem. V československém a českém provedení selhalo prozatím obojí. Nyní se fakticky vrací paternalismus jako jediná reálná varianta a lze doufat, že v podmínkách občanské společnosti bude úspěšnější než kdysi.

Jsou Romové národ?

Tuto otázku nedávno pro širokou veřejnost otevřel antropolog Tomáš Hirt v Mladé frontě Dnes a romský vlastenec Karel Holomek velmi ostře reagoval: "Samozřejmě jsme národem, jak o tom může někdo pochybovat?!" Problém vidím v tom, zda si Romové, zejména jejich nastupující vzdělaná elita, přejí a zda potřebují žít tématem národa, opírat svoji osobní identitu o to, že jsou Romy, zda je zde nějaký národní program, pro který jim stojí za to se angažovat a kterým se dokáží nadchnout. Typickým programem národnostních menšin bývají územní požadavky, autonomní samospráva, zřizování škol s vlastním vyučovacím jazykem, možnost jednat vlastním jazykem na úřadech, rovnoprávnost těch, kteří se k menšinovému národu hlásí, s příslušníky ostatních národů v zemi atd. Pro Romy je v současnosti aktuální poslední z těchto požadavků, který je sice formálně splněn, de facto je běžná diskriminace. Stačí však tento požadavek jako národní program?

Téma národa v Evropě sice nemizí, ale ustupuje do pozadí. Pokud jde o Romy, romský historik Daniel zaznamenal zprávu z 18. století, podle které se příslušníci tehdejší romské společenské elity, zvláště kováři, těšili značnému respektu, chodili do kostela, jejich synové si brali gádžovky a dcery gádže. Nosili se jako gádžové, oblékali se po selsku. Je pravděpodobné, že asimilace těch nejsnaživějších a nejschopnějších oslabovala romský národ od té doby stále. Romové jsou navíc natolik antropologicky blízcí příslušníkům majority, že pro mnohé z nich je romství i věcí volby, zvláště když rasové složení obyvatel našeho regionu je stále barevnější. Budoucnost Romů jako národa závisí na tom, kolik bude uvědomělých vlastenců Holomkova typu, pro něž by asimilace byla zradou. Budoucnost Romů jako jednotlivců, kteří si hledají vlastní cestu ke šťastnému a smysluplnému životu, na tom není závislá.

Co dál?

Napětí mezi českými Romy a gádži stoupá. Současná sociální exkluze, nezastavitelná prostředky, jež jsou k dispozici, je zlověstná. Nečasova reforma sociálních dávek patrně omezí masovou nezaměstnanost Romů, což je nezbytné pro zlepšení vzájemných vztahů, ale zdaleka to nestačí. Zhoubný vliv dlouhodobé nezaměstnanosti se s časem prohlubuje. Také antidiskriminační zákon je dobrý, ale nezabrání diskriminaci uplatňované skrytě. Cílem musí být, aby se Romové stali loajálními občany této země, kteří se zde cítí doma a dbají na obecné blaho, nikoli jako cizinci nebo černí pasažéři.

Bránit pauperizaci! Hrací automaty bych vytěsnil z běžně dostupných lokalit a na každý z nich bych umístil podobné varování, jako je na krabičce cigaret. A totéž s formuláři žádostí o bankovní půjčky. Červeně, výrazně něco jako: "Beru na vědomí, že tisícům dlužníků, kteří včas nezaplatili dluh i s úroky, byl zabaven majetek i sociální dávky!" (Očekávám zuřivý odpor podnikatelů, kteří bohatnou na nejchudších a na jejichž podnikání nakonec doplácíme ze svých daní všichni.)

Prostředky, které bude třeba vynaložit na rozšíření a zkvalitnění zdravotní, sociální a pedagogické práce pro lidi "na dně", ať Romy nebo gádže, má-li se s problémy načrtnutými v tomto článku pohnout, nebo alespoň má-li se zastavit jejich gradace, budou v řádu desítek miliard ročně. Připomeňme jen věznice, jež by bylo třeba změnit z fabrik produkujících recidivisty ve skutečné ústavy nápravné výchovy, a dětské domovy, jež jsou chronicky těžce podfinancovány, mizerně personálně i věcně vybaveny - nehledě na to, že je třeba ústavy radikálně omezit a děti dostat do náhradní rodinné péče, jak je to běžné "u nás na Západě". Žádný politik nepředstoupí před národ, aby mu předložil poctivý účet za dluhy nastřádané za půl století či více, za dluhy vůči strádajícím dětem a sociálně slabým, Romům stejně jako gádžům. K tomu by bylo třeba státníka formátu Gándhího nebo Lincolna. Jinak prostě bude hůř.

Reálnou silou, která zatím brání nejhoršímu, je obětavá práce desetitisíců učitelů, sociálních pracovníků, zdravotníků a úředníků pracujících každý na svém místě, i (vzácných!) vzdělaných a rozvážných romských politiků, jako je Karel Holomek. Je to i práce stovek neziskových organizací, pěstounů a adoptivních rodičů gádžovských i romských dětí. Čeká se na charismatickou osobnost typu Martina Luthera Kinga, která by inspirovala hnutí za sociální spravedlnost pro ty, kteří mezi námi trpí bídou a útlakem všeho druhu. Pro Romy by snad takovou osobností mohl být jejich věrný zastánce Kumar Viswanathan, který je opravdu miluje a věří v ně - a zároveň věří v českou společnost, ve které se rozhodl žít.

Autor je pracovníkem Psychologického ústavu Akademie věd ČR a vyučuje na Univerzitě Karlově v Praze. Zaměřuje se na problematiku osobnosti a sociální psychologie, v posledních letech zvláště na téma eticko-spirituálního prožívání a jednání.