„Římský manifest“ Evropské lidové strany

Se zájmem jsme očekávali výsledky dvoudenního jednání nejsilnější celoevropské politické formace - Evropské strany lidové (EPP) - v Římě ve dnech 30.-31.března 2006. Vstupní materiál, který byl účastníkům předložen k projednání, obsahoval kromě obecného euronadšení jen málo konkrétních politických výhledů a receptů na řešení aktuálních problémů. Akce to byla evidentně monumentální. Sešlo se na ní více než sedm stovek delegátů z celkem 68 politických stran. Delegaci europoslanců, vedenou předsedou klubu EPP-ED H. G. Pötteringem, přijal i sám svatý otec.

Kongres přijal základní dokument - „Římský manifest" - s názvem „Za Evropu občanů, priority pro lepší budoucnost". Proti vstupnímu materiálu přináší výsledný text jen málo nového.

Hned v úvodu se EPP hlásí k evropské ústavní smlouvě, která je pro ni „novým základem pro Evropskou unii". Přestože byl tento dokument odmítnut občany v lidovém hlasování ve Francii i v Nizozemí, materiál praví, že ústavní smlouva zvýší podporu občanů pro Evropskou unii. Jde spíše o výraz hluboké víry než o racionální politickou úvahu.

Manifest říká, že výsledky posledního rozšíření byly pozitivním přínosem jak pro „staré", tak pro „nové" členské země. Mnozí občané se s novou podobou Evropské unie dosud plně neztotožňují. Velice realisticky text konstatuje, že tuto skutečnost nelze donekonečna svádět jen na nedostatek informací. Je třeba posilovat evropskou identitu občanů, a to především setrvalým důrazem na společné evropské hodnoty. Společnými evropskými hodnotami jsou deklarovány následující: důstojnost osobnosti, svoboda a odpovědnost, základní rovnost, spravedlnost, subsidiarita a solidarita. V členských státech panuje kromě zmíněných hodnot demokratický pluralismus, právní řád, nediskriminace, tolerance, soukromé vlastnictví a tržní ekonomika. Aniž by se pouštěl do podrobností, zasazuje se text o důsledné uplatňování zásady subsidiarity v rodinném právu. Doslova se zde uvádí, že „tato oblast zůstane i v budoucnosti v kompetenci členských států". Tato pasáž je v jisté disonanci s proklamovaným sdílením společných hodnot.

„Speciální těsné partnerství"

Současným výzvám včetně terorismu a ilegální migrace lidí mohou členské státy EU čelit jen společnými silami. V tom lze s textem plně souhlasit. Poněkud aktivisticky zní věta o tom, že „Evropská unie musí být reformována nejpozději před nadcházejícím rozšířením o Bulharsko a Rumunsko". Při dosavadních zkušenostech s postupem reforem evropských institucí lze tuto větu číst také jako skrytou hrozbu, že další rozšíření se odkládá. Takový cíl zatím ovšem EPP nikdy otevřeně nedeklarovala.

Politici EPP již delší dobu operují s termínem „speciální těsné partnerství", které má být nabízeno sousedním státům, které nesplní všechny podmínky pro řádné členství. Nejčastěji se tento pojem vyskytuje ve vztahu k přístupovým jednáním s Tureckem. Přestože na definování takového partnerství bude jistě dost času, až budeme před konkrétním neúspěšným uchazečem stát, materiál se pouští do bližšího popisu této politické vazby. Má jít o „více než pouhou ekonomickou oblast". Partnerství by zahrnovalo těsné konzultace v oblastech vnitřní i zahraniční bezpečnosti, kontroly hranic, ochrany lidských práv a podobně. Jde o nabídku, která v podstatě odpovídá tomu, jak je se sousedními zeměmi jednáno dnes. Sotva tedy můžeme očekávat zástupy petentů o podobné uspořádání.

Panaceum pro Evropu

Jasnou „vnitropolitickou prioritou", kterou materiál deklaruje, jsou zásady „méně byrokracie" a „lepší legislativa". Legislativa by měla dále zlepšovat podnikatelské prostředí v EU. Je třeba odstraňovat překážky volného pohybu podnikatelských aktivit a kapitálu. Předpokládán je vývoj směrem k dokonalejšímu společnému trhu a k měnové unii. Za dodržení všech zásad „sociální citlivosti" ve vztahu k pracovníkům. Stárnutí populace má být řešeno „posílením kompatibility práce a rodinného života".

Nedávno schválenou okleštěnou verzi směrnice o volném pohybu služeb vydává materiál div ne za panaceum na evropské ekonomické potíže. Bude mít prý „silně pozitivní dopad na vytváření nových pracovních míst". Obávám se, že všechny dostupné nezávislé politické analýzy nic podobného neočekávají.

Text v souladu se současnou politickou rétorikou zdůrazňuje význam vzdělávání, vědy a výzkumu pro zvýšení inovativní aktivity a globální konkurenceschopnosti EU. Vyslovuje se zde přesvědčení (víra), že takzvaná „Lisabonská strategie" bude konečně brána členskými státy vážně.

Hodně revolučně zní v kontextu dosavadních materiálů EPP myšlenka, že za stagnací v ekonomice je především přeregulované unijní prostředí. Doslova se praví, že „tato přeregulovanost podminovává konkurenceschopnost a zvyšuje cenu práce". Všechny další regulace mají být důsledně přezkoumávány z hlediska jejich konkrétních ekonomických dopadů, a to dříve, než vstoupí v platnost. EPP zde slibuje brát ohled zejména na malé a střední podniky, což je více než chvályhodné, stejně jako deklarovaná věrnost základním svobodám (volný pohyb osob, zboží, kapitálu a služeb).

Široká bezpečnost

Bezpečnost občanů má být zvýšena. EPP proto vyzývá OSN a EU, aby nalezly mechanismy, které zajistí bezpečnost potenciálních obětí teroristických útoků. Podobně jako v oblasti organizovaného zločinu i zde je třeba součinnosti všech členských států a unijních institucí.

V zahraniční politice se nakonec objevuje i zmínka o transatlantické vazbě ve vztahu k mezinárodní bezpečnosti. Konstatuje se, že Evropská unie by měla realizovat plán k formování Evropské strategie bezpečnosti (ESS).

Názor, že „praktiky, které jsou ilegální nejméně v jedné členské zemi, nesmějí být financovány z komunitárních fondů", je odrazem recentních diskusí v Evropském parlamentu (a jistě nejen v něm) nad sedmým rámcovým programem pro výzkum. Vše se točí kolem výzkumu embryonálních kmenových buněk, který některé státy (Polsko a Německo zvláště) zakazují z náboženských důvodů. Nevím, jestli je příliš demokratické ustupovat v tomto ohledu menšině, byť hlučné a opřené o církevní autority a některé konfesí limitované učence.

Poslední přírodní katastrofy vystrašily i shromáždění EPP, a proto text vyzývá k boji proti produkci skleníkových plynů a proti globálnímu oteplování. Explicitně se uvádí nutnost šetřit energiemi a podporovat takové energetické zdroje, které neemitují kysličník uhličitý.

Prohloubení krize

V úvodu zmíněná potřeba evropské ústavní smlouvy je rozvedena v kapitole věnované demokratizaci unijních institucí. EPP předpokládá, že po tzv. období reflexe, které právě zažíváme, bude následovat pokračování v ratifikaci ústavní smlouvy, a to nejpozději na jaře 2007. Jen křesťanští demokraté z Nizozemí se postavili proti. Máme se tedy nač těšit.

Praví-li se v závěru „Římského manifestu" mimo jiné „již nikdy válku!", pak toto zvolání zní v evropském kontextu poněkud hystericky. Vždyť kdo by dnes na území Evropské unie vůbec na válku jen pomyslel?

Evropská lidová strana je dnes nejsilnější politickou skupinou v Evropském parlamentu. Jedenáct z pětadvaceti šéfů vlád členských zemí dnes k této politické straně patří. Předseda Evropské komise José Barroso a dalších osm komisařů právě tak. Jde tedy o formaci, která by měla mít ambice nejvyšší. Ne všechno ale funguje tak, jak by si vedení EPP představovalo. Předseda EPP, belgický politik Wilfried Martens, označil prý nedávno frakci EPP v Evropském parlamentu za „bojiště", protože názorová jednota k významným otázkám se zde rodí velice těžce. Názorové střety jsou na denním pořádku. Dělicí čáry vedou různě, mezi Severem a Jihem, mezi starými a novými zeměmi, mezi křesťanskými fundamentalisty a liberály. Předseda klubu EPP-ED H. G. Pöttering to rozhodně nemá lehké.

Myslím, že „Římský manifest" názorně ukazuje krizi politiky evropských křesťanských demokratů. Vždyť v naprosté většině bodů sotva rozeznáme programové zásady EPP od těch, které zastávají evropští socialisté nebo proevropští liberálové. Unijní politický prostor připomíná mnohdy spíše poklidný rybník než skutečný střet idejí. Nejsilnějším politickým stranám v EU chybí to podstatné, tedy jasná a srozumitelná vize budoucnosti Evropské unie, která by byla schopna přitáhnout masy evropských občanů. Setrvalé ulpívání na ústavním textu připomíná neurotickou reakci na situaci nejistoty. Obávám se, že klinicky mrtvá evropská ústavní smlouva je dnes hlavním proudem politiky Evropské unie využívána jako náhražka opravdové a přitažlivé vize budoucnosti. Náhražka, která bohužel nejen neuspokojí, ale ani nenadchne.

Autor je poslancem Evropského parlamentu za ODS.