Reforma obecních financí?

Reforma obecních financí?

Stanislav Balík

Starostové Zlínského kraje s podporou pětistovky dalších starostů se rozhodli prosadit podle jejich názoru spravedlivější systém financování obcí. Mají na něm vydělat všechny obce s výjimkou pěti největších měst. Těm chtějí starostové propad příjmů kompenzovat tak, že se omezí peníze ve státním rozpočtu na tzv. poslanecké pomníčky a takto ušetřené peníze se dají přímo těmto městům. Základem jejich návrhu je srovnání daňové hodnoty obyvatele malé obce s velkými městy. Obce se však mají společně podílet na financování neinvestičních výdajů vyšších celků - například na provozu kulturních či sportovních zařízení, památkové péči či fungování městské dopravy. Jak reálný je to návrh?

Česká komunální sféra je do značné míry specifická (blíží se jí již jen situace ve Francii a na Slovensku). Celkově je u nás cca 6250 obcí, průměrný počet obyvatel na obec je jen 1600. Jinde jsou obce mnohem větší. V Anglii je průměrný počet obyvatel na jednu obec 120 000 a ve Švédku 30 000. Dále je nutno podotknout, že čtvrtina našich obcí má méně než 200 obyvatel, čtyři pětiny méně než 1000 obyvatel; v těchto obcích však žije „jen" šestina obyvatel. K nim je však zapotřebí přičíst velké zástupy chatařů a chalupářů, kteří zázemí řady malých obcí několikrát v měsíci využívají. Otázky o financování obcí tak musí kromě racionality sledovat i tyto - spíše pocitové - aspekty. Je jasné, že racionálně vzato je nejvhodnější velikostí obce obec přinejmenším desetitisícová. Na druhé straně je ale sídelní struktura českých zemí specifická právě uvedeným velkým počtem menších osad (o tom, kolik jich je celkem, si lze udělat představu z počtu samostatných katastrů - těch je v současnosti kolem třinácti tisíc). Klasická teorie samosprávy ale říká, že je vhodné, aby občané jednotlivých uzavřených sídelních jednotek rozhodovali o svých záležitostech sami. A někde mezi tím se musí pohybovat rozumný kompromis, který se promítá i do financování obcí.

Je namístě si připomenout, jakým způsobem se dostávají finance do pokladen měst a obcí dnes. Jednoduše řečeno - prazvláštním. Kdo si myslí, že o místních záležitostech nejlépe rozhodují lidé, kteří mají k místu přímý vztah, je zklamán. Již od roku 2000, od velké změny provedené Zemanovou vládou, totiž zhruba čtyřicetiprocentní část všech komunálních příjmů tvoří dotace - ať již státní či v menší míře krajské. S myšlenkou samosprávy to mnoho společného nemá. Obce totiž v případě proinvestování dotačních peněz nejsou závislé ani na rozhodnutí svých volených orgánů, ani na rozhodnutí parlamentu. Spoléhají na vůli úředníků pražských, krajských (a v dosud spíše výjimečných případech úředníků bruselských). Tedy na vůli těch, kdo mnohdy bez znalosti prostředí posuzují, zda je lépe z peněz všech daňových poplatníků utrousit několik set tisíc na kanalizaci v Bludově, na cyklostezku v Lysé nad Labem nebo raději na vodovod malé šumavské vesnice.

Pryč je praxe devadesátých let, kdy daň z příjmů podnikajících fyzických osob zůstávala v obci podle jejich trvalého bydliště. Obce tak byly motivovány k tomu, aby vytvářely příznivé podnikatelské prostředí, v němž se bude dařit soukromé aktivitě. Podporoval se i vztah důležité části společnosti ke konkrétním místům a komunitám. Z této doby jsou známy případy malých obcí, které díky vazbám některého ze svých úspěšných rodáků dokázaly napravit mnohé z toho, co bylo v předchozích čtyřiceti letech zanedbáno. Po roce 2000 stát od tohoto jasného a přehledného systému ustoupil a upřednostnil rovnostářský způsob.

Možná ještě spíše než rovnostářský je to systém kastovní. Do konstrukcí dnešního způsobu financování totiž vstoupily celkem racionální a zřejmé problémy. Velké město ze svých peněz financuje městskou hromadnou dopravu, provoz zábavních atrakcí typu bazénů, městských divadel, kin apod., kterých využívají i obyvatelé přilehlých malých obcí, které nic takového nemají. Kromě toho, co zajišťují všechny obce (noční osvětlení, svoz odpadů apod.), tak zajišťují i něco navíc a měly by tak dostat víc peněz. (Pomiňme, že situace, kdy město provozuje kino či akvapark, je typickým projevem tzv. komunálního socialismu.) Nu a protože levicová vláda vyřadila ze systému trh, musela jej v duchu socialistického plánování nahradit byrokratickým systémem kvót, který určoval a dodnes určuje, že jednotlivé velikostní skupiny obcí dostávají různé peníze. Tedy přesně řečeno, že mají různý podíl na jednotlivých „sdílených" daních. Stát tak dnes vlastně říká, že obyvatel malé vesnice znamená méně než obyvatel velkého města. Se stoupajícím počtem obyvatel totiž podíl sdílených daní přepočtený na jednoho obyvatele roste. V nejmenších obcích to je něco málo přes tři tisíce na obyvatele, v Brně přes třináct tisíc a v Praze dokonce přes dvaadvacet tisíc na obyvatele. Jistě, velké město zajišťuje větší množství veřejných služeb, a to nejen pro své občany, ale mnohdy i pro velké zástupy dojíždějících za prací. Odůvodňuje to ale takový rozdíl mezi nejmenší vesnicí a největším městem? A mezi Brnem a Prahou?

Navíc tento kastovní systém vede nutně k tomu, že se jednotlivé obce a města snaží dostat z kasty nižší („nečisté") do vyšší. Proto Jihlava a mnoho dalších měst usiluje o nové obyvatele s trvalým bydlištěm, protože s jejich pomocí získají více peněz i na „původní" obyvatele. Pohoršovat se nad touto praxí je zbytečné: města se chovají racionálně v rámci nesmyslně nastaveného systému.

S otázkou financování obcí do značné míry souvisí i problém financování výkonu přenesené působnosti obcí - tedy financování státní správy, kterou vykonávají středně velké a velké obce a města (evidence obyvatel, stavební záležitosti, ochrana životního prostředí apod.). Stát totiž na tato města (i kraje) přenáší čím dál více správních povinností, ovšem bez toho, že by na tuto činnost poslal i odpovídající peníze. Města se tak musejí uskrovnit jinde a je nabíledni, že se tak děje na úkor věcí, které „počkají", jejichž podpora je právem, nikoli povinností. Jakákoli reforma musí vyřešit i tuto krajně nepříznivou situaci, která pro změnu pálí především velká města.

Bezesporu zajímavým krokem se zdá být rozhodnutí vlády, že každá obec se bude moci rozhodnout, zda zruší či nezruší daň ze zemědělské půdy. Zasedání městských a obecních zastupitelstev tak budou obohacena o velezajímavý bod jednání, kde se zcela jistě střetnou jak argumenty ideové (o míře zdanění, resp. o míře přerozdělování), tak zájmy takříkajíc stavovské. Nebude již zcela jedno, jestli budou mít místní sedláci a družstevníci v zastupitelstvu zastoupení, nebo ne. Nebude již zcela jedno, budou-li sály pro veřejnost při projednávání této záležitosti poloprázdné jako dosud, či plné vlastníků půdy sledujících každou zvednutou ruku.

Nicméně jde o krok spíše vynucený protestem obcí než o systémové opatření. Systémovým opatřením by mohlo být převedení rozhodování o dani ze všech nemovitostí na obce. To by se mohl vytvořit zajímavý konkurenční prostor, kdy by zjišťování atraktivity jednotlivých oblastí pro bydlení dostalo další komponent.

Souhrnně lze říct, že reforma současného neutěšeného způsobu financování obcí je více než potřebná. Jen obtížně si lze ale představit, že k ní dojdeme cestou zlínských starostů. Na to je jejich návrh příliš idealistický. Snadno si lze představit, že některé obce prostě nepřispějí svým velkým sousedům na různé služby, byť by je jejich obyvatelé využívali. Jakákoli reforma by ale měla přenechat obcím výrazný podíl z daní fyzických osob dle místa podnikání (ne tedy trvalého bydliště), radikálně snížit podíl dotací na celkovém objemu hospodaření obcí a zabránit tomu, aby města doplácela na výkon přenesené působnosti. Snad alespoň k takovým krokům současná vláda najde odvahu. Neudělá-li to ona, veškerý pokrok v této oblasti bude nadlouho pouze zbožným přáním.